Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V zajetí osudu 47

27.02.2010 (13:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5272×

Někdo mě nesl v náručí a za chvíli se mě dotkly něčí studené ruce.

„Bello, drahoušku,“ slyšela jsem Esme, ale oči jsem neotevřela. „Kde jsi ji našel?“ vyzvídala dál.

„V Port Angeles. Pěkně se vztekala, ale mě by nepřeprala,“ odpověděl Emmett.

„Dej jí k Edwardovi,“ zašeptala a já se pomalu ztrácela z příjmu.

„Kde je?“ uslyšela jsem napnutý hlas, který se přibližoval a v zápětí se rozrazily dveře. Zmateně jsem otočila hlavu a otevřela oči.

„Hvězdo, ty jsi mi dala,“ přešel k posteli a posadil se. „Ani nevíš, jak jsem se o tebe bál,“ chtěl mě políbit, ale já uhnula. „Nechceš něco k jídlu?“ povzdechl si a místo odpovědi se ozval můj žaludek. „Řeknu Esme,“ pohladil mě po tváři a odešel. Víc jsem se zachumlala pod deku, když přišla Alice.

„Ahoj,“ usmála se a jako Edward před chvílí si ke mně přisedla. „Nechceš mi říct, co se stalo?“ zkusila to.

„On… on mě podvedl,“ dostala jsem ze sebe a rozbrečela se.

„Edward?“ zeptala se nechápavě.

„Kdo jiný,“ vzlykla jsem.

„To je debil,“ povzdechla si a objala mě. „Ale myslím, že to neudělal.“

„Neudělal? Viděla jsem jeho fotky a nějakou blondýnou a dost se k němu měla a nevypadalo to, že by mu to nějak vadilo,“ brečela jsem jí do ramene.

„A proto si utekla?“ zeptala se a já kývla. „Ale měli by jste si to vyříkat,“ radila mi.

„To nejde,“ zakroutila jsem hlavou.

„A proč ne?“

„Protože jsem ho taky podvedla,“ zamumlala jsem jí do ramene.

„Vy jste jak malé děti,“ povzdechla si.

„Ale i přesto si to vyjasníte,“ odtáhla se ode mě a zvedla se z postele. Chtěla jsem jí zastavit, ale nestihla jsem to. Chvíli potom co odešla se do pokoje doplazil Edward.

„Můžu s tebou mluvit?“ zeptal se, a když jsem neznatelně kývla, přisednul si na postel. „Chci se ti omluvit.“

„Jestli mi chceš dát kopačky, tak to řekni rovnou. Nemusíme tu hrát tohle divadélko,“ nenechala jsem ho domluvit.

„Prosím, nech mě to vysvětlit.“

„Můžeš,“ kývla jsem a on natáhl ruku. Chtěla jsem uhnout, ale jakmile se dotknul mé tváře, před očima se mi začaly míhat zvláštní obrázky.

Líbala jsem se s nějakou holkou a pak jsme šly ven. Přesněji řečeno ho hotelu. Tam jsem se s ní zase začala líbat a postupně jsme se začaly svlékat. Když ona byla nahá, já jsem se začala zase oblékat a potom jsem z pokoje odešla a obrázky skončily.

„Co to bylo?“ zeptala jsem se zaraženě.

„Dokázal jsem ti, že jsem tě nepodvedl,“ podíval se na mě a nadějí v očích.

„Ale já myslím ty obrázky.“

„Můj dar,“ pokrčil rameny.

„Tvůj… dar?“ koukala jsem na něj jako bastard.

„Slib mi, že nebudeš vyvádět, když ti to řeknu.“

„Ne,“ vydechla jsem stále vyvedená z míry.

„Určitě sis všimla, že moje rodina je trochu odlišná od ostatních lidí,“ začal, tak jsem kývla. „Nespí, nejedí, piji jen zvířecí krev. Oni jsou upíři,“ zašeptal.

„Ale ty… ,“ podařilo se mi dostat přes knedlík v krku.

„Já jsem jen poloupír. Můj pravý otec je Carlisle a matka Esme, ostatní jsou „adoptovaní“,“ vyklopil to ze sebe. Teď jsem si připadala jako v hodně špatném snu a toužila jsem se každou chvíli probudit. „Asi je toho na tebe moc, ale já ti to musel říct.“

Takže, Edward je poloupír a všichni z jeho rodiny jsou upíři. Podle jeho slov, které jsem pochytila pijí zvířecí krev a nespí. Tohle na mě bylo moc a já pomalu začínala mít pocit, že se z toho každou chvíli zblázním.

„Já… nevím, co ti mám na to říct,“ zašeptala jsem.

„Nic neříkej, jen mi slib, že už nikdy neutečeš,“ chytil můj obličej do dlaní. „Slib mi to!“

„Slibuju,“ zamumlala jsem a teď si připadala ještě hůř. Nevěděla jsem, jestli mu to mám říct, ale rozum mi říkal, že mám být zticha, tak jsem zticha byla.

„Carlisle říkal, že máš spát,“ poznamenal a můj obličej pustil. „Nechám tě tu samotnou,“ zvednul se a pomalu odešel.

Znovu jsem si lehla a snažila se usnout, ale když se mi to konečně povedlo, celým spánkem mě provázely noční můry. Zdálo se mi, že je Edward krvelačné monstrum, který se mě snaží zabít, ale nedařilo se mi to. Pak mu na pomoc přišli Emmett s Jasperem a konečně mě všichni dostali.

„Ježiši,“ otevřela jsem oči a ruce zabořila do vlasů, když se ozvala velká rána. Zmateně jsem se posadila, když se v rohu něco pohnulo. Strašně jsem se lekla a srdce si mi rozletělo neuvěřitelnou rychlostí.

„To jsem jen já,“ ozval se sametový hlas a Edward si přisednul ke mně na postel.

„Co to bylo za ránu a proč nespíš?“ ptala jsem se zmateně.

„Emmett s Rosalií neumí udržet své chutě na uzdě a spát nepotřebuju,“ pokrčil rameny.

„Ale když jsem byla s tebou, tak jsi spal.“

„Nespím celou noc. Bohatě mi stačí tak tři až čtyři hodinky.“

„Aha,“ pípla jsem.

„Ráno budu muset do školy, ale odpoledne budu s tebou. Esme dojede dopoledne nakoupit, abys měla něco k jídlu. Já toho moc nesním,“ usmál se. Zmínka o jídle probudila můj žaludek. Chtěla jsem se zvednout, ale Edward mě zastavil.

„Něco ti přinesu,“ zvednul se a odešel. Nestihla jsem se z toho všeho ani pořádně vzpamatovat a Edward byl zpátky.  Podal mi talíř s těstovinovým salátem a zase si sednul.

„Díky,“ zamumlala jsem a dala se do jídla.

46. kapitola - 48. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V zajetí osudu 47: