Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V kaluži krve - 12. kapitola

30.03.2010 (08:30) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2918×

12. kapitola

Demetri a Gianna? Ti dva? Spolu? Jak je to možné? Jaktože nic nevím?! No počkejte…

„Ehm, ehm,“ důrazně jsem si odkašlala a pobaveně sledovala jejich reakci. Stála za to. Prudce od sebe odskočili a rázem byl každý na jiném konci chodbičky. Komické, vážně.

„Neruším?“ zeptala jsem se rádoby nevinným hláskem a nahodila andílkovský výraz. Už jsem ani nedoufala v odpověď a málem se začala smát, když v tom Demetri promluvil.

„My jsme… Tady… Náhodou… My… Nic... To nebylo…“ koktal a já už nemohla zadržovat smích. Vybuchla jsem smíchy a několika kroky se přemístila do jeho náruče, kterou před chvílí Gianna vyklidila.

„Chyběla’s mi,“ podotkl a zabořil tvář do mých vlasů. Uchichtla jsem se, tohle bylo jeho typické gesto. Prý má rád jahody, jak vždycky zdůvodňoval. Pevněji jsem ho objala a zamumlala: „Vždyť ty mně taky.“

Jane si vedle nás decentně odkašlala. Chtěla jsem zavrčet, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela. Vždyť já předtím udělala to samé…

„Takže…“ začala jsem a pustila Demetriho, i když značně neochotně.

„Vy dva spolu? Jak mi to vysvětlíte? A jaktože o ničem nevím?“ nahodila jsem naštvaný výraz, ale vážně jsem to nemyslela.

„A nechci žádné vytáčky, toho mám tak leda dost,“ dodala jsem a můj pohled ztvrdl. Jane mě rychle chytila za ruku v uklidňujícím gestu.

„Totiž… Teprve krátce… Nebyla jsi tu…“ Znovu koktání? Je to vůbec u upíra normální? Chápala bych Giannu, ale Demetriho? Nelogické…

„No tak, klid! Já tě nekousnu,“ ujistila jsem ho kapku pobaveně. Chtě nechtě jsem musela uznat, že Jane je můj pozemský andílek. Ta holka je snad čarodějka, dovede hotové zázraky…

„To mě opravdu těší. Umíš upíra uklidnit, vážně,“ odpověděl ironicky a přitom si k boku přitiskl svou novou přítelkyni. Ta se usmála mým směrem a poprvé promluvila.

„Mám radost, že jste zpět, slečno Ell,“ řekla milým hlasem a já se v tu chvíli zastyděla za svoje chování z dřívějška. Pocítila jsem potřebu se omluvit, což jsem také udělala.

„Já… Omlouvám se za ten telefonát. Neměla jsem na tebe tak vyjet. Vlastně… omlouvám se za všechno. Nikdy jsem se k tobě nechovala hezky,“ přiznala jsem a myslela jsem to upřímně. Zbývalo mi jen doufat, že mi to promine…

„To je v pořádku,“ odvětila a opět se na mě usmála. Úsměv jsem jí opětovala a než jsem se stačila zastavit, vylítlo ze mě: „Tykej mi.“ A po chvilce zaváhání jsem dodala: „Prosím.“

Následovalo dvojí zalapání po dechu a další úsměv. Lze si představit, od koho jaká reakce byla…

„Ell? Jsi v pořádku? Nepraštila ses do hlavy?“ staral se Demetri a zíral na mě rádoby doktorským rentgenovým pohledem. To samé Jane, ale ta naštěstí byla potichu. Nápodobně tak Gianna, jejíž reakce byla nejvítanější. Milý úsměv vždy potěší, nebo ne?

„Tak… Kdy nastane ten slavný den? Kdy budu moct jít za družičku?“ optala jsem se zvesela a sledovala, jak po sobě mrskli rychlý pohled. Nedalo mi to nezačít se smát. V poslední době se směju nějak často, pomyslela jsem si v duchu, ale nepřestala jsem držet koutky směrem vzhůru.

„Totiž… To… Aro… Garda… Svatba… Nejde dohromady,“ povzdechl si Demetri a už z jeho tónu bylo poznat, jak je z toho špatný. I Gianny obličej jakoby pohasl. To mě donutilo rozhodnout se.

„Ale? Takže potřebujete dobrou vílu, že? Co kdybych… řekněme, podebatovala s Arem?“ mrkla jsem na ně. Nevěřícně po mně koukali, neschopni slova.

„Tebe někdo vyměnil, ty sudičko?“ ozvala se Jane a chodbu zalil zvuk jejího smíchu. Vyplázla jsem na ni jazyk a se slovy: „Nestarej se,“ se opět otočila na ten šťastně nešťastný páreček přede mnou.

„Tak co? Omezení misí, víc volného času, velkolepá svatba… No není to, jak bych to řekla… Povzbudivá a lákavá představa?“

„To bys… To bys vážně udělala?“ ujišťoval se Demetri, asi se snažíc nedávat si předem plané naděje. Jen jsem přikývla a s částečným uspokojením sledovala, jak si ti dva padli do náruče.

„Nevím sice, jestli to pomůže, ale jsi zlatíčko,“ oznámil mi, odlepil se od své „snoubenky“ a objal mě. Gianna se k němu přidala, takže se z nás stalo klubko rukou/nohou.

„Za pokus to stojí,“ řekla jsem, když jsem se vymotala z té mačkanice a stoupla si opět vedle Jane. Chvíli jsme jen stály, pak jsme se mlčky dohodly, že jim necháme soukromí a rozešly se chodbou vedoucí do sálu. U dveří jsme stanuly během několika mála minut.

„Sice z malým zpožděním, ale přece. Vítej ve Volteře,“ zazubila se na mě moje společnice a s těmi slovy otevřela dveře. Zavřela jsem oči, zhluboka se nepotřebně nadechla a vešla.

Ne že bych čekala nějaké radostné přivítání, ale to ticho, které mě obklopovalo, mě vcelku deptalo. Otevřela jsem oči a nevěřícně zírala na prázdný sál. Tohle se nikdy, nikdy za můj pobyt tu nestalo! Prázdný! Opravdu byl prázdný! Probůh, co se tu stalo?! To se to tu tolik změnilo za tu dobu, co jsem byla pryč? Vždyť tak dlouho to nebylo!

Zcela šokovaná jsem se otočila na Jane a dostala ze sebe pouhé: „Kde jsou všichni?“

Ta malá osůbka přede mnou se jakoby podrbala ve vlasech a pak nevinným hláskem začala mumlat.

„Ups. Já úplně zapomněla. Dneska, přesněji odpoledne, má většina gardy něco jako dovolenou. Včetně vládců. To vysvětluje ten malý provoz na chodbách,“ zamyslela se a pak se po mně zkoumavě podívala.

„Nepočká ten rozhovor s Arem ještě pár hodin? Tuším se zmínil o nějakém… důležitém jednání,“ řekla nepřesvědčivým hlasem a to mě donutilo začít hloubat. Co mi tajila? Co všechno ještě nevím, ksakru?!

„Důležité jednání? Vážně? Opravdu? Jsi si jistá?“ Začala jsem ji rentgenovat přimhouřenýma očima a snažila se zjistit, proč jen se mi na tom něco nezdá.

„No víš… Ta návštěva,“ začala a při posledním slově se lehce přikrčila, „ještě neodjela. Zrovna jsou s Arem. Ale neboj,“ dodala rychle, ostražitě sledujíc můj výraz, „jsi naprosto v bezpečí, nic ti nehrozí.“ Snažila se znít povzbudivě, ale její hlas měl jakési zvláštní zabarvení. Další tajemství? Opět něco nevím?

Nakonec jsem se rozhodla to v tuhle chvíli neřešit a jenom jsem zakývala hlavou. Chvíli v jindy plném a šumícím sálu vládlo nepříjemné ticho, ale ne nadlouho. Přerušila jsem ho.

„Rozhovor počká. Řekněme do večera. To už tu někdo bude, ne?“ optala jsem se a dostalo se mi přikývnutí. To mi jako odpověď stačilo, takže jsem vyšla na chodbu a vydala se do svého pokoje. Jane mě následovala. Možná dostane novou přezdívku – ocásek…

* * *

Podívala jsem se na hodinky. Ukazovali 7. hodinu večerní. Zdálo se mi, že už bychom mohly jít, ale pro jistotu jsem se zeptala.

„Už?“

Ta blonďatá ďáblice okupující mou postel přikývla a začala sbírat své končetiny, aby se mohla postavit. Smála jsem se při jejím počínání, nějakým záhadným způsobem se ocitla zamotaná v dece, která zastupovala přikrývku.

„No tak, polez,“ pobídla jsem jí a vyšla z pokoje. Po chvíli se objevila po mém boku a společně jsme vyrazily směrem k sálu.

„Bude tam velké… publikum?“ zeptala jsem se jí s úsměvem. Podívala se po mně zkoumavým pohledem a pak neurčitě pokrčila rameny.

„Asi ano. Volno skončilo, práce volá. Takže pravděpodobně tam bude většina obyvatel tohohle hradu,“ odpověděla.

„Tak to je skvělé,“ zazubila jsem se na ni a vysvětlila jí, co mám v plánu. Pak nastala krátká přestávka, musely jsme počkat, až se Jane přestane smát. Puberťačka …

„Jdeme,“ oznámila jsem jí a chytla jí za ruku, táhnouc jí ke dveřím od největší a nejhonosnější místnosti celého hradu.

„Připravená?“ zeptala se mě a přiblížila svou ruku k masivní klice. Přikývla jsem a ona otevřela dveře dokořán. Po hlubokém nádechu a nápodobném výdechu jsem vystoupila ze stínů a s úsměvem vešla do sálu.

„Překvápko!“

<< 11. díl X 13. díl >>

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V kaluži krve - 12. kapitola: