Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V zajetí osudu 17

19.11.2009 (18:15) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4865×

Došourala jsem se domů a ve dveřích se srazila s Johnem.

„Kdo to byl?“ vyjel na mě.

„Co je ti do toho,“ odsekla jsem a šla dál.

„Ptám se, kdo to byl?“ našel mě v kuchyni a zatarasil mi cestu.

„To tě nemusí zajímat,“ vytáhla jsem z trouby zapečené těstoviny a trochu si nabrala na talíř.

„No to mě teda musí,“ surově mě chytil za ruku. „Kdo to byl?“ zeptal se znovu a nehodlal mě pustit.

„Kámoš,“ odpověděla jsem s povzdechem.

„Jo kámoš? Tak proč jste se ocucávali?“ zeptal se posměšně a mě sklaplo. „Je to ten borec, se kterým si v sobotu zdrhla?“

„Jo,“ přiznala jsem bez okolků, ať si třeba pukne vzteky. „A tobě do toho nic není,“ sedla jsem si ke stolu a pustila se do jídla.

„To mi teda je, protože by si asi nebyla moc nadšená, kdyby se to dozvěděl táta, co?“ usmál se vítězně.

Nechtěla jsem ho prosit, aby tátovi nic neříkal, takže mi nezbude nic jiného, než mlčky snášet jeho poznámky. Asi mu došlo, že na tohle už nic neřeknu, tak s úsměvem odešel.

Když jsem dojedla, uklidila jsem talíř a šla do pokoje. Neměla jsem nic na programu, jen nudu, nudu a nudu, tak jsem se šla nudit. Probralo mě zatroubení nějakého auta, a protože jsem si myslela, že to bude pro Johnyho, tak jsem to ignorovala. Když auto zatroubilo znovu, Johnovi došla trpělivost a šel otevřít. Napjatě jsem poslouchala a majitel hlasu mě překvapil.

„Ahoj, je tady Bella?“ zašvitořila Alice.

„J… jasně,“ zakoktal se John a já se musela zasmát. Johna většinou z míry nevyvedl nikdo a nic. „Swanová, máš návštěvu,“ zařval na mě a nejspíše se odporoučel. Seběhla jsem schody a šla ke dveřím.

„Alice,“ pozdravila jsem překvapeně.

„Ahoj, přišly jsme tě vytáhnout na nákupy,“ oslnila mě Rose úsměvem.

„No tak, zítra jdeš s Edwardem do kina a vsadím se, že nemáš co na sebe,“ přemlouvala mě Alice, když viděla, jak se tvářím. A že jsem se netvářila zrovna nadšeně..

„Alice, mě se vážně nechce,“ stále jsem se z toho snažila vykroutit.

„Máš na večer nějaký program? Nemáš, takže bez komentářů,“ usmála se a já se chtě nechtě musela podřídit, protože jsem nechtěla zklamat tohle stvoření.

„Vyhrála jsi. Jen si vezmu věci a bundu,“ povzdychla jsem si a šla pro věci. Když jsem vylezla ven, usmála jsem se a nastoupila do auta. Alice vytůrovala motor a vyjely jsme nejspíše směr Port Angeles. Rose pustila rádio a obě si začaly zpívat mně neznámou písničku. A i kdybych tu písničku znala, zpívat bych nezačala, protože bych jim to zkazila. I když jsem neřídila, rychlou jízdu jsem si užívala, protože jak Edward, tak i Alice celou cestu nesundaly nohu z plynu.

Zaparkovaly jsme u nákupního centra a Alice i Rose se okamžitě rozzářily. Pomalu jsem vylezla z auta a šla vstříc náročnému odpoledni. Začaly jsme v horních patrech u kalhot a triček. Jen jsem je nevěřícně pozorovala, jak vybírají jedno oblečení za druhým, a pak mi narvaly hromadu, abych si to všechno vyzkoušela. Všechno bylo celkem normální, až na opravdu kroťoučké kraťásky, které mi i přes protesty Alice nanutila, že až si je vezmu, Edward bude celý bez sebe. Ale jakmile jsem uslyšela jeho jméno, byla jsem se vším svolná a obě toho začaly hojně využívat. Pokračovaly jsme botami, kterých jsem měla opravdu dostatek, takže Alici naštěstí stačilo, když jsem si vybrala jedny červené lodičky na jehlovém podpatku a conversky. Jako poslední bod bylo spodní prádlo. Kdybych věděla, co všechno mi nanutí, zahrabala bych se sto metrů pod zem. Začínalo to na pohled nevinnými krajkami, pokračovalo průsvitným prádlem a končilo odvážnými nočními košilkami s podvazky, ale i bez, za což jsem byla vážně vděčná.

Po nekonečně dlouhém maratonu jsem se zabarikádovala v kavárně, kde jsem si dala ledovou kávu, abych svůj přehřátý organismus trochu zchladila. Když obě uznaly, že už se mnou nic nebude, naložily tašky do auta a konečně jsme jely domů. S mým nákupem mě vysadily u domu a já se skoro plazila.

Doma byla jen mamka a koukala na televizi. Táta byl zase nejspíš v hospodě a John určitě někde s klukama.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji vyčerpaně a svalila se do křesla.

„Ahoj. Kde jsi byla?“ sjela zvědavým pohledem moje zubožené tělo.

„Nakupovat,“ vydechla jsem. „Se dvěma kámoškama,“ objasnila jsem dřív, než se stihla zeptat. „Jdu si lehnout, jsem unavená.“ S vypětím všech sil jsem se zvedla a popřála dobrou noc.

„Dobrou,“ oplatila mi a zase se zakoukala do nějakého seriálu.

Dotáhla jsem tašky do pokoje, popadla pyžamo a zamířila do koupelny. Sprcha mě sice trochu probrala, ale ne na tolik, abych byla ještě schopná nějaké činnosti.

Vstávala jsem kolem poledne, ale byla jsem příjemně odpočatá. Po dlouhé době jsem musela absolvovat rodinný oběd, ale proběhlo to až neskutečně dobře. Táta s Johnem se odvalili k televizi a já zůstala s mamkou v kuchyni, abych jí pomohla s nádobím.

„Večer jdu do kina,“ oznámila jsem.

„S tam tím?“ zeptala jsem zvědavě.

„Jo,“ kývla jsem a sklopila hlavu.

„Tak si to užij a žádné průšvihy.“ Úlevně jsem si oddechla, protože jsem to čekala horší.

„Díky.“ Uklidila jsem poslední talíř. „Tak… já… půjdu,“  zamířila jsem ke dveřím. Jenom se usmála a kývla. Radši jsem pomalu vyšla schody.

S přiblblým úsměvem jsem zapadla k sobě a opřela se o dveře. Ale když jsem se rozhlédla po pokoji, málem jsem se po těch dveřích sesunula. Všude se válely tašky plné oblečení, které na mě přímo volali „Vyndej mě!“. S povzdechem jsem je teda všechny vysypala na postel a prohlížela si Aliciny úlovky.

Otevřela jsem skříň, to odvážnější jsem zahrabala do spodu a to normální tam, kde jsem našla místo. Nakonec jsem usoudila, že jestli na nákupy s Alicí a Rose budu chodit častěji, budu muset nějaké oblečení vyházet, a nebo si rovnou pořídím novou skříň.

Sprcha nebyla špatný nápad, tak jsem si vzala čisté spodní prádlo, kosmetickou taštičku a šla ze sebe udělat nového člověka. Umyla jsem si vlasy, oholila nohy, podpaží a vydrhla se krásně voňavým sprchovým gelem. Oblékla jsem si prádlo a zabalila se do ručníku. Vysušila jsem si vlasy, lehce se namalovala a vyšla na chodby.

„Bello, můžeš sem prosím jít?“ zavolala na mě odspoda máma.

„Hm,“ zahučela jsem a sešla schody.

„Jedeme nakupovat, takže už se asi neuvidíme. Buď doma v čas. Spoléhám na tebe,“ usmála se a s kabátem vyšla z domu.

Počkala jsem, až odjedou, a protože jsem byla jen v ručníku, začala mi být zima. Chtěla jsem se vrátit do pokoje, abych se oblékla, ale cestu mi zatarasil John.

16. kapitola - 18. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V zajetí osudu 17: