Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Uprchlík - Bonus Sessi 4. kapitola

30.05.2010 (14:00) • Twilightkacert • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1586×

4. kapitola

Doběhla jsem ke dveřím a pomalu je otevřela. Kdo tam stál, mě totálně překvapilo. Byla to Bella, ale co tady dělá tak brzo.

„Ahoj,“ vykřikla a vrhla se mi kolem krku.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji hned, jak mě pustila.

„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se.

„Tady máš ty sešity. Pak mi je ve škole vrať. Zkoušela jsem to včera, ale ty jsi tu nebyla,“ řekla a já si uvědomila to, že jsem včera byla po hodně dlouhé době s Dennym na lovu. Byl rád, že se pořád živým zvířecí krví.

„Jo díky,“ poděkovala jsem jí a vzala si sešity. „Nechceš jít dovnitř?“

„Ne, já musím ještě domů, tak zatím,“ zapískla a už mizela z dohledu. Zavřela jsem za ní dveře a pustila se do sešitů.

Došla jsem pomalým krokem do obýváku, posadila jsem se na svoji snad stoletou sedačku a otevřela sešit na chemii.

Opřela jsem se o sedadlo, které pod mým náporem zavrzalo a začala skenovat text ze sešitů do hlavy. Za pár minut jsem to měla oskenované a zapamatované v hlavě.

Bylo čtvrt na osm, když jsem si řekla, že je nejvyšší čas najít školu, gympl. S mým talentem ji rychle nenajdu.

Skočila jsem se převléknout nahoru do pokoje. Vzala jsem si džínové kraťasy po kolena, bílou halenku, černou pruhovanou mikinu na zapínání. Učesala jsem si svoje neposlušné dlouhé vlasy a nechala je rozpuštěné.

Vzala jsem všechny sešity, co mi Bella půjčila, do ruky a chtěla vyjít před dům a následně do auta, ale byl tu malý problém. Svítilo slunce. Musela jsem to rychle přeběhnout.

Rychlostí blesku jsem doběhla do auta a nasedla. Sešity jsem dala na vedlejší sedačku, nastartovala svého miláčka a rozjela se směrem do centra, směrem ke škole.

Po pár minutách hledání jsem uviděla Bellu, jak jde do školy. Zastavila jsem vedle ní a ona se zasekla s vykulenýma očima na mém autě. Stáhla jsem okýnko a vykoukla na ni. Ihned se uvolnila a usmála se na mě.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila jsem ji přátelsky. Došla k autu a na tváři jí hrál úsměv.

„Ahoj, Sessi,“ opřela se o okno a nakoukla do auta.

„Nechceš svézt?“ zeptala jsem se jí a zvedala sešity. Otevřela jsem jí dveře a ona nastoupila.

„Jasně, díky,“ vypískla a já jí na klín hodila její sešity. Usmála jsem se na ni a rozjela se „pomalu“, abych ji nezabila mojí rychlostí.

„Víš, kam jedeš?“ zeptala se mě po chvíli. Jen jsem se na ni zmateně podívala a viděla jsem, jak se jí cukají koutky.

„Ne,“ odpověděla jsem zděšeně. Zvládla jsem odpovědět, ale pak jsem to nevydržela a propukla v obrovský smích spolu s ní.

„Ukážeš mi cestu?“ zeptala jsem se jí.

„Co jiného mám s tebou dělat?“

„Nic,“ pokrčila jsem rameny a rozjela se směrem, kterým ukazovala. Byla teda hroznej navigátor, i ta GPS je lepší.

Po deseti minutách kličkování po městě jsme zastavily před obrovskou budovou. Vypadala spíš jako vězení než škola.

Vystoupily jsme s auta a všechny pohledy se stočily k nám. Byla jsem docela nervózní. Podívala jsem se na Bellu, která byla v klidu a taky jsem se snažila uklidnit.

„Nevšímej si jich. Hlavně všechny odmítni jako já,“ radila mi cestou do školy a já na ni civěla.

„Jak víš to, že mě budou chtít pozvat?“ optala jsem se vyděšeně. Má nějakou skrytou moc?

„Znám je! Jediný normální kluk, který na téhle škole je, se jmenuje Mikel Pears. Je to můj kámoš od školky. Poznáš ho snadno. Nebude na tebe civět jako na zjevení boha, teda spíš bohyně,“ dořekla a já se zasmála.

Poté mě zavedla ke kanceláři školy. Rozloučila jsem se s ní, a pak jsem jí dala moje číslo, až bude končit, že jí zavolám. Určitě budu končit dřív než ona.

Se skoro prázdnou hlavou jsem vešla do učebny, kde jsem měla psát tu písemku. Sedla jsem si na nějaký místo, vepředu pro jistotu. Trpělivě jsem čekala, než si mě ta babizna všimne, zvedne se ze židle a dojde ke mně. Potom mi hrozně ochotně podá papíry a zase se došourá sednout. Kdybych ji nakopla do zadku, aby se pohnula trochu rychleji, tak by asi koukala.

Dál jsem to neřešila a položila se naplno do dělání písemky. Bylo to lehčí, než doběhnout do Volterry a říct Arovi, že ten hábit, co nosí, je hrozně starý a neelegantní a ať si jde koupit nějaký pořádný hadry.

Kdyby to šlo, tak bych jí to dala celý vyplněný už za pár minut, ale nemohla jsem vypadat tak chytře. Jukla jsem na ni a ona něco opravovala. Nevěnovala mi pozornost, a tak jsem si začala kreslit. Nevěděla jsem, co moje ruka dělá, kreslí, ale nechala jsem ji. Když jsem skončila, podívala jsem se na to.

Sice jsem nebyla nějaká malířka, ale bylo poznat, že to byla Bella. Jediné, co jí chybělo, byla ta jiskra v očích. Jsem říkala, že neumím tak dobře kreslit.

Už jsem nehodlala dál čekat, proto jsem jí to odevzdala asi za patnáct minut a ona na mě podezřele zírala. Křečovitě jsem se na ni usmála a ona mě poslala do školního parku.

Když jsem zavřela dveře, slyšela jsem, jak něco mumlá, ale nevnímala jsem to. Věděla jsem, že mě vezmou a chtěla jsem si jít zařídit pobyt na intru, ale bez těch papírů, které mi pak ona vydá, to prostě nešlo.

Takže jsem si sedla na lavičku, zadržela jsem dech, abych si uchovala tu vůni teprve rozkvétajících stromů a zavřela oči. V hlavě jsem začala hledat své vzpomínky na Bellu. Moc dobře si pamatuju, když byla ještě malé miminko. Byla roztomilá.

Radši jsem se rychle vrátila do současnosti, spíše budoucnosti, abych nebyla smutná, že nemám děti.

Jestli budu bydlet na intru, tak se budu muset držet zpátky. Budu muset předstírat spánek, jídlo, únavu a každých dvacet osm dní bolesti břicha z menstruace. Ledaže by… Ne, ne, ne! Nemůžu to říct Bell. Nemůžu. Zaprvé by mi nevěřila. Zadruhé ji neznám tak důkladně a co když se vážně změnila?

„Pojďte,“ zakřičela na mě učitelka přes ten parčík a já se probrala ze svých… ze svého přemítání. Jen je mi divné, že jsem přemýšlela tak dlouho…

No, nic, jdeme. Sebrala jsem se z lavičky a šla za ní. Respektivě jsem ji musela doběhnout a vešly jsme nejdřív do dlouhé školní chodby a pak do jejího kabinetu. Pokynula mi na křeslo, abych si sedla a já radši neprotestovala.

„Tak?“ zeptala jsem se nervózně, když z ní nic za dvě minuty, čtyři vteřiny a patnáct setin sekundy nevypadlo.

„Po opravě vaší písemky jsem zjistila, že jste se snažila, velmi.“ Kdybych byla člověk, tělo by se mi začalo nehorázně potit, ale i tak jsem se snažila neošívat nervozitou.

„Co z toho plyne?“ zeptala jsem se dál, když byla zase zticha. To to z ní mám tahat jako z huňatého koberce? Já myslela, že má povinnost mi to říct.

„Jste přijata,“ pokračovala nezaujatě.

„Díky!“ vypískla jsem a poskočila na křesle. Mé reakci se usmála, ale pak nasadila tu tvrdou masku a dala mi nějaký papíry na vyplnění. Chtěla podpis rodičů, a tak jsem jí řekla, že je nemám, ale mám strejdu.

„Dáte mi na něj číslo?“ ptala se. Potřebovala to od někoho ověřit a také potřebovala podpis. To jsem si to teda pěkně zavařila. Viď, Sessi? Někdo mě napadl.

„Počkáte? Já se pokusím prvně zjistit, jestli je na příjmu,“ vysvětlila jsem a ona přikývla. Usmála jsem se na ni a s mobilem vypadla za dveře. Vytočila jsem to číslo a čekala pár vyzvánění, než mi to zvedl. Asi něco dělal.

„Denny?“ optala jsem se do telefonu.

„Zavolám ho,“ ozval se na konci dámský hlas a já se znova usmála. Tak přece jenom nelhal.

„Sessi?“ zvolal do telefonu.

„Jasně,“ odpověděla jsem a hned jsem na něj spustila, co potřebuju. Nadšeně přikyvoval a byl hrozně rád, že jsem se rozhodla být ve společnosti lidí. Vždycky mi věřil, i když jsem někdy prostě ujela.

„Tak, teď mi dej tu babiznu k uchu,“ řekl a zasmál se.

„Ok,“ přitakala jsem a otevřela dveře. Podala jsem telefon učitelce.

„Jméno?“ ptala se.

„Denny,“ vystřelila jsem okamžitě, ale než mi došlo, že chce příjmení, už s ním mluvila. Všechno si dohodli a já jenom poslouchala jejich rozhovor. Denny zítra přijede a podepíše to. Je to zlatíčko.

„Takže zde máte všechno, přeju hezký den,“ rozloučila se se mnou a sprostě mě vystrčila z kabinetu. Jenom jsem se rozhlédla a zjistila, že je pořád hodina. Povzdechla jsem si a šla do té kanceláře, ať si můžu zajistit ubytování.

Zařízené to bylo snadno, ale pak, když mě správce vedl do pokoje, strašil mě, jak je Bella hrozná v úklidu. Prý tu mají bodovací systém, ale na tu jedinou neplatí. To jsem zvědavá, jak to tam bude vypadat.

Když otevřel dveře a ustoupil mi, abych se mohla podívat, zkoprněla jsem na místě. Vše tu bylo rozházené, byly tu utvořeny malé chodbičky ve věcech. Člověk by si toho možná nevšiml, ale vše mělo své místo. Oblečení, knihy, boty… vše mělo své místo.

„Hezký,“ vydala jsem zdrceně ze sebe. Sice to mělo pěkný systém, ale tohle jí trpět nebudu. Buď si to uklidí po dobrém nebo po zlém. Je mi to jedno!

„Já vám to říkal,“ ozval se vesele a zase za námi zamknul. Fajn. Prodám dům, vyhodím nábytek a nějaké věci. Sem si nanosím oblečení a pár knížek a tím asi budu končit. Je tu málo místa, ale taky si budu muset sehnat místo pro mého plechového broučka.

Dohodla jsem se s nimi, že se přijdu nastěhovat zítra a Denny mi jistě pomůže jako správný strýček. Zasmála jsem se nad tím označením, ale on se vlastně tak choval. Učil mě, pomáhal mi, byl na mě hodný… Strýček.

Z intru jsem mířila do realitní kanceláře, abych mohla prodat ten dům. Ta žena řekla, že se na něj přijde zítra podívat, a pak že se uvidí. Nabídla jsem jí, že z něj vystěhuju všechen nábytek a ona nadšeně přikyvovala. Fajn, další věc zařízená, ale zítřek bude pěkně nabitý.

Přes noc jsem vozila nábytek někam, kde mu asi bude hůř, ale já se ho potřebuju zbavit. A že toho bylo. Ve dvě ráno jsem ani nepočítala, po kolikátý jedu. Nebavilo mě to.

Nakonec jsem se mohla pochválit. Jediné, co po mně zbylo, byly krabice s oblečením, knihami a pak dalšími věcmi, které budu chtít a hlavně velké chuchvalce prachu, které jsem měla uklizeny za chvíli.

Na tři hodiny jsem si skočila na nějaký rychlolov, během kterého jsem stačila chytit jenom nějakou malou srnu, ale to mi stačilo. Potřebovala jsem nabrat sílu po tom únavném stěhování, i když podle toho, že jsem upír, by mi to mělo být jedno, ale vážně mě to nějak vyčerpalo.

V osm hodin tu byl upír s úsměvem na tváři. Nemusela jsem hádat, kvůli čemu to asi bylo. Bylo to na něm poznat, celý úplně zářil. S úsměvem, ale beze slov, jsem ho pozvala do domu, který byl prázdný.

„Sessi, přece jsem ti říkal, že ti pomůžu s oblečením,“ napomenul mě.

„Oblečením!“ zdůraznila jsem mu. Jen si povzdechl, ale pak se mu na tváři utvořil ten příjemný úsměv, který jsem u něj vážně ještě neviděla. Byla radost ho takhle vidět.

„Fajn, tak oblečení,“ řekl najednou a hnal se pro krabice. S postupem pár minut to vše bylo naskládané v mém autíčku a bylo podstatně těžší. Všimla jsem si toho, protože zadek mého auta klesl o dvanáct a jednu třetinu centimetru.

„Jedem!“ zavelela jsem a nasedla jsem na místo spolujezdce. Přece to byl strýček. Asi bych mu o tom měla říct, než ho začnou všichni terorizovat.

„Víš, Denny, já jsem všem řekla, že jsi můj strýček. Vím, sice na to nevypadáš, ale já to nutně potřebuju, prosím,“ spustila jsem na něj v autě a udělala na něj smutný pohled aneb medvěd prosící o navrácení jeho končetin.

„Fajn, nevadí… Ahoj, neteřinko,“ zasmál se.

„Díky.“

„Nemáš zač, neteřinko,“ smál se dál. Nakrkla jsem se a nemluvila jsem s ním, dokud mi neslíbil, že mi tak už říkat nebude.

Denny mi pomohl vše zařídit a kupodivu v pokoji bylo uklizeno, takže jsem si všechno mohla normálně uklidit do skříně a poliček. Chudák Bella, kdo ji tak zmasakroval, že musela uklízet. Chudinka Bells.

Odpoledne přišla ta ženská z realitní kanceláře a prohlédla si dům. Byla velmi nadšená, že je v tak skvělém stavu a Denny mi pomohl stanovit cenu. Přece jenom jsem už dlouho nebyla ve světě. Později jsme dohodli cenu a byli jsme všichni spokojení.

K večeru jsme se rozloučili a já jsem mu popřála hodně štěstí do vztahu. Byl nadšený a na jeho tváři se zase rozlil skvělý úsměv. Měla jsem chuť mu vlepit facku, aby ho už ten debilní úsměv přešel. Nýbrž jsem chtěla, aby mu ten úsměv vydržel co nejdéle, protože mu to slušelo a bůh ví, co má ta holka v plánech.

Přes noc jsem se loučila s tímto domem, kde jsem strávila velkou část své existence.

„Nikdy na tebe nezapomenu,“ vyřkla jsem ta slova do vzduchu a přišlo mi, že dům si ta slova vstřebal do sebe. Pro sebe jsem se usmála, zavřela jsem oči a až do rána jsem tu stála a vzpomínala na všechno, co se tu přihodilo. Poslala jsem poslední větrnou pusu a vyběhla rychle do auta. Zamávala jsem mu a už jela do školy.

Začít nový život!

3. kapitola

Shrnutí

5. kapitola

Autor: Twilightkacert (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Uprchlík - Bonus Sessi 4. kapitola: