Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V zajetí osudu 36

14.01.2010 (19:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4525×

„Emmette, co tu děláš?“ zeptala jsem se podezřele, když si ke mně v pondělí přisednul na druhou hodinu.

„Nic, jen jsem si prohodil hodiny, abych mohl sedět alespoň někdy s tebou,“ pokrčil rameny a začal se věnovat učiteli, který právě přišel, tak jsem se na něj koukla taky.

Z ničeho nic do mě Emmett začal šťouchat tužkou, ale když jsem se na něj otočila, tvářil se jako největší neviňátko. Stočila jsem svůj pohled zpátky k učiteli, ale Emmett mě dál pošťuchoval.

„Přestaň,“ zasyčela jsem na něj a snažila se, aby to nebylo moc nápadné.

„Proč?“ zeptal se pobaveně.

„Protože mě rozptyluješ,“ vyhrkla jsem asi moc nahlas, protože se po nás pár lidí otočilo.

„Slečno Swanová, chcete nám snad něco říct?“ zeptal se učitel.

„Ne, omlouvám se,“ sklopila jsem hlavu.

„Prosím, aby se to už neopakovalo,“ upozornil mě ještě a dál vykládal. Myslela jsem, že už dá Emmett pokoj, ale nedal.

„Emmette, můžeš toho laskavě nechat?“ obořila jsem se na něj a bylo mi jedno, že je hodina.

„Slečno Swanová, pane Cullene, teď už toho mám právě dost. Sbalte si věci a vypadněte,“ zakřičel na nás naštvaně učitel, tak jsem radši poslechla. Věci jsem si naházela do tašky a s omluvným výrazem jsem vyšla na chodbu.

„Bello, počkej,“ volal za mnou Emmett, ale já šla paličatě dál. „No tak Bello, neříkej, že ti vadí, že jsi se ulila z hodiny,“ chytil mě za ruku a otočil si mě k sobě.

„Ne, nevadí,“ povzdechla jsem si. „To ale neznamená, že mě budeš takhle otravovat pořád,“

„Dobře, omlouvám se. Tak co kdybychom si šli sednout na lavičku před školu a dali pokec,“ navrhnul a já stejně neměla do konce hodiny co dělat, tak jsem souhlasila. Venku byla sice trochu zima, ale Emmett mi gentlemansky nabídl svojí bundu, že prý mu stačí jen mikina.

„Bello, já bych ti potřeboval něco říct,“ začal až moc opatrně.

„Tak říkej,“ pobídla jsem ho a čekala, co ohromujícího z něj vypadne.

„Víš, jak jsi u nás jednou spala po tý párty, nebo co to bylo, jak vás chytili policajti a já jsem k vám pak večer vlítnul,“

„No, pamatuju. Na to se totiž zapomenout nedá,“ zamumlala jsem si spíš pro sebe.

„Tak já jsem to udělal schválně. Nechtěl jsem, aby se s tebou Ed hned vyspal, protože pak každou hned odkopne a ty jsi byla fajn,“ přiznal kajícně.

„Já jsem ti za to chtěla vlastně poděkovat,“ přiznala jsem se sklopenou hlavou.

„Proč?“ zeptal se zaskočeně.

„Protože mi potom docvaklo, že bych toho mohla třeba i později litovat,“ pokrčila jsem rameny, ale to už zazvonilo a ze školy se vyvalili studenti.

„Bello, Emmette,“ ozvalo se kousek od nás, tak jsem otočila hlavu. Byl to Edward a zamyšleně si nás prohlížel. „Co tu děláte?“ zeptal se, když přišel k nám.

„No, Emmett trochu naštval učitele, tak nás vyhodil, a protože jsme neměli co dělat, tak jsme šli ven si povídat,“ přiznala jsem beze stopy kajícnosti.

„A proč měl s tebou hodinu?“ zeptal se podezřele.

„Tak to se musíš zeptat jeho,“ zvedla jsem se a chytla ho za ruku. Ještě jsem si vzpomněla, že mám na sobě Emmovu bundu, tak jsem si jí sundala a podala mu jí. „Díky, bylo to fajn,“ usmála jsem se a s Edwardem šla na další hodinu.

„O čem jste si povídali,“ zeptal se Edward, když jsme si sedli v biologii na svá místa.

„Vyprávěl mi nějaké vtipy a vaše rodinné zážitky,“ vymyslela jsem si něco rychle a doufala, že mě neprokoukne.

„Aha. A proto jste se oba tvářili tak vážně?“ nedal se odbýt.

„Ale vždyť jsme se vážně netvářili,“ stála jsem si za svým.

„Mě to přišlo, jak kdyby někdo umřel,“ poznamenal.

„Tak to jsi asi přišel, když zrovna přemýšlel nad dalším vtipem, který by mě dostal do kolen a já se snažila vydýchat záchvat smíchu. A přestaň mě pořád podezírat,“ uhodila jsem se něj.

„Tak promiň, no. Jen jsem to chtěl vědět,“ otočil se ode mě.

„Edwarde, vždyť jsme tam nedělali nic nezákonného, tak nebuď naštvaný,“

„Já nejsem naštvaný,“ pokrčil rameny.

„Kecáš,“ obvinila jsem ho.

„Nekecám,“ stál si dál za svým, ale stejně v pohodě nebyl.

„Tak dobře. Můžu si to nějak odčinit?“ podvolila jsem se, protože jsem nechtěla dál sledovat jeho nabubřelý obličej.

„Můžeš,“ připustil po chvíli a konečně se na mě usmál.

„A jak?“ zašeptala jsem s úlevou.

„Třeba takhle,“ přiblížil se ke mně a políbil mě. Zamotala jsem mu ruce do vlasů a hodlala si ten polibek pořádně vychutnat, kdyby nás někdo nevyrušil odkašláním.

„Pane Cullene, nemohl by jste se přestat věnovat slečně Swanové a začít vnímat výklad?“ stoupnul si učitel k naší lavici.

„Když on je ten váš výklad takový nezáživný,“ bránil se Edward.

,,Tak když se vám nelíbí můj výklad, do příště si připravíte referát na téma anatomie ženského a mužského těla alespoň na deset minut. Takže se na příští týden budu moc těšit,“ usmál se pomstychtivě a začal vykládat dál.

Celý týden jsem si Emmettova slova přehrávala a nemohla je dostat z hlavy. Edward se to ze mě několikrát pokoušel vydolovat, proč jsem pořád tak zamyšlená, ale vždycky jsem ho nějak odbyla, tak to vzdal.

„Na víkend si nic neplánuj. Emmett s Jasperem plánují velkolepý program,“ snažil se Edward strhnout mojí pozornost na sebe.

„Program?“ zeptala jsem se udiveně, aby věděl, že ho poslouchám.

„Jo, nikomu nechtějí nic říct, takže to asi bude stát za to,“ připustil.

„Tak to asi nebudeme sami, co?“ poznamenala jsem zklamaně a Edward se zasmál.

„Asi ne, ale jsem si na jistý, že si potom najdeme nějakou chvilku, kde si to vynahradíme,“ pohladil mě po tváři.

„Beru tě za slovo,“ kývla jsem s úsměvem.

„Tak ahoj. Vyzvednu tě zítra navečer,“ vášnivě mě políbil. Hned potom, co jsem se trochu vzpamatovala jsem vystoupila z auta a mohl začít víkend.

35. kapitola - 37. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V zajetí osudu 36: