Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V očích máme zapsánu celou duši - 4. díl

Omlouvám se, že jsem tak dlouho nepsala, ale doma je nás šest a máme jen jeden počítač. Takže si dokážete představit, jak často se k němu dostanu. =D
Tak k povídce. Naše známá rodinka zase zjistí něco nového o tom upírovi. Co to bude? A proč bude Alice naštvaná na Edwarda? No přečtěte si to. A moc prosím o komentáře, minule jich moc nebylo a já nevím, jestli vás povídka baví. Stačí přece jenom kliknout na smajlíka.

...

„Chceme tu ještě zůstat, takže mu nesmíme dovolit, aby tu lovil. Alice, dokážeš ho sledovat?“ zeptal se mě Carlisle.
„No, viděla jsem ho ve své vizi, ale bylo by lepší, kdybych ho viděla normálně.“
„Hm,“ pokýval hlavou Carlisle.
„Takže by ti stačilo jenom…“ Konec věty zůstal viset ve vzduchu, protože Edward najednou zmlkl. Na jeho tváři se objevilo zděšení, po zděšení následovala nechápavost a soustředěnost, pak se jeho čelo zkrabatilo. Nakonec povytáhl obočí, a tak nějak podivně se usmál.
„Alice, takže by ti stačilo jenom se na něj podívat?“ zeptal se mě Edward.
„Mělo by to stačit,“ kývla jsem.
„Tak fajn, protože ten upír je tady.“
„Tady?“ vyhrkl Jacob.
„No ne zrovna tady, ale kus odtud. Jde po vaší stopě a snaží se zjistit, co jste zač.“
„Aha.“
„Edwarde, myslím, že by bylo rozumné,“ začal Carlisle, „kdybys tam šel s Alicí, aby se na něj podívala. Samozřejmě, že by vás mohlo jít víc, ale…“
„Jo, Carlisle, já tam s ní zajdu. A rovnou zkusím z její mysli vytáhnout co nejvíc,“ odpověděl Edward, protože Carlisle to řekl, jako kdyby se bál, že tam se mnou Edward nebude chtít jít. No to by se klidně stát mohlo.
„No tak, Alice, musíme jít. Ten upír může každou chvíli odejít,“ tahal mě za ruku Edward.
„Pomóc, šíleně šílený upír a chce mi utrhnout ruku,“ křičela jsem ze srandy, protože mi s ní doopravdy dost škubal. Emmett samozřejmě dostal výtlem.
„Přestaň blbnout a pojď.“
„Promiň.“ Udělala jsem nevinný výraz. Nezabralo to, pořád se tvářil nakvašeně.
„No jo promiň, už jdu,“ řekla jsem znuděně a vyběhla za ním ze dveří.
Edward mě vedl lesem a oba jsme dávali velký pozor, abychom nebyli slyšet. Po chvíli Edward začal zpomalovat, přešel do kroku a zastavil se za malým houštím. Za tím houštím jsme se přikrčili a já se koukala okolo, kde je ten upír. Edward mi zaklepal na rameno, podívala jsem se na něj a on ukázal, kam se mám koukat.
No jo, teď už jsem ho viděla. Ten upír klečel na zemi, měl dokonale rovná záda a něco na zemi pozoroval. Pak natáhl ruku a to něco sebral ze země.
„Do háje,“ zasyčela jsem, protože to, co ten upír pozoroval, byl Renesménin přívěšek, který jí dal Jacob. Ten upír začal něco dělat, ale já to neviděla, vadila mi tam nějaká pitomá větev. Zkusila jsem ji odstrčit, ale nešlo to, byla moc daleko.
Tak jsem vykoukla z houští jenom tak, abych viděla a to byla hodně velká kravina. Upír samozřejmě zpozoroval pohyb a podíval se mým směrem. Nestačila jsem uhnout a naše pohledy se střetly, při tom pohledu mě strašlivě zamrazilo. Slunce jsem měla za zády, takže jsem mu viděla přímo do obličeje.
Ten pohled byl tak nádherný a perfektní, ale zároveň i strašně děsivý. Byla to poměrně mladá holka, aspoň podle rysů v trošku zakulacenému obličeji. Dominovaly mu velké, červené oči s dlouhými řasami. Pleť měla skoro až sněhově bílou. Upíři jsou normálně světlý, ale tohle bylo mnohem víc. Byla prostě dokonalá, až na rudé oči a nepatrné kruhy pod očima, ale ani to nezabránilo tomu, aby byla nejkrásnější na světě. Žádný upír, ani ten nejkrásnější, se jí nemohl vyrovnat.
Víc jsem toho neodhalila, protože se dala na rychlý útěk. Edward byl hned za ní a já taky. Běžela ladně a velice rychle.
Trošičku mi připomínala Victorii svým kočičím držením těla a taky kdykoli ji Edward trochu dohnal, udělala kličku nebo náhle změnila směr. Nedala se chytit. Carlisle měl pravdu, když říkal, že máme problém s chytrým a dobře vycvičeným upírem.
Po chvíli se začala vzdalovat, ale potom zas začala zpomalovat a zastavila se. Otočila se na nás a na své dokonalé tváři měla klidný vyrovnaný výraz. Já i Edward jsme se zastavili asi deset metrů od ni.
Nechápala jsem, proč se zastavila. Vždyť by nám v pohodě utekla. Na její tváři se objevil lehký, klidný, ale i smutný úsměv. Proč se usmívá, chce s námi bojovat? Jasper přece říkal, že se hodně bála, to už se nebojí?
Ta upírka náhle zatnula ruce v pěst a to dost křečovitě, znovu je pustila s trhnutím rukou - a teprve teď mi došlo, co dělá. Na tváři měla pořád ten lehký úsměv, když se mi před očima rozplynula jako pára nad hrncem.
Byla pryč a já s Edwardem jsme tam stáli jako dvě pitomé ovce, které nevědí, která bije.
„Zajímavé,“ zašeptal Edward.
„Zajímavé,“ souhlasila jsem, „viděls, jak byla nádherná?“
„Jo, ale je na ní něco divného. Ta vůně není normální, stejně jako ta bílá pleť.“ Vydali jsme se směrem k domu.
„To máš pravdu, je to divný. Hele, jak je to s jejím darem, to se přenese nebo je neviditelná? A proč zastavila, kde je teď, na co myslela, co všechno o ní víš?“ ptala jsem se jako smyslu zbavená.
„Její dar je, že umí být neviditelná, zastavila, protože se musí pořádně soustředit, aby se jí to povedlo, teď už je několik kilometrů od nás, myslela na to, že je totálně pitomá, protože do všeho strká nos a víc nevím,“ odpověděl rychle na mé otázky, takže moc neukonejšil mou zvědavost, ale já měla hodně otázek v záloze.
„A jak…“ začala jsem.
„Alice, žádné otázky!“ řekl stroze. Ale na jeho tváři byl úsměv. Vyplázla jsem na něj jazyk. Však já to z něj dostanu, jsem zvídavý človíček a tohle chci prostě vědět. Hm, mohla bych ho mučit nebo to z něj vymlátit.
„Alice, ty jsi zrůda, strašně zvědavá zrůda,“utahoval si ze mě.
„No co? Tak to chci vědět no.“ Ha, mám nový nápad.
„Edwarde? Co bys říkal na to, kdybych ti odpustila dva dny z těch pěti, co máš jít se mnou nakupovat, ale ty mi za to řekneš všechno, co o ní víš.“ Zastavil se a přemýšlel, po chvíli řekl:
„Ne, všech pět.“
„Tři!,“ oponovala jsem.
„To je drahá informace, sestřičko. Dobře, čtyři,“ stáhnul svou nabídku.
„Čtyři dny je pořád moc… tři,“ trvala jsem si na svém.
„Fajn, pět,“ řekl lhostejně.
„Vždyť už jsi to stáhnul na čtyři dny,“ řekla jsem kňouravě.
„Změnil jsem názor, všech pět.“ A s tím se znovu rozešel, jakoby ho to vůbec nezajímalo. On mě chce mučit. Já to chci vědět, ale přijít o všech pět dnů, ach jo, to je moc. Doběhla jsem ho.
„Dobře, všech pět dnů,“ přikývla jsem s těžkým srdcem.
„Dobrá, přijímám,“ řekl a podal mi ruku, s trochou zaváhání jsem ji přijala.
„Dobře, tak říkej,“ řekla jsem poraženě a nastražila uši. Čekala jsem, až začne vyprávět. Povzdechl si.
„Teď se mi nechce.“
„Cože?!“ vykřikla jsem, protože teď mě dost dožral.
„No, neřekla jsi kdy a kde.“
„Edwarde Cullene, ty jsi ten nejpodlejší a nejpříšernější šarlatán, kterého jsem kdy viděla,“ řekla jsem, trošku zvýšeným a dost naštvaným hlasem. Já pitomá mu na to nalítla. Už jsem si mohla zvyknout, že Edward musí mít vždy něco extra. To je podrazák. Já mu to ale nějak vrátím a bude to ošklivé.
„Do háje s tebou,“ zavrčela jsem na něj.

3. kapitola - 5. kapitola

Prosím o komentáře.

Autor: Kiki13, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V očích máme zapsánu celou duši - 4. díl:

Přidat komentář:

Nick:

Text: