Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Valčík za úplňku - 9. kapitola

26.12.2009 (07:30) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2647×

Pohled nikoho:

Dnešní řádění vlkodlaků již bylo u konce a původně milá dívka, která by ani mouše neublížila, se vracela v podobě obrovského monstra, které mělo čenich a přední tlapy od krve, zpátky domů. Na takové velké zvíře až příliš ladně vyskočila do svého pokoje a proměnila se do své původní podoby. Přeměna byla velmi rychlá, jako vždy.
Už v místnosti nebylo zvíře, nýbrž dívka, stále s černýma očima. Jednou si zívla a pak si ustala na místě, kterém právě stála. Hlavu si podložila rukama od krve a usnula.

Pak dívka prožila obyčejný den, snažila se vypadat šťastně, ale nebyla. Nemohla být, ne kvůli tomu, co se chystala udělat, bylo jí to moc líto, ale ona věděla, že je to správné. Ona věřila rozumu, ne srdci. Věděla, že už jen jedna noc a pak…
Ona s tím byla smířená, věděla, že to musí udělat už od chvíle, co zjistila co je. Bylo jí to líto, ale ona musela. Sice se na to snažila nemyslet, ale… pak přišla noc a nastala proměna, opakovalo se to samé, co minulou noc.
Těsně před úsvitem se zvíře opět vrátilo do Bellina pokoje a přeměnilo se zpět se svou podobu.

Pohled Belly:

Cítila jsem, že se pomalu probouzím, lehce jsem pokrčila konečky prstů a rychle otevřela oči.
Posadila jsem se a kolem sebe obalila deku. Pak jsem zhlédla ke křeslu na, kterém seděl Edward. Oči už měl černé jako noc.
„Dobré ráno,“ řekla jsem a zívla si. Edward se na mě jen usmál.
„Jak jsem si vedla dnes, žádnou krev nevidím,“ řekla jsem a prohlížela si ruce.
„Dneska jsi nelovila, Charlie odjel brzo ráno na ryby. Chtěla bys snídani do postele?“ zeptal se mě, zvedl se ze židle a políbil mě, škoda jen, že ten polibek skončil tak brzo.
„To by bylo od tebe velmi milé,“ zašeptala jsem a políbila ho na nos. Jen se na mě usmál a zmizel, podle vůně, kterou jsem po chvilce ucítila, byl v kuchyni a dělal míchaná vajíčku.
Když jsem si vybavila jejich chuť mlsně jsem s oblízla.

Pomalu jsem zvedla a ve skříni začala hledat něco vhodného na sebe. Nakonec jsem se oblékla do černých tepláků a šedého tílka. Ještě jsem si učesala vlasy do něčeho snesitelnějšího, než byl účes alá běhání v lese je zdravé. Ještě jsem si vyndala poslední větvičku a v zrcadle usoudila, že nevypadám zrovna nejhůř. Posadila jsem se do židle a čekala na Edwarda, který se za pár sekund objevil ve dveřích i s tácem. A na mém obličeji se objevil rozzářený úsměv.

„Děkuju,“ řekla jsem, když mi Edward podal tác a udělala mu vedle sebe místo, ochotně se posadil.
„Víš, jak jsi mi slíbil, že pojedeš s ostatními na lov? Kdy se tam chystáte?“ zeptala jsem se mezi sousty.
„Vlastně jsme to plánovali, že bychom mohli tak za hodinu vyjet, ale jestli chceš abych zůstal tady, tak klidně…“ řekl,
ale já ho přerušila.
„Klidně jeď, nemůžeš kvůli mně takhle hladovět. Zvládnu to tu,“ řekla jsem a usmála se na něj.
„Opravdu?“ zeptal se mě, já dožvýkala sousto a polkla.
„Samozřejmě, nemusíš si o mě dělat starosti,“ řekla jsem s úsměvem, tyhle věty mě opravdu bolely.
„Kdy se vrátíte?“ zeptala jsem se, protože tuhle informaci jsem potřebovala vědět.
„Zítra k večeru,“ řekl klidně a snažil se mi vzít tác s prázdným talířem.
„To je dobré, udělám to. Už bys měl jít, ať na tebe rodina nemusí čekat,“ řekla jsem a usmála se a sebrala mu tác.

„Klidně můžou počkat, mě to vadit nebude,“ řekl a usmál se.
„Čím dřív odjedeš, tím dřív tě budu moct mít opět u sebe,“ řekla jsem.
„Když myslíš,“ zašeptal. a pomalu se zvedal.

HUDBA

„Celý den a půl tě neuvidím,“ Neuvidím tě po zbytek mého života…
„Budeš mi chybět, polib mě,“ Polib mě jako by to mělo být naposledy, protože tohle je okamžik, kdy mě... vidíš naposledy…

Edward se jen usmál a přitáhl si mě k sobě a políbil mě. Bylo to něžné a nezapomenutelné, tohle nechci nikdy
zapomenout. Nejradši bych tuhle chvíli prožívala věčně, ale nejde to.
Edward se po chvilce odtál.
„Ani si nevšimneš, že jsem pryč,“ řekl a potichu se zasmál, ale já věděla, že by se mnou nejraději zůstal. Ještě mě pohladil po vlasech a pak zmizel oknem.
„Miluji tě..." zašeptala jsem ještě, věděla jsem, že mě uslyší.

Za pár minut, když už jsem si byla jistá, že mě neuslyší mi z očí vyklouzly slzy.
Věděla jsem, že chci, abych ho nemohla již více ohrozit na životě, znamená to jediné a to je odejít. Další slzy.
Sedla jsem si k pracovnímu stolu a začala psát řádky na rozloučenou.

Jestli si tohle čteš, jsem pryč. Za všechno se to moc omlouvám. Omlouvám se…
Já vím, dělám to samé, co jsi udělal mě. Dokonce to dělám i ze stejného důvodu.
Já, už nechci, ne, já ž nedokážu snášet tu bolest. Bolest, s kterou žiji každý den. Bolest z toho, že se bojím, že bych tě mohla
připravit o tvou existenci. Když byl úplněk a já šla spát, bála jsem se, že bych ti mohla ublížit, tobě nebo někomu z tvé rodiny….
nebo smečce.
Moc mě to bolelo.
Když jsem se ráno probudila, bála jsem se a ten strach mě ničil, bála jsem se, že jsem ti něco udělala a už tě neuvidím. Bolelo
to a pořád bolí. Já… opouštím tě. Omlouvám se a je mi to moc líto. Kéž bys mi někdy dokázal odpustit, obávám se, že ne. Máš
k tomu dobrý důvod.
Ale i přes to tě o to žádám a je mi to tak líto.  Mám ještě jednu žádost, neodcházej od svojí rodiny, nehledej mě… nenajdeš
mě.
Nebudu ti slibovat, že to bude, jako kdybych neexistovala, protože bych porušila slib, jakmile by sis to přečetl. Já věřím, že
vždy bude ve tvém srdci místo pro jednu osůbku, která se jmenovala Bella, stejně tak pro tebe v mém. Omlouvám se.

Když tohle píši, tečou mi slzy. Nevěřil bys jak je to těžké. Píšu ti to v dopisu, protože bych ti to nebyla schopna říct do očí…

Nechci ti v budoucnu ublížit. Je mi líto, že se řídím rozumem, ne srdcem.

Je mi to líto… 


 

Navždy tě miluji 
Bella

Tekly mi slzy a nešly zastavit, na několika místech v dopisu mi rozpily text. Tahle bolest se dala srovnat jedině s tou, při odchodu Edwarda. Uvědomila jsem si, že dělám to samé, teď už jsem ho chápala proč to udělal. Nechtěl mě vystavovat nebezpečí. Já pro něj chtěla to samé.

Dopis jsem dala do obálky a nadepsala ji Edwardovým jménem.

Pak přišel na řadu dopis pro Charlieho…

Je mi to líto tati. Je mi líto, že jsem odešla bez rozloučení. Teď už jsem daleko.
Není to tvoje vina, prosím ani ji nesváděj na Edwarda. Nemá s tím nic společného.
Je mi to líto. Nehledej mě… Nenajdeš mě. Byl jsi nejlepší táta, jakého jsem si mohla přát.

Dcera milujícímu otci

I jeho dopis jsem zabalila do obálky, tu jsem pak položila na postel.
Pak jsem jsi z pod postele vyndala dvě cestovní tašky a začala do nich házet všechny potřebné věci. Ani ne do půl hodiny jsem už měla vše a v neposlední řadě i Edwardovu fotku.

Ještě jsem si sbalila mrňavý batůžek s penězi, které jsem měla ušetřené na vysokou. Nebylo jich zrovna málo, ale příliš moc jich taky nebylo. Mohla jsem se vydat na cestu. S vynaložením obrovské námahy jsem všechna zavazadla dotáhla do náklaďáčku.

Když jsem ho tak pozorovala, rozhodla jsem se, že až se dostanu do Evropy, budu si muset koupit nové. Nasedla jsem a jela směrem na letiště. Cestou jsem ještě zatočila k domu Cullenových, rychle vyběhla z auta a na předposlední schod od domu, který už byl pod střechou jsem položila dopis a přikryla kamenem, aby neodletěl.

Ještě jsem uronila pár slz.
„Sbohem, budete mi všichni moc chybět,“ pustila jsem do větru a se slzami v očích se vrátila k autu a odjela pryč.

The end? NIKDY!

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Valčík za úplňku - 9. kapitola: