Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V kaluži krve - 5. kapitola

06.02.2010 (20:15) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3419×

5. kapitola

Jane:

Před pár hodinami odjela moje nejlepší kamarádka. Na jednu stranu jsem byla ráda, na druhou mi ale bylo smutno, děsně smutno. Kdo se mnou bude chodit nakupovat? Z koho si budu dělat legraci? S kým budu trávit volný čas?

Ale je to tak lepší. Nemyslím, že by se s nimi chtěla potkat. Ublížili jí, hodně jí ublížili. Už když se k nám dostala jako jedna z mála, co měli tu smůlu a zanedlouho se měli stát naší kořistí, bylo na ní vidět, jak je zničená. Vypadala, jako by byla smířená se smrtí. Však taky byla, jak mi později řekla. Úmyslně jela do našeho města a schválně nasedla do autobusu, který měl znamenat její smrt. Ona umřít chtěla…

Proboha, jak mně se stýská! Chci ji mít u sebe, ale nejde to! Bůhví, kdy ji zase uvidím… Nejspíš si budu muset udělat krátké volno a zastavit se za ní, ať není pořád jenom sama… Uvidíme, jak to bude s našimi hosty…

Což mi připomíná, že by tu už měli být. Zrovna dochvilní nejsou, to musím uznat. Jak si to představují?! Vyhnat mi odtud kamarádku, i když to nebylo úmyslně, a ještě přijet pozdě?!

Jen co jsem si to domyslela, branou projela 3 auta. Jedno černé, hned za ním červené a jako poslední stříbrné. Z Elliných vzpomínek a jejího vyprávění jsem věděla, kdo kde sedí, proto jsem zamířila k tomu prvnímu. Vylezl z něj blonďatý muž, tak jak jsem si myslela.

„Zdravím. Jsem Carlisle Cullen. Měli bychom být očekáváni,“ řekl na úvod hned, jak se představil.

„Ahoj. Těší mě,“ chytla jsem ho za ruku, aspoň trochu uctivosti, říkal Aro. Pak jsem se podívala na ostatní. Hnědovláska s milým úsměvem, hromotluk držící překrásnou blondýnku, tmavovlasý skřítek poskakující kolem nebezpečně vyhlížejícího kluka se spoustou jizev a nakonec bronzovlasý mladík, oslňující svou krásou. Tak tohle jsou oni… Nemohla jsem uvěřit, že byli schopni toho, co mi vyprávěla, ale neměla jsem jí důvod nevěřit. Přece jenom, vůbec je neznám, zatímco Ell ano.

„Mimochodem… jsem Jane,“ s potěšením jsem sledovala, jak jim ztvrdly rysy v nádherných tvářích a jak si ten blond kluk posunul Alici, jak jsem předpokládala, za sebe. Ochranářský, tak se o něm zmiňovala. To byl, to se mu musí nechat. Nejspíš mě moje pověst předhání, jinak si to neumím vysvětlit. Možná mám strašidelný dar, ale nepoužívám ho na potkání, proboha! Zas tak zlá nejsem, ale výjimku klidně udělám, stačí slovo…

„Následujte mě,“ už jsem se o milý tón nesnažila, budu se chovat jako oni. Ledově chladně. Jako šutr. Kus kamení, bez citů, bez emocí. Prosím, jak si přejete. Já taková být nechtěla. Příjemnou návštěvu, popřála jsem jim v duchu škodolibě a ten bronzovlasý se na mě podíval. Nojo, ta jeho schopnost, pomyslela jsem si otráveně. Asi bych si měla dávat pozor… Opět po mě střelil pohledem, ale já už ho nevnímala a vedla je do sálu.

„Carlisle! Příteli! Tak dlouho jsme se neviděli,“ zajásal Aro a hned se k němu hrnul jako stoletá voda. Jeho nadšení jsem nechápala, ale budiž. Čekala jsem u dveří, než se vypovídají a já jim budu moci ukázat pokoje, jak jsem dostala rozkazem, když v tom mi zazvonil telefon. Tušila jsem, kdo může volat, ale doufala jsem, že jsem se spletla.

Pomalu jsem vytáhla mobil z kapsy a moje tušení se vyplnilo. Co teď?!

„Jane Volturiová,“ řekla jsem úředně, i když jsem věděla, že volá ona. Jinak to nešlo. Promiň Ell…

„Jane! Tady Ell! Tak co?“ vyzvídala, ale já nemohla mluvit. Doufám, že pochopí.

„Ahoj… Promiň, nemůžu mluvit, ozvu se později,“ řekla jsem víc chladným tónem, než jsem chtěla, asi pozůstatek z uvítání naší milé návštěvy, a zavěsila jsem. Doufám, že mi to odpustí…

„Omlouvám se,“ řekla jsem směrem k Arovi, který se po mně podíval.

„Důležitý telefonát,“ dodala jsem a dál čekala. Co jiného mi taky zbývalo, že…

Po pár hodinách jsem se dočkala. Konečně jsem jim mohla jít ukázat pokoje, které byly k mé smůle na druhém konci hradu. To bude zase cesta…

„Slečno Jane?“ ozval se slabý, jakoby vystrašený hlásek z recepce. Podívala jsem se po Gianně, která se choulila na recepční židličce.

„Jen Jane,“ opravila jsem ji a šla k ní. Evidentně nebyla v pořádku, to bylo vidět na první pohled. Pomohla jsem jí vstát a dojít k pohovce naproti pultu. Tam jsem ji položila a zabalila do deky.

„Co se stalo?“

„Volala slečna Ell. Byla… rozzuřená,“ a rozbrečela se. Ani se jí nedivím, když jí chytne amok, vypadá opravdu děsivě. A jak je vidět, nejenom vypadá.

„To bude v pořádku,“ chlácholila jsem ji.

„Jdi si lehnout, já to vezmu místo tebe. A hned jak ho uvidím, pošlu ho za tebou,“ mrkla jsem na ni. Jako jedna z mála jsem věděla, že to táhne, sice krátce, ale přece, s Demetrim. Bylo to docela oživení zdejší atmosféry. Bylo to tu už moc stereotypní, chtělo to změnu. A když jsou šťastní, proč ne.

„Následujte mě,“ pobídla jsem Cullenovi, neměla jsem moc času, pokud mám vzít recepci za Giannu.

„Co to mělo být?“ ozval se za mnou zvědavý hlásek. Otočila jsem se a dívala se do maličké tváře Alice.

„Nic, do čeho by vám mělo něco být,“ řekla jsem ne zrovna příjemným tónem. Asi pochopila, dál se neptala.

„Tady jsou vaše pokoje. Chovejte se jako doma. Kdyby něco, budu v recepci,“ řekla jsem rychle a rychle šla přebrat práci za naši „sekretářku“. Měla jsem v tom už cvik, kdysi jsem byla místo ní a doteď jí občasně vypomáhám. Vcelku mě to i baví, ale nic se nesmí přehánět. Po čase to začne být monotónní a nezáživné. Což je i na mě moc.

„Jane! Nevěřila by si, co se mi stalo!“ vyřítila se zpoza chodby vysmátá Heidi.

„Normálně jsme se s Felixem vsadili… A já jsem bez mobilu! No věřila bys tomu? Co budu dělat?“ zalkala rádoby smutně a následně vybuchla smíchy. Přesto tohle jsem na ní měla ráda, její bezstarostnost. V ničem neviděla problém, všechno bylo pro ni jednoduché.

„A co tu vlastně děláš?“ všimla si drobného detailu, který jí neseděl.

„Ale… Ell nám trochu vyděsila Giannu, tak jsem to vzala za ni,“ pokoušela jsem se o nenucený tón, jestli se mi to povedlo, to opravdu netuším. Heidi se v tom dál nehrabala a odešla nejspíš do svého pokoje.

„Jane?“ zaslechla jsem po dvou hodinách Alecův hlas. Šel chodbou směrem ke mně.

„Ano, bratříčku?“ zazubila jsem se na něj a čekala, co z něj vyleze.

„Beru to za tebe. Měla by si jít zavolat Ell, nemyslíš?“ otázal se a já se zhrozila. Proboha! Já na ni skoro zapomněla!

„Díky!“ dala jsem mu rychlou pusu na tvář a běžela co nejdál od hradu, aby mě nikdo nemohl slyšet. Hlavně ne naše návštěva…

Když jsem si byla jistá, že jsem široko daleko sama, vytáhla jsem mobil a už vytáčela její číslo. Jenže… nic. Nebrala to. Ani napodruhé, napotřetí, napočtvrté… Ale nemohla jsem to vzdát, budu jí volat tak dlouho, než to zvedne. Nic jiného mi nezbyde, slíbila jsem, že se ozvu a hodlám to splnit.

Stála jsem tu asi hodinu, možná víc, než se jsem se dočkala nějaké odezvy. Konečně!

„Prosím,“ ozvalo se z druhého konce. Bylo to takové… neosobní, chladné. Jako by to ani nebyla ona.

„No konečně! Snažím se ti dovolat už hodiny! Co jsi proboha dělala?“ zahalila jsem ji salvou otázek a čekala, až odpoví. Bohužel, odpověď nebyla taková, jakou jsem čekala… Ani zdaleka.

„Co je ti potom?! Kde ty jsi byla, hm?! Proč jsi mi zavěsila?! Copak se nemůžu bavit?! Vy jste mě vykopli, ne já vás!“ rozječela se na mě a já věděla, že je zle. Kdyby aspoň nebyla tak tvrdohlavá…

„My jsme tě nevykopli! Bylo to pro tvoje bezpečí! A nemohla jsem mluvit, proto jsem zavěsila! Taky to bylo pro tvoje dobro, to mi věř! Nechtěla by si… No nic. A co je mi potom? Jsi moje kamarádka, proboha!“ řekla jsem jí stejným tónem, protože jinak bych se s ní nikdy nedomluvila a neměla možnost jí to vysvětlit.

„Jistě! Všechno jste dělali pro mě! Ale nic mi neřeknete, co?! Nechci to slyšet! Nic nechci slyšet! A o té kamarádce začínám opravdu pochybovat…“ její chladný tón se zabodával do mého kamenného srdce. To snad nemyslí vážně! Přece nemůže pochybovat… To ne!

„Ell! Prosím, nech si to vysvětlit!“ prosila jsem jí, ale jak se za chvíli ukázalo, prosby mi byly k ničemu. Zavěsila mi. To nééé…

Nechala jsem mobil mobilem, les lesem a co největší rychlostí se rozeběhla směrem k hradu. Tohle se musí vyřešit, jednoduše musí, a to co nejrychleji. Jinak bude zle… Přece nemohla myslet vážně to, co říkala! Jak si mohla myslet, že o ni nestojíme?! Že jsme ji vykopli? Že ji nechceme? Jak mohla pochybovat o mém přátelském poutu? Vždyť byla skoro moje sestra! Copak jsem jí dávala málo najevo, že ji mám ráda? Měla jsem pro to udělat víc? Jsem ta špatná já?

Cestou se mi hlavou honilo milion otázek, ale těsně předtím, než jsem vkročila na půdu hradu, jsem se snažila je vytěsnit z hlavy, aspoň částečně. Přece jen naše návštěva nemusí vědět všechno, je to výhradně naše věc.

Nerozmýšlela jsem se, co budu dělat, už jsem to dávno věděla. Jiná možnost není, pojedu, ať se jim to líbí nebo ne. Musím, už jen proto, abych zachránila naše přátelství. Nemůžu ho nechat napospas jejím chmurným a smyšleným výmyslům. Co bych bez ní dělala…

Hradem jsem proletěla jako neřízená střela a aniž bych se někde zastavovala, vřítila jsem se do hlavní síně, kde bylo celé volterrské trio a kompletní Cullenovi. Nevšímala jsem si jich, ani ostatním a hned se vrhla k Arovi.

„Průšvih… Ell...“

<< 4. díl X 6. díl >>

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V kaluži krve - 5. kapitola: