Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Útěk bez zaplacení - 3. kapitola

03.08.2010 (20:00) • • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1862×

3. kapitola

Pomalu jsem se otočila a spatřila svou matku. Pardón, spatřila jsem svoji maminku. Obě dvě jsme začaly křičet, ale nevím proč. Chvíli jsme na sebe křičely a když mi došel dech, vzdychla jsem. Pořádně jsem se podívala na mámu a všimla jsem si, že je naštvaná.

„Panebože, mami! Vylekala jsi mě!" Až teď jsem si všimla, že na louce je pořád to ticho, co mě děsí.

„Teda, mami, ty umíš vyklidit louku," zasmála jsem se. Kolem nás vůbec nic nebylo, jen my dvě. Ani jedno zvířatko. Máma se na mě zašklebila.

„To víš, stoletá praxe," řekla a já zvedla jedno obočí.

„Stoletá? Jsi upírem teprve sedmnáct let!"

„No, jo. To jsem jen tak řekla," začaly jsme se smát. Zdálo se, že máma má lepší náladu. Za to já ji měla čím dál tím horší. Byla jsem nervózní. Můj táta je ve městě a ani neví, že má dceru.

„Co tu děláš Renesmé? Máš být ve škole." Tak toho jsem se právě bála nejvíce. Máma se mě zeptá, co tu dělám. Celá jsem zkameněla. Mám jí říct, že jsem dneska potkala svého otce, že Cullenovi jsou tady ve městě? Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Vždycky byla strašně smutná, když jsme o nich mluvily. Chtěla to vždycky dobře zahrát, jako že nic, ale vždycky jsem to na ní poznala. Já jí  ale nechci lhát. Stejně mi to neuvěří. Ó, bože, skončím v pekle.

„Už jsem to nemohla vydržet. Mám hlad, mami!" zalhala jsem a začala se modlit, aby mi máma věřila. Chvíli mě pozorovala a měřila si mě pohledem.

„No, tak to budeme muset zajít na lov. Hned!" řekla a rozběhla se do lesa. Naposledy jsem se kolem sebe rozhlídla, užila si klid na louce, podívala se ještě na svoji rozmlácenou skrýš a rozběhla se za mámou. Myslím, že teď už to tajná skrýš není. A co se s ní vůbec stalo? Asi to budu muset zjistit.

Běhaly jsme skoro celý den. Když jsem si chtěla dát pumu, máma mi ji zakázala. Že prý není dobrá. Není dobrá? Je až moc dobrá. Nutí mě jíst svůj apetit. Nevím, co má proti dobré, mladé pumě. Ale dala jsem si aspoň srny a jednoho jelena. Jejich krev není zdaleko dobrá jako lidská. Jako malá jsem pila lidskou krev, později jsem se ale musela naučit pít tu zvířecí, abychom se neprozradily.

Doma jsem šla co nejdříve do postele. Všimla jsem si, že máma není nějak ve své kůži po tom dnešku. Rozhodla jsem se, že si na chvíli zahraju na Jamese Bonda. Potichu jsem se zvedla a šla ke schodům. Tam jsem si sedla a poslouchala.

„Nemyslím si, že je to nějaký problém. Prostě si jich nebudeme všímat. Budeme se snažit být nenápadní. Třeba ani nebudou vědět, že tu jsme. Třeba to ani neví," říkal Jamei.

„Ví to, chodí na stejnou školu jako Renesmé," přerušila máma Jameiho. Takže ona ví, že jsem jí lhala. No, tak to jsem ve velkým průšvihu.

„Pokud ví, že jsme tady. Je to problém. Edward neví, že má Renesmé a Renesmé neví, že je tady její otec."

„Bello, jsi v pořádku?" ptala se teta Gertie.

„Renesmé ví, že je tady Edward," zašeptala.

„Jak to?"

„Dneska utekla ze školy. Našla jsem ji nahoře na louce. Lhala mi." Myslí si, že jsem to udělala schválně. Já mámě nechtěla ublížit. Chtěla jsem ji chránit. Mám ji moc ráda. Všechno je to v háji.

„Takže se chceš odstěhovat?" poslouchala jsem pozorněji.

„Myslím, že to tak bude nejlepší." Cože? Já se nechci nikam stěhovat. A už vůbec ne kvůli nim. Vběhla jsem jim do kuchyně. Všichni na mě zíráli s očima, které už mohly být na tácku.

„Já se nikam stěhovat nebudu," zakřičela jsem a vyběhla ven. Bežela jsem znovu na louku. Náš dům byl uprostřed lesa, takže jsem to na louku neměla daleko. Nikdo k nám nechodil, teda až na Haley. Ale byla jediná, kdo k nám směl chodit. Běžela jsem dál a kličkavola mezi stromy. Přeskočila jsem řeku a rozběhla se do kopce.

Běžela jsem ještě asi několik minut a za chvíli jsem tady byla. Teda skoro. Zastavila jsem těsně před vstupem na louku. Ucítila jsem něčí pach a uslyšela kroky. Schovala jsem se za strom a pozorovala tu osobu. Musím uznat, že má svaly a vypadá jako obr. Pořádně jsem na něj neviděla, byla tma. To, že jsem nešikovná, vím, ale že zakopnu a spadnu zrovna, když se chci dostat blíže k němu. To jsem netušila. Zpozorněl a podíval se na mě. Rychle přiběhl ke mně a pomohl mi vstát. Podíval jsem se na něj a on vzápětí zkameněl.

„No to mě podrž!" řekl ten kluk.

„Tak jo, prosím tě, pusť mě. Nemám ráda, když na mě někdo sahá." Pustil mě a udělal krok ode mě.

„Nevím, kdo jsi, ale opovaž se mě jen dotknout," vyhrožovala jsem mu a začala si vzpomínat, jak se můžu bránit. Moc mě toho nenapadlo. Máma není zrovna dobrá bojovnice. Tomu jsem se musela zasmát. Pohled na ni mě vždycky rozesmál. Všechno mě potom musela naučit Gertie a Jamei. Máma se raději jen dívala.

„Neboj se, nechci ti nic udělat. Ty jsi Renesmé, viď?" ptal se mě. Jak zná moje jméno?

„Jak se jmenuješ ty?" Zasmál se.

„Emmett." Vykulila jsem na něj oči.

„Emmett Cullen?"

„Ano. Jsem tvůj strejček. Jsem tvůj strejček Emmettek. Tvůj nejmilejší strejček." Nevěřícně jsem ho pozorovala.

„Tak jo, ty šašku. Je mi osmnáct, tak se ke mně nemusíš chovat jako k pětiletému děcku." Byla jsem na něj trochu hrubá, to musím uznat.

„No, tak tohle máš určitě po tátovi, taková Bella nikdy nebyla." Něco mě po chvíli napadlo.

„Hele, něco si řekneme, ano?"

„Otázka je, co si řekneme?"

„Budeme se tady scházet každý den a ty mi budeš dávat všechny informace o mé druhé rodině a hlavně o tátovi, jasný? Ale oni to nesmí vědět, že se tady scházíme."

„Platí, ale jen pod jednou podmínkou. Ty mi zase budeš dávat všechny informace o své rodině a hlavně o Belle!" Zamračila jsem se na něj.

„Platí." Podali jsme si ruce.

„Jen tak, pro zajímavost, nemám ráda vtípky. Takže si je nech pro sebe. Díky."

„Tak jo." Usmál se na mě.

„Ještě něco, nevíš, co se stalo s mojí skrýší?"

„To byl ten malý domeček?" zeptal se nevině.

„Ano," řekla jsem skrz zaťaté zuby.

„Promiň, nechtěně jsem si na něj lehl." Vykulila jsem na něj oči. Ještě, že máma není s tímhle strejčkem. Nevím, jak by to dopadlo. No, aspoň už jedno vím, můj strejček je pěkný idiot.

Další

Předchozí

Shrnutí