Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Už méně hříšné 21. století - 1. kapitola

07.05.2012 (15:00) • Aliska • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1267×

„Je to holčička." Slyšela jsem jako první. Potom jsem cítila, jak mě někdo bere do rukou. Otevřela jsem oči a pohlédla do tváře doposud neznámé osoby. Mého biologického otce, jak jsem později zjistila. Slyšela jsem hlasy, smích, pláč, jekot. Ale netuším, kdo to byl. Začal můj život. Zpočátku celkem pohodový, ale později naprosto zmatený…

„Crrr!" zazvonil budík a já sebou trhla.

„Proč?! Proč ani ten budík nechápe, že musím spát?! Když už nikdo z rodiny, tak alespoň budík!" zakřičela jsem do polštáře, aby se hluk částečně utlumil. Švihla jsem neobratně rukou, abych shodila ze stolku budík. Ten se po nárazu ztlumil.

„Zlato, máš tu snídani! Dělej, ať nepřijdeš pozdě do školy!" zakřičela máma z kuchyně. Jako jediný potomek jsem rodičům bez zdráhání říkala mami a tati. Ostatní jim říkali jmény, protože vypadali ne jako děti a rodiče, ale jako sourozenci. Mně bylo třináct a pomalu jsem přestávala růst.

„Podělaná škola!" vykřikla jsem, ale už bez utlumení polštářem. Potom jsem shodila peřinu na zem. Stále jsem byla ještě v spánkové mlze, a když jsem sebou švihla, omylem jsem spadla za ni. Během pár vteřin stála máma ve dveřích.

„Zlatíčko, kde máš své poloupíří reflexy?"

„V prdeli nosorožce!"

„Nebuď sprostá a padej se najíst! Ty vanilkové rohlíčky jsem ti pekla od jedné v noci," řekla máma. A zbytek rodinky, již postávající za ní, souhlasně přikývl. Ještě pár minut jsem bez pohnutí ležela na peřinách a potom jsem se s pomocí Alice pomaličku vyhrabala na nohy.

„Dneska máme tělocvik!" řekla jsem a bylo to to jediné, co mi dodávalo naději, že se nezabiju. 

„Opovaž se zase někomu zlomit nohu!" řekla Alice, když mi upravovala triko. 

„Já jsem za to nemohla! Ten kokot mi tam vletěl zrovna, když jsem chtěla skočit."

„Nebuď sprostá!" 

„Co máte všichni s tím nebuď sprostá?!" řekla jsem nahlas a Alice jenom zavrtěla hlavou. Došla jsem mrtvolně pomalým krokem ke skříni a vytáhla šaty. Hlavou se mi točilo, koho nejspíše potkám. Došlo mi, že dnes má být ve škole Marthy, tak jsem si vzala ty s největším výstřihem. Marthy byl zvláštní kluk. Měl dlouhé světlé vlasy a byl bledý. Odjakživa se mi takoví muži líbili. Když jsem byla nasoukaná do šatiček, šla jsem posnídat. V jídelně seděl táta a Emmett.

„Dobré ráno," řekla jsem a snažila se být alespoň trochu milá.

„Dobré ráno," odpověděli sborově a překvapeně si mě prohlíželi. Dosedla jsem tvrdě na židli a neomaleným pohybem si strčila jeden rohlíček do pusy. Lidské jídlo mi nechutnalo, respektive nemělo žádnou chuť. Když už jsem měla alespoň trochu zaplněné břicho, opřela jsem se o ruku a přemýšlela, kdy bych mohla zajít alespoň na malý lov. Zakousnout pár ledních medvědů. Lední medvědi mým chuťovým buňkám lahodí nejvíce, ale ve Forks se shánějí opravdu špatně. To Edward a Emmett to měli jednodušší, pum je v okolí mnoho a grizzly nám zrovna obíhá dům. Do místnosti vešel Edward a zachytil moje myšlenky.

„V pátek máme volno. Mohla bys zajet na Aljašku a zalovit si."

„Hmmm… Dobrý nápad. Už tři týdny piju jen ochucenou vodu. Moje chuťové buňky leniví."

„Co máte dnes za předměty?" zeptal se od věci.

„Anglinu, matiku, děják, zdravotní výchovu, tělák a poslední hodinu máme prohlídku u lékaře. Budu se muset vytratit."

„Bereš si béžový Volvo?"

„Co jinýho? Já mám jenom jedno auto."

„Hmmm... Za pár týdnů budeš mít narozeniny,“ řekl a já k němu pomalu otočila hlavu.

„To je pravda,“ řekla jsem s labužnickým úsměvem. Bude mi čtrnáct let.

„Chtělo by to nějakej zvrat," dodala jsem s nepřítomným pohledem na strop.

„Samozřejmě. Ty máš tak nudný život," řekl s dost výrazným nádechem sarkasmu Emmett. Ignorovala jsem ho a pokračovala.

„Mám pocit, že se k něčemu schyluje. K něčemu zásadnímu." Ostatní si mé vážnosti všimli a byli udiveni. Málokdy mluvím vážně, ale v poslední době se to mění. Asi puberta. Na čele se mi udělalo pár vrásek. Stále jsem zírala, ale pohledem jsem sjela k zemi.

„Koho vám připomínám?"

„Co?"

„Mám takový pocit, že na mě občas mluvíte, jako bych byla jiný člověk. Občas řeknete s naprostým přehledem věci, které já jsem nikdy z úst nevypustila, a občas si mě upřeně prohlížíte. Nevím, co se děje, ale bojím se, že se věci mění," řekla jsem tlumeným hlasem a bolelo mě to. Nejsem žádný slaboch, ale tato věta mě, nevím proč, neskutečně zasáhla. Všichni tři na mě upřeně zírali a už se neusmívali.

„Hrozně nám připomínáš jednu osobu, která je už po smrti," řekl táta a já cítila, že se nemám dále vyptávat. Radši jsem vstala a obula se.

S tichým: „Ahoj…“ jsem vyběhla z domu. Během chvilky jsem byla u školy. Ostatní byli zvyklí, že se bavím jen s dosti vyhraněným kolektivem, ale dnes jsem se uzavřela. Nechtěla jsem s nikým mluvit. Z poslední hodiny jsem se nenápadně vytratila. Vyšla jsem ze školy.

„Aliss!" ozvalo se za mými zády. Otočila jsem se, ale když jsem spatřila, kdo křičí, znovu jsem vyrazila pryč.

„Říkal jsem, že bychom mohli zajít na rande!"

„Rolande, já s tebou na rande nechci!"

„Ale já jo."

„Pokud si myslíš, že tímhle vtíráním mě sbalíš, tak ne."

„Ale ty jsi krásná a já s tebou chci chodit." To jeho debilita dosáhla takovýchto rozměrů?

„To je možný, ale já s tebou ne," řekla jsem a přidávala do kroku, ale Roland vytrvával. Doběhnul mě a vzal mě za rameno. V tu chvíli překročil všechny mé hranice. Obratným švihem rukou jsem ho srazila k zemi a bez náznaku zájmu jsem pokračovala v cestě.

„Alisabeth Cullenová?!" ozvalo se za mými zády. Ředitelka. Znuděně jsem se otočila.

„Ty jsi zaútočila na Rolanda!"

„Ne, překročil mou povolenou hranici sedmdesáti centimetrů a já se jen bránila." Po stručném vysvětlení jsem se znovu vydala na cestu. Za mými zády jsem slyšela nasupený hlas ředitelky, ale ignorovala jsem to. Když jsem byla v dostatečné vzdálenosti, rozběhla jsem se. Doma jsem byla přesně v půl jedné. Bylo mi smutno a s nikým jsem nechtěla mluvit, tak jsem to vzala oknem. V pokoji jsem se zamknula a pustila si na YouTube Edith Piaf. Po chvíli někdo zaklepal. Potichu jsem zakňučela, vypnula hudbu a řekla:

„Dále!"  

Dveře se pomalu otevřely a do místnosti vešla máma. Měla ustaraný výraz ve tváři.

„Ali… Tedy Juliette. Volala tvoje lektorka, že budete mít příští týden ve středu koncert v umělecké škole a chce, abys tam zazpívala. Prý víš, kterou písničku. A chtěla jsem ti říct, abys zapomněla na to, co říkal táta. Pravda, někoho nám připomínáš, ale to je minulost," řekla a bleskově odešla.

„Ali?" zašeptala jsem a přemýšlela. Potom jsem si bleskově sedla k počítači.

„Zeptáme se strýčka Googla," řekla jsem tlumeným hlasem a vyťukala do klávesnice pár písmenek. Vyhledala jsem všechna jména začínající na Ali. Alice, Alia, Alina a Alisabeth. Všechny jsem si napsala na papír. Byla jsem unavená, chyběly mi živiny a moje smysly mi vysávaly energii při každém závanu krve. Sesunula jsem hlavu na stůl a zavřela oči. Chtěla jsem hrozně vědět čím a koho jim připomínám. Písnička na koncert mi byla úplně u prdele. Věděla jsem, že v tanci a zpěvu jsem opravdu dobrá, na rozdíl od mně přirozených věcí jako hbitost, rychlost, děsivost. Přemýšlela jsem, co bude. Vnitřní instinkt, který jsem doposud neznala, mi velice výrazně alarmoval, že přichází něco zásadního. Já o ničem nevěděla. Někdo zaklepal, a aniž bych odpověděla, do dveří vešel Emmett.

„Čau, slyšel jsem, že tě poprvé uslyším zpívat a uvidím tančit."

„No… asi jo. Těším se."

„Já taky. Pojď si zalovit!" Neváhala jsem a zvedla se.

„Dobře." Tak jsme šli. Hned před domem jsme se rozběhli tou největší rychlostí směrem do lesa. Asi dva kilometry od domu jsem ucítila slabý pach, ale Emmett evidentně ještě nic nezaregistroval. Bylo to asi tím, že jsem vyhladovělá. Rozběhla jsem se za kořistí. Byla to srna, celkem malá a křehká srna. Když jsem byla nasycena její delikátní krví, pomalým krokem jsem se vydala k domu. Emmetta jsem necítila, zřejmě zavětřil nějakou kořist daleko od domu. Došla jsem domů a tentokrát jsem to vzala hlavním vchodem. Hned u dveří mě zastavila máma, zastoupila mi cestu.

„Volala paní ředitelka."

„Copak? Zase má nějakej mindrák a potřebovala se někomu svěřit?"

„Ne, prý jsi zmlátila Rolanda."

„Je blbá lhářka. Překročil moje území, chytil mě za rameno. Tak jsem ho srazila k zemi," řekla jsem naprosto v klidu a koukala jí do očí, jako bych jí vysvětlovala látku z matematiky.

„Juliette, proč nedokážeš pochopit, že se tomu chlapci líbíš?"

„Já to chápu, ale já nejsem na Moby Dicky," řekla jsem opět naprosto klidně a obešla mámu. Ta jen stála s otevřenou pusou. U schodů jsem minula Rosalie a Alice a vyšla do schodů. Před mým pokojem stál táta.

„Ahoj, chtěla jsem se zeptat, jestli nemáš lepicí pásku? Potřebuju ji na jeden projekt do angličtiny," řekla jsem už trochu přátelštějším tónem. Vypadalo to, že se chce hádat, ale když viděl můj klid a rozhodnost ve tváři, jen mávnul rukou a tlumeným hlasem řekl:

„Moje pracovna, třetí šuplík ve stole."

Kývla jsem. V jeho pracovně jsem byla naposled ve třech letech. Hodila jsem tašku před mé dveře a šla do otcovy pracovny. Byla úplně stejná, ale něčeho jsem si před tím nevšimla. Obrazu. Jednoho obrovského obrazu visícího nad stolem. Zastavila jsem se a zírala na něj. Moje srdce přeskočilo, a to se stává jen při hodně zvláštních zážitcích. Cítila jsem něčí dech na mém krku, ale ignorovala jsem to. Upřeně jsem si prohlížela obraz. Byl to normální obraz, ale byly na něm osoby, co mi někoho hrozně připomínaly. Moje srdce bušilo jako o závod a já nevěděla, co se to děje.

„Juliette? Ty je znáš?"

„Ano a ne."

„Viděla jsi je někdy?"

„Ne, ale někoho mi hrozně připomínají."

„Koho?"

„To taky nevím."

Byl to táta. Stál za mnou a držel mě za ramena. Dokud jsem se na ten obraz dívala, srdce mi bušilo, ale jakmile jsem ucukla pohledem, byla jsem opět naprosto bez života. Jediné, co život připomínalo, byla neznámo jak vyvolaná tělesná teplota. Obraz jsem si prohlížela snad hodinu. Potom jsem pohled odtrhla a rychle vyšla z pokoje. Zastavila jsem se u zábradlí nad schody. V jídelně seděla rodina a hádala se.

„To není možné!" zasyčela Rose.

„Ale je jí hrozně podobná," řekl klidným hlasem táta.

Nadechla jsem se a řekla potichu:

„Komu?"

„To ti nemůžeme říct. Jsi v nebezpečí a kdybys to věděla, akorát se to zhorší." Naštvala jsem se. Mým tělem proudil neskutečný vztek. Praštila jsem rukou do zábradlí a vyskočila z okna. Chtěla jsem být pryč. Běžela jsem směrem k lesu. Za mými zády se ozvalo jen:

„Juliette!!! Nikam nechoď! Jsi v nebezpečí!" Byla to máma, ale já to ignorovala. Běžela jsem asi deset minut a potom jsem ucítila něčí pohled na mém těle. Prudce jsem se zastavila a zakřičela:

„Kdo to je?! No tak, kdo?!" Byla jsem vzteklá. Zpoza stromu vyšel muž, kterého jsem viděla na obrazu. Měl černé vlasy a asi sto osmdesát centimetrů.

„Já jsem Aro."

„Já Juliette. Potřebujete něco?"

„Potřebuju vědět, co máš společného s Alisabeth Volturi."

„Takže Alisabeth… Nevím. Nevím, to jméno slyším poprvé."

„Nelži, jsi jí hrozně podobná."

„Já nelžu! Já jsem Juliette Cullenová."

„Co jsi?"

„Juliette Cullenová, poloupír."

„Co s ní máš společného?"

„Nevím! Co bych s ní měla mít společného?!" Aro se naštval. Hodně se naštval. Hrubě mě uchopil za paži a dal mi facku. Bála jsem se, ale nechtěla jsem to dát najevo.

„Jsi Nosferatu? Nebo třeba její dcera?! Utajená dcera?"

„Nosferatu? Co to je? A já jsem dcera Esmé a Carlislea Cullenových."

„No, tak když to nejde po dobrém… Felixi!" zakřičel Aro. Za necelou vteřinu mě kdosi hrubě uchopil za pas a já ucítila bolest. Nemalou, opravdu nemalou bolest. Potom jsem upadla do bezvědomí…

Autor: Aliska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Už méně hříšné 21. století - 1. kapitola: