Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V hlubinách snění 2

31.08.2010 (07:15) • GossipGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1695×

Máte tu další kapitolu po dvou měsících. Upřímně? Nevím, co mám napsat. Snad jen, že doufám, že to někoho potěší. Asi je vlastně celkem sobecké a hloupé přidávat tuhle kapitolu. A to proto, že je to jako dát slepému do rukou brokovnici a říct: „Střílej!", já si totiž absolutně netroufám odhadnout, za jak dlouhou dobu se dočkáte další. Ale život je o riskování a možná, když to neudělám teď, tak už nikdy... S tímhle mottem vás teď nechávám sjet očima o něco níž - pokud o to stojíte - a přečíst si další úsek Bellina putování...

Btw.: Je to trochu psycho a depresivní, ale tohle ze mě vypadlo...

P.S.: Ten odkaz k tomu vážně patří, věřte. Doporučuju k tomu vážně pustit.

2 – Čekání na rozbřesk

Dostala jsem šanci, ač jsem o ni nestála, dopřát si pocitu, když vás netísní čas. Jak příjemné ulehčení… Ne, vůbec! Byl to jeden z vůbec nejhorších pocitů, jež se mi tu mstily. Nechybělo mi kroužkování dat v kalendáři s koťaty, ale ten smysl. Těšení se na určitý den, odpočítávání chvil, zaryté datum v mysli, když jsem očekávala něco důležitého. Náhle nebylo kam spěchat, ale ani na co čekat. Na co se těšit. Čeho se chytit jako blížícího se záchranného kruhu. Čas pozbyl své důležitosti. Byla jsem jen já a časový rozsah s asi stejnými hranicemi, jako má vesmír. Neuvěřitelně mě to frustrovalo a přes hodně věcí, na které jsem sama sobě odebrala právo, na tohle jsem ho měla. A bylo mi to k ničemu. Nebyla tu zrovna přemíra soudů, tady měl každý svou spravedlnost. Účty se vyrovnávaly jinak.

Byla jsem tu krátce, ale můžu to vlastně soudit, když ani nevím, jaká je denní doba? Je to jako být ve vakuu. V něčem a ničem. Jen marně čekám na svítání, jako na gesto, podobenství v porovnání se světlem na konci tunelu. Nikdy se ho tu nedočkám, snad je mi to tak souzeno.

Užírám se tu, sama sebou zhýralá. Svou hloupostí jsem svou vlastní trýznitelkou a samota je mi zaslouženým mučením. Trestem za to, jak jsem žila.

Přemýšlela jsem, kde bych asi teď byla, nepoznat Edwarda. Těžko představitelná hypotéza; i pro mě a mou pitomou bujnou fantazii. Ach, fantazie je určená snům, snad proto si asi v této věci nasadila cedulku „Mimo provoz.“ Hledala jsem, kde je schválně miniaturními písmeny, na princip Hledej, šmudlo!, připsáno „Přijdu hned.“, ale nějak jsem se nedočkala, takže představa té varianty byla mlhavě nejasná. Ale vždy jsem stejně skončila u oprávněného sebeobviňování. Za to, jakou jsem se vydala cestou. Zdálo by se, že to na tohle nemohlo mít vliv, ale ano! Vše se vším souvisí a tamto byl ten špatný start, kdy jsem místo čekání projela na červenou a pak už to mělo jen špatný spád. Kdy jsem před bolestnými vzpomínkami utíkala přesně jako před honícími mě policajty. Vybrala jsem si před nimi špatný úkryt a už to nikdy, vůbec nikdy, nebudu moci vzít zpět. Za blbost se platí a já nechala svou pokutu narůstat. Uvědomuju si, že mě to bude sžírat do skonání. A vím, že si to zasloužím.

S tím, že celá tahle věc ubližuje mně, jsem byla smířená, ba co víc, musela jsem souhlasit. Ale nedokázala jsem si odpustit, jak se asi cítí ti, které jsem milovala, a pokud můžu – leč udiveně – soudit, kteří přes vše milovali mě. Jak se teď cítí? Co dělají? Co si o mně myslí? Jak reagovali na to vše…? Vlastně jsem snad radši nechtěla znát odpověď, bylo fér, že jsem to v sobě musela nechat klíčit do neúnosných rozměrů, jako zasloužené břemeno, co mi bude připomínat mou lidskou bezohlednost. Byla to ale asi jediná špetka související s lidskostí, co ve mně zůstala. Další důvod k hněvu…

Nechtěla jsem být teď po tomhle ještě silnější. Nechtěla jsem se k tomu všemu stát něčím víc než lidskou nickou. Chtěla jsem být ten nejnicotnější, nejbezbrannější hadr, který by někdo zahrabal či zakopal na to nejponižující nejšpinavější místo, a nanejvýš jím opovrhoval, nebo by mu nestál ani za to opovržení. Tím jsem se chtěla stát. Ne krásnou, mocnou, silnou… Takhle jsem se sama sobě ještě víc hnusila.

Přála jsem si, aby byl Edwardovi dán nějaký dar, který by si zasloužil, snad zapomnění nebo úlevu, nevím. Aby ho někdo zbavil trápení, za to, co si kvůli mně prožil. Jenže tím by ten někdo pomohl mně, takže jsem si ani částečkou duše netroufala doufat, že by se tak doopravdy stalo. Bylo to skličující.

Všechno tady bylo jiné a zvláštní. Ale že bych si vzala piknikový koš a vydala se na výlet za účelem kochání přírodou, to zrovna ne. Okolnosti, za jakých jsem tu byla, mi něco takového nedovolovaly. Nešlo to obdivovat, ač to rozhodně mělo svůj půvab. Nemohla jsem. Tenhle svět za to nemohl. Nic jsem Stelle nevyčítala, stála jsem si za tím, že si za to můžu sama, ale když jsem přemýšlela – a že času na přemýšlení bylo nazbyt – zjišťovala jsem, že mě tenhle svět přijal, i když jsem tu byla jako mimozemský vetřelec. Mohla jsem vypadat jako oni a nabýt jejich schopností, ale nikdy nebudu jednou z nich. Vždy budu Bella, holka z planety Země. Alespoň tohle mi dokázalo na tváři vyloudit jistý pokus o úsměv.

Pokud jsem mohla soudit, dny plynuly. Pomyslná zrnka písku utíkala z nekonečného pískoviště na druhou hromadu nekončících přesýpacích hodin. Zrnka padala, má duše chřadla. Má mysl byla svěží, neopotřebovatelná jako stroj. Ale uvnitř – umírala jsem. Nebo se tak alespoň cítila… Bylo to, popravdě, dosti uklidňující, sic ne vědomí, ale jen ta iluze, že se dočkám alespoň nějakého konce. Že přece jenom je něco, co skončí.

Když jsem tu byla už odhadem několik týdnů, začínala jsem opravdu šílet. Stával se ze mě větší blázen a troska, než jsem byla. Uvažovala jsem o hloupostech, jako například o zkáze v roce 2012. Přemítala jsem, kdy to konečně nastane a následně se ubíjela tím, že jestli to zasáhne jen Zemi a ne tenhle podělaný svět, budu už vážně ztracená. Snažila jsem se přivolat nějaké pohromy, spálení sluncem, rozdrcení meteorem, cokoliv! Cokoliv, co by mě zničilo. Neobjevilo se nic vyslyšující mé prosby. Ani náznak neštěstí.

Snažila jsem se nalákat i smůlu, co se mi vždy tak ráda lepila na paty. Udělej ze mě kamikazi!

A tak jsem se loudávala pestrobarevnými porosty, lehala si do mlahy a přála si, aby mě pohltila, vtáhla do sebe a už nepustila, nebo si sedla a ráchala nohy v něčem, co by se dalo nazvat jezerem. Také jsem teď samozřejmě obývala Stellin dům a celkově jsem byla se Stellou často, ale moc jsme nemluvily. Byly jsme spolu, ale každá měla své.

Je jasné, že jsem pořád vzpomínala na ně. Jak by se tu Emmettovi všechno líbilo, díky neokoukanosti a rozdílnosti. Jak by se Alice hned zajímala o vzhled místních. Na Rosalie, která by – stejně jako v každé situaci – zůstala plně nad vodou a s ostruhami ve svých dlaních. Carlisle, který by nedokázal zapřít osobnost vědce. Esmé, která by se ihned zajímala především o mě a můj stav. Jak by Jasper shlížel na situaci ze všech možných úhlů a hodnotil snad vše, co se dá a měl vše pod kontrolou, aby věděl jak bránit svou rodinu. Na mou lidskou kamarádku Zoe, která se mi stala bližší, než bych kdy řekla a která by z téhle situace, za předpokladu, že by se ještě k tomu dozvěděla pár neuvěřitelných detailů, nejspíš omdlela. A samozřejmě jsem ze všech nejvíc myslela na Edwarda, mojí životní a nejspíš už nikdy nedosažitelnou lásku, kterému by bylo jedno, jestli je tohle samotné peklo, protože splynutí našich rtů by i z něho utvořilo náš soukromý ráj.

Se Stellou jsme si samozřejmě i normálně povídaly. Prohodily pár vět, někdy si něco navzájem vyprávěly. Všechno pozitivně vyhlížející mi náhle přišlo jako klišé. A přitom to tak bylo, život uměl být hezký. Ale vysvětlete to někomu, kdo ho neuměl správně žít a teď na to doplatil… Všechno se pro mě zdálo jako ironie. A nejsměšnější věc? To já jí přímo kralovala.

Nebylo co říkat, ale mohla jsem Stelle říct vše. Vše, co mě jen napadlo; vše, co jsem chtěla. Vypovídat se jí, vyptávat se, vybrečet na rameno. Co jen bylo libo. A to bylo dobré, povzbuzující. Nevím, jestli zrovna dostačující, ale oplátkou jsem jí byla stejnou vrbou. Bylo to nejmenší – a asi jediné -, co jsem mohla poskytnout. Možná jsem si díky tomu připadala o nějakou tisícinu méně bezcenná. Ne, vlastně asi nepřipadala. Pořád jsem byla stejné nic s velkým B. Možná se vším velkým. Obrovitánské nic psané caps lockem. Ha, vítej, černý humore! Věděla jsem, že tu někde jsi, poslední dobou jsme si nějak blízcí…

Podle Stelly nebylo úniku. Ne, že bych byla dvakrát překvapená. Ale relativně jsem se smířila. No, neměla jsem totiž zrovna na výběr, jiné možnosti bohužel nějak došly, nebyly ani na skladě a přiobjednat taky nešlo. Ale i tak nebylo lehké to přijmout. Asi jsem to ještě pořád nepřijala. A ani s tím nepočítám do budoucna. Navždy mě to bude štvát, to jsem, panečku, ambiciózní mladá žena! To je v pohodě, nemusíte mi tleskat. Chm, když jinak nedáte… Fajn, opět jsem vtipná, až to bolí. Když se ze mě stala ještě větší troska – pamatujete? Jo, přesně ten den, kdy mi umíral kluk a já ho zachránila přenesením své osoby do jiného světa -, můj sarkasmus nabyl nových hranic a byla jsem teď extra protivná. Nejčastěji jsem ovšem mluvila sama se sebou, takže se to dalo brát únosným. Ale jak jsem již jednou mimochodem vzpomenula, já a kamarád černý humor jsme se stali téměř nerozlučnou dvojicí. Jo, je úžasné, když máte někoho, s kým si tak skvěle rozumíte.

Tu zvláštní hůlku jsem nosila pořád u sebe. Ať jsem svou novou existenci jakkoliv nechtěla přijmout, prostě jsem začala využívat toho protivného „Mávneš a máš, co se ti zamane.“. Jako teď. Beze snahy nebo námahy, stačilo mávnout směrem k svému oblečení a měla jsem na sobě plavky. Vypadaly stejně jako ty, co jsem mívala. A stačilo chtít a nepotřebovala jsem pod tím, co nejspíš nahrazovalo vodu a do čehož jsem právě skočila, dýchat. Ponořila jsem se do toho a jemně tím proplouvala stále hlouběji a hlouběji, ale pořád opatrně, jako bych se snažila nenarušit tomu strukturu. Bylo to zvláštní, jako vše tady. Byla jsem toho náhle součástí, celým svým tělem jsem se v tom zmítala, plavala tím a přece, jako by se mě to ani doopravdy nedotýkalo. Nacházely se tu, stejně jako by se jistě nacházely pod vodou, všelijaké rostliny, jen tyhle samozřejmě čpěly svou ojedinělostí. Mávaly sebou, ale ne jako ve větru, byly ladné a vlnily se spíš jako břišní tanečnice, jen rozhodně pomalejší. Kouzlo z nich však sálalo, prudce vyzařovalo. Nabíjelo mě nitkami naděje, které se mi bez dovolení proplétaly tělem a útočily na moje orgány, získávaly jejich hlasy. Omotávaly si je na jejich pomyslné malé, jistě roztomilé prstíčky a jemně, rádoby nenuceně tak, abych si nakonec myslela, že je to vlastně z mé hlavy, mě jako za pevné pružné světélkující vlákno přitahovaly na svou stranu. Celá zmatená jsem od nich odtrhávala zrak a několikrát zavrtěla hlavou, leč mi to moc nepomáhalo - jejich moc byla nejspíš prudce infekční.

Plavala jsem dál; zabloudění jsem se zrovna neobávala, přesto že tu nebyly ukazatele a rozcestníky, nenechávala jsem za sebou drobečky ani nic jiného, co by mi dávalo jistotu. Tss, jistota, kdo o tu mrchu stojí… Odešla, já se jí doprošovat nebudu. A tak jsem poznávala další a další těžko uvěřitelné rostlinky, květinky, pohyblivé skalky a někdy roztodivné… věci, co prostě jen tak nečinně proplouvaly kolem mě. Divila jsem se, že mi překvapení a údiv už nevytryskují z uší a nosních dírek, byla jsem jich vážně plna.

Bylo zvláštní, že na rozdíl od květin a stromů, tak například tohle jezírko nebylo vzhůru nohama. Bylo tak, jak bychom ho našli u nás, pěkně v… mlaze. Jednoduše dole.

Ať jsem plavala hluboko, jak jsem chtěla, nekonal se žádný tlak v uších ani trochu tmy. Jako bych pořád byla u hladiny. Všechno bylo nádherné a ta voda občas měnila barvy! Bylo to skoro jako ve snu. Ale pořád jsem tam byla já a vážně nedokázala jen tak na chvíli vše opomenout, takže vážně jen jako.

Seděla jsem na svém levitujícím lůžku, samozřejmě naprosto suchá. Zavrtala jsem se do nadýchané peřiny a hlavu nechala ponořit do naducaného polštáře. Kouzlit mělo své výhody. Nedokázala jsem úplně vše, to bych tu nemusela být, ale dovedla jsem vážně plno věcí. Tak jsem si teď mohla pomocí své hůlky nechat v uších znít svou oblíbenou píseň a dopřát si špetku pohřební nálady a utápět se v sebelítosti a smutku. Jak já miluju tyhle chvíle… Píseň mě možná nechala na chvíli zažrat se do textu, ale jen na těch pár minut. Pak bylo opět ničivé prázdno. A jako bych se stala k okolnímu světu hluchá… -odkaz-

Cítila jsem se zase hrozně.

Tak sama. Opuštěná.

Trochu jako dítě. Malá holka, co se schoulí do peřin s medvídkem přitisknutým na hruď, nechajíc slzy, aby se vsákly do jeho plyšové srsti a předávajíc mu tak svůj strach a zoufalství.

Holčička, co marně hledá lem maminčiny sukně ztracený v davu.

Bezdomovec.

Sic má vše a přesto je bezdomovec, protože nemá domov…

Náhle nevítaný host. Nechtěný plevel.

Neuvědomujíc si, že ten, jenž by chtěl vítat a plít by udělal to, kdyby jen mohl.

A když si to uvědomí, cítí se ještě mizerněji…

Ta malá holka, teď ztracená v davu.

Tak se ohlídni! Třeba poznáš někoho z toho davu. Tolik lidí, někdo musí vlastnit povědomou tvář! Tak proč najednou nikoho nevidíš?! Jak to, že jsi tu sama? Kam všichni odešli? Proč je tu náhle pusto, proč jsem sama...?

Nikdo neodpoví.

Ticho. Šumivé nic, ve kterém se topíš, přesto, že paradoxně není v čem se topit.

Nemůžeš se z toho vyhrabat.

Klesáš - dlouze a o to víc mučivě - ke dnu.

Táhne se to pomalu jako karamel.

Stále se propadáš hlouběji a klidně bys teď upsala duši ďáblu.

Výměnou za vysvobození.

Srdce ti bije jako zvon, cítíš ho až v krku.

Až tě to dusí.

A tak tě ubil vlastní žal a výčitky svědomí…

Viděla jsem to, jako přes oprýskanou praskající filmovou pásku černobílé grotesky. Nebo snad tragikomedie? Malá holka sedící na zastávce, směr konečná: Naděje. Vedle ní se jako taková záchytná jiskřička té krásné vidiny naděje vznáší balonek naplnění heliem a tudíž vesele plápolající ve větru, uchycen lehce roztřepeným provázkem na jejím dětském prstíku. Když náhle děvčátko zjistí, že poslední spoj zmeškala. A v následujícím okamžiku, si všímá, jak se její nafouknutý společník scvrkává, tak jako její dušička. Měl dírku, které si nevšimla. Naprosto nenápadnou a to víc nebezpečnou. A teď z balonku vyprchal poslední dech. Nezbylo nic, než nylonová oprátka na jejím prsteníčku…

Cítila jsem se, jako bych krvácela. Jako by mé oblečení zdobily rudé květy a z mého těla vážně vyprchával život. Křičela jsem! Řvala jsem! Horké slzy mi stékaly v proudech po chladných namodralých tvářích a já ječela, svým bolestně přiškrceným hlasem, jak nejvíc jsem dokázala. Hlasivky mi brněly a v krku mě už řezalo, ale křičela jsem ještě víc, jako bych si hrudník chtěla roztrhnout. Mlátila jsem do sebe i do vzduchu, chovala jsem se naprosto nepříčetně a šíleně a pořád mi přišlo, že mě nikdo neslyší. Že křičím a pro všechny jsem němá. Jako bych ze sebe vyřvala duši a od pusy mi přitom vzešla jen bublina. Malá bublinka, která by jen o něco výš praskla.

Byla jsem zoufalá. Naprosto. Všechno ve mně bylo na cáry. Hlava se mi točila jako na kolotoči, a já si ji stiskla a drtila ji ve svých roztěkaných silných pažích. Měla jsem pocit, že se každou chvílí rozprsknu jako ohňostroj a zůstane jenom místnost celá ohozená mojí krví. V mém těle až doteď tiše a nezjištně spaly miny a právě teď se probudily k životu. Jedna bomba spínala druhou a já se zmítala v násobící se křeči.

Spadla jsem ze své postele na zem. Byla to výška několika metrů, ale nemohlo mi to ani ublížit. Stále jako smyslů zbavená jsem se plazila ven. Lezla jsem po Stellině domě v křečovitých trhaných pohybech a stále nepřestávala řvát. Padla jsem do mlahy. Svíjela jsem se a nakonec skončila v kleku. Dlaně jsem měla v pěst a to sevření bolelo. Přála jsem si splynout s touhle mlhavou podestou, chtěla jsem, aby mě pohltila, přijala do sebe. Abych se v ní rozplynula jako malá mořská víla, co nesplnila svůj úkol.

Nějaký vzdálený vesmír pod mlahou zdobily jako vždy malé růžové puntíky, připomínající hvězdné osazenstvo noční oblohy. Tentokrát ale jako by pomalu bledly. Jako by temně modrá ustupovala popelavé šedi. Mohlo by se zdát, že dokonce svítalo. Tentokrát růžové světelné body nekralovaly tomu rádoby nebi, po kterém jsem se procházela. V moci ho měl obrovský zářící kotouč.

To byl den, kdy se pod mým křečovitě shrbeným tělem a doprovázeno mým řevem poprvé v historii této země zjevilo zlatavé s limetkovým nádechem obrovské zakrvácené slunce.

Chcete se vyjádřit k právě přečténému dílu nebo cítíte prostě potřebu cokoliv podotknout či se mě na něco zeptat? Máte možnost.

Shrnutí

Další kapitola

Autor: GossipGirl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V hlubinách snění 2: