Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Valčík za úplňku - 2. kapitola

06.12.2009 (15:00) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4183×

Z dálky jsem slyšela žalostné vytí, poté několik hlasů, které vykřikovaly mé jméno.
Pořád jen samé „Bello, Bello, kde jsi?“, ale já jim nebyla schopna odpovědět i když jsem si to velmi přála, chtěla jsem jít za nimi, říct jim že jsem v pořádku, že jsem se jen ztratila, ale nemohla jsem. Nedokázala jsem udělat nejmenší pohyb, nedokázala jsem pohnout ani prstem u nohy. Věděla jsem, že nesmím usnout, ale na druhou stranu jsem věděla, že jestli mě brzy nenajdou zemřu i tak, tak proč umírat v bolestech, když to jde bez ní, prostě usnout a už se neprobudit? Já vím, vždy jsem byla slabá… pak zase jen ta černo černá tma.

***

Cítila jsem, že jsem vzhůru. Možná jsem byla mrtvá, ale vnímala jsem.
Nebyla jsem připravená otevřít oči, jen jsem poslouchala, co se děje okolo mě.
Slyšela jsem pravidelné oddychování, pípání přístrojů a to už mi došlo, že žiju.
Že nejsem mrtvá, jsem v nemocnici. Přece jen mě našli v čas.
Rychle jsem otevřela oči, několikrát zamrkala a pak potočila hlavu směrem doprava.

Uviděla jsem svého anděla, který vypadal ustaraně a hlavu měl položenou v dlaních.

„Ahoj.“ řekla jsem tichým, ještě stále rozechvělým hlasem a pokusila se o usměv.
„Omlouvám se…“ řekla jsem smutně a sklopila zrak.
„Za co se, prosím tě, omlouváš? To já jsem tu nebyl, já tě neochránil. Já bych se mě omlouvat.“ šeptal.
„Slíbila jsem, že až se vrátíš budu zdravá. Slib jsem porušila a teď ležím tady.“ řekla jsem se rozhlédla se po místnosti.
„Je mi to líto.“ řekla jsem smutně.
Edward pomalu vstal ze židle a sedl si na mé lužko. Naklonil se a políbil mě na čelo.
„Je ti odpuštěno.“ řekl, usmál se a vzal mě za ruku.

„Co se mi vlastně stalo?“ ptala jsem se zmateně.
„Na to bych se měl ptát já tebe.“ pronesl s mírným úsměvem.
„Já vím, jen že jsem byla u sebe v pokoji, šla jsem spát. Potom jsem se ocitla někde jinde, všechno mě bolelo, cítila jsem chlad a… a pak se probudím tady.“ řekla jsem a hleděla kamsi do dáli, jak jsem pátrala ve svých vzpomínkách.
Podívala jsem se do Edwardových očí, ale bohužel se mi nepodařilo nic vyčíst, holt upír je upír.
„Charlie tě našel včera večer na okraji lesa. Byla jsi celá od krve, v pase jsi měla obrovskou tržnou ránu – napadlo tě nějaké zvíře, vlk nebo medvěd. Umírala jsi, měla jsi štěstí že tě našli.“ řekl a bylo vidět jak moc ho to bolí a mě to bolelo s ním.

„Kdy jsi přejel?“ ptala jsem se.
„Snažil jsem se přijet co nejdřív, když Alice přestala vidět tvou budoucnost.“ řekl a lehce mi stiskl ruku.
„Ona ji neviděla? A kde je, můžu s ní mluvit?“ řekla jsem, chtěla jsem s ní mluvit, ačkoliv jsem nevěděla proč. Edward zavrtěl hlavou a já pochopila, že to byla odpověď na první otázku.
„Byla tu, ale pak odešla bolí ji z tebe hlava.“ řekl.
„Bolí ji ze MĚ hlava?“ řekla a vytřeštila na něj oči. Pokračovala jsem myšlenkou ‚Upíry něco bolí?‘
„Její to nepříjemné, v tvojí přítomnosti je slepá. Není nic. Je z toho nešťastná. Působíš na ni stejně jako Jacob, jenom
tak… nepáchneš.“ řekl s náznakem úsměvu.
„To, ale není dobré.“ šeptala jsem a doufala, že nepoznal mé nepříliš dobře maskované zděšení.
„Zas tak strašné to není.“ řekla a políbil mě, bohužel se po chvíli odtáhl.

„Kdy se  budu moc vrátit domů?“ zeptala jsem se toužebně.
„Carlisle ti za chvilku přijde zkontrolovat ránu, uvidíme, podle toho jak se to bude hojit. Přece jen ta rána byla hluboká.“ řekl a políbil mě na čelo.
„Aha.“ řekla jsem a podívala se z okna, byla tma.

Edward měl pravdu… za chvilku se ozvala tiché klepání a poté vstoupil Carlisle.
„Bello… tohle nám nesmíš dělat.“ řekl Carlisle a pak pokračoval „Edward se o tebe tak bál, že byl dokonce ochoten nechat Emmetta v Kanadě.“ řekl, usmál se a já se tázavě podívala na Edwarda. On jen pokrčil rameny.

„Jak se cítíš? Dýchá se ti dobře, nějaké bolesti?“ ptal se a zahleděl se do mé karty.
„Vlastně se cítím moc dobře, bolesti nemám.“ řekla jsem a zářivě se usmála.
„To je dobře, snížíme dávku morfia.“ řekl, na chviličku zvedl hlavu. Zřejmě poslouchal můj tep.  Něco zapsal do karty a následně ji položil na stolek.

„Tak se na to podíváme.“ řekl potichu a odkryl obvaz, jakmile se jeho ledové ruce dotkly mé kůže, lehce jsem se zatřásla, ale Carlisle si toho nevšímal a bedlivě zkoumal můj pas.
„To je… zvláštní.“ vydechl zaujatě a za zlomek vteřinu u něj stál i Edward a taky užasle vydechl se slovy: „ Wow.“
Ale já jsem přes přikrývku, která mi bránila ve výhledu nic neviděla.
„Co se stalo? Je to tak špatné?“ ptala jsem se toužebně.
„Podívej se sama…“ řekl Edward a odhrnul přikrývku.
„Ale…“ neměla jsem slov.
„Ale…“ znovu jsem otevřela pusu, ale žádná slova z ní nevyšla.  Zhluboka jsem se nadechla a zkusila to po třetí.
„Ty jsi tvrdil, že ta rána byla hluboká a teď tam jsou jen povrchové škrábance.“ řekla jsem a stále hleděla na své zranění. Bylo tam jen pár strupů, kolem nich lehce červené, ale nic hlubokého. Nic.

Jako první se vzpamatoval Carlisle, odtrhnul svůj zrak od mého pasu a podíval se mi do očí.
„Ještě ti uděláme pár testů, na noc si tě tu ještě necháme a jestli se nevyskytnou žádné komplikace můžeš jít už zítra domů.“ řekl a pak odešel.

Má cenu pokračovat? Napiš svůj názor... :D

<< Shrnutí >>

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Valčík za úplňku - 2. kapitola: