Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V očích máme zapsánu celou duši - 5. díl

12.11.2010 (20:45) • Kiki13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 754×

5. kapitola - „Alicééééééé!“

To je podrazák. Já mu to ale nějak vrátím a bude to ošklivé.
„Do háje s tebou,“ zavrčela jsem na něj.

...

Už dva dny máme od té upírky pokoj. Na rozdíl od vlků. Včera byla na jejich území, zkusili ji chytit, ale nepovedlo se. Jak řekl Emmett: „Edward má IQ dvě stě a Alice dvě stě dvacet, to je dohromady čtyři sta dvacet. A vlci mají dohromady mínus dvě stě, tak jak si můžou myslet, že ji chytí, když ji nechytil ani Edward s Alicí?“ To se mu povedlo.

Edward mi předtím neřekl mimo i jiných věcí, že ta upírka je novorozená, stará jen pár měsíců. Jsem na něj pořád naštvaná za ten podraz. Sice to potom řekl všem, ale neřekl mi to v lese, když jsem chtěla. No, jeho chyba, protože jsem vymyslela dokonalou pomstu. Edward nic netuší, protože Bella kryje naše myšlenky. Renesmé, kterou jsem mimochodem podplatila, sice nic nechtěla, ale já jí dala alespoň prstýnek, řekla, že dělá takový pokus. Mělo to být něco jako, že chce zjistit, jestli bude Edward nervózní, když neuslyší myšlenky rodiny. Spolknul to i s navijákem. Otočila jsem se a kývla na Renesmé. Tak a atentát na Edwarda může začít.
„Tatí,“ zavolala Renesmé.
„Ano?“
„Klekni si a zavři oči, chci ti něco ukázat,“ usmála se.
„Dobře,“ řekl Edward a udělal, co mu Renesmé řekla. Ta se ještě ujistila, že se nekouká a ze skříně vytáhla kyblík s červenou barvou. Těch barev měla docela zásobu.
„Nekoukej tati,“ řekla pro jistotu. Popošla k Edwardovi, šibalsky se usmála a vylila mu tu barvu na hlavu.

Edward sebou škubl a stoupl si. Oči měl vytřeštěné a pusu otevřenou. Z vlasů mu kapala červená barva, Renesmé se válela po zemi, smála se a nevypadalo to, že by v nejbližší době měla přestat. Já a ostatní jsme si pořád drželi vážnou tvář, až na pár krátkých výtlemů, protože jsme věděli, že to ještě neskončilo. Když se Edward vzpamatoval, podíval se na Renesmé.
„No tohle udělat svému tatínkovi?!“ řekl.
„Mám tě ráda, tatí,“ řekla a objala ho. „ Ale já za to nemůžu, Alice mě podplatila,“ obhajovala se nevinně.
„Alice, že se nestydíš. Takhle kazit malé dítě,“ obrátil se na mě.
„Vždyť to ani úplatek nebyl, byl to jenom prstýnek. A i kdyby, můžeš si za to sám,“ řekla jsem a krutě se usmála. Ale v duchu jsem se řehtala, protože jsem věděla, že atentát ještě neskončil.
„Miláčku, předpokládám, že tebe Alice taky podplatila,“ řekl, určitě proto, že si nechtěl připustit, že by ho Bella nechala polít barvou.
„Ne, mě Alice nepodplatila,“ řekla s úsměvem, „mě podplatila Renesmé.“ Ta se znovu se smíchem válela po zemi. No, teď je čas na další část atentátu. Vstala jsem z pohovky a hodila po Edwardovi balónek naplněný barvou, tentokrát zelenou. Uhnul a balónek se rozprskl někde v kuchyni.
„Alice, říkala jsi, že nenaděláš žádný nepořádek!“ vyběhla z kuchyně Esmé a tvářila se velice přísně.
„Jejda, Esmé, já to potom uklidím, slibuji,“ řekla jsem a snažila se, aby to vypadalo věrohodně.
„Pííííííííííííííííííííííísk!“ ozvalo se od Emmetta, který vyskočil z pohovky.

Jasper vyběhl z kuchyně a já zavelela: „Teď!“ a všichni najednou jsme po Edwardovi hodili balónky naplněné vždy jinou barvou. A jak se Edward snažil vyhnout všem třem balónkům najednou, jednoduše se nevyhnul ani jednomu.
„Alicééééééé!“ rozkřikla se Esmé s Edwardem jako duo. Musím uznat, že jim to ladilo.
„No co, nemá být tak zlý a zasloužil si to,“ obhajovala jsem se.
Esmé se na mě zamračila, tak jsem pro jistotu pádila do koupelny, tam jsem vzala hadr a nějaký mycí přípravek. Vběhla jsem zpátky do obýváku. Edward už vypadal míň naštvaně.
„Dobře, Alice, tohle jsem si asi zasloužil,“ přiznal. Myslím, že chtěl ještě něco říct, ale přerušil ho hlasitý výbuch Emmettova smíchu. Dal oči v sloup a odešel nahoru. Já se vítězoslavně usmála a dala se do uklízení.
No do háje, já zapomněla zkontrolovat tu upírku. Rychle jsem to dohnala a podívala se do budoucnosti.
„Ne! ne! ne!“ spanikařila jsem, „ honem mobil, honem mobil.“

Pohled Carlislea:
Pro upíra není žádný problém sloužit noční, jenom to je trošku nuda. Seděl jsem u psacího stolu v ordinaci a neměl zrovna co na práci. Z ničeho nic jsem ve vzduchu ucítil krev, za chvíli se ozvalo zaťukání na dveře. Sestra, která zrovna měla službu, vstala a šla otevřít.
„Dobrý den, pane doktore,“ pozdravila žena, která vešla do dveří. Byla podpírána dívkou s přetaženou kapucí. No moment, ten pach - upír. No jo, vždyť ta dívka je upírka. Nejspíš ta upírka, co se potulovala v lese. Ostatní měli pravdu, když říkali, že nevoní normálně. Měla skloněnou hlavu, nejspíš si mě ještě nevšimla. Ztuhnul jsem na místě. Málem jsem zapomněl na oplátku taky pozdravit.
„Dobrý den, paní Williová,“ pamatoval jsem si ji, protože tu včera byla se svou vnučkou.
Při zvuku mého hlasu, upírka zvedla hlavu a vytřeštila na mě své tmavě zelené oči. Nejspíš měla zelené čočky. No jo no, kolik upírů jako doktora za věčnost asi potkáte?
Na stole mi začal zvonit mobil. Zvedl jsem ho a podíval se na volajícího. Samozřejmě Alice, to brzo. Jednoduše jsem zmáčkl červené tlačítko a doufal jsem, že jí dojde, že to vzít nemůžu, a že má přijet. Teď nějak zdržet tu upírku, než přijedou ostatní. Nevypadala, že by se chtěla vypařit. Tak jsem se obrátil na pacientku, protože ta zasyčela bolestí.
„Copak se vám stalo?“ zeptal jsem se paní Williové.
„Ale byla jsem v lese a zakopla jsem. Svalila jsem se ze stráně a nohu jsem si nejspíš rozřízla o kámen. Potom už jsem se nedokázala zvednout. Našla mě tam tahle dívenka a pomohla mi,“ odpověděla mi.
Měl jsem co dělat, abych na ni nezíral s otevřenou pusou. Divil jsem se, že nezareagovala jako každý novorozený. Normální novorozený se neudrží, když cítí krev. Tedy pokud ten novorozený není Bella.
Přešel jsem k paní Williové a ošetřil jí nohu. Na sto procent jí měla zlomenou.
„Není ti něco děvče?“ zeptala se starostlivě sestra upírky. Ta jenom zavrtěla hlavou, otočila se a chtěla odejít. Honem jsem vymyslel, čím ji zadržet, ale starost sestry byla rychlejší.
„Počkej, doopravdy jsi nějak pobledlá a vůbec nevypadáš dobře, pojď si sednout,“ řekla se starostí v očích sestra.
Chvíli bylo ticho, jako kdyby se děvče rozhodovalo, co má udělat.
„Já musím domů, rodiče na mě už čekají,“ řekla sametovým a trošku přiškrceným hláskem upírka a s tím vylítla ze dveří ordinace. Že mi to nedošlo dřív, celou dobu měla zadržený dech. No, na upírku moc dobře lhát neuměla. Aspoň ne upírovi člověk by možná uvěřil.
„Sestro, vypište, prosím, žádanku na rentgen. A pomožte paní Williové. Děkuji,“ poprosil jsem sestru. Chvíli jsem počkal, než odejdou a pak jsem se vydal po stopě upírky. Překvapilo mě, že nešla k východu, nýbrž dál do nemocnice. Chodil jsem po nemocnici a neustále se zastavoval, protože upírka procházela chodbou, kde bylo plno pokojů a do každého vždy nakoukla. Pokoje byly prázdné, až na pár výjimek.
Zastavila se u ordinace, ve které zrovna nikdo nebyl a dál už nešla. Když jsem se zaposlouchal, slyšel jsem tiché klapání do klávesnice. Rychle jsem otevřel dveře a zase je za sebou zavřel. Měl jsem pocit, že jsem v rohu viděl mihnout se nějakou postavu. Počítač, co byl na stole, se právě vypínal. Rozhlédl jsem se po pokoji, ale nikoho jsem neviděl.

Skoro neslyšně, ale velice rychle se otevřelo okno a než jsem k němu stačil doběhnout, uslyšel jsem jen boty, které upírka měla na sobě, jak dopadly na chladné dlažební kostky před nemocnicí. Měl jsem sto chutí si jednu vrazit, skoro jsem ji měl a mohl jsem zjistit, co tu chce. A jestli nejde po našem milovaném prckovi.
Najednou mi na rameni přistála jemná ruka. Málem jsem vyletěl z kůže, strašně jsem se lekl. Otočil jsem se, a tam stála moje milovaná žena Esmé. Koukala se na mě svýma krásnýma jiskřícíma očima a soucitně se usmívala.
„Nevadí, že ti utekla. Alice to věděla a ostatní už ji sledují,“ pohladila mě po tváři a zase se usmála.
Věděl jsem, proč nešla s nimi. Esmé odjakživa byla proti bojům, a když nám Edward řekl, že je to ještě docela malá holka, vzedmula se v ní mateřská láska i soucit.

Pohled Emmetta:
Hurá, bude se bojovat, bude se bojovat. Konečně nějaká zábava. Rozběhl jsem se ještě rychleji, to čekání je hrozný. Rosalie se na mě podezíravě zamračila.
„Miluju tě,“ zašeptal jsem. Její oči se ještě víc přivřely.
Juchů, bude se bojovat. Hurá.