Škola...
07.01.2010 (11:00) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4994×
4. Kapitola – Škola
Spala jsem celkem klidně, občas jsem se probrala a blaženě se usmála, zdály se mi krásné sny o Edwardovi. V každém jsem ho zabíjela jiným způsobem a náramně si to užívala.
Ráno mi zazvonil budík a probral mě z mého snění. Naštvaně jsem se posadila, zamáčkla ho a protáhla se. Bylo ještě dost brzy, vzala jsem telefon a volala na číslo, které jsem dostala od Alice.
Ozvala se mi Forkská střední škola. Nechala jsem se přepojit do ředitelny a ani ne za 15 minut jsem se mohla chystat do školy.
S radostí vyřídil mojí žádost s tím, že se před vyučováním stavím v kanceláři a vyřídím tam nějaké formuláře o přijetí. Když jsem dotelefonovala, nevěřícně jsem kroutila hlavou.
"To šlo rychle, tady mají asi vážně nedostatek studentů, ke konci mě málem prosil." Nevěděla jsem, jestli mě to má potěšit nebo znervóznit.
Pomalu jsem se nechtíc vysoukala z peřin, povlečení má nádhernou fialovou barvu a jeho saténový povrch krásně chladí mojí pokožku.
Došla jsem do koupelny a snažila ze sebe udělat člověka, přeci jen je to první den školy, tak si musím dát záležet.
Umyla jsem se, oči jsem si zvýraznila řasenkou a měděnými stíny, které na slunci házely modré odlesky. Ne, že by tady nějaké svítilo. Na rty jsem nanesla trochu jahodového lesku na rty, který lehce tónoval do červena, a vyžehlila si vlasy, které mi spadávali mírně pod pas a na koncích se točili do romantických prstýnků.
Byla jsem spokojená, vypadala jsem sice trochu bledě, ale taková byla moje přirozená barva, s tím nic nenadělám.
Ze skříně jsem vyndala ony krásné světle modré šaty a oblékla si je, přidala jsem ještě botky, které skvěle ladily. Jsou na mírném klínku tak se snad nezabiju.
Pořád jsem měla dost času, tak jsem se vydala na obhlídku domečku, kterou jsem včera pořádně nestihla. Začala jsem svým malým střešním pokojem, měl veliká dvě okna, jedno s výhledem do ulice a druhé s výhledem na nebe. V místnosti byly dvoje dveře jedny do koupelny a druhé do spodního patra. Stěny domu měly zářivou bílou barvu, jsem přesvědčená, že se zde nedávno malovalo.
V rohu jsem měla velikou skříň, kterou si vyloženě vydupala Alice.
"Určitě ta malá mrška má naplánované nákupy až do konce roku," stočily se mi koutky do úsměvu, jen co jsem si vybavila její tvář. Tolik se podobala Sessi, ne jenom vzhledově ale i povahou, díky ní jsem si nepřipadala tak sama.
Na zemi byl položený huňatý bílý koberec. Jasné barvy zvětšovaly místnost, která přesto vypadala útulně.
Větší zrcadlo na zdi a dřevěná poličková stěna z přírodního světlého dřeva. Tomu všemu dominovala obrovská postel s černou, železnou pelestí připomínající krajku.
Nemohla jsem si nevšimnout, že holé stěny působí smutně, něco s tím budu muset udělat.
Prošla jsem dveřmi a vydala se po schodišti do malé předsíňky s odbočkou do kuchyně a malého obýváčku.
Obývák byl sladěný do vínovo-bílé barvy, v něm byla u zdi televize, naproti gauč, malý stolek s vázou a ještě pár drobností.
Opravdu se mi tady líbilo, nic lepšího jsem si nemohla přát. Ta atmosféra mě dojímala, potlačila jsem slzy a šla se nasnídat do kuchyně, kde byl stolek pro dva s židlemi naproti lince.
Udělala jsem si kafe a přibrala k tomu rohlík na nic výživnějšího jsem neměla chuť a když jsem se podívala na hodinky… ani čas.
Po snídani jsem si vzala do ruky lehký, černý svetřík a kabelku. Všechno pečlivě pozamykala a šla k autu. Měla jsem ještě čtyřicet minut čas, tak snad to bude stačit, abych našla školní pozemek.
Jela jsem podle předpisů po hlavní silnici, která se na konci stáčela do areálu, oddechla jsem si, že jsem to zvládla během deseti minut.
Zaparkovala jsem před stále ještě vylidněnou budovou na malém parkovišti určeném pro studenty. Vystoupila jsem, zabezpečila svého oranžového miláčka, který těžce lapal po dechu, a šla ke vchodovým dveřím.
Už z dálky jsem viděla kancelář s okýnkem. Přišla jsem blíž, zaťukala na sklo a čekala.
Po chvíli se vyklonila zrzavá paní ve středních letech.
"Dobrý den, mohu vám pomoci? Hledáte někoho?" Zvědavě si mě prohlížela a čekala, co ze mě vyleze.
"Dobrý den, já jsem Isabella Swanová, dnes k vám poprvé nastupuji do školy, ráno jsem mluvila s ředitelem."
Bylo vidět, jak jí to hlavou šrotuje, určitě byla již informovaná, akorát přemýšlela, co na mě vytáhne jako první.
"Ano jistě, už na vás čekáme." Otočila se, v něčem se chvíli přehrabovala a pak mi podala tolik papírů, že mi z toho vyrašil pot na čele.
Všimla si mého pohledu a chápavě se usmála.
"Nebojte se, není to nic složitého, vyplňte si to v klidu doma a zítra mi to před hodinou přinesete." Ještě mi podala rozvrh, potvrzovací papír, který mi musí každý z vyučujících podepsat ještě před hodinou a který sem musím na konci vyučování vrátit… popřála mi hodně štěstí.
Z toho papíru jsem moc nadšená nebyla, už jen ta představa mě otravovala, dospělý člověk a musí být takhle pod dozorem, to není spravedlivé.
Rozloučila jsem se, poděkovala a šla zpátky k autu, abych si tam dala formuláře a mohla se v klidu vydat na hodinu. Parkoviště bylo už plné, tak jsem přidala do kroku a doufala, že si mě nikdo nevšimne.
Spletla jsem se. Najednou vše utichlo a všichni se otočili mým směrem, holky podrážděně a chlapci? No jako na vánoční dáreček, nemohla jsem si nevšimnout, že pár z nich by si ten dáreček rádi rozbalili, podle výrazu jakým na mě civěli.
Snažila jsem si toho nevšímat a doslova jsem do toho auta prchala.
"Už jen pár kroků…" Nestačila jsem víc dodat. V tom tempu jakým jsem se snažila co nejrychleji dostat do náklaďáčku, se mi zamotaly nohy a já nenávratně letěla k zemi.
Nestačila jsem dopadnout, protože mě něčí studené ruce svíraly v pase a přitahovaly si mě blíž k boku. Zvedla jsem hlavu, abych si prohlédla mého zachránce.
Stačila jsem jen zaregistrovat nádherné zlaté oči, které mě pobaveně sledovaly a rty tak blízko, že bych se jich mohla bez problémů dotknout.
"A potom, kdo nečučí před sebe." Vysmál se mi ten blb tak nahlas, že celý pozemek začal slzet smíchy.
Nevědět, že by to bolelo víc mě než jeho, tak bych mu tu jednu natáhla.
Prudce jsem do něj zatlačila a zasyčela.
"Okamžitě mě pusť!"
"Dobře," ozvalo se bezstarostně a odpověď doplnilo pohození ramen.
V tu ránu jsem přistála na zadku, na betonu. To už obecenstvo nevydrželo a začali se řehtat nahlas.
Zrudla jsem jak rajče, zvedla se, beze slova došla k autu, hodila tam ty prokletý papíry a kráčela pryč kolem řehtajícího se Edwarda do budovy.
U vchodu mě doběhla Alice.
,,Bello, je mi to tak líto, tohle si odskáče, věř, že za ten včerejšek už dostal i od mámy."
Zlostně jsem se na ní zadívala.
"Já toho imbecila zabiju!" prskala jsem kolem sebe jako lasička. Za zády jsem slyšela Emmetta, Jaspera a samozřejmě Edwarda jak znovu vybuchli smíchy.
Alice se usmála.
,,Jak jistě pochopíš, podílet se na vraždě mého bratra nemůžu už z morálních důvodů… ne, že bych nechtěla," otočila se na kluky, kteří se pořád smáli a vyplázla na ně jazyk, ,,ale jestli máš v úmyslu se mu nějak pomstít, máš mojí podporu."
Usmála jsem se na ní a šla na hodinu promýšlet svůj plán.
Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Uprchlík 4. díl:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!