Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V očích máme zapsánu celou duši - 7. díl

28.12.2010 (09:15) • Kiki13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1023×

7. kapitola - Soud

„Fajn, Alice, ale nemůžeš to nijak dokázat. A jistě chápete, že tady nemůžeme nechat pobíhat upíra, který muže každou chvíli nějakého člověka zabít. A podle toho, co jste mi říkali, vyzařuje hrozbu jak pro vás upíry, tak pro nás vlky. Pokud se objeví na našem území, budeme ji muset zabít,“ řekl neústupně Sam. Na chvíli jsem přestala dýchat, vážně věřím, že není zlá.

„Ale, ale…“ snažila jsem se je přesvědčit, ale nenašla jsem příhodná slova.

„Je to ještě dítě,“ doplnila mě Esmé.

„Volturiovské upíří dítě,“ opravil ji Sam.

„No dobře, ale co s tím, co řekla? Třeba to má nějakou souvislost. Třeba vůbec nepatří k Volturiovým,“ pomalu jsem ztrácela naději, že je přesvědčím. Ze všech obličejů bylo poznat, že se přiklání spíš k Samovi.

„I kdyby nebyla od Volturiových, je to upír, takže bude lovit a bude lovit lidi,“ zase Sam. „Alice, chápu tě, ale nemůžeme jim bránit v jejich povinnostech, vlci mají za úkol chránit lidi, a pokud tu nechají volně pobíhat upíra, který se živí lidskou krví, nebude to zrovna přívětivé,“ utěšoval mě Carlisle.

„Hmm… dobře, pokud by nelovila, mohli byste ji nechat na pokoji? Teoreticky,“ začala jsem vymýšlet něco, co by možná mohlo projít.

„Co si vymyslela, Alice?“ zeptal se trochu podezíravě Sam.

„No, pokud by byla na vašem území a nelovila by, mohli byste ji nechat na pokoji. Já bych ji pořád sledovala a informovala vás o tom, co chce dělat a ona by časem odešla. Snad,“ řekla jsem.

„A co kdybys uviděla, že bude lovit, co pak s tím?“

„Pak byste jí v tom mohli zabránit,“ řekla jsem smutně a neochotně a to zabránit všichni samozřejmě pochopili jako zabít. Já jsem to vlastně taky tak myslela, ale nechtěla jsem to říct doslova.

„No nevím, je to moc riskantní,“ zavrtěl hlavou Sam.

„Hej, bráško, udělej si s ní něco, já se tak těšil, že bude bitka a ona to celý zkazí,“ pošeptal Emmett Jasperovi.

„Emmette, já ti jednu fláknu,“ zavrčela jsem na něj potichu. Zašklebil se na mě a s rukama křížem, které doplňovala našpulená pusa, se naštvaně opřel o opěradlo židle. Výhružně jsem přivřela oči, ale dál už se o něj nezajímala. Jasper se na mě nádherně usmál.

„Ale pokud je od Volturiových, myslím, že by Ara moc nepotěšilo, kdyby přišel o tak nadaného upíra. Zvlášť, kdyby to bylo bez příčiny. Jo, jo, vím, že už jenom to, že je na vašem území, je důvod, abyste ji mohli zlikvidovat, ale Volturiovi to tak brát nebudou. A myslím, že by byli schopni i pomsty,“ řekl Jasper a řekl to spíš, jakoby to jenom tak pronesl a že to nemělo mít žádný význam. Ale pomohlo to, protože Samovy úmysly se začaly měnit.

Nastalo hrobové ticho.

„Dobře, Alice, bude to podle tebe. Jacobe, můžeš mě informovat o jakýchkoliv změnách?“ řekl po chvíli přemýšlení. A já málem vyskočila ze židle a začala líbat všechny okolo.

„Jasně, Same,“ odpověděl Jacob trochu překvapeně.

„Jdu to říct ostatním. Myslím, že nebudou zrovna nadšení,“ řekl Sam a vypochodoval ze dveří.

„Hm, já taky nejsem zrovna nadšený,“ brblal naštvaně Emmett.

Šťastná, že jsme se domluvili, jsem se zvedla a šla do obýváku. Jenže když jsem tam přišla, znovu se mi rozbušilo mé už dávno mrtvé srdce, aby se znovu mohlo zastavit. „No to snad ne, Esmé mě zabije,“ pomyslela jsem si.

Na podlaze v obývacím pokoji byla pěkně silná, zaschlá skvrna od barvy a ještě horší bylo, že ta barva byla i tam, kde se rozprskly ty balónky na stěnách.

„Ehm,,Alice, můžu s tebou na chvíli mluvit?“ ozval se za mnou Edward.

„No jo… asi jo, tomuhle stejně už nic neublíží,“ pípla jsem pořád ještě v šoku.

„Víš, chci se ti omluvit, za to, co jsem udělal. Já… byl jsem naštvaný, že tu upírku pořád nemůžeme chytit a ještě k tomu mě štvaly Emmettovy přiblblý myšlenky, plus myšlenky všech ostatních. Já věděl, že máš vizi, ale ignoroval jsem to a nenapadlo mě, že bys udělala takovou hloupost… promiň,“ omluvil se, když viděl, jak jsem se zatvářila na to „a nenapadlo mě, že bys udělala takovou hloupost.“ „A když jsem si všiml, že tě vlastně už neslyším, byla už jsi pryč. Moc se omlouvám, Alice,“ znovu se omluvil a já měla co dělat, abych se nerozbrečela, teda nerozbrečela po upírsku.

„To je dobrý, bráško, jenom by sis měl dávat pozor na Jaspera. Měla jsem pocit, že tě tam venku roztrhá na miniaturní kousíčky a ty pak spálí.“ Jasper tam vypadal fakt dost naštvaně.

Vstala jsem z pohovky, na kterou jsme si sedli, a otočila se k odchodu, jenže jsem se znovu málem rozbrečela, protože tam stála Esmé s vražedným pohledem, našpulenou pusou a přivřenýma očima. V jedné ruce držela hadr a v druhé mycí přípravek. Kousla jsem se do rtu a bez řečí jsem to od ní vzala a klekla si na podlahu.

„Ha a máš to,“ posmíval se mi Emmett jako malé dítě.

Ta skvrna vůbec nešla dolu, teda ta skvrna ze zdi, ta z podlahy už byla dole, špatný bylo, že jsem nemohla pořádně použít upíří sílu, protože bych nejspíš tu zeď prodřela. Každé dvě minuty jsem kontrolovala upírku a předávala po Jacobovi Samovi správy. Na lov naštěstí ještě nechtěla, ale šla do obchodu, aby si tam koupila nové oblečení. Já bych taky nechtěla nosit ten zatuchlý, starý volturiovský plášť. Je strašně nepraktický a hlavně teď vůbec není v módě.

„Do háje,“ postěžovala jsem si.

„Chceš pomoct?“ zeptal se mě hlas toho nejmilejšího upíra. Otočila jsem se a usmála se.

„Ne,“ řekla jsem prostě a zadívala se Jasperovi do zlatých očí. Bylo v nich tolik lásky, tolik té nejkrásnější lásky, kterou si umíte představit. Najednou mi v hlavě něco „přeskočilo“. Bylo to divný, ale teď mě napadla věc, která mě předtím nenapadla.

„Co se děje Alice?“ zeptal se mě rychle Jasper, když si všiml změny mé nálady.

„J-j-je možné, že má upír dvě schopnosti?“

„Jo, já myslím, že ano, proč?“ zeptal se mě Jasper.

„No myslím, že nějakou tu další schopnost má a že ji na mě použila,“ řekla jsem.

„A co to má být za schopnost?“

„Já, já přesně nevím, ale před tím, než jsem s ní bojovala, jsem ji nenáviděla a potom, co jsem se jí koukla do očí, tak… od té doby, jako kdybych ji musela chránit. Ale teď, jako kdyby ta moc přestala působit a já zase přemýšlím, normálně přemýšlím,“ snažila jsem se mu to nějak vysvětlit, ale vůbec mi to nešlo. No nevím, jestli to pochopil, protože jsem to vysvětlovala trochu, no trochu kostrbatě a hlavně strašně rychle.

„Takže chceš Samovi dovolit, aby ji zabili?“ No dobrý, on to pochopil, ale…

„Ne, to nechci,“ řekla jsem.

„Alice, tak to trochu nechápu,“ zavrtěl nechápavě hlavou.

„Já taky moc ne, asi jsem se zbláznila... znova.“

„Dobrá, pokud to tak chceš,“ řekl mile Jasper a pokrčil rameny.

„Jo a na, zkus tohle,“ dodal ještě Jasper a podal mi plechovku s barvou. Pak mi dal pusu na čelo, usmál se a odešel. Vyjeveně jsem koukala na plechovku.

„Jak to, že mě to nenapadlo,“ praštila jsem se do čela.

…

Ležela jsem na pohovce, ruce jsem měla zkřížený a pohled načuřenej. Už asi půl hodiny tu ležím a snažím se rozluštit, co ta upírka chce jako dělat. Pořád mění názor. Chvíli si myslí, že by mohla odejít na Aljašku a potom zas že do Grónska. Když tady ty dvě po chvíli vyřadí, pro mě z neznámých důvodů, nastupuje dlouhá éra teplých krajů.  Ty nakonec taky zavrhne. Dost by mě zajímalo proč, vždyť je tam tak hezky. Och, tak už se rozhodni. Možná tam za ní napochoduju a nabídnu jí pobyt na ostrově Esmé. Už… mě… štve.

„A, a, a je tu zase Grónsko,“ povzdechla jsem si. Už se konečně rozhodni.

„Ne, ne, ne, ne, tohle jsem zrovna nemyslela, to nedělej prosím, prosím… Ne ona to udělala. Dopr...e“ vyjádřila jsem ne moc skromně svůj názor a vylítla jsem z pohovky jak namydlenej blesk.

6. kapitola - 8. kapitola 1/2

Moc prosím o komentáře. V minulém díle byl jenom jeden a já nevím, co dělám špatně. Budu šťastná i za tři komentáře. Děkuji všem, co komentují.

Autor: Kiki13, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V očích máme zapsánu celou duši - 7. díl: