Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V očích máme zapsánu celou duši - 1. díl

08.10.2010 (14:00) • Kiki13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 910×

1. kapitola - Návštěva

Pohled Belly:

Už je to několik měsíců, co jsme vyhráli něco jako soud nad Volturiovými. A od té doby Renesmé vyrostla do… no, asi do věku jedenáctiletého dítěte. Jsou prázdniny, takže do školy nikdo z nás nechodí. Stěhování jsme ještě nevyřešili a nikomu se to ani řešit nechce. Žijeme poklidný, rodinný, upíři život, ve kterém se každému líbí. Aspoň zatím.

„Renesmé,“ ozval se rozzuřený Emmett, když mu na hlavě přistál kyblík s barvou, který dala Renesmé nad dveře jeho pokoje. Samozřejmě s pomocí Alice a mlčením všech ostatních. Poslední dobou dělala Renesmé Emmettovi pořád naschvály. K Emmettově smůle, se jí to někdy doopravdy povedlo, minule to byla namazaná klika lepidlem.
V tu chvíli se kolem mě prohnala řehtající se Renesmé a za chvíli Emmett. Měl vlasy a triko umazané od zelené barvy. Nemohla jsem si pomoc a začala se smát spolu s Jasperem. Edward a Alice spolu hráli šachy, když uviděli Emmetta taky se rozesmáli.

„Tak to je dobrý,“ řekl pořád ještě v záchvatu smíchu Jasper, „ty se necháš napálit od malý poloupírky a to už po několikáté.“ Emmett ještě něco zamumlal a šel si z hlavy smýt tu barvu.
Když odešel, sedla mi na klín, ta malá poloupírka. Už jsem jí chtěla říct, aby to tam šla uklidit, než se vrátí ostatní z lovu, ale dala mi ruku na tvář a ukázala mi, jak se tvářil Emmett, když mu ten kyblík spadl na hlavu. A potom, jak jsme se smáli my. Musela jsem se držet, abych se nerozesmála znovu a Edward taky. Samozřejmě, že viděl přesně to, co mi ukázala Renesmé.

„Renesmé, radši bys to tam měla jít uklidit, než se vrátí ostatní z lovu. Protože jinak Esmé bude jediná upírka na světě, co dostala infarkt.“ Nessie se šibalsky usmála, dala mi pusu na tvář a rozeběhla se k Emmettovým dveřím. Já jsem taky vstala, a šla jí pomoci.

…

„Hele, nepůjde se mnou někdo na takový menší lov, jenom tady v lese, mám hlad… no, ehm, spíš žízeň,“ zeptala jsem se ostatních.

„Já s tebou půjdu,“ ozvala se ze shora Nessie.

„Hm… Já půjdu asi taky,“ přidal se Jasper, „přeci jen jsem slíbil, že zítra půjdu s Alicí do města.“

„Upřímnou soustrast,“ zašklebil se Edward, čímž si vysloužil od Alice pohlavek.

„Kdo bude první u řeky, vyhrál,“ křikla Renesmé, když vyrážela ze dveří. Jasper byl hned za ní. Já ještě dala Edwardovi pusu a vyrazila za nimi. Za pár vteřin jsem dorazila k řece, Renesmé seděla Jasperovi na klíně a kroutila hlavou.

„Hele, mami, nejsi nějak pomalá?“ V tu chvíli se z lesa vynořil Jacob a vypadal tak trochu překvapeně.

„Ahoj, kam máte namířeno?“ zeptal se ještě za chůze.

„Jacobe!“ křikla Renesmé a z rozběhu skočila Jacobovi do náruče. Po chvíli laškování řekla: „Jdeme na lov, přidáš se?“ Odhalila řadu svých nádherně bílých zoubků.

„No jo, že se vůbec ptám,“ zamumlal si pro sebe Jacob. „Ne, děkuju Nessie, zrovna jsem jedl.“ Chvíli bylo ticho, po chvíli Jacob neochotně pustil Renesmé z náruče a zamumlal: „Tak… Já na vás počkám.“ Podrbal se na hlavě a šel k domu.

Renesmé zavětřila, usmála se a řekla. „Ta je moje,“ řekla a rozběhla se k lesu. Já s Jasperem jsme se usmáli a šli jsme si najít každý něco k snědku.

Po chvíli jsem byla s jídlem hotová, a protože jsem slyšela, že Jasper ani Renesmé ještě nebyli, šla jsem se projít po lese. Uvelebila jsem se pod stromem, který měl hodně vystouplé kořeny, takže jsem se o ně mohla opřít. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do zvuků kolem mě.

Slyšela jsem, až na silnici, po které každou chvíli projelo auto, ptáky, kteří zpívali na stromech, Jacoba, který se právě hádal s Emmettem, na jaké stanici nechají puštěnou televizi. Po chvíli tam někdo přišel a přepnul to na úplně jinou stanici. Tuším, že to byla Alice. Kdybych tam byla, asi bych se smála.

Slyšela jsem, jak kmeny stromů zaskřípou, při každém fouknutí větru. Bylo to uklidňující, takže kdybych byla člověk, asi bych usnula. Pak jsem uslyšela, jak nějaké hodně velké zvíře běží po lese. Došlo mi, že to musí být vlk. Jenomže Jacob byl v domě a nikdo jiný z Jacobovy smečky hlídku neměl.

Nechala jsem to plavat a zase se zaposlouchala do té uklidňující směsice zvuků. Najednou ke mně vítr přivál nějakou vůni, nebyl to člověk, ani vlkodlak a ani poloupír, byl to… možná upír. Ale ta vůně nebyla normální upíří. Každopádně jsem to něco - nejspíš upíra - neznala, a to mi nahnalo strach. A taky se ve mně vzbudila zvědavost. Zvedla jsem se a rozběhla se po té pachové stopě. Neběžela jsem daleko a uviděla toho upíra sedět na stromě.

Zůstala jsem stát jako přikovaná. Protože první, co mě praštilo do očí bylo, že měl na sobě plášť. Plášť, co nosí Volturiovi. Druhé, že byl docela malý. Do tváře jsem mu neviděla.

No počkat! Co by tu sakra dělali Volturiovi, nic jsme přece neprovedli. Ať jsem přemýšlela jakkoli, a ať jsem všechno převracela naruby, na nic jsem nepřišla. Z mého přemýšlení mě vytrhl Jasper, který sem přiběhl. Asi zaznamenal změnu mé nálady. Ale moc mi s mým přemýšlením nepomohl, protože zůstal stát nehybně stejně jako já.