Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Už méně hříšné 21. století - 2. kapitola

11.05.2012 (15:45) • Aliska • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1245×

Probudila jsem se následkem lehké bolesti na tváři. Otevřela jsem oči. Nade mnou stál Aro a plácal mě dlaní po tváři.  Ležela jsem v tmavé místnosti. Ta místnost mi byla známá, jako bych tam někdy byla, ale nepamatovala jsem si kdy. Ležela jsem na měkké posteli. Usmála jsem se.

„Tak dobře jsem se dlouho nevyspala," řekla jsem a Aro povytáhl obočí.

„Ty se nezeptáš, co se stalo?"

„Vím, že je mi ta informace k ničemu."

„Jsi chytrá, takže ti jistě došlo, že pokud mi neřekneš, co máš společného s Alisabeth, zabiju tě."

„Zřejmě s ní mám něco společného a stejně jako vy bych ráda věděla co."

„Pokusím se ti věřit, každopádně si tě tu necháme."

„Kde?!" téměř jsem vyjekla a vyskočila z postele.

„Vy jste mě dovezli do Volterry?! Ale já chci domů!" Aro jen klidně seděl a řekl:

„To je možné, ale odteď tu budeš. Musíme zjistit, co máš společného s Alisabeth."

„A proč to tak chcete vědět?"

„Já ne, Caius. Její manžel."

„Dobře, tak mě k němu doveďte, ať to mám rychle za sebou!"  

„Nebude to tak rychlé. Nejdříve tě přijmeme do klanu."

„Ale já nechci do vašeho klanu. Já jsem Juliette Cullenová a jestli ze mě chcete udělat Volturi, tak to mě radši zabijte."

„Dobrý nápad, ale tak jednoduché to mít nebudeš," řekl Aro a vstal.

„Jdeme!" Já jsem stála jak přibitá a nehodlala se pohnout. Aro si jen povzdychl a přehodil si mě přes rameno a teprve teď jsem vyvinula činnost. Vší silou jsem mu bušila do zad a kopala kolem sebe. Ignoroval to. Moje srdce se rozbušilo a Aro se prudce zastavil.

„Tobě buší srdce…“

„Ano, buší. Jen výjimečně."

Aro vypadal nadmíru překvapeně, ale dal se znovu do chůze. Prošli jsme, respektive prošel se mnou dlouhou chodbou a na konci chodby vešel do sálu. Moje srdce se rozbušilo ještě rychleji. Jako bych tu byla. Najednou jsem měla záblesky. Něco jako deja vu, ale vždy jsem je bleskurychle zapomněla. Aro mě shodil na zem. Trochu jsem zakřičela, ale dopad mi vyrazil dech.

Než jsem se vůbec stihla vzpamatovat, Aro mě chytil za ruku a vytáhl na nohy. Cítila jsem, jak mezi námi něco proudí, ale nevěděla jsem co. Aro se mi upřeně díval do očí a já mezitím myslela na ty záblesky. Jediné, co jsem si ještě pamatovala, byl záblesk, jak stojím v tomto sále a na sobě mám rudé šaty. Ovšem nikdy se mi to nestalo, nikdy jsem nebyla ve Volteře. Aro mi pustil ruku a povzdychl si.

„Není to Alisabeth. Není to její příbuzná, ale mají mezi sebou velice silné pouto. Jako by jí byla v minulém životě," řekl tichým hlasem a mně projela zády mrazivá vlna. Konečně jsem zvedla oči od země a nadechla se. V tu ránu jsem znovu ztuhla. Dívala jsem se do očí Caiovi. Nevěděla jsem jeho jméno, ale dokázala jsem si to odvodit. Aro říkal, že to je manžel Alisabeth, tedy byl. Nevím proč, ale byla jsem si naprosto jistá, že to je Caius. Dívali jsme si upřeně do očí. Já ho neznala, ale cosi mezi námi bylo. Jakési pouto. Caius měl ustaraný výraz. Najednou jsem ucítila něčí dotek na paži. Otočila jsem se. Byl to Aro.

„Tak, teď tě přijmeme do klanu," řekl s úsměvem. Nevyvolalo to ve mně žádné emoce. Řekla jsem jen tichým hlasem:

„Ale já nechci. Je to jednoduché, já nikdy nebudu Volturi."

„Tak budeš náš domácí otrok."

„To je pravděpodobnější," řekla jsem a za mými zády jsem zaslechla ránu. Jako by někdo do něčeho bouchnul. Neotočila jsem se.

„Ona je úplně jako Alisabeth. Ona i mluví jako Alisabeth. Musíme ji vzít do klanu," ozval se velice známý hlas. Jenom jsem nevěděla čí. Jako když máte nějakého herce a k němu máte dabing. Víte, že znáte ten hlas, ale vlastně ani nevíte, kdo ho dabuje. Pomalu jsem se otočila. Byl to Caius, pořád seděl na trůnu a měl úplně ten samý výraz.

„Souhlasím," řekl Aro a otočil se ke mně tváří.

„Já ne."

„No, tak nedobrovolně."

Hrubě mě uchopil za paži a vlekl mě k jeho trůnu. Smekala jsem sebou, ale věděla jsem, že to je houby platné. Potom mě něco napadlo. Musím využít toho, že si myslí, že mám něco společného s Alisabeth. Myšlenku jsem si instinktivně dobře chránila. Hlavou mi běhaly věty. Další deja vu v podobě vět, které jsem někdy vypustila z úst, i když si to nepamatuji. Nevěděla jsem, kdo je Alisabeth.

„Sakra, co vám to vlezlo do hlavy?! Já nevím, kdo je to Alisabeth, a že jsem jí podobná, to je mi úplně jedno. Pusťte mě!" křičela jsem. Caius měl zavřené oči a vypadalo to, že každé vyděšené slovo, co jsem řekla, ho zasáhlo. Najednou se za mnou ozval slabý hlas:

„Aro! Pusť ji!" Ten hlas byl ještě známější než Caiův.

„Cosimo!" vykřikla jsem a ztuhla. Všichni na mě hleděli. Vše se zastavilo. Jak jsem mohla vědět jeho jméno?

„Mami,“ řekl chlapec a já si vzpomněla. Ne na vše, ale na něco jo.

„To není možné, jak? Já si pamatuju," řekla jsem.

„Co si pamatuješ?" zeptal se stále ztuhlý Aro.

„Hodně. Vás všechny, tenhle sál, jenom ne sebe. Nevím, kdo jsem byla."

„Kdy?"

„No přece v minulém životě… Ne! To je blbost! Celé se mi to zdá!" řekla jsem rozhodně a Aro mi ještě více stiskl paži a strčil do mě. Málem jsem spadla ze schodů, ale naštěstí jsem ladně dopadla na podlahu pod trůny.

„Jane!" řekl hrubým hlasem Aro a podíval se na Jane. Stáhla jsem se do sebe. Věděla jsem, co Jane umí. Najednou mě zasáhla nesnesitelná bolest.

„Jane! Okamžitě toho nech! Je to Alisabeth!" slyšela jsem Caiův hlas, ale bolest nepřestávala. Moje tělo se svalilo k zemi a já se bolestí nemohla ani pohnout. Najednou bolest povolila. Někdo mě hrubě chytil za tvář a já pochopila, že to je Aro.

„Jestli si z nás budeš dělat srandu, tak to budeš zažívat pořád!" zasyčel mi do ucha.

„Já si z vás srandu nedělám," řekla jsem a usmála se.

„To jen vy jste tak zabednění a nedokážete pochopit, že jsem Juliette Cullen a ne Alisabeth Volturi a že s Alisabeth Volturi nemám nic společného!" dodala jsem a očekávala další bolest, ta přišla. Už jsem nemohla, tak jsem upadla do bezvědomí. Probrala jsem se, ani nevím za jak dlouho. Slyšela jsem jásot.

„Dobře, Jane!" říkal Aro.

„Jsi blbej?! Vždyť jsi bezvýznamně zabil dívku, která mě mohla dovést k Alisabeth!" řekl Caius.

„Nezabil," řekla jsem tichým hlasem a začala se sápat na nohy.

„Tak zabiju! Jane!" řekl Aro.

„Ne!" vykřikl Caius, ale bylo mu to na nic. Bolest se znovu spustila, ale já jsem chtěla bojovat. Zatnula jsem všechny svaly v těle, a i když to nesnesitelně bolelo, vstala jsem.

„Jane!!! Víc!" křičel Aro.

Hlavu jsem stále měla sklopenou k zemi a bolest mě drtila, ale já odolávala.

„Ona to zvládne," slyšela jsem šepot. Zatnula jsem pěsti a bolest zeslábla. Nepřestala, ale část bolesti se proměňovala v cosi… nepřekonatelného. Pořád jsem cítila bolest, ale vzchopila jsem se a švihla intuitivně rukama před sebe. Bolest ustala a bylo ticho. Otevřela jsem trochu oči, jen tak, aby mi do nich nikdo neviděl a viděla, jak se Jane svíjí na zemi. Nechápala jsem to, ale cítila jsem se ne znovuzrozená, ale jako bych objevila poklad na dně mrtvého moře. Jako by do mě narážel vítr, orkán a já se jím nechala unášet. Usmála jsem se a otevřela zplna oči. Vzpomněla jsem si. Na vše. Měla jsem nové tělo, nový život, ale staré lásky a staré vzpomínky. Byla jsem to já i Alisabeth i Juliette. Obě děvčata jsou jiná, ale dohromady dají něco… zvláštního.

„Alisabeth…“ řekl Caius a vmžiku mě objal. Přiřítil se i Cosimo a objal mě.

„Caie, já jsem Juliette. Nejsem Alisabeth."

„Ale ona by určitě chtěla, abychom byli spolu, To víš dobře."

„Chtěla, ale ty zase víš, že pokud s tebou budu, budu šťastná, ale brzy umřu z úplně stejného důvodu jako Alisabeth."

„Vím…“ zašeptal Caius a ještě pevněji mě objal. Najednou se otevřely dveře a objevil se v nich Carlisle a moje rodina. Všichni ztuhli.

„Alisabeth?" zašeptala Alice.

„Ne, Juliette. Nositelka Alisabethiny duše a moci, ale nikoliv jejího rozumu," řekla jsem a otočila se zpět ke Caiovi.

„Povečeříme a já si mezitím rozmyslím, co bude," řekla jsem rozhodně. Caius se usmál a mně stekla po tváři slza. Slza štěstí…

„Juliette, neroste ti nějak břicho?" zeptala se ustaraně Esmé, když jsme krájeli pórek do polívky pro Renesmé. Jenom jsem se usmála a potichu řekla:

„To víš, s tvejma vanilkovejma rohlíčkama člověk rychle přibere." Esmé jen přikývla a já jsem byla ráda, že se mi podařilo zatajit fakt, že již měsíc a půl nemám mou obvykle pravidelnou menstruaci.

„Myslel jsem, že jsi panna," zaznělo přímo do mého ucha. Edward stál hned vedle mě a naštěstí měl dost rozumu, aby to neřekl nahlas.

Psal se rok 2012, červen a já zrovna uvažovala co odpovědět Edwardovi.

„Nemusíš se namáhat, Julee… Já to nikomu nepovím, ale stejně se to dozvědí."

„Víš, Edwarde. Těžce se mi to říká, ale když jsem byla na dovolené v Brazílii, kousnul mě Lobishomen. To je potom těžký…“ Edward ztuhnul.

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Už méně hříšné 21. století - 2. kapitola: