Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V zajetí osudu 12

09.11.2009 (07:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6048×

„Isabello, okamžitě mi řekni, kde jsi byla?“ objevil se v předsíni táta a vražedně na mě koukal.

„Byla jsem u Cullenů. Alice mě vytáhla na nákupy, jenže já zakopla, bouchla se do hlavy, tak mě vzala za jejím tátou, aby se na mé podíval, a ten si mě tam nechal na pozorování,“ přetlumočila jsem Alicinu verzi, ale stejně jsem si byla jistá, že mi neuvěří.

„Jasně. A proč jsi oblečená jako děvka?“ nedal se odpálkovat, ale než jsem stihla odpovědět, pokračoval. „Protože jsi zase s někým chrápala. Jsi jako tvoje matka, obě stejný coury,“ řval na mě a v nejmíň čekaném okamžiku mi dal pěstí přímo pod oko. Chytila jsem se za ránu a z očí mi vytryskly slzy, ale on si toho vůbec nevšímal. Začala jsem couvat, abych mohla co nejrychleji zdrhnout, ale schytla jsem další facku.

„Au,“ usykla jsem, ale nechtěla dát najevo svou slabost, tak jsem tam pořád stála.

„Tak co řekneš, co?“ dál na mě křičel a přilítla mi další facka.

To už jsem neměla sílu se držet, tak jsem chtěla rychle vyběhnout schody, ale protože jsem přes slzy neviděla, zakopla jsem, a abych zmírnila náraz, levou ruku jsem dala pod sebe. Nějak divně jsem si ji ale zkroutila, takže byla na hraně schodu a ještě jsem si jí přidupla kolenem, tak to trochu víc zabolelo. Naštěstí jsem se rychle vzpamatovala a zapadla k sobě dřív, než mě zase stihnul uhodit. Dveře jsem zamkla a se slzami jsem se složila na podlahu. Ruka mě bolela čím dál víc, a jak jsem zjistila později, stále natékala. I sebemenší dotyk a pohyb bolel, tak jsem se opatrně vyhrabala na postel a pod další přívalem slz a vzlyků jsem usnula.

Vzbudila mě šílená bolest a klepání na dveře.

„Bello, otevři!“ volala máma a dál klepala.

Pomalu jsem vylezla z postele, odemkla dveře a znovu si lehla tváří k oknu. „Bello, co se stalo? Ty nejdeš do školy?“ sedla si ke mně a hladila mě po vlasech.

„Nic se nestalo,“ uklidnila jsem jí chraplavě a otočila se čelem k ní.

„Panebože,“ vyhrkla. „Proč máš pod okem tu velkou modřinu?“ zeptala se vyděšeně a já zpanikařila. Byla jsem tak zaneprázdněná svojí rukou, že jsem si na tvář ani nevzpomněla. Rychle jsem sáhla pro zrcátko, abych se přesvědčila, jak je to hrozné.

Čekala jsem tmavší místo kolem oka, ale tohle mi opravdu vyrazilo dech. Celé oko jsem měla trochu nateklé a pod ním se vyjímala už pěkně vybarvená modřina. Nevěřícně jsem zvedla levou ruku a opatrně se jí dotkla. Sykla jsem bolestí, ale tentokrát za to mohla ruka.

„Bello, můžeš mi říct, od čeho to máš?“ zeptala se netrpělivě máma a čekala na odpověď.  Pořád jsem koukala jako v transu, ale mozek mi pracoval na plné obrátky. „Bello!“ napomenula mě.

„Já nevím. Asi jsem… se o… něco… bouchla,“ mluvila jsem jako smyslů zbavená a doufala, že už nebude vyzvídat.

„Aha, bouchla,“ zopakovala nepřesvědčivě, ale asi pochopila, že nic víc k tomu neřeknu, tak nevyzvídala. „Tak se pojď nasnídat a já ti dám utěrku s ledem, aby ti to alespoň trochu splasklo,“ zvedla se a odešla.

Protože jsem byla stále v sukni, tak jsem se převlékla do volných tepláků a šla na snídani. Mamka mi připravila vajíčka a do ruky mi vrazila led, který jsem si připlácla na oko.

Levá ruka mě taky bolela, a když se nedívala, tak jsem si ji ledovala taky, ale moc to nepomáhalo, protože jsem ji měla stále nateklou.

„Ty nejdeš do práce?“ zeptala jsem se, protože byla stále doma.

„Jdu až po obědě, mám schůzku s jedním zákazníkem,“ usmála se, tak jsem se s kývnutím odporoučela k televizi na gauč. „Vážně mi nechceš říct, co se stalo?“ přišla po chvíli za mnou.

„Já nevím, mami. Je to pořád moc čerstvé, Možná někdy jindy,“ vykroutila jsem se z toho, ale cítila jsem, jak mi vlhnout oči. „Promiň,“ rychle jsem se zvedla a s ledem na obličeji vyběhla k sobě.

Hodila jsem se na postel a z šuflete vyhrabala mp3 přehrávač. I přes snahu, abych měla ruku v klidu, ušetřila jsem si jedno bouchnutí a slzy přetekly. Naplno jsem si pustila Evanescence a snažila se relaxovat.

Úplně jsem ztratila pojem o čase, takže mě celkem překvapilo, když mě mamka zavolala na oběd. Naštěstí se už nevyptávala, takže to proběhlo v pohodě, a když jsem jí chtěla pomoct s nádobím, vyhnala mě s dalším ledem nahoru. Protože jsem v noci moc nenaspala, teď mi usnout nedělal žádný problém.

„Bello,“ zatřásl mi někdo s ramenem.

„Hm?“ zamručela jsem v polospánku.

„Já musím jít. Až budeš mít hlad, tak si ohřej oběd. Táta by měl přijít až večer, a kdyby se něco dělo, tak zavolej,“ mluvila na mě, ale stejně jsem jí moc nevnímala.

„Dobře,“ zahučela jsem, aby mi dala pokoj a spala jsem dál.

Když jsem se vzbudila po druhé, mohl za to hlad. Sešla jsem dolů, ale než jsem si něco stihla ohřát, někdo zaklepal na dveře.

„Edwarde,“ vyhrkla jsem překvapeně, když jsem otevřela.

„Bello, co se ti stalo?“ zeptal se zděšeně a já si vzpomněla na modřinu.

„Co tu děláš?“ ignorovala jsem jeho otázku.

„Já… proč si nebyla ve škole?“

„Nebylo mi dobře a zítra přijdu, tak buď bez starostí,“ odpálkovala jsem ho celkem tvrdě, ale na otázku, co se ti stalo, už jsem byla alergická.

„Tak mi vysvětli, od čeho máš tohle,“ ukázal k mojí modřině.

„Do toho ti ni není,“ odsekla jsem a chtěla zavřít dveře, ale nenechal mě. Chytnul mě za tu naraženou ruku a trhnul, aby mi zabránil odejít.

„Au, to bolí. Okamžitě mě pusť!“ snažila jsem se nedat znát svou slabost, ale slzy mě prozradily.

„Bello,“ zašeptal a opatrně si mě přitáhnul k sobě. „Promiň, to jsem nechtěl,“ hladil mě po zádech a dal mi pusu do vlasů.

„Já vím,“ vzlykla jsem a víc se k němu přitiskla.

„Vážně mi nechceš říct, co se stalo?“ začal zase jako máma, ale zavrtěla jsem hlavou.

„Tak dobře, ale něco za něco.“ Zmateně jsem se na něj podívala a radši odstoupila. „Neboj,“ zasmál se mému výrazu, ale pak zase zvážněl „Jen mi ukaž tu ruku.“

„Vždyť to mám jenom naražené,“ protestovala jsem, ale i přesto mi ruku zvednul. Nejdříve se na ní jen díval, ale pak mi jí začal prohmatávat. Když došel k bolestivému místu, sykla jsem bolestí.

„Jdeme,“ zamumlal po tichu a táhnul mě ven.

„Kam jdeme?“ ptala jsem se zmateně, ale neodpovídal. „Edwarde Cullene! Kam mě to táhneš?“ křikla jsem na něj a na protest jsme se zastavila. Dalo mi to sice trochu práce, ale povedlo se.

„Za Carlislem,“ povzdechl si, a protože jsem nechtěla jít dál, tak mě k autu dostrkal.

„Proč?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Protože… s ním potřebuju něco probrat,“ vymluvil se a otevřel mi dveře.

„Jasně,“ kývla jsem s úšklebkem, ale nasedla.

Myslela jsem, že pojedeme k němu, tak jsem se zarazila, když zastavil u nemocnice. Teď mi došlo, proč si potřebuje „promluvit“ s Carlislem a proč s ním mám jít já.

„Tam mě nedostaneš,“ založila jsem si ruce na prsou, ale zapomněla jsem na ruku, která se zase bolestivě připomněla.

„Já se tě neptal, takže se zvedej.“

„Ne!“ stála jsem si tvrdohlavě na svém a dál seděla v autě.

„Tak fajn,“ pokrčil rameny a vystoupil sám. Čekala jsem, že to vzdá, takže jsem se vítězně usmála, ale on obešel auto a skoro násilím mě vytáhl ven.

„Hej,“ protestovala jsem, když mě táhnul ke vchodu a snažila jsem se mu vytrhnout, ale vůbec to nešlo.

„Můžete mi zavolat otce, prosím?“ usmál se na sestřičku a mnou projela žárlivost.

„Ji... jistě,“ zakoktala a vytáčela číslo. „Pane doktore, máte tu syna,“ ohlásila nás až moc sladce. „Ano, samozřejmě. Hned,“ ujistila ho a telefon položila. „Máte jít k němu do kanceláře,“ usmála se svůdně na Edwarda a ten jí to s „Díky,“ oplatil.

11. kapitola - 13. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V zajetí osudu 12: