Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Uprchlík 29. díl - Edward

24.02.2011 (20:15) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3862×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Díval jsem se, jak se ode mě její záda vzdalují a nezmohl jsem se ani na slovo, abych ji zastavil. Prostě jsem tam stál a díval se, jak odchází. Bude to asi tím, že jsem byl v šoku z toho, co řekla. Ona to celou tu dobu věděla a přitom nic neřekla. Já před ní ze sebe dělám pitomce a ona se mi směje přímo do tváře?
„Edwarde,“ ozval se opatrným, ale výstražným hlasem Jasper.
„Co je?“ obořil jsem se na něj vztekle, až udělal krok vzad a zamračil se.
„Přestáváš se ovládat,“ podotkl už opatrněji.
„To si sakra piš, že se přestávám ovládat. Zešílím z vás všech!“ zařval jsem jako smyslů zbavený. Ozvalo se cvaknutí a oslnil mě blesk fotoaparátu.
„Tyyy!“ vydal jsem se k němu s touhou zakroutit mu hlavou na všechny světové strany, když mě Jasper a Emmett chytili. 
„To ty za všechno můžeš! Nebýt tebe, tak se nic z tohohle nestalo!“ ječel jsem po něm a on tam jen tak stál a hleděl na mě se zdviženým obočím a já měl sto chutí mu ho urvat.
„Co se stalo?“ zeptal se Emmett skoro vážně, ale stopy smíchu v jeho hlase byly jasně slyšet.
„Edwurd na mě ječí od té chvíle, co si s Bellou hráli na šimpanze. A navíc když jsem se zeptal, jestli to můžu taky zkusit, tak…“
„Já ti dám na šimpanze!“ trhl jsem sebou a vysmykl jsem se Jasperovi z rukou, ale Emmett mě pořád pevně držel, takže jsem se k němu nedostal.
„Tomu se říká soulož, sex nebo…“ chtěl jsem pokračovat, ale přerušil mě rázný hlas Esmé.
„Edwarde Anthony Masene Cullene! Jak se opovažuješ, se takhle chovat k naší návštěvě v mém domě?“ neječela, ale mně to tak znělo, hlavně její mysl, tak zněla.
„Jééé, Ede, ty to taky znáš?“ řehtal se Emmett. Vážně jsem se na něj podíval, „Snažíš se bejt vtipnej?“
„Proč máš tolik jmen Edwurde?“
„Jsem Edward ty imbelice!“ Emmett se začal pochechtávat a uvolnil své sevření a Jasper ho následoval, protože Emmettova nálada je pro něj nakažlivá.
„Edwarde, ještě jedno slovo a…“ zvážněla Esmé. Podíval jsem se jejím směrem, přešel k oknu, mávl nad všema rukou a vyskočil ven. Bylo by to jen plýtvání nekonečné energie. Věčnost krátká, abych s nimi ztrácel čas… lepší vymyslet, jak to vyjasnit s Bellou, pokud na mě nečeká v pokoji s dřevěným kolíkem v ruce.

Nemusel jsem běžet dlouho, jen tak, abych jim utekl z dosahu a abych se mohl ukrýt se svým vztekem. Na koho jsem vlastně naštvaný? Na Bellu? Jo, asi jo. Na sebe? Sakra jo! A na Chosého taky, už jen za to, že se vecpal do mé rodiny, jakoby k nám patřil. Kruci, co to se mnou je?! Nevyznám se v sobě, natož v ostatních. Kdo by z toho nešílel?
Teď už chápu, některé ty Belliny narážky, kterým se smála jen ona a… Alice? Ta malá podrazácká…
„Ach jo. Co jsem komu udělal?“ sedl jsem si na vyvrácený kmen stromů a opřel hlavu do dlaní.
„Edwarde, měl by ses pochlapit,“ zněl mi slabý hlásek v hlavě. Asi mi už totálně přeskočilo, ale ten hlásek má pravdu. Tím, že tu budu fňukat jak prvňáček, kterého si podali starší kluci, nic nevyřeším.
Trochu jsem se sebral a vydal se hlouběji do lesa, abych si mohl nepozorovaně a nerušeně zalovit. Přestože jsem neměl hlad, tak jsem potřeboval vybít tu vzteklou část mě, která by Bellu nejraději chytla za nohu, odvlekla do lesa a tam se jí zakousla do krku. Samozřejmě, že bych to neudělal, ale ten vztek tam hluboko uvnitř je a myslím, že bude lepší si ho vybít na zvířatech než na lidech.
Ani jsem neběžel, dával jsem si načas a potřeboval jsem být chvíli sám, abych nemusel poslouchat ničí myšlenky a mohl si tak utřídit tys svoje. Protože dneska mělo svítit celý den slunce, tak jsem měl dostatek času na pobyt v lese. Mohl jsem tady klidně trucovat, dokud by ten les nepokáceli, ale pravděpodobně bych si tím nijak nepomohl. Stejně to Belle jen tak neprojde, že mě takhle tahala za nos. To, že já jsem jí to neřekl dřív je jiná věc. 
Zazvonil mi telefon, podíval jsem se na displej, povzdechl si a zvedl to.
„Bude konec světa?“ zabručel jsem otráveně.
„Cože? Proč?“ zakoktala se Alice.
„Jen jsem hádal. Že bych nemusel pro nikoho vymýšlet omluvy a místo toho tady začít kopat díru do země,“ řekl jsem s klidným hlasem a jelikož jsem si z toho nic nepromyslel dopředu, tak ani sama Vědma Alice nemohla vědět, co ze mě vypadne.
„Proč díru?“ zeptala se zmateně Alice a já slyšel, jak v pozadí hovoru Jasper zadržuje smích… marně.
„No, abych si do ní pak lehl a ušetřil práci hrobníkům.“ 
„Ses praštil těžce do hlavy, ne? Prosím tě, přestaň vymýšlet blbosti a raděj přemýšlej, jak se omluvit Belle,“ pronesla káravým tónem.
„Já a omlouvat se jí? Za co? A mimochodem, když už jsme u Belly, tys věděla, že to ví?“ napětí v mém hlase zesílilo. V tu chvíli se z telefonu ozval zvuk oznamující ukončení hovoru. Nevěřícně jsem se podíval na displej, pak si položil telefon zpět k uchu, abych se ujistil, že se mi to jen nezdá a zase se podíval na displej.
„Ona to položila. To se mi snad jenom zdá,“ zazoufal jsem si. Vypnul jsem telefon a tiše se rozběhl, abych nevyrušil okolní zvěř. Větřil jsem a vybíral si jednotlivé pachy, hledal jsem nějaký, který by dočasně otupil mé smysly, ale všude jsem cítil jen vůni smůl, která vytékala z kůry stromů, mech, který je z jedné strany pokrýval a houby, které se schovávaly pod spadaným listím a jehličím, ale nikde jsem necítil vůni krve, což bylo dost neobvyklé. Pravděpodobně o mně tentokrát věděli dřív, než jsem se vydal lovit. Běžel jsem proto ještě o něco hlouběji a poslouchal přitom zvuky lesa. Poslouchal jsem pozorně a uslyšel jsem souboj, kde mohl vyhrát jen jeden… byl to souboj na život a na smrt. 
Nepozorovaně jsem doběhl až na místo, odkud se vše ozývalo, a cítil jsem dva pachy krve. Rozdílné, ale přesto téměř stejné. Byli to dva ranění vlci. Jeden byl raněn těžce a srdce mu skoro nebilo, zato tomu druhému bilo jako splašené. Vykročil jsem ze svého úkrytu a vlci si mě okamžitě všimli. Ten raněný ani nezvedl hlavu, jen pohyb uší naznačoval, že je ještě naživu. Ale ten druhý se okamžitě vrhl mým směrem, aby bránil svou kořist. Uskočil jsem stranou a vlk kolem mě ve skoku proletěl, dopadl na všechny čtyři a už zase zaútočil. Chvíli jsem si s ním takto pohrával, ale brzy mě to přestalo bavit. Při jeho posledním skoku, jsem ho srazil k zemi, popadl za kožich a jedním, rychlým pohybem skoncoval s jeho životem. Hltavě jsem pil jeho teplou krev, která se mi rozlévala po celém těle, a přivodil mi chvilkový pocit tepla. Jeho krev jsem vyčerpal až příliš rychle, a tak jsem jeho tělo odhodil bokem a přikročil k polomrtvému vlkovi, sotva dýchal a podle všeho ho i ten malý nádech bolel. Klekl jsem si k němu, vydal ze sebe slabý zvuk, který měl připomínat zavrčení, pohladil jsem ho po srsti, sehnul se nad něj a zakousl se.
Odklidil jsem jejich těla a rozhodl se, že je čas vydat se domů. Promluvit si s některými členy mé takzvané rodiny a MOŽNÁ se někomu omluvit. Rozhodně vím, komu se nebudu omlouvat, nebo pokud jo, tak to nebudu myslet vážně.
Od našeho domu jsem byl dost daleko, dál než jsem si myslel, ale doběhl jsem, ještě než začalo svítat. Vstoupil jsem do domu a v obýváku stála Esmé s rukama v bok a naštvaně podupávala nohou. Ještě si mě nevšimla, protože stála zády ke mně a byla až moc zabraná do svých myšlenek… hodně naštvaných myšlenek.
„Takhle jsem ho nevychovala. To teda ne. Co si to o sobě myslí, že se takhle bude chovat?“ kolovalo jí v hlavě. Zůstal jsem zaraženě stát a po chvíli si odkašlal, abych na sebe upozornil. A ono se povedlo, vylekaně sebou škubla a začala ze sebe vykoktávat nesouvislé věty.
„Edwarde… ty… teda… to…“ Tak teda jen útržky vět.
„Strašně jsem se lekla. Nebýt mrtvá, tak jsem dostala infarkt. To nemůžeš dělat, se takhle plížit a odposlouchávat ostatní. Měli bychom si promluvit, Edwarde,“ teď už mluvila vážně.
„Já vím, moc se omlouvám, ale prostě mi ujely nervy. Jsem teď jakejsi…“ zamyslel jsem se nad volbou vhodného slova, „podrážděnej. Ani nevím čím to je, ale potřebuju si promluvit s Bellou. Tobě se vážně omlouvám, už se to nestane.“ Alespoň doufám, dodal jsem v duchu. Chvíli se na mě zkoumavě dívala a snažila se přitom na nic nemyslet, ale v upíří mysli to není tak jednoduché. 
„Dobrá, odpouštím ti, ale ať se to neopakuje,“ řekla po chvíli. Kývl jsem hlavou a zvedal se k odchodu do svého pokoje.
„A Edwarde, já nejsem jediná osoba, které by ses měl omlouvat,“ dodala Esmé.
„Hmm,“ zamručel jsem. Neměl jsem v úmyslu se omlouvat někomu dalšímu.
„Myslím to vážně!“ podotkla ostřeji, než plánovala.
„To já vím,“ odpověděl jsem neutrálním tónem a rozešel jsem do schodů.
„Alice,“ zašeptal jsem do útrob domu, jakmile jsem došel do svého pokoje. Přišla během sekundy, stála ve dveřích a dívala se provinile na špičky svých bot.
„Řekni mi pravdu. Věděla jsi, že to Bella ví?“ zeptal jsem se kupodivu klidně na to, jak jsem se cítil. Ale Alice neodpovídala, za to její myšlenky běžely, a když si všimla, že ji odposlouchávám, tak se zamračila. Zachytil jsem něco v tom smyslu, že je jí to líto, ale nic víc, protože jediné, co ji znělo v hlavě, bylo: „Nevěděla… Nevěděla… Sakra! Nevěděla… Nevěděla… Sakra! Sakra!“
„ALICE!“ zvýšil jsem hlas.
„No tak jo, věděla. Ale přísahala jsem, že to ti to neřeknu. A navíc, měl jsi jí to říct sám!“ začala protiútok.
„Jo to měl,“ sklonil jsem hlavu.
„Jestli už ke mně nic nemáš, půjdu,“ otočila se k odchodu.
„Tímhle to neskončilo,“ řekl jsem do nastalého ticha.
Věděl jsem, že bych ještě stihl doběhnout k Belle domů, ale nějak jsem se na to necítil. Než s ní budu mluvit, budu si potřebovat trochu promyslet, co jí říct. Co třeba: „Hele, promiň, že jsem ti neřekl, že jsem upír a mám hroznou chuť si z tebe cucnout, ale neboj, neudělám to… teda aspoň myslím, že ne. A navíc tys to stejně věděla.“ Jo, tak to by asi nešlo. Možná bude lepší tam přijít a pak teprve myslet, koneckonců v její přítomnosti bych stejně nic připraveného ze sebe nedostal. Ať mám na ní sebevětší vztek nebo cokoli jiného, pořád je to moje Bella… doufám.
Rozhodl jsem se, nebudu tady sedět a nudit se čekáním na večer a mučit se tím, že nebudu moct být s ní. Možná můžu, ale jen tak, aby mě neviděla. Přece jen vypadala docela naštvaně, když odcházela. Nevím proč přesně, tolik bych si přál, abych zrovna její myšlenky mohl číst. 
Nechtěl jsem už s nikým mluvit, chtěl jsem být se svou Bells, a tak jsem se vydal ve stínech lesa ke škole. Bylo už chvíli po osmé hodině, ale doběhl jsem akorát včas, protože jsem v dáli slyšel burácivý zvuk jejího náklaďáčku, který všem dával velmi hlasitě najevo, že ještě žije. Jela pozdě do školy, po týdnu absence. To nebude mít učitel matiky radost, nemá ji zrovna moc v lásce.
Moc mi nepomohlo, že si hned na první hodině musela sednout vedle Mike Newtona. Jeho myšlenky byly hrozné, i kdyby se nejednalo o mou Bellu. Byl vážně nechutný, někdo by mu měl promluvit do duše, aby se nad sebou zamyslel a tím spíš, že pořád myslí jen na tu jednu jedinou.
Musel jsem se na Bell dívat přes myšlenky někoho jiného, nebo bych se nemusel udržet, celej třpytivej bych tam nakráčel a jednu Mikovi vrazil. To, že by mu vypadly zuby, by byl jeho nejmenší problém.
Celý den se vlekl až příliš pomalu. Bella vypadala zamračeně a chvílemi se zadívala do prázdna, pak si povzdechla a snažila se chvíli vnímat přednášejícího. Tento scénář se během dne několikrát opakoval a přidalo se i nervózní nahlížení do telefonu. I já jsem ten svůj několikrát držel v ruce a vyťukal pokaždé to stejné, ale vždy jsem to nakonec smazal. Nevím, jestli jsem neměl dostatek odvahy, nebo jsem to nechtěl řešit po telefonu nebo jsem spíše nevěděl co napsat. Jednoduché promiň, by nestačilo, ne v tomhle případě. Pokaždé když se Bells podívala na mobil a zjistila, že se jí nikdo neozval, tak se zamračila a naštvaně telefon zase schovala. Možná čekala, že jí Alice podá hlášení, jak to u nás dopadlo, ale myslím, že Alice moc dobře ví, že by si tím u mě nepomohla, i bez svých vizí.
O polední pauze si šla do auta pro mikinu, aspoň to trochu utne Mikovy fantazie, protože i on si všiml, díky Belle, že se začalo ochlazovat. Pevně jsem se musel držet kmenu, na kterém jsem seděl, protože jinak bych se tam doopravdy vydal. Nehty jsem zarýval čím dál hlouběji a hlouběji, až kmen zapraskal a ptáci nedaleko mě vzlétli vzhůru a zase zamířili zpět. Ještě mě prozradí a mám takové tušení, že by to nebyl moc pěkný rozhovor. Když se natahovala do auta, přesunul jsem se trochu blíže k okraji lesa. Cítil jsem její vůni a slyšel tep jejího srdce, které poskakovalo v pravidelných úderech. Její srdce hrálo hudbu pro to mé, slastně jsem zavřel oči a zaposlouchal se. Tohle bych mohl dělat celý den a neomrzelo by mě to.
Z nenadání se ozvala hlasitá rána, až jsem leknutím nadskočil a nebyl jsem jediný, koho to vylekalo. Ti ptáci, kteří byli pořád až moc blízko mě, se vyplašili a vzlétli pryč. V tu chvíli se Bella zadívala mým směrem, a kdybych se neskrčil, snadno by si mě všimla. I tak si nemůžu být jistý, že mě na okamžik nespatřila, protože se dlouze zadívala na místo, kde jsem ještě před chvilkou byl, pak párkrát zamrkla, zakroutila hlavou a odešla zpátky do školy na zbytek vyučování.
Překvapilo mě, když se po škole domluvila s Angelou a Mikem, že si zajedou na kávu. Asi jsem trochu naivně čekal, že se vydá k nám a bude si chtít promluvit, ale třeba mi už nemá co říct. Třeba se se mnou teď nebude chtít dlouho bavit. Ale na druhou stranu ona věděla, že jsem upír pravděpodobně už od začátku, tak proč odešla? Nic jsem ji neudělal. Tohle bude potřebovat vysvětlení. A jestli je to kvůli tomu, že nás nachytal Armando, tak za to přece nemůžu. Trochu jsem ztratil kontrolu nad tím, co se děje všude kolem mě a ona by se neměla co divit, vlastně by měla být polichocena tím, že jsem v hlavě měl v tu chvíli jen a jen ji.
Ale co když jsem nevědomky udělal něco a ani o tom nevím… co když jsem ji ublížil a nepostřehnul jsem to? Třeba se mnou vážně už nebude chtít mluvit, ale po tom všem, co se mezi námi odehrálo, to přece nemůže jen tak zahodit ne?
Rozvibroval se mi telefon, myslel jsem, že jsem ho vypnul. Asi jsem mimo víc, než jsem si myslel.
„Co je, Alice?“ zeptal jsem se napjatě.
„Přestaň se litovat a obviňovat, ona s tebou chce a bude mluvit, ale dej jí čas. Pořádně jsi ji namýchnul,“ vyhrkla dřív, než jsem ji to stihl položit.
„Hmm,“ byla pouhá odpověď na její prones a zavěsil jsem. Nechtěl jsem ji dávat čas, chtěl jsem s ní mluvit, co nejdřív to šlo, ale zároveň jsem se toho bál… ne přímo jsem se toho děsil. 
Potřeboval jsem své myšlenky trochu přesměrovat, protože směr, kterým se ubíraly, se mi ani trochu nelíbil. 
Bella jela ve svém náklaďáčku za Mikem a Angelou, nejeli dlouho a zaparkovali před hospodou. Na stůl chvíli čekali, ale za malý úplatek přece jen místo dostali. Angela i Mike si objednali kávu, ale Bella si objednala víno. Takhle brzo a už pije? A ještě k tomu když je tady autem?! Doufám, že aspoň pojede v autě s jedním z těch dvou. Ještě aby se mi někde vybourala, to by mi tak scházelo. Vážně jsem ji rozrušil natolik, že musí takhle brzy pít alkohol? Dokonce i Angela s Mikem se nad její volbou zarazili. Angela si o ní začala dělat starosti, jestli nemá s něčím vážný problém, zvlášť když z ničeho nic najednou chyběla ve škole. A Mike, ten spíš přemýšlel, jestli si nemá dát taky něco silnějšího než kávu.
„Dlouhý víkend,“ řekla na jejich nevyřčené otázky a zamyšlené pohledy.
„Jak jste se tu měli?“ snažila se odvést řeč kamkoli jinam než na sebe a to se jí povedlo. Angela se rozpovídala a Bella vypadala, že moc nevnímá, co říká, protože když se ji pak Angela na něco ptala, vůbec nevěděla, o čem je řeč a jen automaticky přitakávala. Když si to uvědomila, tak se s nimi rozloučila s tím, že ji není moc dobře a potřebuje se prospat, což podle mě nebyla až tak velká lež, protože v noci si spánku moc neužila.
U dveří ji zastavil Mike, jestli nemá nějaký problém a nechce pomoct. To já jsem ten, kdo by ji měl pomáhat a být tady pro ni, kdykoli bude potřebovat, ale místo toho jsem pravděpodobně příčina toho, že se právě teď trápí. Občas se chovám jako idiot.
Bells mu s úsměvem poděkovala a políbila ho na tvář. Přestože to byla nevinná pusa, tak jsem musel zatnout čelist a svaly na ramenech mi ztuhly napětím. Přestože to nemyslela nijak zle a byla to jen přátelská a nevinná pusa, strašně mě přitom bodlo u srdce.
Mikovi to dodalo kuráž a začal ty svý silácký kecy o tom, jak mi dá co proto, jestli jsem ji něco udělal. Kdyby tak tušil, že i pokus o to, dát mi pěstí ho bude bolet víc, než kdyby se rozběhl hlavou proti zdi, tak by na to ani nepomyslel. Možná by mu neuškodila malá ukázka toho, že nemá vůbec myslet na nějakou bitku se mnou nebo s kýmkoli z mé rodiny a při té příležitosti bych mu rovnou vysvětlil, komu Bella vlastně patří.
Bella nasedla do svého náklaďáčku a já trnul hrůzou, jestli vůbec zvládne řídit, ale připomínal jsem si, že měla jen jednu sklenku a ta ji přece jen tak hrozného neudělá, ale stejně jsem o ni měl strach. Jela pomalu a opatrně, sem tam udělala něco jako mírný oblouček z jinak rovné trasy. Běžel jsem podél silnice ukrytý v lese a byl jsem připraven v případě potřeby vrhnout se k autu a zasáhnout, aby se nikomu nic nestalo. 
Do ulice naštěstí dojela v pořádku a nikoho cestou nezabila. Horší to bylo, když se snažila zaparkovat, na první pokus to vzala na trávník, kde zůstanou velké rýhy a bude to chtít nový posyp. Když zařadila podruhé, tak jsem slyšel zvuk, jak se škrábe boční zrcátko o poštovní schránku, neviděl jsem, jestli nakonec dopadlo hůř zrcátko nebo ta schránka, protože Bella si toho po chvíli všimla. Viděl jsem, jak se zamračila, něco si pro sebe zamumlala a zařadila rychlost, ale nějak neodhadla jak moc sešlápnout pedál, auto ji poposkočilo pěkný kus a napálila to do nejbližšího elektrického sloupu. Rána to byla pořádná a tak jsem chtěl k Bella přiběhnout, ale ona vystoupila z auta jakoby se nic nestalo, párkrát si zanadávala a popadla batoh, když v tom se ozval skřípavý zvuk a sloup nesloup se prostě skácel směrem k zemi. 
„Sakryš,“ vyjekla Bell a škytla u toho. V celé ulici zhasla světla a ze sousedního baráku byl slyšet řev. 
„Do prdele, kterej kretén?!“ ječel nepříjemným hlasem soused.
„Aby ses neposral,“ ozvala se Bella nazpátky. Pořád je to moje Bell, jen trochu změkla. Usmál jsem se pro sebe. Ona se zahyhňala a rozběhla se k domovu.
Musel jsem počkat, dokud slunce nezalezlo a pak jsem se mohl teprve vydat k Belle, jenže ona šla spát dřív, než bylo obvyklé. Asi byla opravdu vyčerpaná z posledních událostí.
Okno měla zavřené, nejspíš proto, že se ochlazovalo, anebo proto, že se mnou vážně nechtěla mluvit, ale nemůže se tomu vyhýbat navěky, ani jeden nemůžeme. Zamčené okno pro mě nebylo problém, protože nebylo zamčené, a tak jsem měl snadný vstup do domu. Nechal jsem ho otevřené, protože její vůně mě naprosto pohltila a čerstvý vzduch zvenku mi pomáhal zůstat v dostatečné vzdálenosti od ní. Sedl jsem si na parapet a čekal, spíše jsem se snažil si přivyknout znovu na intenzitu volání její krve. Myslel jsem si, že jsem na její vůni dokonale zvyklý, a že bych ji už v životě nezapomněl, ale tato chvíle mě přesvědčila, že pro mě její krev bude vždy silné lákadlo, ale také jsem věděl, že bych ji nedokázal ublížit, raději bych zemřel, než ji něco udělal.
Zaregistroval jsem lehký pohyb a pak zvedla hlavu a zasekla se v mých očích. Nic jsem neříkal, nijak jsem se nepohnul, nemohl jsem… jediné, co jsem mohl, bylo dívat se do těch oříškových očí, které zkoumaly mé oči, mé rozpoložení. Neunesl jsem ten pohled a zavřel jsem své oči.
„Edwarde,“ promluvila tiše a bolest v jejím hlase byla slyšitelná. Nepromluvil jsem, pouze jsem otevřel oči a upřel je na ni. Došla mi slova a můj pohled myslím, mluvil za vše. Díval jsem se na ni, snažil se odhadnout její reakci a to, co se bude odehrávat dál.
„Co tady děláš? Víš, kolik je hodin?“ zeptala se rozespale.
„Vím. Chci si promluvit,“ konečně jsem našel zase svůj hlas.
„Já nechci. Chci spát,“ řekla a zachumlala se pod peřinu.
„Já taky ne, ale musíme,“ řekl jsem mezitím, co jsem vstal, přešel k její posteli, rozsvítil lampičku na jejím stole a sedl si na opačný kraj postele, abychom oba dva měli dostatek prostoru.
„No dobře. A o čem bys chtěl teda mluvit?“ prohodila jakoby nic a posadila se tak, aby na mě viděla, ale byla ode mě dost daleko. Bolelo mě, jak chladně se v tuto chvíli chovala.
„Co třeba o tom, jak dlouho to víš?“ šel jsem rovnou k věci.
„Co myslíš?“ Zato ona se to snažila oddálit. Zamračil jsem se na ni.
„Jak dlouho víš, že jsme upíři?“
„Od začátku,“ prohodila a udělala něco, co mělo vzdáleně připomenout úsměv, zato mé koutky zůstávaly svěšené.
„Věděla jsi to ještě dřív, než jsme se seznámili?“ doufal jsem, že ne, ale tušil jsem opak.
„No, jo… A co? Ty ses mi to pravděpodobně nechystal nikdy říct,“ řekla mírně naštvaně. Kdyby věděla, jak se mýlí.
„Jak to můžeš vědět? Popravdě jsem se na to chystal, co nejdříve to půjde. Jestli mi nevěříš, poptej se třeba Alice, ale teď už je to asi jedno,“ povzdychl jsem si. Nastalo nepříjemné a tíživé ticho, až jsem to nevydržel a musel jsem znovu promluvit.
„Proč jsi odjela pryč?“ potřeboval jsem to vědět.
„Myslíš po tom plese, že? No… ono je to trochu složitější,“ odpovídala opatrně.
„Jak už víš, já mám času víc než dost,“ prohodil jsem a sledoval její reakci. Lehce se pousmála, zhluboka se nadechla a pokračovala, „Víš, bála jsem se.“
„Čeho? Mě? Vždyť jsi o mně věděla, tak proč…“
„Pšššt,“ přerušila mě a pokračovala místo mě.
„Nebylo to kvůli tobě. Teda alespoň částečně ne. Nebylo to proto, že jsi upír, ale kvůli tomu co jsi řekl. Toho jsem se bála,“ dořekla a pohledem těkala všude po místnosti, jen na ně mě. Nakonec se pohledem zastavila na svých rukou, které měla složené na klíně.
„Bála ses toho, že jsem řekl, že tě miluju?“ zeptal jsem se pro ujištění, protože jsem to pořád nechápal.
„Ano… Ne… Teda ano. Byla jsem vyděšená z toho všeho, protože jsem se nechtěla stát upírem,“ dostala ze sebe jedním dechem.
„Vážně si myslíš, že bych tě někdy nutil stát se upírem? To si o mně opravdu myslíš?“ kroutil jsem nevěřícně hlavou.
„Nemyslím, ale jak by to asi nakonec dopadlo, nebo co já vím… prostě to tak chodí ne? Jeden se podřídí svým způsobem tomu druhému, a jelikož ty nejsi zrovna ten, kterej by se mohl proměnit v člověka, tak bych to musela být já, kdo by se přizpůsoboval,“ pronesla popuzeně a tentokrát s pohledem upřeným do mých očí.
„Nikdy bych tě nenutil,“ protestoval jsem, přestože jsem nemusel vůbec nic říct.
„Ano, já vím. Teď už to vím, ale potřebovala jsem si to všechno promyslet, být chvíli sama, a proto jsem utekla. Vážně jsem potřebovala být sama a hlavně daleko, hodně daleko odtud. A ono to pomohlo, protože jsem si uvědomila, že bude lepší se tomu nebránit a nechat tomu volný průběh a čekat, jak se to vyvine,“ dokončila a nastalo znovu ticho.
„Bavila ses aspoň přitom, jak sis ze mě dělala blázny?“ pokračoval jsem a její výraz ztvrdl.
„Víš, docela i jo,“ odpověděla a já teda takovouhle odpověď nečekal a zamračil jsem se.
„Hmm… aspoň jeden z nás se bavil,“ řekl jsem už naštvaně a to samé se odráželo v mém hlase.
„Byla aspoň něco z toho, co jsi řekla pravda?“ zeptal jsem se a můj hlas byl zase o něco hlasitější.
„Hele, já nejsem ten, kdo by tady v našem vztahu, nebo co to mám, lhal. To ty jsi tady ten, kdo všechno zatajoval a překrucoval!“ zahájila protiútok a hlasitostí by trumfla nejednoho zpěváka.
„Jo, jasně. Zatajování ti jde dobře co?!“
„Přestaň po mně ječet!“
„Ty taky přestaň konečně vřískat!“ Jen ona mě dokázala takhle vytočit.
„Kousni mě, pitomče,“ zašklebila se na mě.
V tu chvíli jsem se upíří rychlostí zvedl, přesunul se k ní a přirazil ji svým tělem na zeď, svou čelist jsem přesunul k jejímu krku a slyšel, jak se jí zrychlil tep, a rozehřálo se celé tělo. Nečekala to, vlastně ani já sám ne.

« SHRNUTÍ (Ejdriana)  ||    SHRNUTÍ (anetanii) »

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Uprchlík 29. díl - Edward: