Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Už nejsem tvoje hračka - 4. kapitola

03.07.2010 (11:45) • Banna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3785×

Ráno mě opět probudila Jane se slovy:

„Pane bože, Bello, co děláš na zemi?“ vzala mě do náruče a položila mě na postel. Když mě na ni pokládala, trochu mě zabolelo břicho.

„Nejspíš jsem tam včera usnula,“ řekla jsem rozespale.

„No, to teď nebudeme řešit. Takže dnešní rozvrh je takový: Teď si vybereš šaty. Máš na výběr ze tří. Já a Alice ti s výběrem pomůžeme. Potom budeš mít dvě hodinky na vanu. Pak tě nalíčíme a učešeme a nakonec oblečeme. Bello, za necelých jedenáct hodin se vdáváš,“ skončila svůj proslov Jane.

„Kolik je vůbec hodin? A, Jane, já mám hlad,“ snažila jsem se ji trošku krotit.

„Je kolem deváté, ale stejně, nepřipadne ti to divný, vdávat se v deset večer?“ Jen jsem na to pokrčila rameny. Jestli v deset, anebo ve dvanáct, není to jedno?

„Najíš se ve vaně. Teď půjdeme vyzkoušet ty šaty. Alice přines je. A ty se vysvlékni do spodního prádla. Neboj, Edward bude skoro celý den na lovu,“ rozkázala. Další věc, která mi byla úplně u něčeho. Stejně mě uvidí večer a to nejen ve spodním prádle, tak co.

Ve dveřích se objevila a nesla tři vaky na šaty, tak jsem se začala vysvlékat.

Když jsem si ale sundala tričko, obě dvě zalapaly po dechu. Podívala jsem se na ně, obě dvě zíraly s otevřenou pusou na moje břicho. Podívala jsem se taky, měla jsem tam dvě obrovské modřiny.

„Kdo ti to proboha udělal?“ ptala se vyděšeně Jane.

„Nikdo. Včera jsem jen spadla, nic to není,“ uklidňovala jsem ji. Já a Alice jsem moc dobře věděli, kdo to byl.

„Nelži mi, je to jasný obtisk dvou rukou!“ nenechala se odbít.

„Bolí to moc?“ zašeptala Alice.

„Ne, vůbec to nebolí. Tak co, půjdeme už zkoušet ty šaty?“ Normálně bych tuhle otázku nevypustila z pusy, Ale potřebovala jsem odvést pozornost na něco jiného. A tak jsem si je začala zkoušet. Oblékala jsem si je pořád dokola. Nemohly jsme se vůbec rozhodnout. Kdyby mezi nimi byly jiné, než bíle, hned bych věděla jaké. Ale takhle? Všechny byly bílé. Jen měli každé jiný střih. Nechápu, proč se musím vdávat v bílém, jako každá veselá nevěsta. Já přece nejsem veselá nevěsta. Nakonec jsme vybraly bílo- růžové šaty. Musím přiznat, že byly opravdu krásné. Když jsem byla malá a snila o své svatbě, podobné jsem vždy měla na sobě. Byl to přesně ten typ šatů, ve kterých jsem si připadala jako princezna. Nikdy jsem moc nechápala ženy, které se vdávají třeba v kostýmku nebo jen nějaké sukni. Jenže teď bych nejradši žádnou svatbu neměla.

„Tak jo, běž si dát vanu, čas hlídat nemusíš, my si pro tebe přijdeme.“ Poslechla jsem Jane a šla do koupelny. Napustila jsem si vanu teplou vodou, nalila do ní malinovou pěnu, vysvlékla si spodní prádlo a ponořila se do té teploučké, voňavé, no prostě úžasné koupele. Zavřela jsem oči a začala přemýšlet o své budoucnosti. Jaká pak asi bude? Bude na mě Edward hodně zlý? Já vím, že se k němu a jeho rodině nechovám taky zrovna nejlíp. Jenže, co pak to jde? Potom, co mi udělali? Vzali mi část mě samotné. Tu lepší, veselou a milou část. To prostě nejde. Já mám právo chovat se k nim hrozně, ale o ni žádné nemají. A taky jsem vzpomínala na minulost. Na ty chvíle, kdy mi bylo s Edwardem krásně. Vzpomínala jsem na to, jak jsme vedle sebe leželi na naší louce a šeptali si slova lásky, na to, jak jsem byla šťastná, když jsem jeho hlas slyšela v baletním studiu. A to všechno byla jen lež. Já si myslela, že mě miluje, a při tom jsem pro něj byla jen povyražením. Bylo mi z toho všeho na nic. Ta nejlepší část z mého života byla jen lež, ta nejkrásnější lež na světě.

„Bello, nesu ti to jídlo,“ oznámila mi Alice a vešla do koupelny.

„Díky,“ poděkovala jsem, no, i když, spíš jsem to na ni zavrčela.

„Já vím, že jsi na nás naštvaná, ale vůbec nevíš, proč jsme od tebe odešli. Prosím, dej nám ještě jednu šanci, slibuji, že tě nezklameme,“ prosila.

„To nejde,“ ukončila jsem náš rozhovor, a dál už si jí nevšímala. Moc dobře vím, proč ode mě odešli, tak ať to teď na mě nezkouší.

„Prosím, prosím…,“ žadonila dál, ale já jen zakroutila hlavou. Nakonec to vzdala a odešla. Na jídlo, které mi přinesla jsem se ani nepodívala, nějak mě přešla chuť.

Voda už začínala být studená, tak jsem se rozhodla, že si připustím trochu teplé, jenže v tom za mnou do koupelny vletěla Jane, že už musím vylézt, aby se všechno stihlo. Nemělo cenu jí odporovat, protože ten, kdo ji zná, dobře ví, že to nemá cenu.

„Hodná holka,“ řekla, když viděla, že jsem ji poslechla a odešla. Cestou mi ještě oznámila, že spodní prádlo mám na stoličce u vany. A opravdu bylo tam.  Byl to sněhově bílý krajkový komplet. Oblékla jsem si to, na to si dala ještě župan a šla za nimi.

„Bello, posaď se sem, já si vezmu vlasy a Alice, ty si vezmi na starost make-up,“ zavelela Jane. Tak jsem se posadila na pohodlnou židli, zavřela jsem oči a nechala jsem je dělat si, co chtějí. Chtělo se mi děsně spát, ale snažila jsem se zůstat vzhůru. Jenže spánek mě nakonec předběhl.

„No tak, probuď se, musíš vstávat, už nemáme moc času,“ budila mě Alice. Nesouhlasně jsem zamručela. Cítila jsem, že i kdyby na světě začala 3. Světová válka, tak že by mě nic nepřinutilo vstát a jít něco dělat. Jenže, co je horší než světová válka? Jane a Alice. Začaly se mnou totiž cloumat na všechny strany a křičely mi něco do ucha.  A zvládla bych i je, kdyby se ve dveřích neobjevil Emmett s kýblem plným vody.

„Tak kdopak nám to nechce vstávat, co Bello?“ zeptal se a začal se nebezpečně blížit ke mně, dokonce se začal už napřahovat, jenže v tom se skácel v bolestech k zemi.

„Ty vole, jsi normální, vždyť bys jí zničil make-up a vlasy!“ zakřičela na něj Jane a přestala mu způsobovat bolest.

„No jo, jenže na co vám bude načančaná a nevím co ještě nevěsta, která bude spát v županu na židli!“ vztekal se zase Emmett. Chtě nechtě jsem se musela začít smát. To se prostě nedalo. Po chvilce jsem dokonce začala smíchy brečet.

„No vidíš, co děláš, vždyť ona si to úplně zničí,“ pokračovala Jane.

„Chceš říct, že za to můžu já?!?“ nedal se Emmett.

„No a kdo jinej, kdybys sem nevtrhl a nechoval se s prominutím jako debil, tak by už byla i oblečená!“

„Já že se chovám jak debil! Podívej se na sebe! To ty se tady vztekáš jak hovnivál, kterýmu seberou jeho kuličku…,“ bránil se Emmett.

„A ven!!!“ ječela Jane, protože já už jsem padala smíchy ze židle.

„No, podívej se na sebe!“ odporoval jí zase. Nevím, co by se stalo, kdyby se do toho nevložila Alice:

„A dost! Emmette, ty se sbal a vypadni. Jane, ty si to běž rozdýchat ven, a ty se zvedni z té země a sedni si na tu židli, ať ti můžu zpravit vlasy a make-up.“ Všichni jsme jí radši poslechli. A tak jsem na konec v pokoji zůstala jen já a Alice.

Doufám, že se vám to líbilo a budu ráda za každý komentář...

Autor: Banna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Už nejsem tvoje hračka - 4. kapitola: