Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Uprchlík 7. díl

Ráno jsem se probudila brzy, včera jsem šla spát dřív, tak jsem byla odpočatá a vyspinkaná do růžova.

První, co jsem si představila, byl Edwardův výraz, když si ho Alice včera podala za to, že mě mučil. Nemusela jsem u toho být, vím naprosto jistě, jak se musel tvářit.

A druhá věc, večer jsem nestihla vyplnit papíry pro ředitele, tak se do toho budu muset pustit teď. Vzbudila jsem se ještě před zazvoněním budíku, takže mám krásnou hodinu a půl náskok.

Ale proč si to nezpříjemnit? Vylezla jsem z postele, nasoukala se do bačkor a šla do kuchyně. Včera jsem byla tak unavená, že jsem se nestihla ani navečeřet a teď mám pořádný hlad.

Z lednice jsem vyndala vajíčka, hodila je na pánev, trocha mléka, trocha sýra, trocha toho a tamtoho. A měla jsem ukázkovou sýrovou omeletu. Ještě kavu a můžu si dopřát pořádnou snídani v posteli.

Vážně jsem se dobře vyspala, měla jsem chuť se jenom usmívat. Odnesla jsem si podnos se snídaní nahoru, zavrtala se zpátky do peřin a začala vyplňovat formuláře.

Když jsem dosnídala, měla jsem už všechno hotové, hodiny ukazovaly čtvrt na osm, což byl akorát čas vstávat a připravovat se do školy.

Umyla jsem se a jemně se namalovala. Dnes jsem měla chuť na pohodlí, tak jsem si vzala nízké bokové rifle, černé přiléhavé tílko s širokými ramínky a vše jsem podtrhla koženým páskem.

Vlasy jsem si nechala volně rozpuštěné a přirozeně se vlnící, vzala jsem si pohodlné černé sportovní boty a sešla schody do obýváku, tam jsem si připravila učení, odnesla ještě nádobí do kuchyně a byla připravená vyrazit na cestu.

U školy jsem byla včas, nijak jsem nespěchala, měla jsem ještě deset minut do zvonění a třídu hned za rohem. Vzala jsem tašku a chtěla vystoupit…

Vtom se rozletěly dveře u spolujezdce, něčí ruka se natáhla přese mě a přibouchla mi moje pootevřené dveře těsně před nosem.

Nervózně jsem otočila hlavu, abych se podívala na toho, kdo mi kazí náladu už po ránu.

Vedle seděl Edward a tvářil se nečitelně.

"Co tady děláš? Jestli potřebuješ někam hodit, řekni si sourozencům, já nejsem tvůj Šofér!"

"Kdybys byla můj šofér, tak už jsi nezaměstnaná, navíc v tomhle autě bych nikam nejel, nechci riskovat, že to cestou vzdá a já nedej bože uvíznu s tebou v pustině… Ale proto tu nejsem."

Odpověděl mi frajírek a tvářil se povýšeně.

Teď už jsem se ale naštvala, tímhle tónem se mnou mluvit nebude, natož s mým autíčkem!

"A mohl bys mi teda laskavě říct, co chceš? Nemám na tebe celý den!"

"Mohla bys mi zopakovat, co jsi řekla Alici?"

Aha, tak odtud vítr vane, musím uznat, že neztrácí čas.

"Kdy?" zatvářila jsem se nevinně a dělala hloupou.

"Minulý rok na Silvestra!" odpověděl s protočením očí.

Á, pán se snaží být vtipný, no tak dobře.

"To jsem tu ještě nebyla," řekla jsem mu a chtěla vystoupit.

Znovu se nahnul, přibouchl dveře, ale nestáhl se, zůstal nakloněný nade mnou s obličejem kousek od mého a zarýval se do mě pohledem.

Tahle situace by se dala přirovnat k citovému vydírání. Nehty jsem zarývala do sedačky a snažila se tvářit vyrovnaně.

Přivřel oči, přitáhl svůj obličej ještě blíž a začal mě hladit špičkou nosu.

"Neprovokuj, nebo toho budeš litovat… začínat si válku s někým, jako jsem já, se nevyplácí," řekl něžně a v jeho hlasu neskrýval touhu. Koutky úst se mu skroutily do šibalského úsměvu.

Tak fajn sebeovládání mám bytelný, ale tohle je už moc i na mě.

Vyčkala jsem moment, kdy se přestal soustředit a vysmekla se mu.

Vylítla jsem ze dveří a už stála na chodníku. Šklebila jsem se jako malé dítě, kterému se povedla rošťárna.

Zadívala se do těch jeho vyjevených tmavých očí, které postupně světlaly, a zazpívala.

"Já se těch tvých cínových vojáčků nebojím… to ty by sis měl krýt zákopy."

Otočila jsem se hrdě jako generál a vydala se ke škole, ani jsem se neohlédla.

Přiběhla jsem do kanceláře, rychle odevzdala papíry a vracela se přes parkoviště, kde byly hlavní dveře, všimla jsem si, že Edward už v autě není, tak jsem ho rychle došla zamknout a upalovala na hodinu.

Pohodlně jsem se usadila do volné lavice, zbývala mi minuta do zvonění.

Přišel učitel a zahájil hodinu literatury. Někdo zaťukal na dveře a hrnul se do třídy. Byl to středně vysoký, blonďatý kluk s milým trochu přitroublým úsměvem.

Přišel k mé lavici a přisedl si.

"Promiň, myslela jsem, že je tu volno tak jsem si sem sedla, doufám, že ti to nevadí."

Omluvila jsem se a on se usmál.

"Samozřejmě, že ne, jen seď v klidu, jsem Mike Newton."

"Bella," řekla jsem stručně a snažila jsem se vnímat výklad hodiny, už teď jsem tušila, že jsem sedla do vosího hnízda. Mike se tvářil nadšeně, div mu nevypadly oči s důlků.

"Takže ty randíš s Cullenem?"

Zvědavej!

Musela jsem se té představě zasmát.

"Ne, to rozhodně nerandím."

"Dobře," řekl a za culil se.

Ale ne, další zájemce… třeba bych ho mohla dát do hromady s Edem, můžou spolu hrát na vojenská tažení.

Dusila jsem se smíchy už jen z té představy.

"Je tu něco směšného?"

Mike to vypozoroval a nechápavě se na mě podíval. Ostatně on se ještě nepodíval nikam od té doby, co si sem kecnul, takže mu ten úšklebek neunikl.

"Ne nic to já jen tak… hele Mikeu máš rád vojáky?"

Chvíli nechápal, zíral na mě jak na debila a pak odpověděl.

"No, jako malej jsem chtěl být v armádě, ale to asi každej kluk."

To už jsem nevydržela a spadla smíchy vedle lavice.

"Slečno Swanová, můžete se laskavě uklidnit a posadit se zpátky na místo?"

Napomenul mě učitel, když jsem vybuchla jako armádní mina.

"Promiňte, omlouvám se, už se to nestane."

A zalezla jsem zpátky do lavice.

Kde na mě zíral vyděšený Mike. Asi se bál. Zbytek hodiny jsem předstírala, že dávám pozor, ale držela jsem se ze všech sil.

Zrovna jsme probírali Vojnu a mír.

To už bylo prostě moc, snažila jsem se na to nemyslet a přemýšlela jsem, že bych si mohla něco dobrého doma upéct.

Když hodina skončila, oddechla jsem si. Mike za mnou pochodoval celé dopoledne a snažil se vetřít do mé přízně.

Už jsem se nemohla dočkat oběda, až se ho zbavím. U třídy na mě zase čekala Alice.

"Ahoj Bello, ráno jsem tě nestihla pozdravit, jdeme na oběd?"

Pozdravila jsem jí, přikývla na souhlas s obědem a postěžovala si sama sobě, škoda, že na mě ráno nepočkala.

Došly jsme do jídelny, nandaly si jídlo, ne, že by ho Alice potřebovala. A vydaly jsme se ke stolu, kde už všichni byli a čekali jen na nás.

Když jsem přišla ke stolu a viděla Edwardovo otrávený výraz…

Stoupla jsem si před všechny do pozoru, hlasitě na pozdrav zasalutovala a skácela se na stůl smíchy, před zraky celé rodiny.

Celý stůl se otřásal se mnou a slyšela jsem Emmetta, jak se přidal, když viděl co se mi stalo.

"Hráblo jí?" zeptal se udýchaně mezi smíchem.

Ležela jsem na stole a svíjela se v křečích, nemohla jsem přestat. Naproti seděl Edward a vyděšeně mě sledoval.

"Nejsem si jist," odpověděl Emmettovi.

Všem cukaly koutky, když mě tam viděli bezvládně se mlátící.

Po nějaké době to ustalo a já byla schopná reagovat.

"Proboha Bello, co to bylo?" zeptal se mě nevěřícně Jasper.

"Toho si nevšímejte." A pořád jsem se očima smála.

"Něco bych vám chtěla navrhnout," řekla Alice, aby změnila téma a já se stihla uklidnit.

Doufala jsem, že neřekne společnou večeři, to už bych nezvládla a pukla jako balón.

"Napadlo mě co si zítra zajít společně někam do klubu? Oslavit Bellin příjezd."

Rosalie se hned přidala s tím, že má nové šaty a chce je provětrat, Emmett nebyl proti, Jasper by odkýval Alici i třetí světovou válku a Edward?

Nereagoval… pořád byl v šoku z mého výlevu.

"Super zítra je pátek, tak můžeme flámovat celou noc!"

Řekla natěšená Alice a začala plánovat detaily.

Neubránila jsem se a zeptala se.

"Hele Ede, a jaká je strategie?"

Nestačil mi ani odpovědět, protože jsem v tu ránu sklouzla pod stůl, smála se a smála a smála.