Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V kaluži krve - 10. kapitola

21.03.2010 (12:45) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3069×

10. kapitola

Rozmyšlená jsem byla během několika sekund. Chyběla mi společnost, společnost blízkých lidí, se kterými bych si mohla normálně popovídat, klidně i o všedních věcech, o počasí, o čemkoli… Moje noční známosti povětšinou mysleli jen na to jedno, těžko se s nimi dalo konverzovat. I když, mohla by to zajímavá zkušenost, rozebírat počasí a u toho…

Zatřásla jsem hlavou, pokoušejíc se zahnat podobné myšlenky. Není zrovna vhodná doba přemýšlet o podobném tématu…

Napůl ve snách jsem vešla do domu a moje další kroky vedly do ložnice. Začala jsem balit, naházela jsem do tašky pár kousků oblečení, doklady a pár dalších rekvizit pro případ nouze. Moc toho nebylo, ale co. Cesta nebude dlouhá a tam přeci věci mám. Pokud je ovšem nevyhodili…

Znovu jsem zatřásla tou koulí, co jsem měla na krku. Měla bys začít přemýšlet, napomenula jsem se v duchu. Něco podobného by si nedovolili. Snad…

Zanechaje za sebou jak chmurné myšlenky, tak byt vypadající jako po výbuchu, jsem vyběhla ven a nasedla do svého auta. O pár minut později už jsem vyjížděla z hlavního města Francie, vydávajíc se na cestu s nejistým výsledkem. Přece jenom jsem si pořád nebyla jistá, jestli jsem vítaná, jak zareagují na můj nečekaný návrat…

Nebo nebude tak nečekaný? Čekají na to, až se konečně objevím? Vyčkávají na můj návrat? Budou rádi, že jsem zpět? Aspoň trošku… Nejsem náročná, stačí mi málo…

Jela jsem rychle, víc než rychle, ale to nebylo nic výjimečného. Až na to, že se mi to kapku vymstilo…

Jak jsem byla ponořená ve svých myšlenkách, nevěnovala jsem moc velkou pozornost vozovce. Zdálo se mi to zbytečné, v tuhle brzkou ranní hodinu bylo na silnicích minimum automobilů, ale jak se říká – opatrnosti není nikdy dost. V mém případě jí bylo málo, a proto jsem o pár minut později nuceně zastavila u krajnice a na požádání muže v uniformě vystoupila z vozu.

„Slečno! Víte vůbec, jak rychle jste teď jela?! Mohla jste se vybourat! Nemluvě o tom, že jste mohla do někoho narazit! Tohle… Panebože! Není vám nic?“ strachoval se mladý muž, povoláním policista. Jen jsem zakroutila hlavou na znamení, že mi nic není, v pořádku, jen klid, a pořádně si ho prohlédla. A v duchu uznale hvízdla…

Pohledná opálená tvář s pronikavýma zelenýma očima, olemována blond vlasy, částečně schovanými pod čepicí. Modrá uniforma krásně podtrhla široká ramena a svalnatou postavu, na kterou mohl být právem hrdý. Nevypadal vůbec špatně, to jsem uznat musela. Ale jeho následující slova se mi vůbec, ale vůbec nelíbila…

„Zamkněte si vůz a následujte mě, prosím. Doklady si vezměte s sebou. Budu muset vyplnit protokol a zabavit váš řidičský průkaz,“ mumlal a roztržitě se rozešel ke stříbrnému autu s modrým majáčkem na střeše. Nezbylo mi nic jiného než ho následovat, i když značně neochotně.

Cesta byla pomalá (co by proti té mé nebylo pomalé?) a tichá. On nemluvil, já nemluvila. On řídil, já si ho prohlížela. On se ošíval, nejspíš cítil můj pohled, já se v tom vyžívala. Proč taky ne, bylo potěšující vědět, že je nervózní kvůli mně. Navíc byl tak… sexy, byl by hřích toho nevyužít… Ale to až později, v autě by to nebylo ono…

„Slečno? Vystupovat...“ uslyšela jsem po nějaké době. Podívala jsem se z okýnka a uviděla ponurou šedou budovu. Byli jsme na místě, takže jsem chtě nechtě musela opustit kabinu auta. Neochotně, jak jinak.

Vlekla jsem se dovnitř co noha nohu mine, abych co nejvíce znervóznila toho mladého muže, který kráčel pár metrů přede mnou a pořád se ošíval. Bylo to… roztomilé.

„Prosím,“ řekl, když jsme došli na konec chodby, galantně mi otevřel dveře a pozval do místnosti. Vstoupila jsem a usmála se. Ta pohovka u stěny byla už na pohled pohodlná…

„Sedněte si,“ vyzval mě a sám se posadil za psací stůl. Sedla jsem si do koženého křesla a čekala, co se bude dít. Chvíli se prohraboval v papírech a pak se mě překvapil otázkou a následujícími slovy.

„Stalo se vám něco? Že jste jela tak rychle… Nevypadáte na nezodpovědnou řidičku, která by úmyslně ohrožovala ostatní. Neodpovídejte, pokud nechcete…“ řekl jemně. Musela jsem se pousmát. Co jsem říkala o té roztomilosti?

„Víte… Já…“ koktala jsem, snažíc se najít dostatečnou omluvu. Jako na potvoru jsem nemohla vymyslet nic kloudného, takže jsem plácla to první, co mi přišlo na jazyk.

„Můj otec,“ při tom slově jsem se zašklebila, „je těžce nemocný… Spěchala jsem za ním… Bála jsem se, že ho už neuvidím…“ Při těch slovech jsem začala hraně štkát. Složila jsem si hlavu do dlaní, aby nepoznal, že to není pravý pláč, že mi netečou slzy… Vlastně jsem si až tolik nevymýšlela. Měla jsem strach, že mě nepřijmou zpět, tím pádem bych nemohla vidět svého „otce“, jímž není nikdo jiný než churavý Aro. Slyšet mě, nejspíš by okolo mě postavil hranici a osobně škrtl zápalkou. Taky nesmím zapomenout na líh… A s tím spěchem to byla pravda. Musela jsem jet rychle, abych si to nestihla rozmyslet. Což je víc než pravděpodobné…

„To je mi líto… Můžu vám nějak pomoci?“ zeptal se, soucitný tón ve hlase byl více než patrný. Teď nebo nikdy, pomyslela jsem si a zvolila první možnost. Jak jinak…

„Obejměte mě, prosím.“ Tři slůvka a konec. Nic víc, nic míň. A pak už jen čekání na reakci…

Chytil se. Chytil se jako rybka na háček. Pár vteřin po vyřknutí těch slov už se zvedal a o další chvilku později už mě svíral ve své pevné, hřejivé náruči. Bylo to příjemné, velmi příjemné. Teď už jsem si pomoct nemohla, už to nešlo…

Jemně jsem přejela rty po jeho krku. Slyšela jsem, jak jeho srdce začalo být rychleji, hlasitěji… A když jsem se lehce otřela o jeho ústa, nebránil se, ani malinko, což mě popostrčilo ještě dál. Prohloubila jsem polibek a pomaličku zapojila do akce i jazyk. Ani on nezůstával pasivní, přesunul se tak, že jsem na něm seděla a hladil mě po zádech. Neubránila jsem se zasténání, tohle už jsem dlouho nezažila…

„Tohle… Nemůžeme…“ Pokusil se slabě protestovat, ale nepomohlo mu to. Umlčela jsem ho polibkem. Nestěžoval si…

Po pár minutách líbání jsem přestala. Ne že bych jindy byla nějak zvlášť ohleduplná, ale dnešek byl výjimkou. On byl výjimka… Ale to neznamená, že bych se změnila, to ani v nejmenším. Výjimky přece potvrzují pravidlo, jak se říká…

„Řekni mi aspoň svoje jméno,“ požádal, když se mu ustálil tep a uklidnilo dýchání.

„Ell…“ vyhrkla jsem bez přemýšlení. Až poté jsem si uvědomila, co jsem řekla a hned se opravila. Ale ještě předtím rádoby nefalšovaně zakašlala.

„Allyson.“

„Pěkné jméno. Já jsem Ryan,“ představil se a na seznámení dal pusu na líčko. To mi nestačilo, stala se ze mě neuvěřitelně chamtivá osoba, proto jsem si ho přitáhla k sobě a začala opět líbat. Polibek byl dlouhý, hluboký…

A pak se to zvrtlo. Stále zajati v polibku jsme se přesunuli na pohovku, kde jsme ze sebe pomalu svlékli všechno oblečení, a pak… Ach…

O pár hodin později jsem ležela v Ryanově náručí a naslouchala jeho pravidelnému dechu. Usnul a já ho nebudila. Zasloužil si odpočinek. Takže jsem jenom ležela, a u zvuků bijícího srdce přemýšlela o tom, co se dnes stalo. Co se stalo před pár hodinami. Ne, rozhodně jsem to nepovažovala za chybu, nelitovala jsem toho. Ale uvažovala jsem, proč jsem to udělala. Proč jsem ho vyzvala, aby mě objal a následně po něm vystartovala. Mělo to snad skrytý význam? Pokud ano, tak jaký?

Podívala jsem se na něj a pozorně si ho prohlédla. Někoho mi připomínal, ale kdo to, ksakru, byl?!

Dál jsem si ho prohlížela, nevím, jestli uplynuly minuty nebo hodiny, bylo mi to jedno. Umanula jsem si, že zjistím, komu je podobný. Přece to nenechám jen tak…

A pak, z ničeho nic, se mi začal měnit před očima. Několikrát jsem nevěřícně zamrkala, ale nepřestalo to.

Jeho lícní kosti byly nyní více vystouplé. Nos změnil tvar a brada se vyrovnala. Už tam nebyl ten roztomilý dolíček, byla dokonale rovná. A to nebylo vše…

Jeho krátké, blonďaté vlasy se začaly prodlužovat a měnit barvu. V konečném výsledku na mě koukala zrzavá kštice, učesaná v ležérním rozcuchu. Jeho pronikavé oči, barvy jarní trávy, k nim dokonale seděly. Přimhouřila jsem oči a následně zalapala po dechu. Konečně mi to došlo…

Zase jsem si vzpomněla. Na všechno, do nejmenšího detailu. Na naše poslední setkání… na tu osudnou oslavu… na náš společný ples… na den, kdy jsem se o něm a jeho rodině dozvěděla pravdu… na naše první rande… na náš první polibek… na naše první setkání…

Procházela jsem ztichlou chodbou, v jedné ruce mapku, v druhé knihy. Soustředila jsem se na vyhledání té správné učebny tak usilovně, že jsem si nevšimla osoby, která šla naproti mně. Její přítomnost jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy jsem spadla na zem i se všemi svými věcmi. Se zaklením jsem je začala sbírat, zatím ve sladké nevědomosti, do koho že jsem to vlastně vrazila. A jelikož jsem toho někoho ignorovala, ozval se sám.

„Nemůžeš dávat pozor?! Od čeho máš oči?!“ vyjel na mě rozzuřený hlas a já se na musela s nevěřícným výrazem podívat na jeho majitele. Což jsem asi neměla dělat…

Přede mnou stál anděl. Doslova. Překrásný anděl, ale rozzuřený anděl. A se skvrnou na bělostné košili. Jej…

„Já… Omlouvám se… Nevšimla jsem si…“ snažila jsem se vykoktat omluvu. Zbytečně, zdá se mě ani neposlouchal. Odmítavě mávl rukou a s mumláním se ztratil v jedné z postraních učeben. Frajírek jeden nafoukanej…

Nakonec jsem učebnu našla vcelku hladce. Nejspíš jsem si svůj denní díl smůly už vyčerpala… Jenže myslet si to byla chyba, jak se ukázalo na další hodině.

Sedla jsem si do jedné ze zadních lavic. Jako jediná byla prázdná, což mi vyhovovalo. Kdo mohl tušit, že tam sama nezůstanu déle než 5 minut? Já rozhodně ne…

Někdo zaťukal na dveře a následně, bez vyzvání, vstoupil. Podívala jsem se, kdo měl tu drzost a zalapala jsem po dechu. To jsem si mohla myslet!

Zamířil si to napříč třídou k lavici, kde jsem seděla já. Vůbec si nevšímal učitele, který na něj vytřeštěně zíral, a ani svých spolužáků, již se na něj dívali s respektem v očích. Nějaká zdejší celebrita?

„Smím?“ Ani nečekal na odpověď a sedl si vedle mě. Přimhouřila jsem oči a s důrazem řekla: „Ne!“

„Co ne?“ Otočil se na směrem ke mně a jeho nádhernou tvář zdobil mírně překvapený výraz. Chtě nechtě jsem se musela pousmát, ale následně svěsila koutky a sykla na něj:

„Nesmíš. Kdybys počkal na mou odpověď, věděl bys, o čem mluvím. Ale pán ne. Do všeho hrr, co? Ale tohle na mě neplatí.“

Překvapení se měnilo na nevěřícnost a nevěřícnost na zlobu. Se zaťatými čelistmi znovu promluvil.

„Jenže tohle je moje místo, milá zlatá. Pokud se ti moje společnost nezamlouvá, máš smůlu. A abych nezapomněl – Edward Cullen, osobně.“ A natáhl ruku.

Všichni nás pozorovali, včetně učitele, proto jsem, s největším sebezapřením, odpověděla.

„Isabella Swanová, osobně,“ ironicky jsem ho napodobila a ruku stiskla. A to se mi vymstilo…

Rukou jako by mi projel proud. Hned jsem ucukla a levačkou si přitiskla pravou ruku k hrudi. Co to, sakra, bylo?!

Podívala jsem se po něm a zjistila, že z něj odpověď na svou otázku nedostanu. Vypadal stejně překvapeně jako já.

A tím to všechno, dobré i zlé, začalo…

„K čertu s ním! Nesnáším ho! Nenávidím tě, Edwarde Cullene!“ vykřikla jsem a následně se rychle podívala na pohovku, z které jsem před chvílí vyskočila jak čertík z krabičky, jestli jsem náhodou neprobudila spícího muže. Evidentně ne, pořád sladce spal. Vypadal mnohem mladší, uvolněnější, roztomilejší…

Možná proto jsem se rozhodla ušetřit jeho život. To bylo poprvé, co se u mě objevily solidární sklony. Ale on byl tak… milý, něžný, romantický…

Na stole jsem našla kus papíru, obtiskla na něj své temně rudé rty a v rychlosti načmárala stručný vzkaz. Stručný, výstižný a hlavně pravdivý.

,Bylo to kouzelné. Děkuji za krásnou noc. A.‘

Naposledy jsem se po něm podívala, poslala mu vzdušný polibek a se vzpomínkami na předchozí zážitek pomalu odcházela…

Cesta do Itálie nebyla dlouhá. Trvala ještě kratší dobu, než jsem čekala. Ani tentokrát jsem nebrala ohled na nejvyšší povolenou rychlost, ale aspoň jsem dávala pozor, abych opět nepotkala nějakého zatoulaného policistu. Další by byl nad moje síly…

Zrovna svítalo, když jsem projela branami Volterry. Kdyby to bylo možné, řekla bych, že moje vnitřnosti se stáhly úzkostí a nerozhodností. Což ale možné nebylo…

Auto jsem nechala na jednom z postranních parkovišť. Věděla jsem, že tady se neztratí. A kdyby ho bylo potřeba, měla bych ho pěkně po ruce. Myšlenka na rychlý útěk se mi začínala líbit čím dál víc…

Zrovna jsem se procházela uličkami poblíž hradu, přemýšlejíc, jestli jít dovnitř nebo zůstat venku a odejít. Byla to těžká volba, rozhodnutí se měnila s každou vteřinou a já byla čím dál bezradnější. Musela jsem učinit náhlé rozhodnutí, jinak bych se k akci nepřinutila…

Tak rychle, jak jen to v lidmi zaplněné ulici šlo, jsem se vydala k tajné chodbě vedoucí do hradu. Věděli o ní jen ti, kteří hrad obývali, člověk neměl žádnou šanci ji najít a i když upíři tu šanci měli, byla minimální. Tomu se říká dobře vymyšlená skrýš…

Stála jsem před malou, rezavou brankou a v duchu počítala do deseti, abych se uklidnila. Nikdo tu nebyl, jen já. Málo lidí tu kdy bylo, většinou sem zabloudili a zase rychle odešli… A já tu byla dobrovolně. Zvláštní, že? I když, ani ne, s ohledem na pár důležitých maličkostí…

Přestože jsem se rozhodla, že dovnitř půjdu, nemohla jsem donutit nohy pohnout se. Jakoby nechtěly, zrazovaly mě od mého rozhodnutí… A tak náhle jako předtím, když jsem se rozhodla zůstat tu a dostat se do hradu, jsem svou volbu přehodnotila a otočila se, že odejdu. Jenže odchod mi zkazil melodický hlas, který narušil to přízračné ticho.

„Bello…“

<< 9. díl X 11. díl >>

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V kaluži krve - 10. kapitola: