Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Uprchlík 27. díl - Edward

15.03.2010 (17:30) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5716×

Ležel jsem s Bellou v náručí na posteli a sledoval, jak ji pramínky vlasů spadají do tváře. Opatrně jsem ji neposlušný pramen vrátil zpět na své místo, aby ji nezahaloval její nádhernou tvář. Když se má ruka dotkla její pokožky, tak se usmála, více se ke mně přitulila a zašeptala mé jméno, to na mé tváři vykouzlilo spokojený úsměv, který mi připomněl, co všechno se stalo. Za tak krátkou dobu a stalo se toho tolik…

,,Když vyhraji, dnes večer se… se mnou pomiluješ!´´ 
Tak touhle větou to začalo, tím jsem vlastně způsobil, že tady teď oba ležíme vedle sebe po nádherném milování.
Ani jsem nečekal, že na něco tak šíleného přistoupí, takže mě její reakce opravdu překvapila, ale kdy tohle neudělala? Chvíli o tom přemýšlela a já jen čekal, kdy řekne, že na něco tak šíleného nikdy nepřistoupí, ale ona k mému a podle mě i k jejímu vlastnímu zděšení řekla ano. Věděla, že to má předem prohrané, ale přesto se pořád nevzdávala, ani poté, co mi řekla, že tuhle hru v životě nehrála. Jak mohla pak s něčím takovým souhlasit? Leda by doopravdy chtěla prohrát.
Nejspíš ji to podle všeho dostatečně nedocházelo, což se ovšem změnilo při mém posledním zásahu do černé koule, která svým pádem potvrzovala mé vítězství. Jenže ona se celá rozklepala, přitáhl jsem si k sobě její obličej, tak abych ji viděl do očí a to co jsem tam zahlédl mě přesvědčilo v tom, že to byla blbá sázka, blbej žert. Musel jsem to odvolat, nemohl jsem ji takhle vidět. Toho strachu v jejích očích, tohle bych ji nemohl udělat, prostě nemohl, takový já nejsem a už vůbec ne k ní, k mému andělu.
Ale ona zase udělala něco přesně naopak, než bych od ní čekal. Chytla mě za ruku a táhla mě k našim pokojům. V tu chvíli jsem začal přemýšlet co mám udělat. Nejraději bych se nechal odvléct k ní do pokoje a tam si vzít svou výhru, ale nemohl bych se na sebe pak ani podívat. S tím bych nemohl žít, jestli se to tak dá říct. Nemohl bych s ní mít sex jen kvůli nějaké pitomé sázce, o které předem věděla, že nemá šanci, to prostě nejde. 
Pak jsme zastavili před dveřmi do jejího pokoje. Nervózně sebou ošila a otočila se na mě. Dívali jsme si do očí, neschopni se pohnout. Nemohl jsem uhnout jejímu pohledu, který mě propaloval a zkoumal mou reakci, ať už na cokoli. Tolik jsem chtěl vtrhnout s ní do pokoje a poddat se svým pudům, které volaly po ukojení, ale já nemohl, nemohl jsem dovolit, aby mé tělo nade mnou převzalo kontrolu.
Po chvíli se otočila a když se po delší chvíli trefila roztřesenýma rukama klíčem do dveří, váhavě se na mě otočila.

,,Ehm… půjdeš dovnitř?” zeptala se nesměle, pořád s roztřeseným hlasem, který mě utvrzoval v tom, že toto není ta pravá chvíle. Ačkoli jsem chtěl jít dál, tak jsem odmítl, musel jsem se sebou hodně bojovat, hodně se přemáhat, abych od ní odešel a ona mi to rozhodně neulehčovala. Snažila se mě nalákat dovnitř. Nechápal jsem to. Její tělo dávalo jasně najevo, že takto to být nemá, že tohle se stát nemá, ale ona tvrdila něco jiného. Nejspíš to bylo jen kvůli té pitomé sázce, že já něco říkal. Měl jsem mlčet a vše by teď bylo v naprostém pořádku, nebo ne?

Vzdal jsem to a raději jsem odešel do svého pokoje dřív než bych udělal nějakou hloupost, které bych později mohl litovat. A nejen já…

Jen co se za mnou zaklaply dveře, tak jsem se svezl po dveřích na zem. Tohle na mě bylo příliš, stát tam jen o trochu déle, tak bych se nemusel už ovládnout. Cítil jsem, jak mé tělo bylo napjaté, svaly protestovaly proti mému “nic nedělání” a celé mé tělo toužilo být teď jinde, za jinými dveřmi než jsou tyhle. Musel jsem něco dělat, nemohl jsem být na jednom místě, zvlášť když vím, že za touhle tenkou zdí je ona, ta která mě tolik svádí, aniž by o tom věděla, aniž by musela vůbec něco dělat. Jak lehké by to bylo, lehčí než cokoli jiného a právě proto jsem musel odolat. Nemohl jsem ji nutit, aby se se mnou vyspala nebo mě měla ráda, nebo mě dokonce milovala.
Zvedl jsem se, došel k oknu a vyskočil z něho. Odběhl jsem do lesa. Z prvu jsem si chtěl jen provětrat hlavu, ale když jsem v štírku viděl své oči, zděsil jsem se. Byly temnější než sama noc. Musel jsem ukojit svou žízeň, ačkoli tu nesprávnou, momentálně jsem neměl na krev vůbec pomyšlení, ale aspoň zaměstnala na krátkou chvíli mou mysl, která se pořád nechtěla pustit jedné osoby. Co asi teď dělá, napadlo mě. A tak jsem uháněl zpět do hotelu, kde jsem jedním rychlým a tichým pohybem vyskočil do svého pokoje.
Myslel jsem, že mi lov a běh trochu pomůžou, ale nestačilo to, ani zdaleka. Došel jsem do koupelny, shodil ze sebe oblečení a pustil na sebe vodu. Až tam jsem si všiml, že totéž se ozývá z vedlejšího pokoje, z Bellina pokoje. O to to bylo horší. Představa jejího nahého těla, na které padají kapky vody mi akorát tak podlomily sebeovládání, co podlomily, ale přímo podkoply. Měl jsem sto chutí probourat tu tenkou nicotnou zeď, která nás dělila a…

Musel jsem pryč ze sprchy. Nemohl jsem tam být a poslouchat jak se sprchuje, protože moje fantazie se rozutekla svým směrem a nemusel bych to taky ustát. Vlezl jsem zpátky do ložnice a tam jsem si sedl na postel, dlaněmi jsem si podepřel obličej a díval se na podlahu, snažil jsem se na nic nemyslet, ale vůbec se mi to nedařilo, do mysli se mi pořád vkrádala Bella. Jen ona teď zaměstnávala mou mysl. Kéž by tak ona měla aspoň malé místo pro mě, jenže po tom, co jsem viděl její reakci, po tom co utekla, nemůžu mít nejmenší naději. Ale přesto chci, aby se vrátila zpět. Raději budu jen její kamarád, než abych ji nadobro ztratil jen kvůli tomu, že jsem se zamiloval a ona mé city neopětuje.
Ach bože, to jsem se to dopracoval. Upír se zamiluje v podstatě do své oběti, jak ironické a jak chaotické. 

Musím ji vidět, prolétlo mi náhle hlavou a aniž bych o tomto jakkoli přemýšlel, tak jsem vstal a vyšel na chodbu. Už jsem stál u jejich dveří s rukou nataženou, abych zaklepal, když jsem se rozmyslel, tohle přece nejde. Otočil jsem se, že odejdu a raději uteču nebo se nějak zabavím jen abych nemyslel na jedinou věc, která mě momentálně může zabavit a tou je ona. Jenže když jsem byl na odchodu, tak jsem uslyšel kroky ozývající se z jejího pokoje, překvapeně jsem se otočil a tam stála Bella se stejně překvapeným výrazem, jako byl ten můj.
,,Bello?! Promiň, nevím co tu dělám, já jen…´´ vykoktal jsem ze sebe. Bella se jen zamračila a…
,,Edwarde Cullene, ty moc dobře víš co tu děláš, tak mi to prosím řekni!´´ zašeptala toužebně a dívala se mi hluboko do očí. Podíval jsem se na ni a všiml si, v čem mi otevřela. Neovládla jsem se, s rukama na jejích bocích jsem ji prudce přirazil na dveře, hlavu jsem si položil o dveře vedle té její. Musel jsem oddechovat, abych se trochu probral a neudělal nějakou hloupost, ale jak rád bych to udělal, jak rád bych pro jednou nebyl já ten rozumný.

,,Přišel jsem, protože už to bez tebe nemohu dál vydržet, tu dobu co jsem tě neviděl jsem myslel, že se zblázním, nemít o tobě žádnou zprávu, nevědět proč jsi utekla, jestli na mě myslíš, jestli se vrátíš a teď jsi tu, pár metrů ode mne a já šílím, když si představím jak málo stačí, abych tě konečně mohl mít!´´ šeptal jsem ji do ucha a mé ruce bloudily po jejím těle a zkoumaly její hebkou pokožku.

,,A co ti brání?´´ zasténala a hlavu natočila ke mně tak, že se naše rty téměř dotýkaly.
,,Nechci nic pokazit, bojím se, abys mi znovu neutekla,´´ opověděl jsem ji po pravdě..
,,Tolik tě miluji,´´ dodal jsem a důkaz mých slov jsem ji letmo políbil na spánek, pod tímto dotekem přivřela slastně oči a udělala to pro mě ještě těžší než to je. Jen co jsem se svými rty oddálil, prudce otevřela oči a řekla něco, co bych od ní nečekal.

,,Edwarde miluji tě, nikam neuteču. Teď toužím jenom potom, abys splnil svoje představy. Přestaň mluvit a jednej!´´ zaprosila tak zoufale a toužebně. Nevěděl jsem, jestli to v tu chvíli myslela vážně, nebo ji prostě jen dostal ten okamžik, ale už jsem nemohl odolávat dál, nechtěl jsem, byl jsem příliš slabý, abych odolával jejímu nádhernému tělu, té přitažlivosti, která mezi námi byla a tomu jiskření v jejích očích. Prostě to nešlo, převzala nade mnou kontrolu…

Vzpomínal jsem na všechny detaily, které se mi vryly hluboko do paměti a jsou tam na věky mé existence. Její tělo, její pokožka, její rysy, každý záhyb jejího těla, její vůně, její úsměv, prostě vše už si navždy budu pamatovat a přesto bych se na ni mohl dívat celou věčnost a nikdy by mě to neomrzelo.

Bella se v mé náručí zavrtala více ke mně a zašeptala mé jméno, což mě zahřálo u mého ledového srdce. Jak křehká, nevinná a kouzelná dokáže být. 
Znovu se zavrtěla. Vypadá to, že se za chvíli probudí, možná bych pro ni něco mohl udělat… co taková snídaně do postele?! Myslím, že to by ji mohlo potěšit.
Opatrně jsem vylezl z postele tak, abych ji nedopatřením neprobudil, oblékl jsem se a vyšel ze dveří. Neměl jsem ponětí, kde najdu kuchyň nebo něco, kde by se dalo něco sehnat, nejspíš se budu muset někoho zeptat. Vydal jsem se dlouhou úzkou chodbou, byl jsem zabraný do svých myšlenek a vzpomínek, takže jsem si nevšiml, že za mnou někdo jde do doby, než jsem uslyšel:
,,Tak ten má teda prdelku a myslím, že by se toho na něm našlo víc…”
Prudce jsem se otočil, abych se podíval kdo to je, ale dotyčná osoba byla blíž než jsem si myslel a narazila do mě, svalila se jak balvan na zem. Hleděl jsem na ni jak na zjevení, byla to ta dívka z recepce, to bych do ní teda neřekl. Pořád jsem na ni hleděl jak se vztekala.
,,Hele, co tak hledíš, nechtěl bys mi třeba pomoct na nohy, když už jsi mě povalil na záda?” sykla naštvaně a nevím jestli se mi to jen zdálo nebo to tak doopravdy myslela, ale to s těma zádama znělo dvojsmyslně.
,,Jasně, promiň,” odpověděl jsem ji a nabídl jsem ji ruku, abych ji pomohl. Jen co se chytla mé ruky, tak stála na nohách nalepená na mně. Snažil jsem se před ní couvat, ale zeď mě zastavila. Vadilo by jim hodně, kdyby měli o jednu díru ve stěně navíc?
,,Víš, že jsi docela fešák?” zašeptala koketně a jazykem si při tom olízla rty. Jak nechutné mi to v tuto chvíli přišlo. Nemyslím jen tohle gesto, ale celkově to, jak působila.
,,No… díky… já už musím jít,” snažil jsem se vykroutit z jejího sevření, aniž bych ji něco udělal.
,,Kam bys chodil? Copak ti tu se mnou není dobře? Jestli ne, tak bych to mohla napravit,” dořekla, klekla si přede mnou na kolena a rukama se snažila uchopit zip od mých kalhot. V tu chvíli mi bylo naprosto jedno, jestli ji mým útěkem zlomím obě ruce, prostě jsem zdrhl stejně tak jako srnky přede mnou, ale u mě je rozdíl v tom, že já bych ji s jistotou utekl.

Když jsem měl jistotu, že není nikde na doslech ani dohled nebo něco podobného, tak jsem se zastavil a musel tuhle “zvláštní” zkušenost vydýchat. Tohle přece není normální.
,,Ježišmarjá… co to bylo, ta holka potřebuje lékaře,” musel jsem si slovně ulevit. Tohle bylo i na mě moc.

Vydal jsem se do spodních pater, doufajíc, že už ji nebo někoho podobného nepotkám. Dostal jsem se na recepci, kde stála starší dáma. Díky bohu za ni. Došel jsem k ni a ještě než jsem se stačil na cokoli zeptat nebo udělat, začala se mračit a brblat si pro sebe.
,,Ta dnešní mládež, to je něco strašného a ten hluk jaký nadělají….” huhlala si pro sebe se svraštěným obočím a pohledem zabodnutým do mě. Kdyby paní jen věděla, že jsem o pár desítek let starší jak ona, asi by ji předčasně kleplo.

,,Dobrý den,” pozdravil jsem slušně. Nevím jestli ta její předchozí samomluva byla určena mé osobě nebo nějaké jiné dvojici, ale mám takový pocit, že byla přesně mířená mně, protože za včerejšek jsme nadělali hluku víc než dost. I zemětřesení by se mohlo jít zahrabat.

,,Nazdar hochu, co potřebuješ? Už se jdeš odhlásit? Hned to bude,” chrlila ze sebe babča jednu větu za druhou, aniž by čekala mou odpověď, už se nemůže dočkat, až odejdeme a ona vydesinfikuje celou místnost nebo ji zabezpečí jako karanténu.

,,No víte, popravdě tu ještě zůstanu,” řekl jsem a viděl její obrovské zklamání z mých slov.
,,No jak myslíte… Vážně si to nerozmyslíte?” zeptala se ještě s poslední špetkou naděje v hlase.
,,Ne, opravdu tu ještě zůstanu.”
,,To je škoda,” zašeptala si pro sebe. ,,Můžu se mladíku na něco zeptat?” zkoumavě se na mě dívala a v její mysli se jasně rojily veškeré myšlenky a otázky, kterými by mě ráda zahltila. Jen jsem přikývl připraven na cokoli.
,,Včera večer se z vedlejšího pokoje ozývaly strašné výkřiky, nevíte o tom něco? Znělo to, jak kdyby tam někoho vraždili…” zamyslela se babča.
,,No to opravdu netuším, nic jsem neslyšel, asi jsem spal jak zabitej, to víte v mém věku,” dělal jsem hloupého. Jak říká doktor Plzák: “Zatloukat, zatloukat a zatloukat.”
,,Prý ve vašem věku, to kdybyste věděl, co jsem dělala já ve vašem věku, to byste se divil!”
,,Děkuji, to raději ne,” utnul jsem ji dřív než stačila převyprávět celý svůj životní příběh.
,,Potřeboval bych poradit, kde si tady můžu koupit snídani do pokoje?”
,,No to tady vůbec nemám, jediné co tu je, je obchod támhle na rohu, tam si můžete něco koupit, ale nevím jestli budou mít otevřeno, další je až 10 km daleko a to už budete mít spíš oběd jak snídani, takže to abyste se vydal už na cestu,” pronesla škodolibě babča.

,,Jistě, děkuji,” odpověděl jsem ji zdvořile a vydal se ven k obchodu. Ani jsem se nenamáhal jít do obchodu na rohu, jak ho popisovala, ale vzal jsem to přes les do druhého města. Musel jsem si zalovit, abych se dokázal ovládat, protože mé myšlenky neustále směřovaly ke včerejší úžasné noci.

Po chvíli jsem byl zpět s plnou taškou jídla. Od rohlíku, přes nejrůznější koláčky až po ovoce. Vše na co by mohla mít chuť a co omezenost obchodu nabízela jsem vzal.

Bohužel štěstí mi dneska nepřálo. Před vchodovými dveřmi na mě čekala ta bláznivá holka, možná bych sem na ni měl poslat Carlisla, ale možná by to bylo jen horší, co kdyby ji třeba napadlo nás hledat a kdyby se ji to náhodou povedlo, co kdyby se chtěla přistěhovat na stejný místo? To bychom pak museli utíkat a nebo ji někde odkrouhnout.
Bohužel, tahle pijavice si mě také všimla, no spíš mě vyhlížela, nejspíš ji ta babča řekla, kde má hledat. Ale podle toho jak se mračila, když se mě ptala na to co se dělo večer, by své vnučce nebo co to je, nedovolila za mnou běhat.

,,Nazdárek fešáku,” zapištěla vysokým hláskem, pohodila přitom vlasy a koketně zamrkala.
,,Ahoj, musím jít za přítelkyní,” odbyl jsem ji a protáhl se kolem ni. Jenže jsem nečekal to, co udělala. Chytla mě ze zadu za ryfle a do trenek mi narvala lísteček se slovy: ,,Kdyby tě přítelkyně nudila, tak se ozvi,” a poslala mi vzdušný polibek.
,,No to se fakt nestane,” řekl jsem a pelášil jsem k Bellinýmu pokoji, už ať jsme doma, kde nejsou šílený holky, starý moralizující babči a budeme v klidu mít soukromí, i když to u nás taky nevím teda.

Ještě před tím, než jsem vešel do pokoje, tak jsem musel vydolovat lístek zpod mých kalhot a zahodil jsem ho někam hodně daleko. Sice jsem nic neprovedl, ale asi by se Bella trošku divila, kdyby mi v trenkách našla číslo na nějakou poblázněnou holku.
Konečně jsem vešel do pokoje, kde klidně oddechovala Bella. Potichu jsem nachystal jídlo na tác a sedl si k ní do postele. Jemně jsem ji pohladil po tváři, ona se usmála a pomalu otevřela oči.
,,Dobré ráno sluníčko,” pozdravil jsem ji a políbil na čelo.
,,Něco jsem ti donesl, říkal jsem si, že bys mohla mít hlad,” usmál jsem se na ni a podal ji tác s jídlem.
,,Páni,” vydala ze sebe.
,,To jsem nečekala. Tys už jedl?” zeptala se a podezřele se na mě podívala. Snad nemám nikde žádnou krev, to by se mi asi těžko vysvětlovalo.
,,Ano, dal jsem si cestou, trochu jsem se prošel a provětral,” řekl jsem na svou obhajobu proti jejímu zkoumavému výrazu.
,,Copak jsi měl dobrého?” zeptala se náhle. Docela jsem dostal šok při této otázce, ale snažil jsem se udržet si vážnou masku.
,,Dobrého?” vysoukal jsem ze sebe a snažil si vzpomenou na něco z jídla pro lidi, co by mohlo být dobrého.
,,Makovec,” vyhrkl jsem po dlouhé odmlce.
,,No… ten je… dobrý,” chechtala se. Pak už nic neříkala, jen si ukousla ze svého sousta něčeho, co smrdělo jako bahno, vlastně všechno to smrdělo jako bahno. 
Sledoval jsem, jak si pokaždé ukousla další sousto a přitom se na mě dívala, nepřestávala mě sledovat. Byl jsem z toho značně nervózní, ale snažil jsem se na sobě nic nedat znát. Ale nevydržel jsem její pohled dlouho, něco na jejím pohledu mě znepokojovalo a už jsem to dál nemohl vydržet. Sám nevím proč. Začal jsem sebou ošívat.
,,Je s tebou všechno v pořádku?” zeptala se mě a nespouštěla ze mě oči.
,,Asi ano, proč by nemělo?” 
,,Přijdeš mi nějaký… nervózní. Stalo se něco o čem bych měla vědět?”
,,Myslím, že to nic není,” odpověděl jsem, ale sám jsem věděl, čím to je. Byl jsem nervózní z ní, z její přítomnosti, tak nějak jinak než tomu bylo dosud.
,,Možná bychom si mohli promluvit. Měli bychom si promluvit, Edwarde.”
,,O čem?”
,,O nás dvou,” řekla tiše a nevinně se na mě podívala. Ani jsem si neuvědomil, že jsem mezitím vstal a začal přecházet po pokoji. A tak se usadil zpět na kraj postele a čekal, kdo začne, ale ani jeden z nich se k tomu neměl.
,,O čem přesně bys chtěla mluvit?” začal jsem tedy, protože jsem už dál nemohl unést tuto tíživou chvíli. Zhluboka se nadechla a spustila.
,,O tom, co se stalo včera…” nenechal jsem ji ani domluvit, chtěl jsem ji to ulehčit a tak jsem to dokončil místo ní.
,,Asi nebudeš chtít, aby se o tom někdo dozvěděl že? Já to chápu, budeme dělat, že se nic nestalo a všechno bude jako dřív a …” tentokrát jsem byl přerušen já.
,,Sklapni už!” zůstal jsem na ni nevěřícně hledět.
,,Kdybys mě nechal domluvit, tak bys věděl, že nic z toho, co jsi právě řekl já nechci. Chci, aby se to mezi námi změnilo, všechno.”
,,Jak?” dostal jsem ze sebe překvapeně.
,,Bože, ty mě snad neposloucháš. Prostě tě miluju,” při tom jsem na ni pohlédl a zůstal lapen v jejím pohledu, v jejich očích.
,,Ty… ty…” nemohl jsem ze sebe dostat jakoukoli smysluplnou větu.
,,Ano, já. To jsou věci co?” řekla ironicky. A mně to teprve teď došlo. Na tváři se mi rozjasnil úsměv a já se neudržel a strhl Bellu do svého objetí a láskyplně ji políbil. Dal jsem do toho polibku všechny city, které jsem v sobě do té doby tolik dusil a odpíral jim, vyplout na povrch. Zprvu byla trochu v šoku, ale okamžitě se přizpůsobila mým rtům, jednu svou ruku mi zabořila do vlasů a druhou mě chytla za zátylek a přitáhla si mě ještě blíž. Podepřel jsem ji rukou za zády a ještě více si ji k sobě přitiskl a ona mi zasténala do úst.
,,Počkej, Bello, počkej,” musel jsem ji zastavit, protože jsem se přestával ovládat.
,,Co se děje?” zeptala se zmateně.
,,Nemůžu, v tvé blízkosti se přestávám ovládat. ještě chvíli a...” řekl jsem tiše a sklonil hlavu.
,,Co bys mi asi tak měl udělat? Nevím jak ty Edwarde, ale já…” vstala a začala ze sebe sundávat košili, kterou na sobě měla, jak se pohybovala její ruka od jednoho knoflíčku ke druhému, tak sjížděly i mé oči.
,,… jdu do sprchy,” řekla téměř šeptem, otočila se ke mně zády, podívala se přes rameno, laškovně na mě mrkla a zmizela za dveřmi, kde jsem už jen slyšel tekoucí vodu. V tu chvíli jsem ze sebe doslova strhal oblečení nehledě na to, že další nemám a vlítl za Bellou.

Vlezl jsem k ní do sprchy a jemně pohladil její hladkou pokožku, neotáčela se, ale moc dobře jsem věděl, že mou přítomnost vnímá. Na každém místě mého doteku se ji zježily chloupky.
Políbil jsem ji zlehka na krk, až se celá zachvěla a vydechla mé jméno, otočil jsem si ji k sobě a sledoval její nahé mokré tělo, které mě už při samotném pohledu přivádělo k šílenství. Hladově jsem ji políbil a ona se na mě natiskla svým žhavý tělem. Přitiskl jsem ji prudčeji na stěnu kachliček, až to trochu zakřupalo, to jsem možná trochu přehnal, ale ona na to nijak nereagovala a polibky mi vášnivě vracela.
Své ruce jsem přesouval po jejím krku, přes klíční kost na její pevná ňadra a jemně je stiskl, Bella mi vzdechla do úst a rukama si mě přitáhla za zadek ještě blíže k sobě, co nejvíc to jen šlo.
Svou druhou rukou jsem jel ještě níž, přes její ploché bříško, dotýkal jsem se ji pouze bříšky prstů a cítil to elektrizující napětí, které bylo čím dál tím silnější. Přejel jsem přes její vrcholek slasti až hlasitě zavzdychala a nehty se mi zaryla do kůže. Snažil jsem se její hlasité vzdechy tlumit svými ústy, ale nebylo to nic platné. 
Opatrně a pomalu jsem začal pohybovat prsty a Bella mi vycházela vstříc. Po chvíli jsem zasunul dva prsty dovnitř Belly a přirážel do rytmu našich zrychlených dechů.
,,Edwardeee… prosím…” 
Cítil jsem, jak se blíží k vrcholu a tak jsem ustal. Tohle není všechno, pomyslel jsem si.
,,Chci tě,” zašeptala a kousla mě do ušního lalůčku. ,,Prosím!” zaúpěla když jsem v ní prsty znovu začal pohybovat a tentokrát ji dovedl ke slastnému vrcholu. Hlavu měla opřenou o mé rameno a hlasitě oddechovala, když se najednou něco změnilo, tentokrát přirazila o zeď ona mě a klekla si přede mě. Co chce udělat, mi došlo ve chvíli, kdy uchopila mou chloubu a dráždila mě jazykem. Stačila chvilka a nemohl jsem se udržet, tolik slasti jsem nemohl vydržet. Zvedl jsem Bellu do náruče, opřel ji o zeď a ještě než jsem se do ni chystal proniknout, tak jsem ji tázavě do očí. Nemusel jsem hledat nic, protože se toho chopila sama, vzala mou chloubu a sama pomohla splynutí našich těl. První příraz byl nejintenzivnější a opatrnější než ty, co následovaly. Přirážel jsem a zrychloval a Bella se prohýbala a umožňovala tak hlubšímu spojení. Oba jsme se blížily tolik vytouženému vrcholu, když v tom…

« SHRNUTÍ (Ejdriana)  ||    SHRNUTÍ (anetanii) »

Sessiín pohled - 1. kapitola

SHRNUTÍ (twilightkacert)

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Uprchlík 27. díl - Edward: