Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Valčík za úplňku - 8. kapitola

22.12.2009 (18:30) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2605×

„Já jsem ti mohla ublížit, mohla jsem tě zabít,“ zašeptala jsem a vyklouzlo mi několik slz.
„Neublížila jsi mi,“ zašeptal a objal mě.
„Jsem příšera, monstrum, zrůda,“ šeptala jsem do jeho hrudi.
„Nikdy nebudeš a nikdy jsi nebyla,“ konejšil mě, ale byla to jen slova. Já znala pravdu, mohla jsem ho zabít, mohla jsem zabít někoho koho jsem znala, mohla jsem zabít Charlieho.
Rozvzlykala jsem se a z očí mi tekly proudy slz, které nešly zastavit.

„Jak se toho dá zbavit?“ zeptala jsem se po chvíli a svůj zrak upřela do jeho očí, které zalil smutek.
„Bello, toho se nedá zbavit ani před tím utéct, máš to na doživotí… je mi to líto,“ řekl mi smutně a pohladil mě po vlasech.
„Jak dlouho bude… doživotí?“ ptala jsem se.
„Vlkodlaci se dožívají déle než lidi, většinou je to v rozmezí tři sta až pět set let,“ zašeptal mi, ale pak se odtáhl.
„Je mi moc líto co se ti stalo… už bys ses měla připravit do školy, za půl hodiny pro tebe přijedu,“ řekl a políbil mě na čelo. Pak už po něm zůstal jen závěs lehce vlající ve větru.

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit, nemyslet na to, že se tři dny v měsíci měním ve vraždící stvůru, to, ale nebylo tak lehké. Bylo těžké nemyslet namyslet na to, když vím, že ta stvůra je uvnitř mého já a dokonce mého života tam zůstane.
Říkal tři sta až pět set let, kdyby to monstrum ve mně neexistovalo, byla bych nejšťastnější bytost na světě. Ale nejsem, mohla jsem ho zabít. Mohla jsem připravit o život svou lásku.
Ještě jednou jsem se nadechla a snažila se zatlačit slzy zpět.

Rychle jsem se oblékla do prvního oblečení, které mi přišlo pod ruku a pak šla do kuchyně, abych Charliemu ukuchtila nějaké jídlo. Jeho vaření bylo totiž jako nebezpečné jako zbraň hromadného ničení. Při té představě jsem se otřásla. V rychlosti jsem mu udělala toast a kafe a položila je na stůl. Já jsem si žádné jídlo nevzala, neměla jsem hlad, možná to bylo tou noční svačinkou. Jen jsem na to pomyslela a můj žaludek byl zase jako na vodě.
Automaticky jsem si před pusu dala ruku a pak se nadechla. Po chvilce se mi žaludek uklidnil.
Ze skřínky jsem si vyndala skleničku a nalila do ní trochu vody. Pomalu jsem ji vypila a snažila se odstranit tu hnusnou pachuť masa a krve. Nemohla jsem se jí zbavit ani vyčištěním zubů.

Po chvilce jsem uslyšela zastavovat něčí auto na příjezdové cestě, pak i zatroubení.
Rychle jsem popadla svou bundu, batoh a vyšla z domu. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a pokračovala k Edwardovi, který se opíral a dveře řidiče.
Jen jsem kolem něj mlčky prošla s výrazným smutkem ve tváři a posadila se do auta.
Edward mlčka nasedl, nastartoval a vyjeli jsme. Za celou dobu nikdo z nás nepromluvil ani slovo, Edward zíral před sebe na silnici a já koukala z okna někam do dáli.
Připadalo mi to jen jako chvilička a Edward už parkoval před školou.
Oba jsme naráz vystoupili, Edward ještě zamkl auto a najednou se objevil vedle mne a dal mi ruku kolem pasu. Pomalu jsme šli do školy. Já jsem měla trigonometru a Edward občanku a já jsem ho, ač velmi nerada, musela nechat jít…

***

Pomalu jsem šla ke stolu, kde už seděli všichni až na mě. Nebrala jsem si jídlo, neměla jsem hlad a obávala jsem se, že kdybych do sebe přece jen něco dostala, nevydrželo by to tam příliš dlouho.
„Monstrum přišlo! Udělám co budeš chtít, jen mne nezabíjej, prosím!“ rýpnul si Emmett když jsem se posadila na židli.
„Emmette, to nebylo vtipné,“ poznamenala jsem a zlomeně jsem se na něj podívala.
„Promiň, jen jsem tě chtěla rozveselit,“ řekl a lehce neusmál.
„Měla bys něco sníst?“ řekla mi Alice a přistrčila mi její tác s jídlem.
„V noci jsem sežrala celou srnu, sice polovina skončila v záchodě, ale myslím že budu plná nejmíň týden,“ zašeptala jsem.
„Promiň,“ řekla Alice omluvně a tác si přisunula k sobě.
„Nemusíš se omlouvat, nic jsi neudělala. Jen jsi mi chtěla pomoct,“ řekla jsem jí a pokusila se o úsměv. Ten se mi,
ale moc dobře nepovedl.
Po deseti minutách jsem se zvedla a jelikož jsem já ani Edward už neměli další hodiny vydali jsme se domů.
Ještě jsem se stavila pro budu a batoh a pak jsme s Edwardem, který mě nepřetržitě objímal kolem pasu.

Odpoledne uběhlo až moc rychle, příliš rychle. Už mí zbývá jen něco přes čtyři hodiny a…
Ne! nebudu na to myslet, nemůžu, zabíjí mě to. Stravuje mě to zaživa. Nikdo by si ani nedokázal přestavit, jak je těžké a bolestivé vědět, že bych mohla zabít nejlepší kamarádku, kamaráda, vlastního otce, mou lásku. Moc to bolelo, proto na to nesmím myslet.
Já to nedokážu snést, snést tu pravdu, že jsem pro všechny v mém okolí nebezpečná.
Ale Edward, on mi tvrdil, že sedm upírů jednoho vlkodlaka zvládne, že se nemusím bát.
Ale já se bála, můj strach bude přetrvávat a nikdy nezmizí.

Len jsem ležela na posteli a užívala si Edwardovi dokonalosti a on mi na ruce kreslil uklidňující kolečka. Tohle mě dokázalo vždy uklidnit, ale dnes ne. Dnes to bylo jiné, nebyla jsem nervózní, já se bála. Bála jsem se noci. Ale
nedokázala jsem s tím nic dělat, jen jsem ležela v Edwardově objetí a dívala se mu do tmavých očí.
„Měl by sis zajít na lov,“ poznamenala jsem.
„Ty jsi důležitější,“ řekl, usmál se a pohladil mě po vlasech.
„Slib mi, že si za dva dny zajedete někam na medvědy nebo tak, nemůžete kvůli mně hladovět,“ řekla jsem a
usmála se, ale tohle nebyl pravý úsměv.
„Kvůli tobě uděláme vše, ale když myslíš…“ na chvilku se odmlčel.
„Slibuji,“ řekl nakonec.
„Děkuju,“ zašeptala jsem a Edward se naklonil a políbil mě, já mu polibek opětovala. Pak se, jako vždy, odtáhl a
ještě mě políbil do vlasů.
„Klidně spi,“ pošeptal mi, ale já nechtěl spát.

Opět čas utekl tak rychle, už mi zbývalo jen pár minut.
„Bello?“ zeptal se.
„Ano,“ řekla jsem už trochu unaveně.
„Mohla bys mi udělat radost? Dnes nevyskakuj z okna, včera jsem z toho měl málem infarkt a to už je co říct,“ řekl, moment já vyskočila z okna?
„Já vyskočila z okna?“ ptala jsem se nevěřícně a Edward přikývl.
„Ale, to je tak vysoko…“ vydechla jsem.
„Uděláš mi radost? Prosím,“ zaprosil.
„Dobře,“ kývla jsem nakonec. Ještě jsme takhle chvilku leželi a pak mě Edward vzal do náruče. Pomalu přešel k oknu a vyskočil. Lehce dopadl na nohy, ani jsem necítila žádný náraz.

Ahh, ano…

Dnes jsem byla připravená, věděla jsem co se mi stane, ale i přes to jsem si to nechtěla připustit. Nikdy jsem nechtěla být taková jaká jsem, nikdy jsem tím nechtěla přidělávat starosti Edwardovi. Nikdy jsem nechtěla takhle ohrozit jeho život.
„Kolik mi ještě zbývá?“ zeptala jsem se, ale nedokázala jsem se mu podívat do oči, nedokázala jsem snést to pomyšlení, pomyšlení že bych ho mohla připravit o život.
Mé oči vysely na noční obloze a já čekala, až se to stane. Až se přestanu ovládat.
„Za tři minuty bude za pět dvanáct,“ řekl ledově klidným hlasem, tak klidným až jsem se bála.
„Pamatuj si, že ať udělám cokoli miluji tě a nikdy nepřestanu,“ řekla jsem a podívala se do jeho očí. Edward mě vzal za ruku.
„Taky tě miluji, víc než svůj vlastní život,“ řekl a políbil mě.
„To od tebe není moudré,“ řekla jsem a pokusila se o něco, co se vzdáleně podobalo úsměvu.
„Slib mi něco…“ prosila jsem a smutně se mu podívala do očí.
„… nedovol mi nikomu ublížit.“ řekla jsem a sklopila zrak.
„Slibuju,“ řekl a políbil mě na čelo.

Pohled nikoho:

Dívka se opět podívala k nebi na hvězdy a na měsíc. Jednou mrkla a už to nebyla ona. Její oči byly černé, byl na nich pouze odraz úplňku. Už to nebyla ona, tohle už bylo monstrum.

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Valčík za úplňku - 8. kapitola: