Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Valencie 1918 4. kapitola

23.07.2010 (18:00) • Lucyl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1022×

Pohled Carlislea:

Už když vstoupil prvně do dveří, věděl jsem, že je nakažený také. Jeho oči vždy prozrazovaly vše. Nebyl jsem si ovšem jist, a tak jsem mladému Masenovi navrhl testy. Souhlasil a já jen doufal, aby vyšly negativně. Ovšem nikoliv. Tato chřipka nebyla jen tak ledajaká. Málo kdo se z ní mohl vyléčit a jen mizivé procento mohlo přežít.

Soucitně jsem mu sdělil diagnózu. Dal jsem mu naději. Chtěl jsem, ať posledních pár dnů stráví doma.

„Nejlepší bude, když se o vás bude starat doktor ve sterilním prostředí doma,“ usmál jsem se a poplácal ho trochu po zádech. Zřejmě mi zcela uvěřil, že se okamžitě vydal domů. Jen jsem se za ním díval a povzdechl si. Chudák kluk.

Ještě, než mi končila směna, šel jsem zkontrolovat Edwardovy rodiče. Všechno vypadalo v pořádku, srdce jim tlouklo málo, ale tlouklo neustále. Vypadalo to, že spí. Dal jsem je tedy do rukou kolegovi a chystal se domů.

Další neúspěšný den. Mnoho lidí zemřelo. Jak dlouho to bude trvat ještě? Cestou jsem se zcela ponořil do svých myšlenek. A doma tomu nebylo jinak. Nedokázal jsem jen tak sedět s vědomím, že v nemocnici umírají lidé. Rozhodl jsem se, že se tedy aspoň projdu. Ve městě už skoro nikdo nebyl. Někdy jsem potkal někoho a snažil jsem zjistit, jestli není nakažen. Bylo nemožné, aby nebyl. Šířilo se to jako normální chřipka. S krutým zjištěním jsem si povzdechl.

„Je to beznadějné.“

Jakmile jsem ucítil, že se mladý Masen vrátil do nemocnice, přestal jsem doufat. Pořád jsem mu dával nějakou šanci. Byl velice mladý a čestný mladík, dokázal jsem si ho představit jako ztraceného syna. Zpráva o smrti jeho rodičů mu musela být již doručená. Zemřeli ve spánku, nejlepší smrt, co si mohli přát. Jejich těla byla příliš slabá a nedokázali nadále bojovat.

„Edwarde, je mi to líto,“ soucítil jsem s ním. Muselo být těžké přijít o oba rodiče najednou. Samo peklo jím teď zmítalo. Našel jsem mu místo mezi mnoha a s těžkým pocitem se o něj staral. Jak dny plynuly, jeho zdravotní stav se zhoršoval a jeho otázka, zda jsou jeho rodiče v pořádku, mě zaskočila.

„Ale Edwarde, já myslel, že to víš,“ řekl jsem zmateně. „O tvých rodičích. Nechávali jsme poslat zprávu do vašeho domu. A mluvili jsme o tom.“

„O čem?“ vydechl. Bolesti musely být moc silné. Položil jsem mu ruku na čelo. Byl úplně žhavý. Horečka pokročila.

„Tví rodiče zemřeli před pár dny. Ten den, co jsi tu byl naposledy. Ráno jsme je našli již mrtvé. Zemřeli ve spánku. Věř mi, lepší smrt, v tomhle období, pro ně nebyla,“ dořekl jsem a chvíli ho pozoroval. Nemluvil, přebíral si to nejspíš vše v hlavě. Nechal jsem ho tedy o samotě, ale neustále mu byl na blízku, kdyby něco potřeboval. Nebo v tom nejhorším případě, kdyby už umíral.

Jak tak dny plynuly, z Edwarda vyprchával život čím dál víc. Začal jsem zvažovat nad přeměnou. Byl na pokraji sil, neměl co ztratit a nemusel zemřít. Čím víc jsem se o něj staral, tím více jsem k němu cítil pouto. Nechtěl jsem ho nechat zemřít, ale také se mi nezamlouvala možnost upíra. Nevěděl jsem, jestli je na připravený, zda chce žít věky. Bude to těžké, ale postarám se o něj, jak jsem již slíbil.

V nemocnici byl hluk a zmatek, my doktoři jsme měli co dělat. Věnovali jsme se každému stonajícímu pacientovi ze všech sil, i když jsme věděli, že je pravděpodobně nezachráníme. To nás neodradilo v našem poslání. Natolik jsem svou práci miloval a nemohl jsem se nesnažit. Přesto na prvním místě zůstával Edward. Nijak daleko jsem se od něj nevzdaloval, pořád jsem ho měl na očích.

Přitížilo se mu. Hned jsem byl u něj. Lapal po dechu a srdce měl slabé. Nastal čas se rozhodnout. A to rychle. Pevně jsem mu stiskl ruku a s bolestí v očích na něj pohlédl. Umíral…

„Dokážu to vyléčit, Edwarde,“ zašeptal jsem potichu, ať mě nikdo neslyší a rozhlédl jsem se ještě kolem. Nikdo si nás nevšímal, všichni měli dost práce. Pohled mi utkvěl zpátky na Edwardovi a bez meškání jsem se mu zahryzl do krku. Vpravil jsem mu do těla dostatečné množství jedu, pevně ho držel za ruku a cítil jsem, jak tělo s neznámou látkou bojuje. Jeho stisk pomalu slábnul, až nakonec upadl do bezvědomí. Musel jsem jednat rychle. Nevěděl jsem, za jak dlouho se probudí. Nechal jsem ho ležet a ještě se za ním ohlédl přes rameno. Ležel klidně, vypadalo to, že je mrtvý. Srdce mu ještě málo bilo.

„Máme tady dalšího, co se odebral na věčnost,“ ohlásil jsem primáři na recepci. „Vydechl naposledy, chřipka ho zabila.“ Odškrtnul jsem v papírech jeho jméno.

„Carlisle, myslíte, že se nám podaří zachránit aspoň třetinu?“ pohlédl na mě primář se smutkem v očích. Jen jsem se pousmál.

„Pane primáři, komu se nelení, tomu se zelení. Musíte doufat,“ poplácal jsem ho po rameni a odebral se zpátky k Edwardovi. „Postarám se o něj.“ Rychle jsem se přesunul k jeho lůžku a zadním vchodem ho vyvezl ven. Nesměl mě nikdo vidět. Naložil jsem ho do auta a odjel s ním do mého domu na pokraji města. Uložil jsem ho do postele a mohl jen doufat, zda se probere. Byl jsem u něj pořád, kontroloval jeho stav a srdce pomalu přestávalo bít. Snad to zabere.

Když jsem se k ránu šel znovu podívat na Edwarda, byl již vzhůru. Usmál jsem se, když jsem ho viděl na nohou. Vypadal v pořádku.

„Už jsi vzhůru?“ řekl jsem s úsměvem na rtech. Byl zmatený, vyptával se mě na spoustu věcí. Také bych byl na jeho místě překvapen, jak to, že stále žiju.

„Prosím, říkej mi Carlisle,“ nabídl jsem mu. Postupně jsem se mu vše snažil jednoduše podat, aby nebyl zmatený ještě víc. Nebyl schopný přijmout myšlenku, že je upír. Nebo spíše nechtěl.

„Ale pane… Carlisle, to není možné,“ rozesmál se. Podíval jsem se mu do očí, začaly tmavnout. Jeho tělo dostávalo pomalu hlad.

„Počkej tady, Edwarde.“ Odešel jsem do sklepa pro jeden transfuzní balíček krve. Cestou jsem v kuchyni vzal misku a vrátil se k Edwardovi.

„Zkus to vydržet prosím,“ pohlédl jsem na něj vážně a roztrhl sáček. Nalil jsem krev do misky a už mi ji bral z rukou. Všechno to vypil na jeden lok a oči se mu zbarvily do krvavě ruda. Díval jsem se na něj, když mu postupně docházelo, co se právě stalo. Upustil misku a s hrůzou v očích pohlédl na mě. Nejspíše byl zděšen sám sebou, když o pár kroků ode mě odstoupil. Pomalu jsem k němu přistoupil.

„Jsi upír, Edwarde.“ Od teď je nad ním má ochranná ruka a je mou povinnosti se o něj starat.

„Něco takového existuje?“ začal se třepat. A podíval se na své ruce.

„Ano, Edwarde. Jsme stejní.“ Pohlédl na mě.

„Vy také?“ Zase ode mě odstoupil.

„Nemusíš se mě bát. Já ti neublížím,“ zůstal jsem na místě. Nechtěl jsem ho více znepokojovat. Bylo jasné, že mu to chvíli bude trvat, než tuto myšlenku příjme. Musel jsem mu vysvětlit spoustu věcí. Postupem času, kdy se smiřovat s tím, že je netvor, jak on sám to nazýval, jsem ho učil, jak ovládat a využívat své síly. Musel si na vše zvykat.

„Když jsem se probudil u tebe doma, poprvé, všiml jsem si jednoho obrazu,“ začal. Přikývl jsem, ať pokračuje. „Vypadal ze staré doby a jedna postava na něm, mi připomíná tebe.“ Přestal koukat dolů na zem a už se cítil v korunách stromů trochu jistěji.

„Máš pravdu. Ta jedna postava jsem já, bohužel,“ řekl jsem trochu zklamaně. „Byl jsem kdysi součástí toho velkého humbuku, ale přestalo se mi to líbit. Jsou to Volturiovi…“ začal jsem své vyprávění a vše mu do detailu vylíčil. Každého jsem popsal, vysvětlil mu, co mají za poslání a také jsem ho obeznámil s Řádem upírů.

„Upíři mají nějaký řád?“ zasmál se a podíval se na mě.

„Bohužel, Edwarde. I my máme svá pravidla, která se neporušují,“ usmál jsem se na něj a spustil se dolů na zem. „Pojď, je na čase se znovu přestěhovat.“

„Přestěhovat?“ Hned byl u mě a kráčel vedle mě. Byl velice hodný a poslouchal každé mé slovo.

„Ano, musím se stěhovat z místa na místo, abych nebudil podezření. A ty se tu taky nemůžeš již ukázat.“ Přikývl a mlčky jsme došli do domu.

„Mohu si ještě něco vzít z domu?“ zeptal se. Přikývl jsem.

„A kam vlastně půjdeme?“ ještě se zastavil. Hodil jsem šipku na obrovskou mapu na zdi. Šipka se zabodla do Ria.

„Do Ria,“ usmál jsem se na něj. Jen se zasmál a vyřítil se pryč. Hned, jakmile zmizel, hodil jsem pár věcí do auta a zatelefonoval do nemocnice, že se již nedostavím.

_________________________________________________________________________

Shrnutí Lucyl

Autor: Lucyl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Valencie 1918 4. kapitola: