Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V zajetí osudu 29

19.12.2009 (17:45) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5312×

„Pro tentokrát ne,“ zakroutila hlavou a mě spadl ze srdce obrovský kámen. Oddechla jsem si a co nejrychleji vydupala schody nahoru.

„Bello? Můžeš ještě na moment?“ zavolala na mě. Srdce se mi zase rozbušilo jak o závod a pomalu jsem sešla do kuchyně.

„Předpokládám, že zas budeš chtít o víkendu někam jít,“ odmlčela se a asi čekala, co jí na to řeknu. S obavami, aby mi to nezakázala jsem kývla.

„Tak uděláme takovou dohodu. Já tě ven pustím, ale ty mi představíš toho dotyčného, který tě tak pobláznil,“ navrhla mi a já to s vděčností přijala. Usmála se na mě a já mohla s lehkým srdcem odejít.

Ráno na mě zase čekal Edward já si vzpomněla, že jsem se ho chtěla zeptat na to moje auto. Stál opřený o kapotu svého auta a s úsměvem sledoval, jak jdu k němu.

„Ahoj hvězdo,“ pozdravil mě a hladově políbil, tím pádem jsem na všechno zapomněla.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho taky, když se ode mě odtrhl a podržel mi dveře, abych mohla nastoupit.

„Takže, platí ten zítřek?“ zeptal se nedočkavě. S neutrálním výrazem jsem se na něj podívala, a když jeho výraz zesmutněl, usmála jsem se a kývla.

„Jsi úžasná,“ obdařil mě zářivým úsměvem a zaparkoval u školy. Pod návalem rozpaků jsem sklopila hlavu a vystoupila.

„Hele, kdo do vás vlastně odvezl moje auto?“ vzpomněla jsem si.

„Jasper s Alicí. Aby si neměla průser, že jsi řídila bez řidičáku,“ pokrčil rameny.

„Aha,“ vydechla jsem. Pak jim musím poděkovat.

Celý den proběhl v pohodě. Mikovi, Jessice a Lauren jsem se vyhýbala, jak nejlépe to šlo a docela se mi to i dařilo. Na obědě jsem seděla s Edwardem, který naplno zaměstnával mou pozornost.

„Co kdybychom se šli po škole někam projít?“ navrhla jsem, protože jsem se snažila vymyslet něco, abych nebyla doma tak brzo.

„Projít?“ zeptal se a v očích se mu nebezpečně zablýsklo.

Kývla jsem na souhlas a jen čekala, jestli moje pozvání přijme, nebo ne.

„Tak dobře, ale…“ zasekl se.

„Ale?“

„Ale můžu vybrat trasu,“

„Dobře,“ souhlasila jsem, protože moje šance na změnu jeho názoru byly mizivé.

„Tak v tom případě se sejdeme po hodině u auta,“ políbil mě a odešel, tak jsem šla taky.

Jen co zazvonilo na konec hodiny, nedočkavě jsem vyrazila ze třídy a řítila se na parkoviště. Edward už tam čekal, a když mě uviděl, s úsměvem nasedl. Nasedla jsem k němu a netrpělivě čekala, kam mě vezme. Byla jsem trochu zklamaná, když jsem poznala cestu k nám domů, ale uklidňovala jsem se tím, že určitě vymyslel něco a nechce mi to naznačit.

„Odnes si domů tašku, já tu na tebe počkám,“ oznámil mi jen tak a na tváři mu hrál úsměv.

Byla jsem napjatá čím dál víc, tak jsem rychle doběhla do pokoje, tašku hodila na postel a zase jsem co nejrychleji seběhla dolů. Zamkla jsem, abych nedostala vynadáno a už jsem seděla v autě u Edwarda.

„Můžeme?“ zeptal se a nastartoval.

„Vážně hořím zvědavostí,“ kývla jsem a netrpělivě si hrála s prsty. Edward, jako by věděl,  že jsem strašně zvědavá jel schválně pomalu.

„Edwarde, to mi děláš naschvál?“ zaúpěla jsem.

„Ne, jen chci, abys mi něco slíbila,“ podíval se na mě takovým pohledem, že se mu odolávat vážně nedalo. ,,Pro tebe to bude asi krapet nebezpečné, tak jen chci, abys mi slíbila, že se budeš snažit nic si neudělat,“ kouknul na mě s prosícím pohledem, když zastavil.

„Vynasnažím se,“ zamumlala jsem omámeně.

„Tak v tom případě můžeme jít,“ usmál se a vystoupil. Když jsem vystoupila i já, rozhlédla jsem se kolem. Všude byl jen les.

„My jdeme do lesa?“ zvedla jsem obočí.

„No, říkala si, že se chceš jít projít, ne?“ zeptal se malinko zaskočeně.

„Jasně, říkala,“ zahučela jsem a chytla se ruky, kterou mi nabízel.

„Nezapomeň na svůj slib,“ připomněl mi, když jsme zašli do lesa.

„Myslím, že to jen tak nedodržím,“ poznamenala jsem, když jsem hned zakopla o kořen a jen díky jeho pevnému sevření jsem sebou nesekla.

„To zvládneš,“ chlácholil mě, ale jen co to dořekl, zakopla jsem znovu. To už mi došla trpělivost a zastavila jsem se.

„Dál mě nedostaneš,“ pustila jsem jeho ruku a ruce si  založila na prsou.

„Bello, nebuď padavka,“ přemlouval mě.

„Ne,“ stále jsem si na svém.

„Jak chceš,“ pokrčil rameny a šel ke mně. Než jsem se nadála, už jsem nestála ne zemi, ale Edward mě držel v náručí a šel dál.

„Edwarde, okamžitě mě postav na zem!“ gestikulovala jsem.

„Ale ty jsi říkala, že tě dál nedostanu, tak jsem tě chtěl přesvědčit o opaku,“ obhajoval se.

„Tak já půjdu sama,“ povzdechla jsem se.

S podivným pohledem mě postavil na zem, tak jsem s očima přišpendlenýma k zemi šla dál. Asi po deseti krocích jsem se zastavila a podívala se vedle sebe na Edwarda. On tam ale nestál, tak jsem se podívala ze sebe, ale tam taky nebyl. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe, ale nikde jsem ho neviděla.

„Edwarde,“ snažila jsem se znít nebojácně, ale hlas se mi třásl. „To vůbec není vtipný, takže vylez,“ přemlouvala jsem ho, ale nic se nedělo. „Edwarde?“ Moje panika se zvětšovala.

Volala jsem do lesa, ale stále se nic neozývalo. ,,Jak jsem mohla být tak blbá a jít s ním do lesa? Jdi blbá, jsi blbá, jsi blbá,“ nadávala jsem si v duchu, když za mnou praskla větvička. Se srdcem v kalhotách jsem se rychle otočila, ale nic tam nebylo.

Pomalu se začínalo smívat a já si byla jistá, že cestu domů jen tak nenajdu, protože jsem nebyla schopná normálně uvažovat.

„Bojíš se,“ ozvalo se mi z ničeho nic tiše u ucha a studený dech mi ovál krk.

28. kapitola - 30. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V zajetí osudu 29: