Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Útěk bez zaplacení - 5. kapitola

27.09.2010 (20:15) • • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1578×

5. Kapitola

„Ahoj, mami!“ pozdravila jsem, jakmile jsem došla ze školy domů a vešla do našeho domu. Máma byla v kuchyni a snažila se vařit svíčkovou. Popravdě, moc se jí to nedařilo. Zasmála jsem a ona mě probodla vražedným pohledem.

„To není možné, ještě před 6 lety jsem vařit uměla a teď se mi to umění jen bortí,“ zaskučela a snažila se rozmíchat tu patlanici v hrnci.

„Nesnaž se! Stejně jsem už jedla,“ odpověděla jsem a zámiřila si to přímo do pokoje.

„Říkala jsem ti, že nemáš chodit na obědy. Sama ti něco uvařím.“

„To vidím,“ řekla jsem a vrátila se k ní. Ukázala jsem na jídlo.

„Tohle mám jíst?“ Zamračila se na mě, ještě něco zabrblala a vrátila se k vaření. Otočila jsem se a málem vrazila do Jameiho.

„Ahoj!“ pozdravil.

„Ahoj!“ odvětila jsem a šla dál. Jenže to, co jsem uviděla pak, mi opravdu zastavilo srdce. Stál tam Christian. Vzdychla jsem.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se nabručeně. Moje oči poklesly trochu níž a uviděly jednu velkou tašku, která nenapovídala nic dobrého.

„Rodiče odjeli pryč a chtěli, abych nebyl sám doma a tak jsem tady.“ Nevěřícně jsem na něj hleděla.

„Cože?“ vyjekla jsem.

„Ale no tak, myslel jsem, že budeš ráda. Bude to legrace. Budeme se bavit o klucích, budu ti lakovat nehty, malovat tě a užijeme si plno legrace.“ Povzdechla jsem. Co horšího se může stát.

„Mami?“

„Hm?“ Nevěnovala mi ani jeden pohled.

„To nemůžete! On tu nemá být! Mami!!!“ zakřičela jsem a mamka se na mě konečně podívala. „Můžeš mě poslouchat, když s tebou mluvím?“ Pozorovala mě pohledem, kterému říkám „přejetý vlakem“. Byl to pohled, který naznačuje, že je trochu vykolejená z mého chování. Dobře, né trochu, ale hodně. Musím se přiznat, že tento pohled používá často. Já jsem samé překvapení.

„Renesmé, myslela jsem, že to není špatný nápad. Nebudeš tu sama a Christian je hodný kluk. Aspoň poznáš zase něco nového, tím jsem si jistá na 100%.“ Přívětivě se na něj usmála.

„Jenže to je ten problém, nechci s ním být. Stačí mi škola. Já ho nenávidím,“ křičela jsem s plných plic.

„Tohle už nikdy neříkej, mladá dámo. Nic ti neudělal, a tak se kněmu nebudeš takhle chovat!“ Měla pravdu. Uvědomovala jsem si to. Christian je hodný kluk, ale já prostě nemám dobrý pocit z toho, že je mi nablízku. Podívala jsem se na něj a uviděla jeho skleslý výraz. To, co jsem řekla, bylo ode mě hnusné. Usmála jsem se na něj.

„Promiň,“ ukázala jsem na schody. „Pojď!“ Znovu jsem se pokusila o usměv a on mi ho krátce oplatil. Vydali jsme se do pokoje pro hosty. Otevřela jsem dveře a ukázala mu, kde co je. Ušklebil se.

„Nejsem tu poprvé, nemusíš mi ukazovat, kde je záchod a koupelna,“ zasmál se.

„Tak promiň, že chci být milá.“ Takhle naše konverzace skončila a já zapadla do svého pokoje.

***

V ruce jsem svírala knihu, která za chvíli odletěla do rohu pokoje. S žuchnutím spadla na zem. Vzdychla jsem a posadila se na posteli. Někdo zaklepal na dveře.

„Dál,“ řekla jsem a hodila sebou zpátky do posletele. Teta Gertie ke mně přišla a po chvilce si ke mně lehla. Pohladila mě po hlavě a podala mi papírek. Pomalu jsem papírek otevřela. Psalo se v něm.

„Dneska večer u mě v pokoji. Přijď, něco podnikneme.

Christian!“

Vzala jsem propisku a na druhou stranu napsala.

„Promiň, už něco mám.“

Vrátila jsem ho tetě a otočila se k ní čelem zády. Loktem do mě šťouchla.

„To nemyslíš vážně!“ zvolala.

„A co, když jo?“

„Nevím, co by na to řekla mamka.“

„No, tak jí to neřekneme. Stejně už dneska něco mám, takže bych to ani nestihla. Tečka!“ Podívala jsem se na hodiny. Bylo něco po osmé. Za chvíli se sejdu s Emmettem. Aspoň nějaká radost dnešního dne.

Teta tam se mnou ještě chvíli ležela, a pak se z ničeho nic zvedla a odešla. Kam? To mi bylo hned jasné. Za Christianem.

***

Ležela jsem uprostřed louky a dívala se na hvězdy, které na obloze vytvářely různé obrazce. Možná, že jsem neměla Christiana odmítnout. Vážně se někdy chovám jako totalní spratek a to už jsem skoro dospělá. Nemůžu se dočkat dne, kdy mi bude osmnáct. Není fér, že Christianovi už je osmnáct.

„Ahoj, neteřinko!“ Zvědavě jsem zvedla hlavu a před sebou uviděla svého praštěného strejdu. Božíčku, dnešní den možná nebude, až tak úžasný. A tohle setkání, jak se zdá tak taky ne. Doufám, že z tragédie se nestane komedie. Tím myslím, že doufám, že si ze mě nebude zase utahovat.

„Ahoj!“ pozdravila jsem a on si mezi tím sedl naproti mně. Nečekaně mi vzal ruku a vložil mi do ní malý dřevěný domeček. Nechápavě jsem se na něj zadívala.

„To máš za to, že jsem ti rozbil tvůj domeček. Myslel jsem, že jako omluva je to dobrý.“ Kývla jsem, jako že rozumím. Ještě chvíli jsem si domeček prohlížela, a pak ho schovala do kapsy u kalhot.

„Děkuju,“ usmála jsem se na něj.

„Za málo, ale teď se jdem bavit o naší rodince. Začni jako první.“ No tak to v žádném případě. Beztak to nemyslí vážně. Já mu řeknu všechno a on si pak zdrhne a vykecá to tátovi. Ne, ne! On první.

„Ne! První ty!“ namítla jsem.

„Proč?“ zamračil se.

„To já jsem to vymyslela a tak si taky vyberu, kdo začne. A já říkám, že první budeš ty!“

„Tak jo, ale to jen proto, že jsi mladší a proto, že jsi holka.“ Pozvedla jsem jedno obočí. Jen se usmál a začal s vyprávěním.

„Víš, tvůj táta je vážně děsný pruďák, ale je to skvělý brácha,“ podíval se na mě. „Bože, nikdy bych neřekl, že řeknu něco takového.

Tvoji mámu miloval, to jsme věděli všichni, jen s ní prostě nemohl být. Teda mohl, kdyby nebyl zasnoubený a nebyl s tou děsnou semetrikou. Podle něho to byla milá slečna, ale podle mě to byla namyšlená kráva.“ Povídal a povídal. Zjistila jsem, že máma bydlela se svým tátou a že můj děda pořád žije. Taky že měla nějakýho nejlepšího kamaráda Jacoba a že je ženatý s nějakou Leah. O tolik jsem přišla. Mohla jsem mít strejdy a tety a dědu.

„A co babička?“

„Cože? Tobě vážně Bella neřekla ani o svojí mamě?“

„Ne, o své rodině skoro vůbec nemluví. Jsme jenom já, máma, Jamei a Gertie,“ řekla jsem a on nepřítomně zíral někam do lesa.

„Víš, říkám ti to nerad, ale tvoje babička už nežije. Zemřela na rakovinu.“ Nevěřila jsem svým očím. Jakto, že ví tolik o mé rodině? Trochu mě překvapilo, že se umí chovat jinak, než jako můj šílenej strejček. Tahle jeho stránka se mi líbila.

„Jakto, že tolik víš o mé rodině?“ zeptala jsem se a on se mi podíval do očí. Na tváři jsem mu viděla posměšný usměv.

„Tvoje máma zdrhla a ty myslíš, že Edward si řekne: No, co se dá dělat. Je pryč, tak to necháme plavat. Zbláznila jsi se? Edward celou tu dobu chodil k tvému dědečkovi, zjišťoval po celé zemi, kde by Bella mohla být. Hledal jedinou stopu. Nakonec to vzdal po deseti letech, ale vždycky jsme věděli, že už nebude stejný, jako když byl s tvou matkou.“ Ani jsem si nevšimla, že mi začaly z očí téct slzy. Natáhl ruku a pár mi jich setřel.

„Nebreč, vždyť se nic neděje. Prostě jim to nevyšlo,“ povzpudivě se na mě usmál.

„Je to tak nefér!“ zabručela jsem. Mohli být spolu a místo toho jsou někde úplně jinde.

„Je už pozdě. Hele, zítra přijít nemůžu, Rose chce jít na lov. Ale pozítří tu budem zase, ano?“ Přikývla jsem a utřela si poslední slzy, které se mi kutálely po tváři.

„Příště ti zase já budu povídat příběh.“ Postavil se a podal mi ruku. Hned jsem se jí chytla a zvedla se.

„Tak jo, dobrou noc!“ zvolal a místo, na kterém před chvíli stál, bylo prázdné. Jen jsem stála na místě a koukla se kolem sebe. Oprášila jsem si zadek od špíny a běžela zpátky domů.

***

Když jsem se zastavila u domu, podívala jsem se naposledy do nebe a hvězdy, které byly vidět, teď zakrývaly mraky. Povzdechla jsem a vešla na verandu. Moje máma se vzdala lásky kvůli mně. Můj otec hledal moji mámu deset let a pak to vzdal. Co kdybych něco vymyslela, aby se znovu setkaly. Třeba by se dali zase dohoromady. Proto máma nikdy nechtěla mluvit o mém tátovi. Ranilo ji mluvit o mém otci. Já ji chápu. Teď už vím, co mám udělat.

Vešla jsem domů a hned se vydala po schodech. Zabočila jsem do chodby a zaklepala na dveře. Dveře se otevřely.

„Ahoj, Christiane! Můžu dovnitř?“

Další

Předchzí

Shrnutí