Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V zajetí osudu 23

05.12.2009 (09:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4971×

„No konečně, kde se flákáš?“ zamračila se na mě Alice, když jsem za ní přišla po tělocviku na parkoviště.

„No jo,“ zahučela jsem otráveně a opřela se o dveře Edwardova Volva.

„Stojíš na špatné straně,“ upozornila mě, tak jsem se s povzdechem opřela o červený kabriolet.

„Spokojená?“

„Nad míru,“ usmála se a netrpělivě si podupávala nohou. Nejspíš čekala na ostatní, ale já stejně nepojedu dřív, dokaď se nerozloučím s Edwardem.

Po chvíli čekání se přiřítil Emmett a za ním Rosalie s Jasperem. Jen co k nám došli, všimla jsem si Edwarda. Nedočkavě jsem mu šla naproti a přitom plánovala útěk.

„Ať tě to ani nenapadne!“ zavolala ze mnou naštvaně Alice, protože mě nejspíš prokoukla a ostatní se začali smát. Poraženě jsem se zastavila, ale to už byl Edward u mě a s rukou okolo pasu mě vedl zpátky k autům.

„Tak jsme všichni, můžeme jet,“ jásala Alice a jen co se objala s Jasperem, nasedla do auta.

„Vážně mě nechceš zachránit?“ hodila jsem po Edwardovi prosebný pohled, kdyby si to náhodou rozmyslel.

„Ty to zvládneš,“ ujistil mě s úsměvem a přitiskl si mě na sebe.

„Nejsem si jistá,“ zakroutila jsem hlavou a Edward mě začal líbat, tak jsem na všechno zapomněla.

„Hej, nechte si to na potom,“ okřikla nás Alice a Emmett se rozesmál. S povzdechem se ode mě Edward odtáhl a Alice mě přímo stáhla do auta. Chtěla jsem jí něco doseknout, ale Edward za mnou zavřel dveře a s poťouchlým úsměvem mi zamával. Rose nastartovala a vyrazila z parkoviště. Alice pustila rádio  a celou cestu do Seattlu si obě bezchybně zpívaly.

Zaparkovaly jsme v nákupním centru a já začala hledat peněženku, abych si mohla nechat baťoh v autě. Nikde nebyla, až mi do ruky padla zlatá kreditní karta na jméno Edward Cullen.

„Já ho asi zabiju,“ povzdechla jsem si a vystoupila za auta.

„Bello, pojď už,“ tahala mě Alice nedočkavě ze ruku.

„Alice, ty o tom něco víš?“ strčila jsem jí Edwardovu kartu před oči.

„Ne,“ zakroutila hlavou, ale já jí stejně nevěřila.

Když zjistila, že se k ničemu nemám, sevřela mi ruku o něco pevněji a doslova mě táhla za sebou do výtahu.

Vyjely jsme do horních pater a zapadly do nejbližšího obchodu. Jako maniaci se začaly hrabat v oblečení a já jen s údivem sledovala, jak vedle nich rostou hromady oblečení a doplňků.

„Bello,“ zavolala na mě Alice, a když jsem se k ní doploužila, vrazila mi do ruky kupu hadrů a nasměrovala mě do kabinky, abych si všechno vyzkoušela. Poraženě jsem se začala svlékat a zase oblékat. Alice měla neuvěřitelné oko na velikosti, a i když mi všechno sedělo úplně skvěle, musely mě pokaždé vidět a zhodnotit mě.

„Alice, to už stačí,“ snažila jsem se jí mírnit, když jsem si zkoušela alespoň stý kousek.

„Tak dobře. Stejně musíme koupit ještě spoustu věcí,“ uznala, když prodavačce podávala svojí kartu.  Zasténala jsem, když ke mně dozněla její věta.

„Bello, netvař se jako umučení. Vždyť je to zábava,“ usmála se a Rose jen přikyvovala.

Prodavačka nám všechen nákup nandala do tašek a každá jsme to měla co unést, tak jsme to odnesly do auta.

Potom jsme se vrhly na boty. Vybraly mi dvoje lodičky na vysokém podpatku. Oboje byly naprosto úžasné, ale s mojí šikovností jsem je radši vrátila a vybrala si jenom pár zeleno – žlutých conversek. Alice na mě sice nesouhlasně koukala, ale neřekla ani slovo, protože by to stejně nemělo cenu. Za to Rose měla krabic, že by z nich mohla postavit boudu pro psa a ještě by jí zbylo. Zase jsme boty odnesly do auta a moje vyslovené přání o návratu domů zůstalo viset ve vzduchu, když mě Alice odtáhla zpátky do obchodů.

„Neboj, poslední část,“ snažila se mě uchlácholit, ale její snaha vyšla na prázdno. Moje nálada se s touhle informací trochu zvedla, ale hned zase spadla, když jsem zjistila, kam jdeme.

Když začaly nadšeně vybírat spodní prádlo, chtěla jsem nepozorovaně vycouvat, ale asi to nebylo až tak nápadné, protože si mě Alice všimla a s hromadou krajek mě natlačila do zkušební kabinky. Dělala jsem, jako že si to zkouším, ale pořád jsem byla oblečená.

„Bello, okamžitě si to zkus!“ začala Alice a já začala přemýšlet, jak to zjistila.

Má snad na hlavě postavenou anténu, nebo na mě dala kameru? Při téhle myšlence jsem se začala prohlížet a prohledávat, ale nic jsem nenašla. Stejně mi to přijde celý ujetý, ale co, třeba to časem zjistím.

„Tohle nosit nebudu,“ podala jsem Alici šňůrky sešité k sobě, které mi nanutila.

„Proč ne?“ zeptala se zklamaně a vypadalo to, že chce i něco dodat, ale zarazila se včas.

„Protože,“ odpověděla jsem nekompromisně.

„Ale Bello,“ snažila se mě přemluvit.

„Hele Alice, uděláme dohodu, jo? Já si od vás nechám zaplatit všechno to zbytečné oblečení, ale ty mi nebudeš nutit tohle. Dobře?“ přednesla jsem svůj návrh se zvednutým obočím.

„Mám nějakou šanci tě přemluvit?“ zeptala se vážně smutně.

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou.

„Tak dobře,“ sklopila smutně hlavu a povzdechla si. To byla hra na city, z její strany pěkně promyšlená a to nebylo fér.

„Alice, nevydírej,“ žďuchla jsem do ní a zarazila jsem se.

Nikdy předtím jsem si nevšimla, jak je tvrdá. Jasně, Edward taky nebyl zrovna nejměkčí, ale Alice se mohla rovnat se skálou.

Přestala jsem to řešit, když jsem si všimla holek, že konečně platí a berou tašky. Vzala jsem taky čtyři, aby se neřeklo a s lehkým úsměvem, že mám ten maratón za sebou, jsem šla k autu. Dorazila jsem tam jako první a auto bylo odemčené, tak jsem si sedla do zadu a tašky položila vedle sebe, protože jsem si nebyla jistá, jestli se ještě něco vejde do kufru. Jen co jsem se pohodlně opřela a čekala na zbytek, dolehla na mě únava a já měla co dělat, abych po cestě domů neusnula. Naštěstí jsem to vydržela, ale jen co jsem se s Rose a Alicí rozloučila, potichu prošla domem, hodila tašky na podlahu, padla jsem do postele jako zombie a oblečená usnula.

22. kapitola - 24. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V zajetí osudu 23: