Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Valencie 1918 2. kapitola

wendula

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Valencie 1918 2. kapitolaEdward Masen se dozví nemilou zprávu od doktora Cullena. Stav jeho rodičů není nejlepší a pravděpodobně nepřežijí noc.
Sám Edward se dovídá, že již chřipkou nakažený také je a vzpomíná na svou Adoncií.

29.06.2010 (21:30) • Lucyl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1049×

V nemocnici nebylo ještě tak moc lidí, ale nikdy jsem ji neviděl takhle plnou. Chřipka se šířila rychle a bohužel postihla i mé rodiče. Sestřička mě odvedla do pokoje mých rodičů a já za ní zavřel, ať máme soukromí.

„Synáčku můj!“ zvolala máma a vztáhla ke mně ruku. Pousmála se, že mě viděla a to hned roztáhlo úsměv otci.

„Ahoj mami, rád tě vidím. Vypadáte oba lépe.“ Snažil jsem se je utěšit.

„Já myslela, že už snad nepřijdeš, Edwarde,“ řekla trochu se smutkem v hlase.

„Ale mami, byl jsem jen doprovodit Adoncií domů, na oběd,“ uchlácholil jsem jí. „Přece bych nezapomněl na vás. A nám pro vás úžasnou novinu,“ roztáhl jsem úsměv, „budete nadšení.“

„Jakou, synu?“ zakašlal otec.

„Alvaro souhlasil se svatbou. Budeme se s Adoncií brát, co nejdříve to bude možné. Chceme počkat, dokud se neuzdravíte…“

 

„Pane Masene, prosím vás. Mohl byste na moment?“ Přívětivý hlas doktora Cullena se ozval ode dveří. Usmál jsem se na rodiče a vyšel ven na chodbu za panem doktorem. Byl velice bledý a měl světlé vlasy, nepocházel odsud, stejně jako Adoncie. Typoval jsem, že oba budou původem někde z Švédska, tam převládají světlé typy. Byl velice ochotný a milý. Rozhodně jeden z nejhodnější doktorů, co jsem kdy potkal.

„Mám pro vás nemilou zprávu. Nemoc vašich rodičů dosáhla nejvyššího stupně. Nemáme zde prostředky k jejich vyléčení a obávám se, že včasný převoz do jiné, lepší nemocnice by nebyl již úspěšný,“ řekl potichu a pohlédl na mě s útěchou v očích.

Nebyl jsem schopný nic říct. „Prosím?“ dostal jsem ze sebe nakonec. Neustále jsem si zachovával něco z té důstojné masky. Doktor mi právě teď do očí tvrdil, že mi rodiče nevyhnutelně umřou.

„Nezbývá jim moc času. Možná nepřežijí dnešní noc,“ pokračoval doktor. Zíral jsem na něj. Nebyl jsem schopný pohybu, natož slova. Nechtěl jsem tomu věřit. Proč jedno štěstí musí vystřídat jedna nehoda? Doktor ze mě nejspíše vycítil veškerou beznaděj a bezmoc, a tak dále pokračoval.

„Máme podezření, že jste také nakažen,“ začal opatrně. „Měli bychom vám udělat testy, na základě kterých zjistíme, zda jste se nakazil nebo ještě ne.“

„Ještě ne? Co tím chcete říct?“ Tohle mě vzpamatovalo, znělo to, jako kdyby to mělo postihnout každého. Představa, že bych měl ztratit ještě Adoncií, mi roztrhávala srdce na půl.

„Je to pandemie,“ konstatoval doktor. Veškerý můj laxní pohled na věc se rázem změnil. Nebyla to jen obyčejná nemoc, co se za pár dnů vyléčí. Dostal jsem strach, co bude dál. Jak se to bude léčit? Co bude následovat? Jaká je prevence? Nikdo nic nevěděl. Nikdo nic venku mimo nemocnici ani zdaleka nic netušil.

Souhlasil jsem s testy, kterým jsem se podrobil a v pokoji mých rodičů jsem čekal na výsledky. Myslel jsem si, že když mě občas pobolívá hlava a mám slabost, mám to geneticky dané po mé mámě. Myslel jsem si, že jsem chudokrevný. Matce se příznaky taky začaly objevovat kolem sedmnáctého roku věku.

„Edwarde, máš Adoncii a budete šťastní. Založíte si rodinu,“ soucitně mě máma chlácholila. Nedokázal jsem uvěřit, že jejich diagnózu jim už dnes ráno sdělili. Věděli to a lehce se s tím smířili. Jejich názor, že na každého jednou přijde čas, když si ho k sobě Bůh vybere, se mi nikdy nelíbil, ale nemyslel jsem si, že ho někdy budu brát tak vážně.

Když mi doktor Cullen předložil výsledky mých testů, nedokázal jsem tomu uvěřit.

„Ano, jste nakažený, ale ještě to není v takovém vývoji, jako u vašich rodičů. Máte šanci na uzdravení. Jste teprve na začátku stádia nemoci.“ Doktor mi ukazoval jednotlivé tabulky ve složkách a radil mi, ať se zavřu do karantény s čistým prostředím a nechám se od nějakého doktora léčit. Rozloučil jsem se s rodiči, stále věříc, že je zítra ještě uvidím, a pozdě večer jsem se vracel domů. Jakmile jsem si lehl do postele, okamžitě jsem usnul. Byl jsem unavený.

 

Vzbudilo mě klepání na dveře, dole v hale. Všechno se moc ozývalo. Nespokojeně jsem přes sebe přetáhl peřinu a slyšel, jak komorný Manuel dole otevřel dveře. Nezajímalo mě, co se děje. Chtěl jsem spát, ale nemohl jsem. Měl jsem horečku. Jakmile jsem odhodil peřinu, byla mi zima. Naopak pod ní mi bylo vedro. Nevěděl jsem, co mám dělat. Manuel zaklepal na moje dveře od pokoje a vstoupil.

„Mám pro vás špatnou zprávu, mladý pane,“ řekl svým monotónním hlasem.

„Manueli, prosím tě pošli pro doktora. Není mi vůbec dobře,“ zahučel jsem zpoza peřiny a snažil se znovu usnout.

 

Doktor diagnostikoval, že můj stav pokročil do druhého stádia chřipky. Musel jsem se okamžitě léčit. Převoz do nemocnice byl minutu od minuty horší. Ulice byly zacpané houfy lidí. Nebylo k hnutí. Když jsem se konečně dostal do nemocnice, zůstal jsem stát ve dveřích. Takový rapidní nárůst pacientů za jednu noc, bylo něco nevídaného.

V nemocnici byl shon. Doktoři pochodovali z jednoho pokoje na druhý. V každém pokoji bylo na sobě namačkaných snad 15 pacientů. Ohromeně jsem se nechal vést na své lůžko, když v tu chvíli jsem uviděl doktora Cullena. Shledal se pohledem s mým a převzal o mě péči.

„Edwarde, je mi to moc líto.“

„V pořádku doktore, měl jsem dát na vaši radu.“

„Slibuji ti, že se o tebe postarám.“ Změna z vykání na tykání mi ani nepřišla v tu chvíli. Nevnímal jsem absolutně nic. V jednu chvíli mnou klepala zima, a v druhou mě polívalo nesnesitelné vedro. Nemohl jsem to už vydržet. Doktor mě položil na lůžko do místnosti plné lidí. Kašlali, sténali, vzlykali, brečeli, nadávali, ale po chvíli jsem to přestal vnímat. Myšlenkami jsem zabloudil k Adoncií. Doufal jsem, že Manuel ji dá vědět, co se mnou je. A také jsem doufal, že jí nedovolí sem vstoupit. Nedokázal jsem si představit, že by se nakazila taky a… umřela by.

 

_________________________________________________________________________

Shrnutí Lucyl

 

Autor: Lucyl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Valencie 1918 2. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře