Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V kaluži krve - 20. kapitola

12.04.2010 (14:30) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 3746×

20. kapitola

„Takže teď už si s tebou smím promluvit?“

„Ano, myslím že teď už ano,“ odvětila jsem značně neochotně, ale nic jiného mi nezbývalo. Evidentně.

„Neprojdeme se?“ otázal se a nečekajíc na odpověď se rozešel po úzké cestičce, pryč od „království růží“. Povzdychla jsem se, ale následovala jsem ho.

Ušli jsme několik metrů a pořád bylo ticho. Rozhodla jsem se promluvit, protože bylo jasně znát, že on se k ničemu neměl.

„Tak co jsi chtěl? Opravdu nemám celý den,“ prohodila jsem znuděně a sledovala jeho záda. Zastavil se a začal mluvit, stále zády ke mně.

„Já… Vím, že nechceš omluvy, že je nesnáším, ale přece jenom… Omluvit se musím. To, co jsem provedl, bylo neodpustitelné. Naprosto nevhodné, neetické. Promiň, neměl jsem tě tam nechat, neměl jsem vůbec odcházet. Byla to ta největší chyba, jakou jsem kdy udělal,“ mluvil a někde v půli se svezl na zem a skryl tvář ve dlaních. Kdyby to bylo možné, řekla bych, že brečí.

„Víš, vystrašila si mě. Ten pohled, jakým ses dívala na tu malou holčičku, když plakala po pádu na jejím prvním kole. Nevím, jestli sis to uvědomila, ale byla ti podobná. Hodně podobná. Viděl jsem před sebou malý odraz tebe samotné, nemohl jsem dopustit, aby si provedla všechno, co jsi plánovala. Přeměna by ti vzala tu možnost mít doma podobně roztomilou holčičku. To jsem si na svědomí vzít nemohl. Ano, slíbil jsem ti, že nad tím budu uvažovat, ale po tomhle to prostě nešlo. Věděl jsem, že je jediná možnost, jak tě od toho odradit. A tak jsem se podle ní zařídil a nechal tě trpící ležet v lese. Slyšel jsem tvoje volání, ale neotočil jsem se a neřekl, že to byl zlý sen. Ne, já jsem odešel. Vím, že nemám právo to chtít, ale prosím tě o…“ Nedopověděl, skočila jsem mu do řeči.

„Dělal jsi to kvůli mně?“ zeptala jsem se ho se značně zjihlým srdcem, i když najevo jsem to nedala. Odpovědí mi bylo jeho přikývnutí.

„Opustil si mě, abych nepřišla o možnost mít děti?“ Opět přikývl. Nemohla jsem si odpustit poslední otázečku.

„Udělal jsi to, protože si mě miloval?“ položila jsem mu tu otázku s nejposlednějšími zbytky sebeovládání. Tentokrát se mi přikývnutí nedostalo, na tohle byla potřeba slovní odpověď. A taky že jsem ji dostala.

„Ano.“

Přesně tohle jsem slyšet chtěla. A nebo nechtěla? Těžko říct, čert aby se vyznal v mých pomotaných emocích! Povolejte někdo Jaspera, posádka Upír007 volá S.O.S.! Ksakru, už ani sama v sobě se nevyznám, klela jsem v duchu a nadávala si tolika jmény, o nichž jsem ani nevěděla, že je vůbec znám. A kvůli tomu jsem málem přeslechla ta dvě slůvka, která mu vyšla z těch neodolatelně vypadajících rtů…

„Odpustíš mi?“

Po těchto slovech jsem si nemohla nevzpomenout na jednu z nejkrásnějších vzpomínek, kterou jsem na něj měla. Na náš první polibek…

Bylo po zvonění a já jsem teprve kráčela po školní chodbě. Ano, opět jsem šla pozdě, jak se zdálo, byla to už tradice. Profesory už nevyvádělo z míry, když jsem během hodiny zaťukala na dveře učebny a s omluvným výrazem a kajícným pohledem v očích zapadla do lavice. Měli dost času si zvyknout, a taky že to udělali.

Jenže dnešek byl jiný než ty předchozí. Dneska se mi neporouchalo auto, jak tomu povětšinou bylo, dneska jsem poprvé za svůj život zaspala. A to díky jednomu opravdu krásnému snu, jehož hlavní aktér… právě kráčel proti mně! Probůh, za co mě trestáš?!

„Zase pozdě, Swanová? Že by se ti opět zadrhl motor u toho starého křápu, který tak troufale nazýváš autem? Nebo ses zpozdila se zákazníkem v posteli? Jaký důvod to mělo dneska? No, jen se pochlub, kotě,“ shazoval mě s arogantním úsměvem na bezchybných rtech.

„Tak zaprvé – nejsem kotě,“ vyštěkla jsem a pokračovala v procvičování číslovek, „zadruhé – ne každý si může dovolit takové fáro, jako pan Dokonalý,“ několika kroky jsem se přiblížila k němu, „zatřetí – neurážej moje auto! Neurážej mě, naprosto mě ignoruj, jako to dělám já,“ zabodla jsem ukazováček do jeho hrudi a vyjekla náhlou bolestí.

„Co je ti?“ zeptal se najednou ustaraně.

„Nestarej se,“ zasyčela jsem jeho směrem a jala se pokračování již dříve řečené činnosti.

„Začtvrté – nejsem ty, abych musela mít v posteli každého, kdo mi přeběhne před vznešeným nosánkem. A zapáté – jestli ses mě neuměle snažil nazvat děvkou, věř, že mě,“ pro názornou ukázku jsem na sebe ukázala, „může urazit pouze inteligent. Čímž ty rozhodně nejsi, tak zanech chabých pokusů.“ Laskavě jsem se na něj usmála a popadla batoh, který jsem během svého rokování upustila na zem.

„A teď, když dovolíš, zajdu navštívit mě tak známou ošetřovnu. Nejspíš mám něco s prstem, mimochodem, kvůli tobě a myslím, že jsi to udělal schválně!“ obvinila jsem ho a sledovala jeho rychle se měnící obličej. Nakonec se jeho výraz ustálil na starostlivém.

„Na ošetřovnu? Maximálně ti na to dají led a to rozhodně nestačí. Pojď se mnou, pojedeme za mým otcem. Určitě ti to rád ošetří. Neškubej a pojď,“ smetl veškeré mé protesty a za ruku mě táhl ke svému nablýskanému vozu. Ou, jak luxusní. Omluvte mě, asi budu zvracet…

„Ani na to nemysli,“ řekl, nejspíš odhalil můj záměr. Jen jsem zkroutila obličej ve zklamaném gestu a nechala se vést směrem k mě dosti známé nemocnici. Ach jo, další návštěva na seznam…

Když jsem po pár minutách odcházela s dlahou na ruce a s úsměvem na rtech, vůbec by mě nenapadlo, co se za pár chvil stane. Byla jsem tak rozradostněná, že to nebylo nic vážnějšího, že jsem si nevšimla Edwardova stále starostlivého a zároveň omluvného výrazu.

Brala jsem jako samozřejmost, že mě odveze ke škole, ale on mě pěkně převezl. Když jsem poznala, že tohle není cesta ke škole, ale je to spíše směr, kterým bych se dostala domů, začala jsem protestovat.

„Hele! U školy mám auto! Odvez mě tam! Slyšíš?! Nemám se jak dostat do školy! Edwarde Cullene! Okamžitě zastav!“ zuřila jsem a jen stěží odolávala pokušení začít do něj bušit. On však jen mlčel a dál sledoval cestu.

„Zastav. Zastav!“ hysterčila jsem. Nejspíš to ho donutilo zastavit na prvním příhodném místě – odbočky na lesní cestu. Hlasitě jsem polkla a moje srdce začalo bít ještě o pár stupňů hlasitěji. Na to se jen zasmál a jakoby věděl, co se mi honí hlavou, odpověděl.

„Neboj, nechci tě znásilnit ani nic podobného. A ke škole nepojedu. Odvezu tě domů. Mlč,“ zarazil mě dřív, než jsem stihla něco říct.

„Neboj, do školy se dostaneš. Přijedu pro tebe. Stačí? No, tak teď, když jsme se tak hezky dohodli, můžu přejít k další věci. Chtěl jsem se ti omluvit. Vážně jsem za to mohl já. Odpustím mi to?“

Chvíli jsem přemýšlela a následně přikývla. Pak, aniž bych to plánovala, se mi hlava začala naklánět dopředu. On dělal to stejné, takže nebylo divu, když se naše rty po chvíli setkali.

Bylo to nepravděpodobné, takřka nemožné, ale byla to pravda. Právě jsem se líbala se svým „nepřítelem“, s tím sebestředným idiotem Edwardem Cullenem. A líbilo se mi to.

Líbali jsme se jen chvilku, povrchově, ale přesto to bylo překrásné a nabité energií. Když se po chvíli odtrhl, usmál se na mě a pak už vyjel a odvezl mě domů, jak slíbil. A já tu noc měla další sen o svém rivalovi…

„Promiň, cos říkal? Zamyslela jsem se,“ omluvila jsem se rychle a mohla postřehnout rychlou vlnu pobavení, která se mu přehnala přes obličej. Následně ale zvážněl a vyhověl mé prosbě.

„Odpustíš mi?“ zopakoval Edward prosebným hlasem a upřel na mě očka opuštěného štěněte. V duchu jsem se zasmála, od koho to asi pochytil?

Jenom jsem přikývla, slov nebylo třeba. Chvíli jsme šli v tichosti cestou, zastavili jsme se až u bíle nalakované lavičky. Tam se gentlemansky posadil a nabídl mi místo na jeho stehnech, abych si nezašpinila světle modré šaty, co jsem měla na sobě. Plášť jsem totiž ztratila někde cestou, možná zůstal u růží, těžko říct… Nad jeho ochotou jsem sice obrátila oči v sloup, ale nabídku jsem přijala a uvelebila jsem se na něm.

Opět nastalo ticho, ale nebylo nepříjemné jak by se na první pohled zdálo. Bylo to prostě takové to radostné ticho, u kterého nikdo nepociťuje potřebu mluvit.

Náhle mě zalechtala jeho dlaň na tváři. Nechala jsem ho, aby prozkoumal rysy mé tváře, musel zjistit, co všechno se změnilo… Nebylo to nepříjemné, tak proč se bránit… Avšak když jsem zpozorovala jeho rty blížící se k těm mým, zastavila jsem ho. Dala jsem mu dlaň na ústa, aby nemohl pokračovat. To ho neodradilo, dal mi polibek na ruku. Ale když chtěl přejít opět k obličeji, podruhé jsem ho zastavila a zavrtěla hlavou.

„Dej mi čas,“ zašeptala jsem a sama se jala ho políbit. Byl to jemný, oťukávací polibek, ale i tak mi dokázal připomenou staré časy, které se už nikdy nevrátí. Ale nastanou nové, nutno hledat pozitivum.

Když náš dlouhý, ale přesto krátký polibek skončil, se stále sklopenými víčky přikývl a věnoval mi úsměv, který jsem na něm tak milovala. Oplatila jsem mu ho, ale on to neviděl, oči stále zavřené a vypadal jako snící člověk. Byl na něj krásný pohled, ale i přesto jsem se ho vzdala a vydala se na další procházku. Tentokrát sama…

Ještě po pár dalších hodinách jsem se procházela zahradami s opravdovým úsměvem na rtech. Ještě že jsem tu byla sama, moji „spolubydlící“ by si mysleli, že jsem se pomátla. Ale ona je to vlastně pravda, když nad tím tak uvažuji…

Ale nemohla jsem si pomoct. Po dlouhé době jsem byla šťastná. Odpustila jsem mu, tak jak po mně žádal. Možná jednou budeme opět spolu, ale ne teď, ne hned… Potřebuju čas, abych si to srovnala v hlavě, abych mu opět začala důvěřovat, pak snad… Nevím, jak dlouho by měla tahle pauzička trvat, ale jak se říká: Trpělivost přináší růže. Takže možná jednou kvítky naší lásky opět rozkvetou a my budeme spolu, šťastní na věčnost…

°° KONEC °°

<< 19. díl | Shrnutí >>

Chtěla bych všem moc poděkovat, že se mnou zůstali až doteď a že se jim to snad i líbilo... :)) Jste zlatíčka a ani nevíte, jak vám jsem za každý komentář vděčná... Všem moc moc moc  děkuju :))

Navíc ještě obrovské díky patří Nef a Natynce, které se mnou prožily začátky a které mě vlastně navnadily na tenhle příběh. Dále pak SiReeN, ona ví za co. :)) V neposlední řadě nesmím zapomenout na BelluCullenSwan, která má velký podíl na několika posledních dílcích. Díky, moc jsi mi pomohla. :))

Snad největší dík ale patří Sharlot33, která mě vždycky dokázala dokopat k dalšímu dílku a díky ní je vlastně takhle povídka dokončená. Tahle kapitolka je pro tebe, Sharlot! :))

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V kaluži krve - 20. kapitola: