Poslední kapitola... No, nevím, jesli vás potěším...
19.02.2010 (20:00) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3014×
„Co mám udělat, aby ses usmála?“ zeptal se opět, ale tentokrát já znala odpověď, ale splnit to bylo nemožné. Mou lidskost mi nikdo nevrátí, protože je nenávratně pryč. Nikdy nebudu člověkem a po těch letech je načase, abych už to přijala… přestala doufat, že bych to dokázala změnit.
„Miluji tě,“ zašeptal Edward tiše a já slyšela jen kroky které mířily pryč. Kéž bych mohla odpovědět to samé.
Sklopila jsem hlavu a když jsem uslyšela tiché klapnutí dveří, začala jsem se opět poddávat své depresivní a melancholické náladě. Opět jsem si objala kolena a plně se ponořila do svých myšlenek. Začala jsem si tichounce broukat její ukolébavku. Byla krásná, ale nebyla má. Nikdy nebude, protože si něco takového nezasloužím. Kdokoliv jiný ano, kdokoli, jen ne zrůda jako jsem já.
Snažil jsem se tyhle myšlenky zahnat někam daleko, nechtěla jsem nad tím přemýšlet… Ničilo mě to. Tohle byl jedem z okamžiků, kdy jsem si přála mít v hlavě vymeteno… Nemít starosti, nepřemýšlet. Snažila jsem se vyčistit si hlavu a dál jsem zírala na vzorek dřeva na podlaze. Snažila jsem se dostat do toho příjemného stavu naprosté apatie, kdy mě nic netížilo.
Před pár měsíci se dostat do tohoto stavu bylo poměrně jednoduché, ale teď už to tak snadné opravdu není.
Občas jsem měla chuť skončit s tímhle vším, s tou lží… Na začátku mi to přišlo jako nejlepší nápad, ale nyní jsem si tím opravdu nebyla jistá.
Bylo to už pár minut, co Edward odešel a mi to přišlo divné. Vždy, když jeden odešel přišel někdo jiný. Zřejmě se tím snažili docílit toho, abych si nepřipadala tak osamělá. Ale opravdu jsem si nepřipadala? Nebo připadala?
Místy jsem slyšela útržky rozhovoru, ale byly tak tiché, že jsem si je nedokázala dát do souvislostí. Byla to jen změť tichých hlasů… nic víc. Vlastně mi to bylo jedno. Nebo nebylo? Kéž bych dokázala, alespoň normálně přemýšlet. Tohle balancování mezi dvěma životy mě ničí.
Nedokážu myslet, uvažovat, být sama sebou. Padám, vím to. Nedokážu takto balancovat po zbytek života. Už padám, jen nevím, na kterou stranu. Kéž bych to alespoň tušila.
Ještě jsem pár minut seděla a lehce se pohupovala v tónech její ukolébavky, které v mém podání sice nezněly nejlépe, ale já ji milovala. Byla tak krásná…
Ale ihned jsem zmlkla, když jsem uslyšela kroky na schodech. Podle sluchu jsem poznala, že je to celá rodina. Po dvou sekundách se tiše otevřely dveře a všichni vešli dovnitř. Letmo jsem vzhlédla ze svého rohu, chtěla jsem sklopit zrak, ale zarazila jsem se.
Vždy byli smutní z mého chování, ale teď… Teď byly jejich tváře zjizveny smutkem, lítostí… Netušila jsem co se děje, co se stalo tak zásadního. Věděla jsem, že tohle není dobré. Není to dobré pro mě ani pro nikoho z nich.
„Bello…“ začal Edward, nadechla se, aby mohl pokračovat.
„Už je to skoro rok, co jsme tě našli v lese. Chtěli jsme ti pomoct, nabídnout domov. Přál jsem si, aby bylo vše jako dřív, ale není a bohužel ani nebude. Chtěli jsme ti pomoct, ale my selhali. Za všechna trápení se ti omlouváme…“ opět se nadechl. Věděla jsem kam tím míří, už ano a nebyla jsem si jistá, jestli si přeji, aby pokračoval.
„Je nám to moc líto. Ještě dnes odjíždíme, už o nás neuslyšíš. Je mi to líto, že jsem selhal. Miluji tě, nechci abys trpěla,“ řekl tiše, ale já ho slyšela moc dobře.
„Sbohem Bells, nikdy tě nepřestanu milovat,“ řekl zlomeným hlasem a naposledy mi pohlédl do očí. Věděla jsem, že padám a do teď jsem netušila kam. Do teď. Už to vím, protože jsem právě spadla… opravdu tvrdě. Slyšet sbohem od něj, to bolelo. Moc. Trhalo mě to na kusy.
Ta bolest, kterou jsem teď pociťovala byla nesnesitelná, stokrát horší, než-li drcení všech kostí v těle. Cítila jsem jak mi srdce puklo, teda spíše to, co z něj zbylo. Ta bolest mi vehnala do očí slzy. Nechtěla jsem, aby odešel, aby mě opustil kdokoliv z nich. Už jsem jejich ztrátu nechtěla zažít… Nikdy. Jedna slza vyklouzla a hned na to ji následovala druhá.
„Ne,“ poprvé po jedenácti měsících, poprvé a tu dobu jsem byla schopna slova. V ten mement se na mě upřel pohled sedmi upírů, které jsem milovala.
„Prosím, ne,“ zašeptala jsem zoufalým hlasem.
„Bello…“ vydechl Edward a já se pokusila o úsměv.
„Neopouštějte mě. Já nechci ztratit rodinu… mojí rodinu. Už nikdy,“ řekla jsem a vyklouzly mi další slzy. Nikdo z nich nebyl schopen slova nebo pohyby.
„Už bych to nepřežila. Třeba mě nenáviďte, jen mě neopouštějte. Zůstaňte se mnou, prosím,“ šeptala jsem.
„Prosím…“ řekla jsem naposled a pohlédla mu do topazově zlatých očí, do kterých byla vepsaná bolest, lítost a… láska.
„Nenechej mě samotnou.“
Ještě se můžete těšit na EPILOG a já tuším, že vás (doufám, že mile) překvapím.
ps: Myslím, že by si tento konečný díl zasloužil alespoň jeden delší komentář.
Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Valčík za úplňku - 22. kapitola:
no konecne ! diky nesklamals !!!
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!