Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Válka je tu! 1. kapitola

18.07.2010 (15:15) • Bellaaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1238×

Alice na mě už čekala celá vystrašená. Když jsem ji uviděla, všechny pochybnosti co ve mně byly, se vytratily. Aspoň ona mi zbyla. Jsem si jistá, že rodiče by chtěli, abychom našly Culleny a řekly jim pravdu. Neměli s tím sic nic společného, ale oni jediní nám jistě pomůžou. Neznám nikoho jiného, kdo by se živil zvířecí krví stejně tak jako já s Alice. Rozhodla jsem se tak sama, protože jsem nechtěla, aby se ze mě stala zrůda. Zabíjet lidi jen kvůli tomu, abych sama přežila… nejsem netvor.

„Ach, Bello, tolik jsem se bála. Musela jsem utéct až sem, protože mě jeden z nich pronásledoval. Ale zmátla jsem svojí stopu, takže nepoznal, kudy se má dát. Doufala jsem, že ty poznáš, kudy jsem šla. Stalo se ještě něco? Vypadáš hrozně bledě.“

„Ne, Alice, nic se nestalo. Jen jsem ještě pořád vystrašená z toho, jak jsem viděla všechny umírat. Ale ty si z toho nemusíš dělat hlavu. Hlavní je, že mi dvě jsme přežily. Teď musíme najít co nejdřív Culleny. Doufám, že nám pomůžou, jak mi říkal otec.“

„Ale kde je máme hledat?“

„Já nevím. Prý se hodně stěhují. Naposledy je prý viděl na Aljašce. Někdy tam pobývají, takže by tam snad teď mohli být. Vzala jsem sebou nějaké peníze, takže by nám měly na nějakou dobu vystačit. Ale nejdřív se musíme nějak vhodně obléct. Máme rozthrahané oblečení. Mezi lidi takhle nemůžeme.“

O týden později

Konečně jsme vystoupily z letadla. Bylo otravné pořád poslouchat tu starou paní před námi, jak pořád mluví o svých potížích s kyčlemi. Myslela jsem, že z toho letadla asi vyskočím. Naštěstí mě Alice krotila. To ona byla z nás ta nejchytřejší. Byla sice přeměněná, když jí bylo patnáct, ale vypadá tak na sedmnáct. Vlastně si na upíří život teprve zvyká. Mohla bych vám říct, jak jsme mi dvě byly vůbec přeměněné.

To, že jsme sestry je pravda. Naši rodiče byli vynálezci, takže jsme cestovali hodně po světě. A jednoho dne šli rodiče na místní večírek a nechali nás doma. Och, hrozně těžko se mi na to vzpomíná. Měla jsem Alice hlídat, ale ona se tajně vykradla oknem pryč. Když jsem to zjistila, šla jsem ji ven hledat. Našla jsem ji na ulici s nějakými divnými muži. Chtěla jsem ji odtud okamžitě odvést, ale jeden muž mi zastoupil cestu. Neviděla jsem mu do obličeje, protože byla tma, takže dodnes nevím ani jak vypadal. Kdybych mohla, tak bych si ho našla a zabila ho.

Než jsem se nadála, ucítila jsem bodavou bolest na krku. Pohltila mě nesnesitelná bolest a takhle jsem ležela na zemi, dokud jsem konečně neprocitla. Alice byla pryč a nemohla jsem se vrátit domů k rodičům, protože jsem se za sebe styděla. A bylo dobře, že jsem to udělala, jinak bych je oba zabila. Potom jsem narazila na Marii a Curta, kteří mě přijali mezi sebe do rodiny. Pomohli mi najít Alice, díky Curtovu daru, díky kterému dokázal najít jakéhokoliv upíra. Ti upíři si s ní pohráli a potom ji nechali ležet polomrtvou v nějakém starém skladu. Ošetřovali jsme ji, ale po dvou měsících se její stav začal zhoršovat a tak jí musel Curt přeměnit. Nechtěla jsem to, ale nebyla jiná možnost. Umřela by a to bych asi nepřežila.

Když se Alice probudila, bylo to zlé. Neuměla se ovládat a bylo to opravdu peklo, pořád s ní bojovat a držet ji na uzdě. I teď, když jsme letěly letadlem a pohybovaly se pořád mezi lidmi, musela zadržovat dech a neustále se kontrolovat. Bála jsem se, aby se třeba někdo nezranil, protože to by Alice neustála. Já osobně jsem neměla s odoláváním krve žádné problémy, protože to byla moje schopnost, stejně jako šít, který odolával některým schopnostem ostatních upírů. Třeba proti Curtovi jsem byla naprosto imunní. Štvalo ho to, ale nemohl s tím nic dělat. Každý den jsme cvičili mojí schopnost, ale doteď jsem tomu moc nepřišla na kloub. Umím zaštítit pár lidí, ale jen na pár minut. Ještě jsem svojí schopnost moc nepoužívala, ale teď by se mi vážně hodilo ji ovládat. Třeba by mi s tím mohli Cullenovi pomoct. Ne, nebudu je obtěžovat. Už takhle se vcítím dost hloupě, že jsem na nich závislá. Třeba mi ani nepomůžou, ale musím to zkusit. Jinou možnost nemám.

Prý je jich celkem šest. Jeden z nich má schopnost číst myšlenky a druhý ovlivňovat pocity ostatních. Asi budu vůči jejich darům odolná. No, to je dobře. Nechtěla bych, aby mi někdo četl myšlenky. To musí být dost nepříjemné, když někdo ví, co si myslíte. Kdyby mi někdo četl myšlenky, asi bych se pořádně rozzuřila. Copak to nerespektuje ničí soukromí? Snad bude moje schopnost stačit na to, aby mi nepřečetl myšlenky. Ty ostatní dary jsou mi ukradené.

Vlastně jsem vám ještě neřekla, jakou schopnost má moje sestra. Umí v někom vyvolat obrovský smutek. Je to něco jako schopnost jednoho z Cullenů, ale silnější. Není moc hezká schopnost, ale Alice by ji nikdy nepoužila proti někomu, kdo ji opravdu nenaštval. Jednou jsem ji o to požádala, ať to na mě vyzkouší. Chtěla jsem zažít ten pocit, který byl podle ní opravdu hrozný. Myslela jsem si, že to nic nebude. Smutek přece nemohl být nějak hrozný, nebo ano? To jsem si myslela do té doby, než na mě Alice použila svůj dar. Zachvátila mě taková vlna beznaděje, že jsem se z toho rozplakala. Měla jsem pocit, jako by už život neměl sebemenší smysl, všechno jsem viděla černě a chtělo se mi umřít. Už bych to vážně nikdy nechtěla zažít, proto se s Alice moc často nehádám, abych se s ní nějak moc nerozhádala.

A od té doby, co je Alice přeměněná, uběhl teprve měsíc. Ale už se uměla aspoň ovládat a mohla jsem se na ni spolehnout. Ale v nitru byla ještě pořád dítě, takže jsem s ní taky tak zacházela. Nesnášela řeči o tom, že je dítě a její vzhled to dokazoval sám o sobě. Upírství z ní udělalo mnohem větší a krásnější dívku, než jakou byla předtím. Takže jsem se snažila zvyknout si, že se k ní musí chovat jako k dospělé.

Prošly jsme kolem davu lidí a namířily jsme si to rovnou k lesu, kde jsme se mohly konečně v klidu poradit, kam půjdeme. Byly jsme sice na Aljašce kousek od letiště, ale nevěděly jsme, kde Cullenovi můžou být.

„Co teď, Bello? Ať se koukám na mapu, jak chci, tak stejně nevidím nic, kde by mohli být. Můžou být kdekoliv, Aljaška je strašně veliká. Tak se mi zdá, že tady naše cesta asi končí. Je nemožné je najít. Všechno to úsilí stálo za nic.“ Má pravdu. Jak bychom je mohli najít? Než prohledáme celou Aljašku, to by mohlo trvat věky a na to nemáme čas.

„Máš pravdu.“

„Něco přece musí jít!“

„Počkej, mám to. Každý upír má přeci svojí čichovou stopu, takže podle toho bychom je mohly najit. Zachytíme prostě nějaký pach upíra a potom ho budeme sledovat. Takhle to přece dělá i Lucas s ostatními, kteří nás taky pronásledují.“

„Jak to, že mě to nenapadlo? Přála bych si být upír trochu déle!“

„Pochybuji, že by ti to pomohlo. Já jsem upír už skoro rok a ještě jsem si na to pořádně nezvykla. Buď ráda, že ti je aspoň patnáct, jinak bys vypadala pořád jako dítě a to by si nechtěla. I když teď tedy taky, nevypadáš zrovna dospěle, sestřičko.“

„Nechtěj mě naštvat, nebo se neudržím a…“

„Dobře, už tě radši nebudu provokovat.“

„Cítíš nějaký upíří pach?“

„Ne, musíme běžet a třeba cestou něco ucítíme.“

Jenže jak jsme běžely, kudy jsme chtěly, žádný pach, který by patřil upírovi, jsme nezachytily. Zkusily jsme se i rozdělit, ale to stejně nebylo nic platné.  Zkoušela jsem se zeptat některých lidí, jestli třeba neví něco o podivných lidech, co tu bydlí. Ale mluvili jiným jazykem, takže jsem se stejně nic nedozvěděla. Bylo to pěkně deprimující. Myslela jsem, že jsme opravdu na špatné stopě a stejně tak si to myslela Alice.

„Třeba už se odstěhovali. Upíři přeci nemůžou žít na jednom místě pořád.“

„Ale tak mi to Curt říkal.“

„A jseš si jistá, že mluvil o Aljašce?“

„Ano! Přece jsem si to celé nevymyslela.“ Alice už mi začíná pomalu lézt na nervy. Copak mi nedůvěřuje? Kdyby to nebyla moje sestra, asi bych po ní skočila.

„Neříkám, že sis to vymyslela, nemusíš na mě křičet. Jen jsem se tě zeptala, jestli jsi si jistá, o nic víc nejde, jasné Bello?“

„Dobře, nebudeme se tu hádat.“

„Jsem ráda, že jsi na to konečně přišla.“ Znovu jsem se rozeběhla a po chvíli jsem ucítila něčí pach. Alice to taky zavětřila a usmála se na mě.

„Myslím, že jsme na dobré stopě.“

„Tak dělej!“

Šli jsme po tom pachu celý zbytek dne. Už byl druhý den ráno a my jsme se konečně ocitly před naším vytouženým cílem.

„Co když to jsou jiní upíři? Jak si můžeme být jistí, že nebudou spřáhnutí s Lucasem? Můžou ho zavolat a je s námi konec. Neřekla bych, že je to dobrý nápad. Měly bychom se raději vrátit a někde se ukrýt. Lucas nás určitě nenajde, pojď.“

„Nebuď zbabělec, jdeme!“ Nebo ne? Mám se otočit a jít pryč?

Další

Autor: Bellaaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Válka je tu! 1. kapitola: