Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Uprchlík 8. díl

Jídelna se už začala vyprazdňovat. Kvůli nezvladatelnému výbuchu smíchu jsem nestíhala. Rosalie pověřila Edwarda, aby na mě počkal, dokud nedojím. Měli jsme zase společnou hodinu biologie jako včera.

Zdálo se, že mu to nevadilo, tvářil se zamyšleně a něco nad čím přemýšlel, ho zdá se velice bavilo, protože se u toho přiblble culil.

Snažila jsem se to do sebe co nejdříve natlačit, abych už mohla zmizet a nemusela se na něj dívat.

Hluboce jsem si povzdechla, když se konečně povedlo, vstala jsem od stolu, nandala si tašku na rameno a dala Edwardovi najevo, že už jsem připravená odejít.

Beze slova se zvednul, vzal můj tác se zbytky a šel ho odnést.

"Páni tak tohle jsem nečekala," musela jsem dodat.

"Někdo tady musí mít slušné vychování," rýpnul si a mrknul na mě.

Asi bych si měla dávat pozor na pusu, kdyby slyšel všechno, co si myslím, tak už bych ležela na tom tácu já, respektive moje pozůstatky.

Otočila jsem se, více jsem nekomentovala jeho marné pokusy mě naštvat a šla ke třídě.

Když jsme procházeli chodbou, zrovna zvonilo na hodinu, přidali jsme do kroku, ale pořád nám ta minuta scházela.

Ve třídě už čekal vyučující a kroutil hlavou.

Á… jé, teď mi došlo, nebyl to ten učitel, kterému jsem zapřísáhle tvrdila, že už se neopozdím? Podle výrazu? Ano byl.

"Omlouvám se, pane profesore, Bella měla menší problém s jídlem, tak jsem jí tam nechtěl nechat samotnou."

Ujal se omluvy Edward a tvářil se jako štěňátko.

Musela jsem být úplně rudá. Co to tady zase mele za nesmysly, problém s jídlem? Já?

Třída se začala smát. Jen počkej, já ti ukážu, co to znamená mít problém s jídlem, momentálně má jídlo problém s tebou!

Jen jsem se nesměle usmála a šla do lavice.

,,Slečno Swanová, ještě neodcházejte, přišli jste jako poslední, tak mi prosím přineste z kabinetu vycpanou rekvizitu holuba, dnes budeme studovat anatomii ptactva.´´

No super, mám jít s Edwardem sama do kumbálu a ještě k tomu dobrovolně, to mi snad všichni dělají naschvál.

Otočila jsem se a zamířila zpátky k učiteli, který si mě prohlížel. Edward se smál, viděl, že se do toho dvakrát nehrnu, proto se určitě těšil ještě víc.

Ale vlastně proč ne, co kdybych na něm vyzkoušela stejné mučící metody, které na mě už dva dny praktikuje.

Začala jsem se usmívat, to ho trochu zarazilo.

"Tak pojď Edíku nenecháme přece pana profesora čekat."

S těmito slovy jsem si vzala od učitele klíče, vzala Edwarda za triko a táhla za sebou ke dveřím.

Třída se smála a Edward za mnou vrčel.

Na chodbě se mi vysmekl a směroval mě ke správným dveřím. Vešel první a začal si prohlížet terén. Až na konci úzké chodbičky byli na polici ptáci.

Ukázala jsem před sebe, abych ho upozornila. Otočil hlavu, zadíval se na polici pěkný kus nad zemí a na vratkou seschlou židli, na kterou jestli se postaví, tak nemá šanci.

Samozřejmě, že by se snadno dostal k cíli, kdyby vyskočil. Ale to bych mohla nabýt podezření, že s ním není něco v pořádku a to nechtěl riskovat.

Suverénně jsem se protáhla až ke stěně a tím prolomila jeho dilema. Chtěla jsem vylézt na nestabilní židli. Jeho ruce mě přidržovaly za boky.

"Buď opatrná," dodal nesměle a už na mě šahal.

Zděsila jsem se, snad se mi jeho doteky nezačínají líbit. Soustřeď se! Okřikla jsem se.

"V klidu, trochu důvěry, prosím," zasténala jsem.

Natáhla se pro ptáka.

"Páni, ten zavání," musela jsem si postěžovat. Nebyl lehký, ale dalo se to unést.

Otočila jsem se směrem k Edwardovi a pomalu slézala dolů, ptáka stále držícího nad hlavou.

Držel mě pevně za boky, abych neupadla. Úmyslně jsem se mu otírala prsy o obličej. Najednou ztuhl.

Podívala jsem se mu do teď už tmavých očí a začala se posmívat.

,,Ale copak Edíku došla ti snad slova?´´

,,No - e, Co?´´

Nebyl schopný správně reagovat.

Zasmála jsem se a šla zpátky do třídy.

Celá hodina proběhla rychle, až jsem litovala, že už je za námi, nemohla jsem se vynadívat na Edwarda, který se za tu dobu ani jednou nepohnul. Skoro bych si začínala myslet, že je z kamene.

Po zvonění jsem se chopila úlohy vrátit holuba tam, kam patří, opatrně jsem ho zvedla a šla ke dveřím. Jenže jsem neodhadla směr mé chůze a žuchla sebou na zem před všemi ze třídy, kteří ještě nestačili odejít.

To Edwarda probralo, vyletěl z lavice a hnal se ke mně.

,,Že by ho přece jen zajímalo, jestli jsem v pořádku?" ptala jsem se, sama sebe.

Když byl těsně u mě sehnul se a…

Zvedl ze země tu opeřenou zdechlinu a začal si s ní povídat.

"Chudinko malá, snad se ti nic nestalo, té ošklivé holčičky si nevšímej, já se o tebe postarám, už se tě ani nedotkne."

Křenil se u toho jak vůl a šel jí odnést na místo, kam patří.

Seděla jsem stále rudá vzteky na zemi, div jsem kolem sebe nekopala.

"Ještě, aby mu ten pták začal odpovídat."

Netrvalo dlouho a vracel se. Nestačil udělat žádnou poznámku, na mou už tak pošramocenou pověst. Protože už mě ze země sbíral Mike, který byl celý šťastný, že si může zahrát na prince vysvoboditele.

V jeho očích se úplně lesklo "Drak je pryč, princové mají pré" by mě zajímalo, kde má bílého koně, jestli ho zaparkoval před školou, tak už mu ho Jasper vyžunknul a bude muset domů po svých.

Když nás Edward zbystřil, zamračil se a sledoval, co bude dál.

Jen počkej, já ti ukážu! Pomyslela jsem si a jako poděkování vlepila Mikeovi pusu na tvář.

Ten zčervenal a Edward? Kdyby to bylo možné, zlostí zbledl.

Vzala jsem si věci a vítězoslavně namířila k východu.

Tenhle den ve škole nebyl tak špatný, docela jsem si ho užila. Musela jsem s úsměvem uznat. Nasedla jsem do auta a jela domu.

Večer jsem měla v plánu zavolat Sessi, bude určitě zvědavá, co jsem ty dva dny dělala.

Otevřela jsem dveře a šla do obýváku, tam jsem si nechala tašku s učením a šla se najíst.

V lednici jsem objevila nějakou zajímavě vypadající červenou omáčku, tak jsem si řekla, že nejlepší zpracování bude asi na špagety.

Vyndala jsem hrnec, nalila tam trochu vody, osolila, hodila tam těstoviny a nechala vařit.

Došla jsem nahoru k sobě do pokoje, zapnula potichu hudbu a převlékla se do domácího oblečení. Zase jsem sešla do kuchyně, kde už na mě čekalo jídlo.

Procedila jsem špagety, nandala je na talíř a zalila omáčkou. Vzala jsem si jídlo nahoru a lehla si s ním do postele.

Ležela jsem na břiše a ve vzduchu kmitala nohama... tak tohle je pohodička.

Vzala jsem telefon a vytočila číslo Sessi, jednou to zazvonilo a už se ze sluchátka ozval krásný hlas, připomínající melodii.

,,Ahoj Sessi, tady Bella, jak se máš? Co je nového?" Byla jsem ráda, že ji slyším.

,,Nazdárek Bells, jsem ráda, že jsi zavolala, tady je všechno při starém, několikrát už za mnou byl tvůj táta, trochu zuří, ale jinak je v poho, asi to čekal, nevypadal překvapeně, mám ti vyřídit, že si tě prý najde."

Musela jsem se zasmát, ale neskryla jsem obavu v hlase.

Pověděla jsem jí všechno od svého příjezdu sem, většinou se smála, když jsem jí popisovala téměř neuvěřitelné situace. Trochu znervózněla, když jsem jí řekla, že Cullenovi jsou upíři, ale pak to přešla.

Debatovaly jsme až do večera. Už jsem chtěla končit, když se mě zeptala na něco divného.

,,Ty, hele Bells, jak se cítíš, když jsi tam ve Forks?´´

Nechápala jsem její otázku, kam jí směřuje. Zaváhala jsem.

,,No fajn, necítím se špatně, zatím si nestěžuji. Proč?"

"Já jen nevím, jestli si to uvědomuješ, ale za poslední tři hodiny, co spolu mluvíme, jsi neřekla větu, ve které by nebylo slovo Edward."

Krátce se zasmála.

"Nevím, co tím myslíš," řekla jsem nechápavě a začala se trochu bát, ač jsem neměla důvod. Podle toho co jsem jí tu vykládala, musela tušit, jak moc ho nesnáším.

"Víš, znám tě dobře, lépe než si myslíš a jak tě tak poslouchám…"

Napjatě jsem čekala, co řekne.

"Edward Cullen, se ti líbí, hodně se ti líbí, tak už si to konečně přiznej."

"Tak to ani omylem," vztekala jsem se.

"Už musím končit Sessi, brzy zase brnknu, postarej se mi prosím o Charlieho a nedělej si o mě starosti, uvidíme se."

A rychle jsem zaklapla hovor, než stačila něco říct.