Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Útěk bez zaplacení - 4. kapitola

30.08.2010 (10:15) • • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1585×

4. kapitola

Potom, co jsem s Emmettem uzavřela dohodu jsem běžela zpátky domů. Máma má určitě strach. Běžela jsem tedy zpátky a užívala si chvilku volnosti. Nějak mámu, Gertie a Jameiho přemluvím, abychom tady bydleli. Nemůžeme přece jen tak odjet. Co škola? Co přátelé? To chce všechno tohle opustit? To jí vůbec nezáleží na mě? Chci tady zůstat a dodělat školu. Chci poznat svého tátu. No, a chci se stát úžasnou hráčkou fotbalu. Miluju fotbal, je to ten nejlepší sport.

Když jsem vešla do domu, nikdo tam nebyl. Teda, myslela jsem, že tam nikdo není. Dokud mě někdo nestrhl na zem. Byl to Christian. Christian se mnou chodí do školy. Nemůžu říct, že není hezký. Má sytě modré oči a černé, krátké vlasy. Od začátku školy se mě snaží sbalit. Pořád se mnou flirtuje, ale já ho jednoduše ignoruju. Málem bych zapoměla, Christian je taky upír.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se.

„Přišel jsem tě navštívit. Máma říkala, že jsi utekla, a řekla, že tu mám zůstat, kdyby ses vrátila. Mám tě tady držet. Což pro mě není problém.“ Obdařil mě krásným úsměvem. Já ho neopětovala.

„Můžeš jít, nikam se nechystám a jak to, že jsi nebyl ve škole?“ Až teď mi došlo, že jsem ho neviděla ve škole. Většinou za mnou pořád chodí, ale protože jsem měla plnou hlavu Cullenových, zapoměla jsem na něj.

„Šli jsme na lov a nikam nepůjdu. Zůstanu tu, dokud se Bella a ostatní nevrátí.“ Uvědomila jsem si, že na mě pořád ještě leží a drží mě za zápěstí. Jeho oči mě s úšklebkem pozorovaly.

„Slezeš už ze mě?“

„Nevím,“ odpověděl.

„Slez – ze – mě! Dělej!“ zakřičela jsem. Zasmál se.

„Jinak co? Zabiješ mě?“

„To je úžasná představa, ale bohužel nemůžu,“ zamumlala jsem. Začala jsem se pod ním kroutit, ale stálo to za prd. Neměla jsem takovou sílu jako on.

„Je to hezká představa, jak se se mnou pereš.“ Políbil mě na rty. Byl to rychlý polibek. Něžný, vášnivý. Byl to jen polibek.

Zvedl se a odkráčel do obyváku. Zvedla jsem se a šla za ním. Seděl na gauči a pustil si televizi. Postavila jsem se před televizi a zuřivě na něj vrčela.

„Vypadni! Vypadni odtud!“ Vůbec si mě nevšímal a pozoroval mě s úžasem.

„Líbíš se mi, když se zlobíš. Oči ti začnou tak krásně zářit vztekem,“ řekl a já vzdychla. Kašlu na něj, ať tady zůstane. Nebudu si ho všímat. Otočila jsem se a vydala se do pokoje.

V pokoji jsem si lehla na postel a čekala, až přijde. Bylo mi jasné, že za mnou přijde. Stačila chvilka a byl u mě v pokoji, lehl si vedle mě. Zvedla jsem se a vzala svůj batoh a dala ho mezi nás. Zasmál se tomu, ale nevadilo mu to. Odvrátila jsem se od něj.

„Ten polštář ukazuje moji půlku? To jako že do tvojí půlky nemůžu?“ řekl a já vzala polštář a hodila mu ho na obličej. Dal ho pryč a vzal batoh. Byla jsem od něho otočená, ale slyšela jsem a cítila, jak ho dává pryč.

„Proč se se mnou nechceš bavit?“ Otočila jsem se zpátky k němu a zvedla jedno obočí. Proč se ptá na takovou blbou věc?

„Co je to za blbou otázku?“ Nevšímal si mé otázky a čekal, až odpovím. Povzdechla jsem.

„Odpověz si na ni sám.“

„To jsem čekal.“

„Co jsi čekal?“

„Že mi neodpovíš,“ vysvětlil a já se zarazila. Měl pravdu. Nikdy jsem mu neodpověděla na tuhle otázku, kterou mi pokládal 3x do měsíce. Po posledním roku jsem to začala počítat. Tahle otázka mě vždycky trochu zarazila. Christian mě trochu přitahoval, ale neviděla jsem v něm něco víc než kamaráda. My ani nejsme kamarádi. Vlastně je to jen kluk, který se mi pořád plete do života, a já nevím proč.

„Neodpovím, protože nemám co odpovědět.“

„Ne, máš co odpovědět, ale máš strach.“

„Nemám strach. Nemám strach ani z tebe,“ zapištěla jsem. Já se nebála. Teď už jsem seděla a nakláněla se nad ním. Když v tom se otevřely dveře domu. Ztuhla jsem a vyskočila z postele.

„Jsou tady, takže už můžeš jít.“ Christian se zvedl, prošel kolem mě a vypařil se. Tak to říkám, protože to tak většinou dělá. Objeví se a za chvíli se vypaří. Zavřela jsem dveře pokoje. Sedla jsem si na postel a polštářem, kterým jsem mu překryla obličej, jsem si teď přikryla obličej já. Vzápětí na to se otevřely dveře. Zaskučela jsem. Kdo je to zas?

„Renesmé?“ zeptala se něžně máma.

„Co je?“ Šlo mi špatně rozumět, protože jsem měla polštář pořád na obličeji.

„Chci si s tebou promluvit,“ řekla a sedla si vedle mě na postel.

„Co takhle si popovídat až zítra. Chci jít spát!“

„Myslím, že bude lepší, si popovídat už teď.“

„Tak dobře. O čem si budeme povídat?“ Nadechla se.

„O tom, že se budeme stěhovat.“ Hned, jak to dořekla, jsem strhla polštář z obličeje a zakřičela na mámu.

„Já se nikam stěhovat nebudu!!!“ Zírala na mě. V obličeji kamenný výraz.

„Já se nikam stěhovat nebudu, mami. Chci tu zůstat. Mám tu přátele, školu a dokonce i svou rodinu -“

„Oni nejsou tvoje rodina -“

„Je to moje rodina. Edward je můj otec a taky ho chci poznat a dodělat tuhle školu -“

„Edward je důvod, proč se musíme stěhovat. Neví, že má dceru!“ Zasekla jsem se.

„Cože?“

„On neví, že jsi jeho dcera. Je to složité. Myslím, že toho dneska bylo dost. Renesmé, chci pro tebe, jen to nejlepší. Měla jsem takový strach, když jsi utekla. Vůbec nic nevíš. Nevíš, proč jsem utekla... od něj.“

„Tak mi to řekni!“

„Dneska už ne. Máš pravdu, je pozdě. Dobrou noc, Renesmé.“ Zvedla se a odkráčela pryč. Zavřely se dveře a já se hned potom dostala do světa snů.

Další den...

Dneska ráno jsem se probudila pozdě, takže jsem spěchala. Neměla jsem snídani a ani jsem se nenamalovala. Což je blbý. Vypadám, jako bych se vrátila z hrobu.

Když jsem byla u školy, vystoupila jsem a čekala, až přijede táta. Je úžasný říkat mu táta. Mám z toho dobrý pocit. Božíčku, já mám tátu.

„Ahoj!“ pozdravila mě Haley. Usmála jsem se.

„Ahoj, Haley!“

„Na co tu čekáš?“ ptala se. Co jí mám říct? Mám jí říct, že Edward Cullen je můj táta? Je to šílený, protože jemu je sedmnáct a mě je taky sedmnáct, takže bych vypadala, jako bych spadla z Marsu.

„Na nikoho, jen tak stojím,“ zalhala jsem a bylo mi hrozně. Nerada lžu, ani neumím lhát, takže mě překvapilo, že mi na to skočila.

„Aha, tak půjdeme?“ Přikývla jsem na souhlas.

„Ahoj, holky!“ Tak to je to poslední, co jsem chtěla slyšet. Ten hlas bych poznala na míle daleko. Zakňourala jsem a nevšímala si ho.

„Christiane, nemohl bys nám dát aspoň jeden den pokoj?“ řekla za mě Haley. Jak já jí za to děkovala.

„No, tak to nevím. Asi bych to bez vás nevydržel.“

„Tak budeš muset!“ zakřičela jsem na něj a všichni se na mě podívali. Zírali na mě, jako bych byla nějaký zločinec. Vzdychla jsem a běžela na záchody. Haley tam zůstala s Christianem a vyměňovali si zděšené pohledy.

Zavřela jsem se do jedné kabinky, sklopila sedátko a sedla si. Rukama jsem si zakryla obličej. Co to se mnou je? Asi je to Cullenovýma. Zhluboka jsem se nadechla a vstala. Nemůžu se pořád zavírat na záchodech. Vyšla jsem ze záchodů a vydala se do třídy. Zabočila jsem do další uličky a narazila do něčeho tvrdého. Myslela bych si, že je to zeď nebo nějaký sloup, ale kdyby to byl sloup, tak mi nepomůže na nohy. Podívala jsem se mu do tváře a hned na to ztuhla. Když jsem před chvíli říkala, že se už nebudu schovávat na záchodě, tak bych to teď nejraději vzala zpátky a utekla, ale zůstala jsem jen stát a zírat na něj. Někdo se zachichotal. Podívala jsem se, kdo to byl. Emmett. Stál opodál, kolem pasu držel nějakou dívku. Ta dívka byla krásná. Měla dlouhé, blond vlasy. Byla krásná, ale moje máma je hezčí. Blondýnky se mi moc nelíbí. Táta po něm hodil varovný pohled.

„Jsi v pořádku?“ ptal se táta.

„Jo, jasně,“ odpověděla jsem.

„Dávej pozor.“ Přikývla jsem na souhlas a chtěla odejít, ale zadržel mě.

„Co máš teď za hodinu?“ Chystala jsem se odpovědět, ale místo toho za mě odpověděl Christian.

„Matiku, se mnou.“ Otočila jsem se k němu a zvedla jedno obočí.

„To jsi můj mluvčí?“

„Mohl bych být - “

„Ale nejsi. Tak si dej odchod!“ řekla jsem a máchla rukou ke třídě.

„A ty nejsi moje máma, abys mi rozkazovala.“

„Ale mohla bych být,“ vrátila jsem mu to.

„Ale nejsi.“

„Bože, takhle se můžeme hádat celý den a nikam se nedostaneme.“

„Christian, že?“ zeptal se táta. Podívala jsem se na něj.

„Jo a co?“

„Myslím, že bys měl jít. Neboj se, Renesmé za tebou příjde, ale rád bych si s ní taky rád popovídal.“

„Jo, jasně,“ varovně se na něj podíval, „uvidíme se na hodině, Renesmé.“

„Jo, uvidíme.“ Ale když jsem to řekla, už byl skoro pryč. Otočila jsem se zpátky na tátu.

„Nechceš někam zajít? Po škole?“ ptal se. Zajít někam? S ním? Strašně moc jsem ho chtěla poznat, ale nechtěla jsem podvádět mámu.

„Myslím, že to není dobrý nápad. Už bych měla jít, za chvíli mám hodinu. Zatím ahoj!“

„Dobře, ahoj!“ rozloučil se a já zase pokračovala do třídy.

Hned, jak jsem dorazila do třídy, sedla jsme si vedle Christiana. Nechtěla jsem, aby byl naštvaný. Sedla jsem si a otočila se k němu. Teď si mě nevšímal on. Tomu jsem se zasmála.

„Zlobíš se?“ Neodpověděl.

„Protože jsem se k tobě chovala hnusně?“ Zase žádná odpověď.

„Aha, tak dobře.“ Otočila jsem se zpátky a tupě zírala na tabuli. Chvíli jsme mlčeli.

„Líbí se ti?“ Nechápavě jsem se na něj podívala.

„Kdo?“

„Cullen.“ Zasmála jsem se. Musím říct, že máma má dobrý vkus, ale rozhodně se mi nelíbil jako mámě. Ale jako můj táta byl fešák.

„Ne. Žárlíš?“

„Kdo? Já? Ne!“

„Tak proč jsi se na to ptal?“

„Jen tak.“

„Aha,“ řekla jsem a zase se věnovala tabuli. Myslím, že to bude trvat dlouho, než se zase začneme s Christianem normálně bavit. Aspoň, že dneska večer půjdu na louku a setkám se s Emmettem. To je asi jediná radost dnešního dne.

Další

Předchozí

Shrnutí