Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V zajetí osudu 4

06.10.2009 (21:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6256×

Pomalu jsme šli ze schodů a hned v obýváku seděli všichni Edwardovi sourozenci.

„Bello, tyhle už znáš,“ Edward se ujal představování a moje plány o nenápadném odchodu byly v tahu.

Všichni jeho sourozenci se na mě usmáli a Emmett mi zamával. Pod návalem rozpaků jsem radši sklopila hlavu a všichni se zasmáli. Určitě se s nimi o ten zážitek podělil. Zvedla jsem hlavu, když z kuchyně vyšla sympatická tmavovláska a vedle ní blonďatý muž. Určitě to byli Edwardovi rodiče, ale jejich mládí mi k nim nesedělo. Sice se říkalo, že jsou všichni adoptovaní, ale stejně si byli všichni nějak podobní a všichni měli zlaté oči.

„Ahoj Bello. Já jsem Esme a tohle Carlisle,“ ukázala nejspíš na svého manžela.

„Těší mě paní Cullenová, pane Cullene,“ potřásla jsem si s nimi rukou a zarazila mě její teplota. Ano, Edward byl sice studenější, ale teplota Carlislea a Esme se pohybovala na bodu mrazu.

„Prosím, říkej mi Esme.“ Tmavovláska se usmála.

„A mě Carlisle. Nepřipadám si pak tak starý.“ Všichni se zasmáli nejspíš nějakému vtipu, ale já ho nepochopila.

„Dobře. Já… už budu muset jít. Moc mě těšilo,“ naposled jsem se na všechny usmála a rychle zamířila ke dveřím. Edward mi pomohl do bundy a doprovodil mě k autu. „Máš moc milé rodiče,“ poznamenala jsem. Taky bych chtěla mít takové.

Jen jsem si povzdechla a vyjela. Setkání s Edwardovými rodiči nebylo zas tak hrozné, dokonce se mi to líbilo, ale o to víc se mi nechtělo jít domů, protože na cestě stále jen tátovo auto. Vzala jsem si tašku a šla vstříc osudu. Jen co se zavřely dveře, táta spustil. Máma ani bratr doma nebyli, tak nemělo cenu se bránit.

„Kde jsi byla, mladá dámo? Víš kolik je hodin?“ s křikem se na mě obořil. Na rychlo jsem se snažila vymyslet nějakou výmluvu.

„Promiň. Zdržela jsem se ve škole.“ Chtěla jsem jít k sobě, ale na druhém schodu mě zadržel.

„Do šesti? A navíc tě tu asi před hodinou hledala Jessica, že prý tě ve škole nestihla. Tohle jsme si nedomluvili. Tak kde jsi byla? Hm?“ Jen jsem mlčela. Nechtěla jsem, aby měl Edward kvůli mně problémy. „Tak řekneš mi to? “ ostře mi s rukou škubnul, až mě stáhnul ze schodů. „Řekneš?“ paži mi surově drtil mezi prsty.

„Neřeknu! Je to moje věc,“ procedila jsem mezi zuby, jak jsem se snažila, abych nevykřikla nahlas.

„Tak tvoje věc? Pamatuj si, že dokaď ti není osmnáct, dokaď tě živíme a bydlíš tady, tak nic není tvoje věc.“ Náš rozhovor už začínal být nebezpečný. Už se dostával do ráže a většinou to skončilo přinejlepším fackou. „Jasné?“ stisk ještě zesílil a z očí i vyhrkly slzy. „Jasné?“ zeptal se znovu a s ještě větší hlasitostí.

„Jasné,“ kuňkla jsem, že jsem to málem neslyšela ani já.

„Nahlas!“ znovu mi zatřásl rukou. Zítra tam budu mít pěkné modřiny.

„Jasné,“ řekla jsem zřetelněji, ale zřejmě to nestačilo, protože mi přilítla facka, až to se mnou zamávalo. Kdyby mě tak pevně nedržel, nejspíš bych skončila na zemi.

„Tak kde jsi byla?“ začal znovu, o trochu klidněji.

„Půjčila jsem kamarádce sešit, tak jsem jela k ní, aby mi ho vrátila, a trochu jsme se zapovídaly.“ Snažila jsem se znít věrohodně, protože proti tomuhle programu nemohl nic namítat. „Můžu se jít učit?“ prosebně jsem se na něj podívala. Beze slov mě pustil a postrčil ke schodům.

Ruka mě bolela, jak se mi znovu začala prokrvovat, ale já vděčně vyběhla schody a zapadla k sobě. Vyčerpaně jsem se svezla hned za dveřmi a slzy se mi kutálely po tvářích. Tvář, která zase dostala, mě pálila a bolela zároveň. Pořádnou šlupku dostalo i oko a můžu akorát doufat, že tam se modřina neukáže.

Na učení jsem ani nepomyslela a po sprše jsem padla rovnou do postele. Myslela jsem na Edwarda a záviděla mu, jakou má skvělou rodinu. Dobře, moje matka taky nebyla k zahození, ale tátu mi prostě nahradit nemohla.

Vzbudila jsem se se strašným pocitem. Do školy se mi vůbec nechtělo a mému sebevědomí nepřidávaly ani dva modré fleky na mé paži. Obličej jsem měla celkem v pořádku, až na jednu tmavší část kolem oka. Jeden nebo dva dny a budu v pořádku.

Slyšela jsem v kuchyni rachot a na cestě stálo mámino auto. Mohla bych třeba předstírat nemoc a mohla by mě nechat doma. Sice jsem chtěla vidět Edwarda, ale ne v tomhle stavu. Je hodně všímavý a mohl by si všimnout, že něco není v pořádku a o to jsem momentálně nestála. Jenom v pyžamu jsem tedy seběhla do kuchyně, připravená zkusit svůj plán, ale bohužel jsem si neuvědomila, že mám tričko na ramínka.

„Ahoj mami,“ pozdravila jsem ještě rozespale.

„Ahoj. Bože Bello, co se ti stalo?“ Vyděšeně si prohlížela modřiny na mojí paži.

„Nic, jen jsem se bouchla.“ Ruku jsem jí vytrhla a šla si udělat čaj. Moc se jí to nezdálo, ale naštěstí byla zticha. „Mami, nemohla by si mě dneska nechat doma. Není mi moc dobře.“ Prohlédla si mě od hlavy k patě a nakonec souhlasila, protože jsem nejlépe zrovna nevypadala.

Čaj jsem si vzala do pokoje a s knížkou jsem se zavrtala do peřiny. Úplně jsem ztratila pojem o čase a probral mě až hlad. Seběhla jsem do kuchyně a udělala si špagety. Plácla jsem si na to kečup se sýrem a vrátila se zpátky do vyhřáté postýlky. Když jsem se znovu začetla do děje, vyrušilo mě zvonění mobilu. Vytáhla jsem ho z kalhot a hovor přijala.

„Bello, proč nejsi ve škole?“ Volající byl Edward a bylo slyšet, že má strach, tak jsem použila výmluvu jako ráno.

„Nebylo mi dobře, ale zítra určitě přijdu.“

„Aha. Mám se za tebou zastavit?“ Možná se mi to zdálo, ale jako kdyby měl v hlase touhu.

„Ne, to je v pohodě. Uvidíme se zítra,“ musela jsem ho zklamat. Asi by to byl průšvih, kdyby ho tu načapal táta.

„Doufám, že zítra přijdeš, protože další Jessičiny nálety už bych nepřežil a navíc si mě obrala o jednu čárku.“

„I ty můj chudáčku. Tak si za dnešek můžeš napsat rovnou dvě.“ Byla jsem si jistá, že všech sto čárek nesežene ani do konce školy, protože se budu snažit, abych byla vždycky ve škole dřív než on.

„Díky a nemůžu si napsat tři? Prosím.“ Dokonale jsem si dokázala představit jeho prosebný kukuč.

„Ne, ne. Musíš si to alespoň trochu zasloužit. To by pak nebyla žádná odměna.“ Jen co jsem domluvila, dole cvakly dveře. „Sakra,“ ujelo mi.

„Bello, stalo se něco?“ zeptal se s panikou v hlase.

„Ne, nic. Musím končit, tak se uvidíme zítra,“ vychrlila jsem rychle a všechny moje smysly se napjaly.

„Tak se měj,“ rozloučil se trochu zaraženě a hovor ukončil. Než jsem stihla zjistit, kdo z rodiny přišel, ozvalo se zaklepání a do pokoje nakoukla mamka.

„Ahoj,“ pozdravila jsem jí s úlevou. Kdyby přišel táta a zjistil, že jsem doma, nejspíš by to zase skončilo hádkou.

„Ahoj. Jak ti je?“ ptala se a podávala mi hrnek čaje.

„Už jsem v pohodě. Zítra půjdu do školy,“ ujistila jsem jí s úsměvem.

„Dobře, takže co chceš k večeři?“ tahle otázka mě zarazila.

„Kolik je hodin?“

„Bude šest.“

„Cože? Tolik?“ zeptala jsem se vyvaleně.

„Tak co si dáš?“ vrátila se k původní otázce.

„Já nevím, tak třeba tousty.“ Zaklapla jsem knížku a dala ji na noční stolek.

V koupelně jsem si trochu pročísla vlasy a nakonec si dala i sprchu. Do kuchyně jsem seběhla po tom celodenním válení a teplé sprše jako znovuzrozená.

Mamka mi nandala na talíř pár toustů a zbytek dala sobě. Ještě jsem si doběhla pro ten čerstvý čaj a sedla jsem si zpátky ke stolu. „Takže to kino v sobotu stále platí?“ zeptala se s úsměvem.

„Proč by ne?“ snažila jsem se znít lhostejně.

„Já jenom, jestli jste se nepohádali?“

„Ne, jasně že ne,“ rychle jsem jí vyvedla z omylu.

„Bello, vypadáš tak nějak šťastně a… zamilovaně,“ znovu se na mě usmála.

„To se ti asi zdá.“ I přesto jsem se začervenala.

„Asi?“ nadzvedla obočí.

„Určitě,“ ukončila jsem rozhovor a šla do pokoje, kde jsem se znovu zavrtala do peřin.

Znovu jsem si přehrávala náš rozhovor a uvědomila jsem si jednu zásadní věc. Byla jsem do Edwarda Cullena zamilovaná a už se s tím nic dělat nedalo.

Vůbec jsem si nebyla jistá, jestli to cítí stejně nebo jsem pro něj jen povyražení, v tomhle malém a nudném městě.

3. kapitola - 5. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V zajetí osudu 4: