Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Uprchlík 9. díl

Ráno mě probudilo až zazvonění budíku, nemohla jsem uvěřit, z čeho tady můžu být tak unavená. Ten Edward mi dává zabrat.

Musím uznat, že je roztomilej, když se zlobí. Ale ne, když zlobí on mě.

Naštěstí výhra je na mojí straně, hlavně díky Mikeovi.

Vyhrabala jsem se z postele a zamířila do koupelny, ranní rituál jsem zvládla v rekordním čase. Rozhodla jsem se, že se nasnídám dole v obýváku u televize. Vzala jsem na sebe župan a sešla schody.

Dlouho jsem se už nedívala na zprávy, ani nevím, co se ve světě děje nového.

Vzala jsem si rohlík s marmeládou a džus, nestačila jsem ani dosednout a někdo ťukal na dveře.

Nechtíc jsem vstala a šla zjistit, kdo to po ránu otravuje.

Za dveřmi stála Alice a prohlížela si mě. Musela jsem se prohlédnout, jestli mám na sobě oblečení, protože jsem nedokázala pochopit, proč takový výraz.

,,Ahoj Bells, nechceš jet dnes semnou do školy?" zeptala se a nespouštěla mě z očí.

"Jo klidně, ale musíš chvíli počkat, zrovna jsem vstala a ještě mám na stole snídani."

"To se mi hodí, stejně s tebou potřebuju mluvit," řekla a už byla v obýváku.

Posadila se na sedačku a pořád se tvářila zadumaně.

"Nevíš, co se včera stalo Edwardovi?"

Á, Jé, hošík si stěžoval.

"Nemám tušení… proč? Stalo se něco?"

Mírné tušení jsem už měla, ale co je komu do toho.

"Včera přijel domu, nic neřekl, jen bouchl dveřmi a zmizel u sebe v pokoji a dnes ráno na nás ani nepočkal, sebral auto a odjel bez nás. Rose si musela vzít své BMW, jela s Emmem, který půjčil džíp Jazzovi. Tak jsem se tě přišla zeptat, jestli o tom něco nevíš?"

Podezíravě se na mě podívala, až jsem si začala připadat provinile.

"Promiň, Alice, nevěděla jsem, že bude takhle reagovat, nic se nestalo, jen mě štval, tak jsem mu to oplatila na Mikeovi."

Podívala jsem se stranou, začínala jsem se červenat, takovéhle rozhovory vážně nemám ráda.

"A víš co, Alice, vůbec toho nelituju, vážně si to zaslouží podle toho jak se chová. Je to nejotravnější, nejnamyšlenější, nejarogantnější upír, jakého jsem kdy poznala!"

Alice vyvalila oči z důlků a vypadala, že na ní jdou mrákoty, celá ztuhla.

Teď jsem si uvědomila, že jsem se přeřekla. A kruci, z tohohle se nedostanu.

"Můžeš mi zopakovat, co jsi právě teď řekla?" skoro zašeptala.

"Ééé, že je otravnej, namyšlenej a arogantní?" Jestli pak se může stát, aby se upír přeslechl?

"Ne, to jsem nemyslela… To… poslední!" Zdá se, že nemůže. Povzdechla jsem si.

"Nó, zřejmě asi narážíš na slovo upír, že mám pravdu?" Co mi zbývá. Tak s pravdou ven.

"Jak dlouho to víš?" skoro se bála zeptat.

"Myslíš to, že jste upíři nebo to, že existujou upíři" ptala jsem se jí klidně a trochu pobaveně.

Nevěřícně si mě měřila a nevěděla, jak se má tvářit.

"No tak nejdříve to, že jsou?" zeptala se opatrně, jako bych měla strachy utéct, nebo co.

"Asi od 11-ti let." Místo mně, to málem seklo s ní

"A o nás?" docházely jí slova.

"Od začátku… už v obchoďáku jak jsme se poznali," řekla jsme jí s úsměvem a pozorovala její reakce.

Když se trochu probrala a uklidnila, pověděla jsem jí celý příběh, nevěřila vlastním uším, ale byla ráda, že to ví.

Ke konci jsme se už smály, musely jsme náš rozhovor na chvíli přerušit, abych se stihla obléct. Jen jsem na sebe hodila úzké světle modré džíny, červené tílko, světle hnědý pásek a kozačky.

Alice mě pochválila a pádily jsme do auta, naštěstí Porche jezdí rychleji než Chevy, ušklíbla jsem se.

U školy jsme byly dřív, než jsem si myslela, zbývalo ještě pět minut do zvonění.

Zaváhala jsem, ale pak se rozhodla jednat.

,,Hele Alice byla bych ráda, kdybys nikomu neříkala, že to vím... ani z rodiny," dodala jsem, aby to bylo jasné.

Chvíli se na mě dívala a mlčela.

"Máš docela štěstí víš?!" zeptala se mě, ne zrovna otázkou a přimhouřila oči.

Vykulila jsem oči a nechápala, jak to myslí.

"Jak to?" popostrčila jsem jí, aby mi to vysvětlila.

,,Edward totiž umí číst myšlenky, tak proto." Vyvalila jsem na ní oči a nevěděla čí jsem. Nevědět, že se přes můj štít nedostane, už bych byla na cestě ze země.

Všimla si mého výrazu a snažila se mě uklidnit.

"Klid Bello nešil! Tvoje a moje díky bohu číst nemůže. Nevíme proč to tak je. Zvláštní na tom je…" odmlčela se jako by se nad něčím zamýšlela.

"Když jsme v jedné místnosti, ty i já, přestane slyšet úplně, jako bychom tvořily nepropustnou neviditelnou clonu."

"No, podle Sessilie jsem podědila schopnost zaštítit všechny, tedy pouze s psychickými schopnostmi a někdy se mi stává, že vím věci dopředu, než se stanou.

Alice se na mě dívala jak na kriminálníka, který ji ukradl nejlepší zboží od Chanelu.

,,Bello, jak se jmenovala tvoje matka?" zeptala se mě z ničeho nic Alice a byla čím dál netrpělivější, popravdě už mě začínala docela děsit.

"Renné," vyhrkla jsem pouze a zajíkla se.

Chvíli se na mě dívala, ba co víc prohlížela si mě.

"Něco ti asi budu muset říct."

Sklopila zrak, a kdyby to bylo možné, začervenala by se.

"Ze svého lidského života si nic nepamatuji, až donedávna jsem ani nevěděla, odkud pocházím, pátrala jsem po své minulosti a jediné co jsem zjistila je… že jsem měla sestru, ale už zemřela, zanechala tu po sobě dítě. Víc jsem nezjistila jméno, věk, pohlaví ani nevím, kde poslední roky žila. Svou rodinu jsem neznala. Jako malou mě poslali do léčebny, už jako člověk jsem mívala vize."

Když mi všechno tohle říkala, cítila jsem se, jako bych byla v nějakém tunelu a její hlas ke mně promlouval z veliké dálky. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet.

"Alice ty si myslíš, že by na tom mohlo něco být?"

Chvíli se rozmýšlela, jak odpoví.

"Myslím, že ano… je to až moc podivná souhra náhod, budu pátrat dál a uvidím co zjistím, když už mám nějakou stopu."

Přišlo mi to tak neskutečné, já a Alice.

"Takže bys teoreticky mohla být moje teta?" zeptala jsem se opatrně, ale neskrývala jsem pobavení.

"Je to dost pravděpodobné." S úsměvem na mě mrkla a pak mě objala, musím uznat, že by byl velice příjemný pocit, mít takovou úžasnou tetu, pomyslela jsem si a musela se zasmát.

Taky vypadala, že by se jí ta představa líbila.

Pustila mě a chystaly jsme se vystoupit, už teď sice jdeme pozdě, ale s dobrým pocitem.

,,Jo a Bells, neboj se, tvoje tajemství zůstane neprozrazeno, dokud ho sama neřekneš. Edwardovi dřív stačilo, že neslyšel moje myšlenky a pak ses objevila ty… a je z toho zralej do blázince.

Má rád kolem sebe kontrolu a pořádek. Když jsme u sebe najednou nic neslyší, neví, co čekat a ty tvoje žertíky mu dávají zabrat."

Musela jsem se zasmát.

"To víš, Alice, časy se mění, teď jsem tu já a bude si muset zvykat na překvapení." A ta zdaleka neskončila.