Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V zajetí osudu 37

17.01.2010 (20:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4231×

Ráno mě probudil zase ten otravný budík. Neděle uběhla ani nevím jak, ale možná to bylo tím, že John se zase neukázal a taky jsem se celé odpoledne učila a usnula jsem překvapivě dost brzo. Ale i přesto se mi v pondělí moc vstávat nechtělo a po delším přemáhání jsem se vyhrabala z postele a šla se upravit. Jen co jsem se nasnídala, na příjezdové cestě se objevilo Edwardovo Volvo. Popadla jsem tašku a šla ven, aby Edward nemusel moc čekat.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem ho.

„Ahoj, jak si se vyspala?“ políbil mě.

„Dobře a jak ty?“

„Výborně?“ usmál se a zaparkoval u školy. Oba jsme vystoupili a na parkoviště se přiřítil Emmettův jeep. Radši jsme rychle zalezli do školy, než na nás stihl vymyslet nějaký úkol. Edward mě doprovodil k učebně, polibkem se semnou rozloučil a šel si po svých. Celé dopoledne už jsem ho neviděla a potkali jsme se až při cestě na oběd. Edward nám koupil jídlo a posadili jsme se ke stolu k jeho sourozencům.

„Ahoj Bello, pozdravili mě všichni, tak jsem se na ně usmála.

S Edwardem jsme se posadili a pustili si do jídla. U stolu vládlo podivné ticho, ale všichni kromě Edwarda a mě se pochechtávali. Chtěla jsem se zeptat, co se děje, ale když jsem se podívala na Emmetta, vyprsknul smíchy a spadl ze židle, tak jsem byla radši zticha. Když jsem dojedla, zvedla jsem se, abych mohla jít na hodinu a Edward se ke mně připojil.

„Počkám na tebe u auta,“ zašeptal mi po polibku do ucha a odešel. Mimo realitu jsem se posadila na své místo a přemýšlela co je mohlo tak pobavit. To mi zabralo celou hodinu a zaregistrovala jsem jenom zvonění. Sbalila jsem si věci a chtěla jít pryč, ale odchytil mě Emmett.

„Už jsi se uklidnil?“ rýpla jsem si do něj.

„Naprosto,“ kývnul, ale koutky mu cukaly dál.

„Tak co chceš?“

„Mám pro tebe úkol,“ oznámil mi pyšně.

„Jaký?“ zeptala jsem se obezřetně.

„Do středy musíš svést Mika,“ pošeptal mi tajemně.

„Emmette, to nejde. Co Edward?“ kroutila jsem hlavou.

„Neboj, o toho je postaráno. A abych nebyl tak hrozný, tak se musíte jen políbit. Nic víc, nic míň,“ usmál se.

„A když to neudělám?“ nadzvedla jsem obočí.

„To musíš. Přání výherců. Vzpomínáš?“ ukázal na sebe. „A opovaž se to říct Edovi,“ pohrozil mi ještě a odešel.

Jako ve snách jsem šla k autu a přemýšlela, jak se z toho debilního úkolu vykroutit. Nasedla jsem k Edwardvi do auta a nasadila úsměv. Vyrazili jsme z parkoviště a jeli domů. Cesta utekla až moc rychle a Edward zastavil.

„Děje se něco?“ otočil si můj obličej k sobě.

„Ne, nic,“ zakroutila jsem hlavou.

„Vážně?“

„Vážně, nic se neděje,“ ujistila jsem h polibkem.

„Tak dobře. Zítra tě vyzvednu,“ usmál se a já vystoupila.

Doma nikdo nebyl, tak jsem si pustila televizi, ale nedokázala jsem se na ní soustředit. Pořád jsem musela přemýšlet nad tím úkolem, protože jsem věděla, že se mi z toho nepovede vykroutit, tak jsem se alespoň pokusila vymyslet, jak to provedu. Nejlepší bude Mika někam zatáhnout, dát mu jen normální pusu a pak zdrhnout. Jo, tenhle nápad se mi líbil.

Protože se setmělo, vypnula jsem televizi a šla si dát sprchu. Potom jsem si udělala lehkou večeři a zalezla do postele. Chtěla jsem si ještě číst, ale nevydržela jsem a usnula.

„Bello, vstávej,“ budila mě mamka.

„Ne,“ vydechla jsem a víc se zavrtala pod peřinu.

„Vstávej, nestihneš to,“ třásla se mnou dál.

„No jo,“ zahučela jsem otráveně a posadila se.,

„Dělej, už nestíháš,“ napomenula mě a odešla.

S velkým přemáháním jsem vylezla z postele a šla se obléct. Mamka mi mezitím připravila snídani a jen co jsem dojedla, ozvalo se zatroubení.

„Ahoj,“ křikla jsem na ní a vyběhla ven. Edward seděl za volantem a široce se usmíval.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě okamžitě.

„Ahoj,“ usmála jsem se a políbila ho.

Na Emmettův úkol jsem úplně zapomněla, ale jakmile jsem na parkovišti uviděla Mika, vzpomínky se mi vybavili. Chtěla jsem to mít co nejdříve za sebou, ale pokaždé, když jsem Mika potkala, byl s někým, anebo jsem  s někým byla já, tak jsem to odložila na zítřek.

Úterý bylo o něco úspěšnější. Hned druhou hodinu jsem měla matematiku, tedy úplně vynikající příležitost.

Hned, jak zazvonilo, všichni se vyvalili ze třídy, ale Mike ještě něco probíral s učitelem. Pomalu jsem si naskládala věci do tašky a sbírala odvahu ho oslovit.

„Miku, počkej,“ zavolala jsem za ním a teď už se nedalo couvnout.

,,Bello,“ otočil se ke mně.

Váhavě jsem k němu přišla a jemně ho políbila. On si to zřejmě vyložil jinak, protože si mě k sobě přitisknul a rukou mi zajel pod tričko. To už na mě ale bylo moc. Odstrčila jsem ho a s tichým „Promiň,“ rychle utekla ze třídy. Dokázala jsem si představit jeho vyvalený pohled a to mě donutilo, abych se na něj ani jednou nekoukla.

„Ahoj, kde je Edward?“ přišla jsem v jídelně ke stolu Cullenových, protože mi bylo divné, že pro mě nepřišel.

„Něco zařizuje,“ vysvětlil Jasper a Emmett se zase svíjel v křečích smíchu.

„Má tyhle záchvaty často?“ koukla jsem se na Rose. „Jen jestli by ses neměl nechat léčit,“ pokrčila jsem rameny a i s jídlem se posadila ke stolu. Teď už se Emmett nesmál, ale smála se celá jeho rodina.

Edward se na obědě neukázal, tak jsem šla na další hodinu sama. Lámala jsem si hlavu s tím, kde může asi být. ,,Bello, nejsi přece jeho máma,“ okřikla jsem se a přísahala si, že až ho uvidím, tak se ho vyptávat nebudu.  Bylo to sice nad moje síly, ale vydržela jsem.

Ve středu ráno už mi nikdo a nic náladu nekazilo. Ani Mike, který se na mě divně koukal a ani Emmett, který stál u svého jeepu a něco muchlal v ruce. Moc jsem se s tím nezabývala a s Edwardem šla na hodinu.

Když už byla třetí hodina, vyndávala jsem si učení a do očí mě praštila bílá obálka. Se zájmem jsem jí vytáhla a otevřela. Byly v ní nějaké fotky, a když jsem si je blíž prohlédla, musela jsem si sednout. Na jedné fotce byl Edward a Jessica ještě kus od sebe. Na druhé už byli blíž a na třetí se dokonce líbali. Ovšem to ještě nebylo nic proti tomu, co bylo na té čtvrtě. Tam se líbali opravdu vášnivě a  Edward měl obě ruce pod jejím tričkem. Oči mě začaly pálit a po tváři mi stekla osamocená slza. ,,Bello, okamžitě přestaň. Vždyť ty si se taky líbala s Mikem a on ti šáhnul pod tričko. Ale já jsem ucukla hned a utekla. Kdo ví, co ty dva dělali potom,“ přemlouvala jsem se. ,,Tak se seber, pak se na to Edwarda zeptáš,“ přemluvila jsem se nakonec a fotky hodila zpátky do tašky. Utřela jsem si slzu a snažila se soustředit na hodinu, ale nešlo to.

Musela jsem se hodně přemáhat, abych si na obědě sedla ke Cullenům, a šla jsem tam jen proto, protože jsem nechtěla sedět s Mikem. Edward se mnou kupodivu nemluvil, takže mlčet nebyl problém. Všichni nás ale sledovali a Emmett si nemohl odpustit řeči.

„Copak, vy spolu nemluvíte?“

„Jo, proč?“ zahučel Edward.

„Že to nevypadá,“ zasmál se Emmett a Edward ze sebe dostal něco jako zavrčení. Neměla jsem chuť tohle poslouchat, tak jsem se zvedla a šla na další hodinu. Bohužel pro mě, než jsem tam došla, chytil mě Mike.

36. kapitola - 38. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V zajetí osudu 37: