Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Uprchlík 5. díl

Alice mě doprovodila těsně před třídu, usmála se, popřála hodně štěstí a odcupitala na svojí hodinu.

"Teda, to štěstí, které mi tu všichni přejou, bych opravdu potřebovala." Smutně jsem dodala, otevřela jsem zažloutlé dveře od učebny a vešla.

Zbývalo ještě pár minut do zvonění. Našla jsem si volné místo vedle nějaké mile vypadající dívky, která si mě zvědavě prohlížela.

Přišel vyučující, změřil si mě pohledem (ostatně jako všichni tady), podepsal mi papír a víc to nekomentoval.

,,Ahoj, já jsem Angela a ty musíš být... ta nová?" zeptala se mě mile tmavovláska a upřímně se usmála.

,,Ehm… jo... Ahoj, já jsem Bella, právě jsem se přistěhovala, jak o mně víš?" Byla jsem překvapená, vypadala, že je v obraze. Trochu zaváhala, krátce se uchychtla a pokračovala.

"No… byla jsem před chvílí na tom parkovišti."

"Aha tak proto," pomyslela jsem si, nevypadala jako drbna, mírně naklonila hlavu na stranu a lítostivě se na mě dívala.

"Jo… no… ehm…" začala jsem koktat a nevěděla, co jí na to mám říct.

"Nic si z toho nedělej, stane se." Snažila se mě povzbudit a víc to nekomentovala.

"Spíš mě překvapila reakce Edwarda Cullena, vy se znáte? Takhle nezdvořilého jsem ho ještě neviděla?" Chvíli jsem zaváhala.

"No… jo, potkali jsme se v obchodě, ještě s jeho sestrou Alicí."

Vytřeštila oči a nevěřícně zírala.

,,Je to zvláštní, nikdy se s nikým nebaví, straní se všech kromě své rodiny, všichni jsou tak nějak spolu, chápeš jako "spolu", až na Edwarda, neviděla jsem ho se tu bavit s žádnou holkou, myslím, že to všechny překvapilo."

Nemohla mi neujít zmínka o Edwardovi, jako tichém chlapci, stranícím se děvčat. Viděla jsem přece ty lačné pohledy holek, jak si ho prohlíží, až jim sliny odkapávají od úst.

Nemohla jsem mlčet a nezeptat se Angely.

"Myslíš to tak jako, že si holek na škole nevšímá?"

,,Ne jenom holek na škole, už je tu dva roky a nikdy jsem neslyšela o žádné, se kterou by něco měl. Pochop je to malé město a i když nejsem drbna, taková "bomba" by se ke mně chtě-nechtě donesla," odpověděla mi jen tak s pokrčením ramen.

"Zajímavé..." tohle mě zaujalo, ,,s tím by se mělo něco udělat," v hlavě se mi už začínal rodit plán. Nemůžu si dovolit ho někomu prozradit, jsou to upíři mohou mít nějaké schopnosti, o kterých nevím, třeba Eda! Tomu bych tipovala dar blbosti... Aby to bylo překvapení a splnilo to efekt, musím to udělat v tichosti.

Po pár odpovědí na Angeliny otázky ohledně mého příjezdu, konečně zazvonilo a já mohla uskutečnit svou pomstu.

Musela jsem se zlomyslně chechtat, když jsem se blížila ke třídě, kam zmizela Alice. Slyšela jsem profesora, jak dokončuje výklad a po pár vteřinách se otevřely dveře a vyšli žáci. Mezi nimi jsem odchytila Alici a zatáhla ji stranou.

,,Hele Alice, mohla bys mi prosím dát číslo Edwardova mobilu?"

Nechápavě se na mě podívala, ale beze slova mi ho dala. Nedočkavě jsem jí vytrhla papírek s číslem z ruky a utíkala do první volné třídy s počítačem.

Měla jsem na to 20 minut, protože se nám, kvůli nějaké události posunulo vyučování. Doufala jsem, že ta událost nejsem já.

Sedla jsem si za počítač ve třídě, která byla stranou od všech ostatních, otevřela Word a začala psát:

Musela jsem se u toho tlemit jako pitomá.

"Jen počkej já z tebe udělám lamače dívčích srdcí."

Pod to jsem ještě napsala Edwardovo telefonní číslo a zvýraznila inzerát.

Vedle počítače jsem našla tiskárnu a zadala tisk. Po pár vteřinách jsem už měla pomstu pevně v rukách.

Vypnula jsem počítač, dala papír do kabelky a běžela do třídy, měla jsem to akorát.

Dopoledne proběhlo uspokojivě, hodinu před obědní pauzou jsem papír připíchla na velikou nástěnku s informacemi dole v hale, které si prostě není možné nevšimnout.

Celou hodinu jsem byla jako na trní, nemohla jsem se dočkat oběda. Venku bylo zataženo, tak neměli důvod nebýt ve škole. Konečně zazvonilo, u dveří už na mě čekala Alice, vypadala nedočkavě. Určitě už o tom ví, vypadala pobaveně.

"Půjdeš s námi na oběd?" přímo zazpívala.

"Jistě, velice ráda, alespoň mi představíš zbytek rodiny." Mrkla jsem na ní a usmála se.

Chytila mě kolem ramen a táhla do jídelny. Jídelna byla nacpaná k prasknutí a většina se motala kolem stolu Cullenů, tam na židli seděl Edward... vypadal otráveně.

Musela jsem se zasmát, že by se mi štěstí vrátilo? Určitě o tom ještě nemá ani páru, dosvědčuje to fakt, že jsem stále na živu.

Nandala jsem si jídlo a cestou ke stolu se musela uklidnit, jak nejvíc to šlo.

"Ahoj," pozdravila jsem všechny a sedla si na jedinou volnou židli, kterou mi rezervovala Alice.

"Ahoj, my se ještě neznáme, jsem Rosalie," pozdravila mě nádherná blonďatá múza naproti mně.

Potřásla jsem si s ní rukou a dodala, že mě moc těší. Do toho vpadnul Emmett a tvářil se kajícně.

,,Bello, omlouvám se za to ráno, vážně jsem se nemohl nesmát, kdybys viděla svůj výraz taky by ses válela," pochechtával se. No, tahle omluva nebyla tak docela omluvou, trochu mě to ještě štvalo, ale když jsem si vzpomněla na moje rozveselení, byla jsem v klidu.

"To je v pohodě Emme, nebyla to tvoje vina a už si na to ani nevzpomínám." Usmála jsem se na něj "upřímně" a zřejmě mi to věřil, i když v jeho pohledu byla nedůvěra. Nechápala jsem proč? Já, takovej andílek? No nemějte mě rádi...

Z mého bloumání mě vyrušilo zazvonění telefonu o dvě židle vedle, kde seděl Edward. Jen se podíval na displej a ani se neobtěžoval zvednout hovor. Všichni se na něj podívali a nechápali… já s nimi, i když jsem byla zasvěcená a Alice podle jejího neidentifikovatelného úsměvu taky.

"Edwarde, proč to nevezmeš?" ptala se ho zvědavě Rose. Vztekle se na ni podíval, ale nic neřekl.

"Edovi celou hodinu volají nějaké holky a zvou ho na rande, nestačí je odhánět." Posmíval se Emmett a snažil se zadržet smích, když se na něj Edward otočil, zmlknul.

"Zajímalo by mě, odkud vzaly číslo!" zavrčel ke stolu nic nechápajících sourozenců, každého si zadumaně prohlížel, až se zastavil pohledem na mě. Hned jsem na něj vyjela.

"Na mě se nedívej, já v mobilu žádný blbečky nemám," řekla jsem mu vysměvačně.

Začal funět jako býk na červenej hadr. Zřejmě by se na mě vrhnul a zadupal mě do země, kdyby nás nevyrušila nějaká slečna, která se suverénně hnala za Edwardem a válcovala všechno kolem jako tornádo.

Když byla u našeho stolu, začala s námluvami.

"Ahoj Ede, chtěla jsem se tě zeptat…"

"Ne Jessico, nemám zájem, proč mě všichni nenecháte na pokoji?!" Zaječel na ní Edward a tvářil se jako šílenec.

Bylo vidět, jak se Jessica nafoukla a zamrkala.

"Tak sis neměl podávat inzerát, když nemáš zájem!" vyprskla na něj a chystala se odejít.

V tu ránu jí Edward chytil za loket a otočil jí. Nechápavě na něj civěla, bylo na něm vidět, že se snaží ovládat.

"Můžeš mi, prosím, zopakovat co jsi to řekla o tom inzerátu?" procedil skrz zuby a já tiše zaúpěla.

"No…" zaváhala Jessica, ale pak pokračovala, zřejmě věděla, že z toho se nedostane.

"Na nástěnce v hale visí inzerát, že hledáš dívku, je tam tvé jméno a číslo na mobil."

Kdyby to bylo možné v tu chvíli by Edward měnil barvy a na jistotu vím, že by skončil u rudé.

Pustil, Jessicu a otočil se na mě zrovna, když jsem se chystala odcházet.

"Kam si myslíš, že jdeš?" A přitlačil mě zpátky na židli.

"No… ééé, už jsem dojedla tak jdu na další hodinu," řekla jsem mu koktavě, ale tak nevinně, že by se můj pohled dal srovnat s pohledem jehňátka. Nechtěla jsem ho moc provokovat, bylo vidět, že se drží z posledních sil. Svým pohledem do mě vypaloval díru.

"Nikam! Tady budeš!" ukázal na místo, kde jsem seděla.

"A jestli až se vrátím, nebudeš sedět tady na tom místě! Jestli se pohneš jen o pouhý milimetr, přísahám, že ti budou státy malý," divoce zavrčel.

Sebral se a někam odešel, začala jsem přemýšlet o dovče v Evropě, o té nemluvil… a rychle se zvedat.

"Kam jdeš, jsi sebevrah?" zeptal se mě Emmett třesoucí se smíchy.

"Vyklízím pole, ráda jsem vás všechny poznala… a sbohem."

Emmett mi nezvládl ani odpovědět, protože se skácel pod stůl, kde už ležel Jasper.

Rosalie se na Emma podívala stylem, jestli hned nepřestane dělat ostudu, má na měsíc smůlu, ale bylo vidět, že i jí cukají koutky.

Alice se také řehtala, ale snažila se taktně uklidnit.

"Klid Bell, ono ho to přejde." Ale bylo vidět, že tomu moc nevěří.

"Tím mi chceš říct, že se z toho vyspí a bude dělat, že se nic nestalo," vypískla jsem.

Podívala jsem se na ní nevěřícně.

V tu chvíli už byla pod stolem i Alice. Povzdechla jsem si a řítila se ze dveří.

Smích byl slyšet po celé chodbě. Utíkala jsem, jak jen jsem mohla, nevěřila jsem, že by mě zamordoval, ale o zlomených kostech se tady nemluvilo.

Už jsem viděla na dveře od únikového východu.

Když mě něco zastavilo, zvedlo do vzduchu a zatáhlo do malého skladu u vchodu.

Začala jsem hystericky ječet, ale v tom jsem měla pusu zacpanou studenou tvrdou rukou.

Rozhlédla jsem se kolem sebe, Edward stál přede mnou v ruce můj inzerát a vraždil mě pohledem.

"Nevykládej mi, že s tím nemáš nic společného. Můžeš mi to vysvětlit?!"

Stáhl ruku, abych mluvila. Byl klidnější, než jsem si myslela.

"Nemůžu," špitla jsem a doufala, že se mě na nic už nebude ptát.

Přistoupil blíž... svým tělem mě přitlačil ke zdi, vzal mi moje ruce a zaklínil mi je nad hlavou.

V místnosti bylo šero, celým tělem se mě dotýkal a ve vzduchu byla cítit elektřina, napětí by se dalo krájet.

Sklonil ke mně hlavu, oči měl úplně černé a jiskřily.

Skoro se dotýkal mých úst. Srdce mi bilo jako splašené a po celém těle jsem se třásla. Chtěla jsem, aby se ke mně přiblížil ještě víc, nebo jsem ho chtěla odstrčit?

Pootevřel rty a vydechnul, ovanul mě jeho dech a já po celém těle cítila vzrušení. Vložil mi koleno mezi nohy a načal mi s ním třít stehno. Začal se přibližovat, jemně se dotýkal mých úst. Když promluvil.

"Už to nikdy nedělej!"

A zmizel. Zůstala jsem stát přitisknutá ke zdi a lapala po dechu, myšlenky mi vířily hlavou, nebyla jsem schopná jedinou zachytit.

Nevím, jak dlouho jsem tam stála, když zazvonilo na hodinu. Snažila jsem se rychle sebrat, vstala jsem a utíkala do třídy.

Vběhla jsem tam zrovna, když učitel zahajoval vyučování.

"Á, slečna Swanová, jsem rád, že jste nás poctila návštěvou," řekl sarkasticky, podepsal mi papír a podíval se po třídě.

"No…" nebyla jsem schopná dostat ze sebe něco kloudného, jak bych vysvětlila svůj pozdní příchod.

"Ehm… Omlouvám se, já jsem se ztratila," odpověděla jsem mu rudá jako rajče, ještě stále se vydýchávající.

"No dobře, příště ať se to neopakuje, běžte si sednout na místo... jediné volné je vzadu vedle pana Cullena, kterému to jistě nebude vadit."