Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Uprchlík 6. díl

V tu chvíli, kdy vyřkl poslední větu, jsem ztuhla.

Vážně se mi to jen zdálo, nebo právě řekl, že si mám jít sednout vedle pana… Cullena?

Jeho poslední větu jsem si zopakovala tolikrát, až to nebylo zdravé.

Když si mě všiml učitel, vyděsil se.

"Proboha je vám dobře? Jste celá zelená."

Možná by bylo lepší říct mu pravdu? Ale co bych mu asi tak řekla, že jsem narazila na chlípného upíra, který mě právě před pár minutami, které jsem zmeškala, osahával ve skladu?

Ne to asi ne, to by nerozdýchal, buď by se složil, rozesmál, nebo šel do kanceláře hledat číslo na psychiatrickou kliniku.

Dobře budu lhát a zkusím se u toho tvářit způsobile.

"Ne - jsem - e - myslím - e - v pořádku."

To neznělo moc inteligentně. Třeba si bude myslet, že jsem mentálně retardovaná a budu mít od něj pokoj? Rozhodně jsem na to vypadala.

Nedůvěřivě i starostlivě se na mě díval, připravenej mě kdykoli zachytit kdybych se skácela.

"No, tak si běžte sednout, ať mohu začít hodinu, kdyby něco tak mi řekněte."

Celkem se mi líbilo stát tak daleko od poslední lavice i přesto, že se na mě všichni dívali. Odhodlala jsem se a udělala první krůčky. Třeba to nebude Edward, třeba je to Jasper nebo Emmett. Uklidňovala jsem se. Nerada si vyslechnu jaké koly vtipy, cokoli... ale hlavně ne Edwarda... to nevydýchám.

Přišla jsem na konec, kde končily lavice, a odhodlala se vzhlídnout, ke kterému katovi mě učitel poslal.

Zvedla jsem hlavu a v lavici přede mnou, seděl Edward a uculoval se jako měsíček na hnoji. "A je to v hajzlu," pomyslela jsem si, nikdy jsem nebyla sprostá, ale tohle prostě nešlo. Být s ním ve třídě by byl průšvih, natož s ním sdílet lavici, to už je průser.

Hlavně nedat najevo jakékoliv vykolejení, hlavně ať si nemyslí, že vyhrál. Jestli hraje na to, že je pěknej, tak se chlapec přepočítal. Na krásu jsem byla zvyklá od té doby, co jsem poznala Sessi. Takže klid, Bello, tohle zvládneš!

Posadila jsem se a snažila o ignoraci.

"Takže ztratila jo?" zašeptal vemlouvavě.

Rýpl do mě, můj hloupej spolusedící. Ani jsem se na něj neotočila.

"Promiň, nechtěl jsem tě tak moc rozhodit, že jsi nenašla jediné dveře na chodbě."

Teď už se třásl smíchy, na to už jsem musela reagovat.

"To by se ti nikdy nepodařilo."

Nevěřícně se na mě zadíval a přimhouřil oči. "Proboha snad to ten magor nebude brát jako výzvu!" zděsila jsem se.

"Uvidíme," dodal s až moc velkým nadšením.

"Co prosím?" Chtěla jsem se přesvědčit, jestli jsem slyšela dobře.

"Já ti dám takový uvidíme, že ještě budeš prosit o odpuštění, plazit se přede mnou a doufat, že přestanu. Za tohle ti nedám pokoj, ani kdybys škemral," říkala jsem si uvnitř mé hlavy.

,,Ne nic, to já jen tak..." odpověděl a ústa se mu roztáhla do takového úsměvu, že jsem myslela že se mu roztrhnou tváře.

Zbytek hodiny proběhl mlčky, periferním viděním jsem sice viděla, jak mu zacukaly koutky kdykoli se na mě otočil. Mě ani nenapadlo, podívat se na tu obludu vedle sebe… chlípnou obludu.

Když konečně zazvonilo, vypařila jsem se ze třídy jako pára nad hrncem. Parkoviště jsem vzala jedním dlouhým skokem. Už jsem stála před autem, když..

"Kde mám klíčky?" - V kabelce.

"Ale kde mám proboha kabelku?" zděsila jsem se. Konečně mohu uniknout ze spárů nejotravnějšího upíra na světě a stane se mi tohle.

Opřela jsem se o dveře auta, zavřela oči a doufala, že se třeba rozplynu.

"Neříkej, že jsi vyčerpáním usnula," promluvil pobaveně sametový hlas přede mnou a já doufala, že si to jen vymýšlím.

Třeba, když neotevřu oči ten hlas odejde, nebo se rozplyne. Najednou jsem na svých rtech ucítila chladný dotek, který zase rychle zmizel.

Prudce jsem otevřela oči.

,,Co to sakra… ty se mi snad zdáš, opovaž se to zopakovat, teď máš v mobilu snad dost holek, než je všechny ocumláš, máš dost práce na rok!"

To ho trochu naštvalo, začal se mračit a vztekat.

Na tyhle pohledy jsem neměla náladu, sebrala jsem se a šla domu po svých.

Bože jak já toho upíra nenávidím!

Když jsem došla před barák, vyndala jsem náhradní klíč, který jsem schovala pod kámen vedle cesty ke dveřím.

Odemkla jsem a zalítla do sprchy, na nic jiného jsem se nezmohla. Když jsem vycházela, uslyšela jsem hučení motoru a krátce na to zaťukání na dveře.

Hodila jsem na sebe tepláky, triko a šla otevřít.

Ve dveřích stála Alice a zubila se, když pozvedla ruku, všimla jsem si, že v ní má mojí kabelku.

"Ó… díky," vrhla jsem si jí kolem krku. Vážně jsem se bála, že jsem jí nechala v tom skladu.

"Edward mi volal, že nemáš kabelku, ve které jsi měla klíčky od auta. Tak jsem přijela ve tvém, abys mohla zítra do školy jet... No jaká jsem?"

"Kouzelná!" zakřičela jsem a znovu jí objala. Nějakej starostlivej, ten upíří maniak.

Když jsem jí pustila, zeptala jsem se, jestli půjde dovnitř, jen přikývla a šla semnou ke mně do pokoje.

Sedla si na postel a šla rovnou k věci, která ji zajímala.

"Hele, neber si to špatně, je to vaše věc, ale zdá se mi to nebo se mezi tebou a Edwardem něco děje?" dívala se na mě tak nadějně.

"Nerada tě zklamu, Alice, ale vážně není proč jásat, nic se neděje. Nevím, o čem mluvíš."

Podívala jsem se stranou a doufala, že mi uvěřila. Jejího blbýho brášku s ní rozebírat nechci.

"Aha, tak se mi to asi zdálo," podotkla Alice a šklebila se, jako by věděla něco co já ne.

,,Jo a jak vzal ten fórek s inzerátem? Když jsi odešla, už se nevrátil, tak jsme tušili, že tě odchytl cestou," ptala se jen tak mimochodem.

,,Jó, nó, v pohodě... trochu se vztekal, potom vyhrožoval a nakonec mě pustil, nic děsivého."

"No i když," pomyslela jsem si.

"Tak to jo, já jen, že z toho kumbálu kam tě zatáhl, žádnej řev nebyl slyšet. Báli jsme se a tak se Emmett vydal za tebou, aby ti pomohl, ale zdálo se, že to nepotřebuješ tak se vrátil."

Teď už se třásla smíchy a čekala, co jí na to povím, hlasitě jsem polkla a snažila se uklidnit. No pokud je Edward tak stydlivý jak mi říkala Angela, tak se s tím zážitkem asi chlubit nebude, tak proč ho trochu nepotrápit.

"Nemysli si, že v tom bylo něco jiného než vztek, nemohla jsem křičet, zacpal mi pusu a pak mě mučil, těsně před zazvoněním mě pustil, aby neměl průšvih," zafňukala jsem.

Lhala jsem jako když tiskne... ale co, v podstatě to byla pravda.

Dívala se na mě jako, když jsem spadla z višně.

"Tak tohle si s ním vyřídím, ubližovat ti nebude!" řekla rozhodně a já se zastyděla. Přeci jen to bylo trochu jinak, než si zřejmě myslí, snad bude Edík držet pusu. To, že mi to pak spočítá, s tím se počítá. Musela jsem se zasmát.

Za chvíli venku zatroubilo auto a ona se zvedla k odchodu.

"To je Jasper, říkala jsem, že tu budu, aby pro mě zajel. Zřejmě se nemohl dočkat, proto přijel dřív."

Omluvně se na mě podívala a já jí chápala.

"Nic se neděje, uvidíme se zítra." Pak jsem trochu dostala strach, radši jsem dodala:

"Edwarda moc nehubuj, on za svůj mozek nemůže." Zvonivě se zasmála a já na ni mrkla. Oběma jsem zamávala a zavřela dveře.

Byla jsem hotová, plácla jsem s sebou do postele a usnula.