Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Už nejsem tvoje hračka - 2. kapitola

31.05.2010 (18:45) • Banna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2671×

2. Kapitola (Bella):

Cítila jsem, jak mi začínají vlhnout oči. Takhle mě tady nikdo nemůže vidět, pro ně nesmím být citlivá Bella, ale Isabella, která se ničeho nebojí. Jenže první slza mi začala téct po tváři. Musela jsem odtud vypadnout. Otočila jsem se a chodbami hradu utíkala pryč. Pryč od Edwarda, pryč od všech Cullenů, pryč od Ara. Běžela jsem pryč z Volterry.  Najednou mě ale chytily něčí silné paže. Byl to Felix, můj nejlepší kamarád Felix. S ním mi vždycky bylo do smíchu, nikdy jsem se s ním nenudila. Jenže to už bylo všechno pryč. Musel to vědět, všichni to museli vědět a všichni mi lhali.

„Pusť mě!“ zaječela jsem.

„To nemůžu, mám tě hlídat, abys neutekla,“ odpověděl. Další moje slzy se snažily ukázat světu. Rozběhla jsem se do svého pokoje, jenomže za sebou jsem slyšela kroky. Byl to zase Felix.

„Co zase chceš?“ vztekala jsem se.

„Mám tě neustále hlídat, musím dohlídnout na to, abys opravdu byla ve svém pokoji.“

„To si snad ze mě děláš srandu!“ To se mi snad jenom zdá.

„Bohužel ne, je to Arův rozkaz...,“ řekl nevině.

„Takže mi chceš říct, že tě teď budu mít pořád za zadkem?“

„To zase ne, Edward si totiž určitě nenechá očumovat něco, co mu zanedlouho bude patřit. Víš, mám takovej pocit, že tě přes nás sleduje…,“ vysmíval se mi.

„No jo, ale kdo řekl, že se stanu jeho ženou?“ zasmála jsem se. Abych řekla pravdu, tahle možnost mě napadlaa až teď. Co mi můžou udělat? Pro Ara jsem až moc cenná. Nedopustil by, aby mi někdo ublížil.

„A řeknu ti jednu věc. Já se jeho ženou nikdy nestanu.“ Mluvila jsem s naprostým klidem a dávala důraz na každé mé slovo.

„Jo, já ti teď taky něco povím, pokud se nestaneš jeho manželkou, doplatí na to lidé, které mač tak moc ráda. Charlie… Renné… Phil, a ještě spousta dalších. Tobě Aro neublíží, protože jsi výjimečná, ale lidi a ani většina upírů ho prostě nezajímají. A on na 100% přijde na způsob, jak by tu ublížil, kdybys neskákala tak, jak píská.“ Výhružný tón v jeho hlase se nedal přehlédnout. Takhle na mě nikdy nemluvil, vždycky byl na mě hodný. Tenhle tón používal, jen když myslel něco naprosto vážně. A měl pravdu, tohle by mi doopravdy ublížilo. Moje rodina ještě pořád žila. A asi před deseti lety se ke mně dostalo, že Renné a Philovi se narodila dvojčata. Tohle bych jim rozhodně udělat nemohla.

„Dobře“ dostala jsem ze sebe nakonec a utekla do svého pokoje. Sedla jsem si k piánu a začala hrát. Přiznávám, naučila jsem se hrát kvůli Edwardovi. Ale nehrála jsem jen kvůli němu, ale hlavně proto, že mě to začalo bavit, a že jsem se přitom vždy odreagovala.

Nevím, jak dlouho jsem hrála, ale vyrušilo mě zaklepání na dveře. Ani jsem nestihla odpovědět, ne, že bych to měla v úmyslu, a dovnitř vešli všichni. Edward, Alice, Jasper, Rose, Emmet, Carlisle a Esmé. Jakmile jsem je uviděla, přestala  jsem hrát a nahodila ten nejnaštvanější výraz.

„Co chcete!“ vyštěkla jsem na ně.

„Chceme se s tebou domluvit, jak to bude, až se s Edwardem vezmete,“ řekla Esmé. Zase jsem nestihla zareagovat, ale tentokrát mi do toho skočila Alice:

„Bello, uvidíš, bude to super, hned jak přijedeme domů, zařídíme vám s Esmé pokoj, a taky si s sebou neber žádné oblečení, půjdeme spolu na nákupy a -.“ Jenže víc už toho nestihla říct, protože jsem na ně začala křičet:

„Tak na to teda zapomeňte, rozhodně s vámi nechci chodit nakupovat, a už vůbec nehodlám žít v jedné místnosti s ním.“

„Však to taky nebudeš, snad by sis nemyslela, že bude mít s Edwardem dohromady jen jeden pokojů“ řekl Emmet a začal se tomu jako jediný chechtat. Všichni ostatní ale byli zticha, tak hned přestal.

„Jo, a co že tak nejednou o mě projevujete zájem. Já už jsem vás přeci přestala před nějakou dobou bavit, tak nechápu, že se teď o mě tak staráte,“ zašeptala jsem.

„Ale Bello, jak si něco takového můžeš myslet. My jsme tě vždycky měli rádi, a to, že jsme tě opustili, bylo jen pro tvoje dob…“ víc už jsem toho Alici nenechala říct, protože moje trpělivost právě vypršela a já se na ně docela dost rozeřvala:

„Co si o sobě vůbec myslíte. Možná, že jsem vám na ty vaše kecy dřív skočila, ale teď už nejsem tak blbá. Té vaší hračce, za tu dobu, co jste se o ni nestarali, vyrostly drápky, a já vám slibuju, že vám teď udělá ze života peklo!!!“ Tohle musela slyšet úplně celá Volterra, ale mně to bylo úplně jedno.

„A teď vypadněte z mého pokoje,“ ukončila jsem svůj proslov a čekala, až budu zase sama. Všichni se zvedli a odešli z mého pokoje. No všichni vlastně ne, jen Edward zůstal sedět na křesle. Zvedla jsem se ze židle a otevřela jsem dveře na chodbu.

„Východ je tady,“ řekla jsem. Zamířil ke dveřím, ale když byl u mě, tak se zastavil, chytl mě za ruku, přitáhl si mě k sobě blíž a výhružně mi zašeptal do ucha:

„Až budeš moje, tak se k nám takhle chovat nebudeš… víš, nemuselo by to s tebou dobře dopadnout.“ Pak se ode mě odtáhl a odešel. Já tam jen stála a koukal na jeho záda mizící za rohem. Absolutně jsem nebyla schopna slova. Měla jsem z jeho slov strach. Vyrušil mě až Aro.

„Dej přes nás štít,“ řekl rozhodným hlasem a zároveň s tím zavřel dveře od mého pokoje. Poslechla jsem ho.

„Jsi vůbec normální? Takhle se k nim prostě chovat nebudeš, “zašeptal.

„A proč ne?“

„Hele, tohle bych ti vůbec neměl říkat, ale povím ti to, protože mi na tobě záleží,“ obhajoval se.

„Neříkej, tobě přeci záleží jen sobě!“ Mé poznámky si vůbec nevšímal a pokračoval dál.

„Tady teď nebude bezpečno. Něco se chystá. A pokud se to podaří, všechno se změní. A k lepšímu to rozhodně nebude. Já vím, že tomu nechceš věřit, ale Cullenovi tě mají opravdu rádi, a u nich budeš v bezpečí. Oni tě ochrání. Bello, prosím, vezmi si Edwarda a chovej se k nim slušně… Třeba jednou přijde den, a ty už od nich budeš mít navždy pokoj.“

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se vyděšeně.

„To je jedno, víc už ti říct nemůžu, prostě dělej to, co ti říkám.“

„Dobře,“ šeptla jsem po chvíli.

„Výborně, teď jdi a omluv se jim. Čekají na tebe v knihovně. Prosím udělej to pro mě.“ Vůbec jsme to nechápala, ale něco mi říkalo, abych ho poslechla.

„Půjdu za nimi, ale neomluvím se jim?“ Omlouvat se jim nechci. Není ani za co. Oni se přeci taky ke mně chovali hnusně a lhali mi.

„Tak jo, to zatím stačí,“ souhlasil. Mně se tam ale nelíbilo to zatím. Jenže teď s tím stejně nic nezmůžu. Tak jsem se s Arem rozloučila a vydala se do knihovny.

Aro měl pravdu. Cullenovi tam seděli na židlích a o něčem se bavili, když jsi mě ale všimli, tak ztichli. Sedla jsem si na židli blízko k nim. Všem se ukázal úsměv na tváři, teda až na Edwarda, jak jinak.

„Tak co, jak se na zítra těšíš?“ zeptala se nadšeně Alice.

„Normálka.“ Dávala jsem si dobrý pozor na to, aby v tom byla pořádná dávka znudění. Ale o ni si toho nevšímali a povídali mi o spoustě věcí. Skoro vůbec jsem je nevnímala. Přemýšlela jsem totiž o Arových slovech „Třeba jednou přijde den, a ty už od nich budeš mít navždy pokoj.“ Najednou se Emmet děsně začal smát a řekl:

„Zajímalo by mě, kdo zítra od Edwarda převezme žezlo nejstaršího panice na světě.“ Tak tohle mě tady fakt dostalo. Ani nevím jak, ale najednou jsme se Emmetem leželi na zemi a já ho držela pod krkem. Z hrdla se mi ozývalo hrozivé vrčení. Než jsem stačila udělat cokoli dalšího, už jsem na Emmetovi nebyla, ale místo toho mě okolo pasu drželi něčí ruce.

„Tak tohle už nikdy nezkoušej,“ zavrčel mi majitel těch rukou do ucha. Podle hlasu jsem poznala Edwarda. Pokusila jsem se mu vykroutit, jenže jeho stisk ještě víc zesílil. Dost to bolelo. Začala jsem brečet.

„To bolí, pusť mě a navíc já chci jít jen do mého pokoje,“ prosila jsem ho. Pustil mě, a já běžela, co mi nohy stačily, do svého pokoje. Když jsem za sebou zavřela a zamkla dveře od pokoje, rozvzlykala jsem se naplno. Po zdi jsem se svezla k zemi. Bolelo mě břicho a byla jsem unavená. Ale neměla jsem sílu se zvednout a jít do postele. Tak jsem si lehla na zem a tam taky za chvíli usnula.

Shrnutí povídek

Autor: Banna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Už nejsem tvoje hračka - 2. kapitola: