Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Uprchlík 26. díl - Edward

18.02.2010 (13:15) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5231×

Sedl jsem si na postel a zůstal tak sedět, dokud ostatní nepřijeli. Nejspíš měla Alice vidění, a tak se z plesu vrátili dřív a nebo jsem byl tak mimo a vůbec neměl ponětí o čase. I přes to, že se nahrnuli ke mně do pokoje, jsem se nehnul, nechtěl jsem, neměl jsem sílu ani vůli cokoli dělat.
Proč se snažit, když je to všechno k ničemu?! Já myslel, že to co se celou dobu mezi námi dělo, k něčemu vedlo, že mezi námi něco bylo, ale asi jsem se pletl. Jen si se mnou zahrávala…

,,Edwarde!” zařvala na mě nejspíš už po několikáté Alice. Nic jsem neřekl, jen jsem otočil hlavou po jejím směru. Když viděla můj výraz zasekla se, podívala se na Jaspera, který na tom nebyl o nic líp než já, moje emoce se na něm odrážely, v jeho výrazu, který vypadal nejspíš stejně zmučeně jako ten můj.

,,Běž pryč Jazzi,” řekl jsem a začal jsem se zvedat.
,,Kam si myslíš, že jdeš?” vyjela po mně Alice. Nechápu, co to do ni vjelo, já jsem ten, koho opustila holka ve chvíli,kdy ji vyznal lásku, ne ona. Nijak jsem to nekomentoval a odešel do koupelny, kde jsem se zamkl. Zůstal jsem tam stát, nevěděl jsem co dál. Co mám teď dělat? Co mám dělat za několik dnů, týdnů, měsíců ba i roků?! Nechci nic dělat, přešla mě veškerá chuť cokoli udělat.

Sedl jsem si v tichosti na vanu a zůstal sedět. Seděl jsem a mrtvě hleděl před sebe, bez jakéhokoli náznaku, že bych byl jen trochu živý. Musel jsem vypadat jako socha a také jsem si tak připadal - mrtvá, zkamenělá socha.
Jak to mohla udělat? Proč? To čekala celou dobu na to, až ji řeknu, že ji miluji a pak uteče? Tohle byl její plán - zlomit mi srdce? Proč to udělala? A proč vypadala tak vyděšeně? Snad ne ze mě…

,,Edwarde, vylez,” ozval se tichý hlásek za dveřmi.
,,Nechci. Nechte mě všichni být. To bude dobrý,” řekl jsem, tím jsem se ji snažil přesvědčit. Nebo jsem spíš snažil přesvědčit sám sebe? Bude to někdy dobrý? Lidé se z takovýchto zklamání běžně dostávají, ale co upíři, jde to i u nich stejně?
,,Edwarde, nemůžeš tam být věčně. Dnes tě nechám, ale zítra se jde na lov, jasný?!” řekla tónem, kterému se nedalo odporovat.

Nastalo ticho, naprosté ticho v celém domě. Nikdo tu nebyl, nechali mě tu s domněním, že mi to snad pomůže, ale jak by mohlo… 

Shodil jsem ze sebe oblečení a zalezl si do sprchy. Čekal jsem, že mě sprcha trochu uvolní, ale měla naprosto opačný účinek. Pořád jsem na ni musel myslet, nemohl jsem přestat, nemohl jsem ani jinak, pořád se vkrádala do mé mysli.

Ať jsem dělal cokoli, ať jsem se snažil o cokoli, nemohl jsem. Připadal jsem si tentokrát jako skutečně mrtvý. Jako kdyby mi vyrvala srdce z hrudi a zahodila ho pryč.

Noc se přehoupla v den a já na tom byl pořád stejně, ne - li hůř. Ano, upír se utápí v lítosti, v sebelítosti. Možná je toto mé potrestání za mé hříchy, možná je toto můj trest za všechno, co jsem udělal. Můj trest je být sám, sám bez ní.

,,Edwarde, už toho nech!” vtrhla mi do pokoje Alice.
,,Nech mě,” zabrblal jsem.
,,To tu chceš zůstat zavřený v pokoji až do konce světa? Nemyslíš, že to trochu přeháníš?”

,,Já že to přeháním?! To si ze mě děláš snad srandu!” řval jsem po ni.
,,Co bys dělala ty, kdyby tě Jasper opustil? Kdyby tě tu nechal jako kus hadru a beze slova utekl, hm? Tak jak? Pochybuju, že bys skákala do stropu radostí…” dostal jsem ze sebe a zuřivě přitom gestikuloval rukama kolem sebe. Až když jsem to řekl nahlas, jsem si uvědomil, co jsem řekl. Tohle jsem přehnal, hodně přehnal.

,,Alice, já…” chtěl jsem se začít omlouvat, ale utla mě.
,,Nech to plavat Edwarde, ale pamatuj - takhle to nejde věčně. Měl by ses trochu vzchopit, jsi chlap a k tomu upír, zkus něco vymyslet,” řekl a mrkla na mě při tom. Nějak jsem to nepobral, nechápal jsem, na co přesně narážela. 

,,A odpoledne jdeme na lov,” řekla jakoby nic mezi dveřmi.
,,Nikam nejdu,” řekl jsem si pro sebe a zabarikádoval se v pokoji.

Odpoledne se zase stavila ke mně, nebo spíš za mé dveře. Já ležel na posteli a vzpomínal na chvíle, které jsem trávil s Bellou, s tou, která mi ukradla srdce a odešla, nechala mě tu.
Chvíli to zkoušela, ale pak to vzdala. Nikam nechci, proč taky? Když zůstanu zavřený v pokoji, tak nepotřebuju krev, nikomu ode mě nehrozí nebezpečí, tak proč se namáhat a zabíjet ty zvířátka… třeba každé, které zabiju má někde svou polovičku… třeba umřu žízní, nebo vyschnu, asi to bude pomalé a bolestivé.

Uplynuly tři dny a já pořád ležel na stejném místě, ve stejné poloze a byl na tom, světe div se, pořád stejně. Žádná úleva, žádné otupění, jen čistá bolest a smutek. A pak že upíra nejde zranit, já jsem důkaz toho, že to lze udělat. Myslím, že je to dokonce horší než kdyby mi utrhly nohy, dalo by se o tom diskutovat, ale proč… nic už nemá smysl.

U mých dveřích se vystřídali snad všichni z rodiny, dokonce i Jasper se překonal a přišel si “pokecat”. Spíš bych to nazval, že mě přišel poprosit, ať se snažím to aspoň trochu tlumit, že má prý pak deprese a Alice s ním nic nezmůže. Aspoň má někoho, kdo se o něj stará, kdo se mu věnuje.

Pak přišel Emmett…
,,Edwarde, pusť mě dovnitř nebo vyrazím dveře,” začal.
,,Emme, to se opovaž!” ozvala se starostlivá Esmé.
,,No jo no. Ede, přece se v tom pokoji nemůžeš na té posteli plácat jak velryba dalších sto let.”
,,Jak můžeš vědět, že jsem na posteli?”
,,Vidím tě klíčovou dírkou,” zachechtal se.
,,Běž pryč Emmette, nemám náladu na tvý blbý vtípky.”
,,Ježiš Ede, nebuď takovej kňoural. Kdo pak má s tebou vydržet, dyť Jasper z tebe dostane vyrážku chudák. Já kdybych byl na tvým místě, jakože doufám, že nikdy nebudu, tak bych si vyrazil na největší diskotéky a tam bych balil takový roštěnky, že…”
,,Emmette Cullene!” ozvala se Rose a Emmett poslušně odcupital, ještěže tak.

Pak plynuly další dny, den za dnem… řekl bych, že se to strašně vleklo. Každé posunutí hodinových ručiček byla kudla do srdce, která se zabořila hloupěji. 

Zase přišel Emmett…
,,Ede, otevři… mám pro tebe překvápko.”
,,Nechci nic,” řekl jsem suše a v krku mě škrábalo žízní po krvi.
,,Tak to je škoda a já myslel, že Bellu uvidíš rád,” řekl a odfrkl si. V tu chvíli, kdy jsem zaslechl její jméno jsem vyletěl z postele, ani se neobtěžoval otvírat dveře, prostě jsem jimi proletěl a stál vedle Emmetta.
Spatřil jsem tu jeho Bellu - nafukovací panna s Bellinou fotkou na obličeji.
,,Spešl pro tebe brácho,” řekl pyšně Emmett.
,,Ty debile!” zařval jsem po něm a chytl ho pod krkem. Třásl jsem s ním a ten blbec se ještě smál. 

Po chvíli bezvýsledného škrcení jsem toho nechal, ale on se pořád smál.
,,Co je tu tak k smíchu?” zavrčel jsem.
,,To, že ses konečně probral z toho nic nedělání. Nebo že bys nám usnul? No to je jedno. Mimochodem, na zahradě máš ode mě takový dárek,” řekl a úsměv se mu roztáhl od ucha k uchu, nedůvěřivě jsem se na něj podíval.
,,Neboj už žádná nafukovací Bellča,” odpověděl a odcházel. 
,,Bude jich tam totiž milion,” zakřičel a utekl.

S hrůzou a děsem v očích jsem se vydal prozkoumat zahradu, přece jenom on je toho schopen. 
Došel jsem tam a viděl dřevěnou budku a na ni připíchnutý vzkaz: Tady máš pár zákusků, ale nesněz je všechny. Tvůj milovaný bratr Emmett.
Otevřel jsem dvířka a na mě se vykulilo několik očiček, králičích očiček. On se mi snad zdá. On mi nachystal jídlo téměř do domu.
Jindy, bych se nad tím možná pozastavil, ale dnes… měl jsem žízeň. 
Tahal jsem jednoho králíka za druhým a hltavě z nich vysával krev, hrábl jsem rukou už po několikáté, ale na nic jsem nenarazil, všechny jsem je vypil. Co se dá dělat… 
Ale pak se v jednom rožku se něco pohlo, chňapl jsem ho za uši do ruky a chytal se mi zakousnout do kůže, ale když jsem spatřil ty oči, nemohl jsem… vypadaly přesně jako ty Belliny.
,,Ježiš, ty jsi krásný zajíček nebo zaječice, tebe si musím nechat, přece bych nemohl spapat Bellinčiny kukadla,” huhlal jsem si pro sebe a prchal i s mým objevem do svého pokoje, zůstane tam se mnou. Když má Emmett želváka, tak já budu mít králíka.

Na mé posteli ležela nafukovací Bella a na ni nalepený další vzkaz: Už se přestav lynčovat a běž ji najít, jsi upír, tak se vzmuž. Podpis: CELÁ RODINA.

Sedl jsem si na postel, sejmul fotku z panny a zahleděl se na ni. Nemůžu ji přece jen tak nechat jít, proč mi tohle nedošlo dřív, proč jsem tu jen nečinně ležel a nic neudělal, proč jsem něco, cokoli, neudělal hned, hned jak vyšla z toho sálu a nechala mě tam stát. Musím ji najít, musím ji najít a přesvědčit, aby se vrátila zpátky, i kdyby mě nechtěla, tak aspoň aby se vrátila sem a já ji mohl být na blízku. Musím to zkusit, musím pro to udělat cokoli. Jenže kde ji mám hledat? 

Kde bych měl začít? To je jedno, prostě ji najdu. Vyletěl jsem ze dveří a potkal na chodbě Alici.
,,Počkej Edwarde, nevíš ani kde je.”
,,To je jedno. Prostě ji musím najít, i kdybych měl jít na konec světa.”
,,To nebudeš muset. Najdeš ji ve Phoenixu,” odpověděla.
,,Děkuju,” objal jsem ji a běžel ke svému autu. 

Nasedl jsem, ani jsem se neobtěžoval s pásy, pro mě jsou k ničemu, rozjel jsem se až gumy pískaly a bleskovou rychlostí jsem se řítil po dálnici.

Krajina kolem mě ubíhala neuvěřitelnou rychlostí. Den se pomalu přehoupl v noc a já stále nebyl u svého cíle, nebyl jsem už nijak daleko, ale přesto mi to přišlo jako by byla na druhém konci světa.

Jel jsem šílenou rychlostí a nehodlal jsem zpomalovat. Pak jsem projížděl kolem zapadlého Motelu, ani bych si ho nevšiml, kdyby před ním nestálo mně známé auto - Bellino auto. Prudce jsem šlápl na pedál, brzdy hlasitě protestovaly, ale auto se zastavilo, otočil jsem ho a vrátil se zpět k hotelu, kde jsem doufal, že pořád je.

Vystoupil jsem, musel jsem se párkrát zhluboka nadechnout a vydal jsem se k recepční. Byla to mladá pohledná žena a už z dálky se na mě usmívala, slyšel jsem její myšlenky, že jestli se ubytuju, tak se za mnou staví na pokoj. Myslím, že bych ji to měl hned vysvětlit.

,,Dobrý den, chtěl bych vědět, kde má pokoj Isabella Swanová.” Slečna chtěla protestovat a tak jsem vytáhl pár bankovek a podstrčil ji je. Jak snadný je svět s penězi, lidé se dají tak lehce podplatit, myslím, že je to i k pláči.
,,Má pokoj B007,” odpověděla.
,,Je poblíž jejího pokoje nějaký volný?”
,,No, jeden by tu byl, je hned vedle ní, ale je na něj rezervace,” šeptala.
,,A myslíte, že by to nešlo nějak zařídit?” podstrčil jsem ji pár dalších bankovek.
,,Berte svou žádost za vyřízenou. Zde jsou Vaše klíče a přeji příjemný pobyt,” dodala přeslazeným hláskem. 
Kéž by tam přišel ke mně do pokoje a tam si mě osedlal hřebeček jeden, no já si na něj někde počkám a to teprve něco uvidí.

Chtěl jsem se vydat do pokoje, ale pak něco upoutalo mou pozornost u baru, přesněji řečeno někdo.
Došel jsem k osobě, která připomínala Bellu, byla ke mně otočená zády, už jsem se chytal ji obejmout, ale pak jsem uslyšel myšlenky dotyčné osoby a ona se otočila. Bella to teda rozhodně nebyla ani v nejmenším… to by byl trapas teda.
Očima jsem projel okolí baru a konečně ji zahlédl. Seděla sama u baru a upíjela ze skleničky. Ještě jednou se napila, zahrkala ledem v prázdné skleničce a objednala si další. 
Zezadu jsem k ní přistoupil a přilož své rty k jejímu uchu a jemně ji políbil lalůček. Jasně jsem viděl, jak se celá napjala. Dřív než stačila cokoli říct, tak jsem ji zašeptal: ,,Řekl jsem, že si tě najdu!´´ a políbil jsem ji jemně na krk. Nepatrně se zachvěla a ztuhla. Pomalým pohybem otočila nejprve hlavu a pak se otočila celá. Zůstala na mě hledět, bez sebemenšího pohybu, bez jediného slova.
,,Co tady děláš?” vyhrkla ze sebe na jeden nádech. 
,,To je mi ale milé přivítání. Já si pro tebe přijedu a ty takhle?” zeptal jsem se naoko naštvaně.
,,Edwardeee!” vyjekla a skočila mi kolem krku. Kdybych byl člověk, tak by mi jistě docházel dech kvůli tomu, jak mě drtila v objetí. 
,,Tak ráda tě vidím,” řekla, když se naše objetí povolilo.
,,Musím ti toho tolik říct. Hlavně ti něco vysvětlit. Důvod proč jsem z toho plesu utekla je, že…” nenechal jsem ji to dopovědět. Nemohl jsem a hlavně jsem nechtěl slyšet, že mě nemiluje a nikdy nebude. Radši ji budu mít nablízku takhle než vůbec.
,,Nech to plavat Bello. Nic neříkej, raději nechci nic vědět, jsem rád, že jsem tě našel a ostatní se na tebe taky těší.”
,,Ale já…” snažila se něco říct. Vzal jsem olivu z její prázdné skleničky a dal ji to do pusy, aby nic neříkala. Spolkla ji a nic víc neřekla, jen se na mě dívala. Jindy by mi ten pohled nijak nevadil, ale dnes… dnes mě tak nějak znervózňoval. To ticho, které nastalo mě také znervózňovalo a vlastně celá tahle situace, musel jsem něco říct a tak jsem plácl první věc, která mě napadla.
,,Jak ses měla?” jen co jsem tuto větu vyřkl, tak jsem si chtěl dát pár facek. Já se za ní ženu, abych ji získal zpět, nebo ji minimálně přemluvil, aby se vrátila do Forsk a já se ji zeptám jak se má. Nejsem já blbec? Ano jsem a pořádnej.

,,No, asi dobře,” odpověděla váhavě a přitom se nepřítomně zadívala před sebe, jak vzpomínala. Tohle se mi zrovna dvakrát nelíbilo. Rád bych věděl, co dělala, ale nemohl jsem na ni tak moc hrrr.

,,To… to jsem rád. Dáme si něco na pití?” navrhl jsem.
,,Můžeme. Co si dáme?”
,,B52,” navrhl jsem první, co mi padlo do oka.
,,Dobře teda, dvakrát,” hned poručila barmanovi.

Barman nám během chvilky na stůl postavil dvě panákové skleničky, ve kterém byly tři druhy tekutiny. Dvě spodní vypadaly na koňak a třetí zelená vrstva absinth. Pak podal zápalky a brčko. Nechápavě jsem se na něj díval a pak se podíval na Bellu, která si brala sirky, škrtla a zapálila si pití.

,,Co to děláš?” ptal jsem se.
,,No piju přece, musíš rychle když to zapálíš, jinak tobě ten alkohol vyhoří,” odpověděla a rychle brčkem vypila obsah panákové skleničky.
,,Proč se to má zapalovat?” ptal jsem se a nevěřícně se díval na krabičku sirek v jejich rukách.
,,Prostě má,” odpověděla na mou chytrou otázku a zapálila můj nápoj.
,,Honem pij,” poručila mi a já jako na povel chytil brčko se strachem v očích a zabořil ho dovnitř a sál, jenže nic neteklo a Bella se začala smát.
,,Co to?” podíval jsem se na brčko, které bylo v půlce svařené k sobě.
,,Čekal jsi moc dlouho, musíš rychle nebo se ti slepí k sobě. Na tady máš to moje a nespal ho,” usmála se a já opakoval akci, tentokrát úspěšně.

Jen co jsem spolkl tekutinu, tak se mým krkem rozpálil žár.
,,Sakra, co to je?” zachraplal jsem.
,,Ty naděláš, vždyť je to dobrý, dáme ještě jednu.”
,,A nemohli bychom něco co nemusí hořet?” zkusil jsem.
,,Ale prosím tě, já tě kdyžtak uhasím.” Tak tím bych si nebyl tak jistý.
,,No… když to říkáš,” odpověděl jsem ji nejistě. Ona jen protočila očima a objednala nám rovnou další dva každému.

Tohle se ještě párkrát opakovalo, až jsem vážně nemohl. Přísahal bych, že chvilkami jsem Bellu viděl dvakrát, ale snažil jsem se to nevnímat. Vlastně jsem toho až tak moc nevnímal, dokonce i myšlenky ostatních lidí mi naprosto zmizely z hlavy. Zůstal tam jen uvolněný pocit a taková zvláštní radost. Měl jsem chuť něco udělat, něco, co jsem chtěl už dlouho a něco, co mi chybělo… Jenže než jsem se k tomu dostal, tak mě předběhla, chytla mě za límec a přitáhla si mě ke svým rtům. Trochu mě to zaskočilo, ale ne na dlouho. Během chvilky jsem měl Bellu na svém klíně rukama mi zajížděl na zádech pod tričko, ona mi rukama vjížděla do vlasů a pevně je tiskla. Tiskli jsme se k sobě jakoby to mělo být naposled, ale já doufal, že nebude. Nesmí…
Oba jsme zrychleně dýchali, jako bychom běželi dlouho trať. Barman si hlasitě odkašlal, aby upoutal svou pozornost a tak jsme tohle naše soukromé divadélko museli přerušit. Bella byla rudá a nevěděla kam s očima.

,,Nezahrajeme si šipky?” zeptala se najednou.
,,Můžeme, ale připrav se na to, že tě porazím,” usmál jsem se na ni a ona mě na vyplázla jazyk.
,,To si jenom myslíš, tohle bude krutá prohra našeho neporazitelného Culle… škit… na.” Musel jsem se smát, protože kdykoli se snažila něco dalšího říct, tak ji to přerušila škytavka. Byla tak roztomilá, zvlášť když jsem se usmál pokaždé když škytla a ona se na mě zamračila, ale dlouho tento výraz neudržela. Oba jsme se smáli a příjemně se bavili. Pořád jsme se jeden druhého dotýkali, ale přitom se snažili držet zpátky, aby to nepokazil.

Když už asi šestou šipku s tím, že ty předchozí se nepočítají, hodila do druhého terče, tak jsem k ní přišel a hodlal ji to naučit, takhle by to nešlo. 
Stoupl jsem si za ni, ona se po mně otočila a sjela mě pohledem, který mě velmi zmátl. Vypadala tak roztomile, ale přitom ďábelsky.
Jednou rukou jsem ji chytl lehce kolem pasu a druhou chytl tu její, ve které držela šipku.
,,Ukážu ti jak na to,” zašeptal jsem ji do ucha, za kterém měla odhrnutý pramen vlasů. Vydechla a slastně zavřela oči. 
Spolu jsme se napřáhli a hodili. Jenže trefa neskončila tam, kam jsem mířil. Zabořila se do zdi. Oba jsme se na sebe podívali a začali se smát. Došla pro nic a zkoušela ji vytáhnout, ale nepovedlo se ji to. Když se zapřela, tak ztratila rovnováhu a padala k zemi. Stihl jsem ji zachytit dřív, než dopadla, ale moje rovnováha pro jednou selhala snad ještě hůř než ta její a my se svalili na zem. Já na záda a Bella na mě. Podívala se mi do očí, rukou mi přejela po tváři a poté po rtech, které se pod jejím dotekem pootevřely. Naklonila se blíž a lehce mě políbila a rukama se mi snažila dostat pod triko. Skoro se ji povedlo mi ho sundat, ale já už to nemohl vydržet a přitáhl jsem si ji ještě blíž a chtěl jsem si ji převrátit pod sebe, jenže v tom jsem si uvědomil kde to vlastně jsme.

,,Počkej Bello,” dostal jsem ze sebe přidušeně jak moc jsem se snažil se ovládnout. S ní bylo tak snad zapomenout na místo, na čas, na všechno kolem.
,,Co se děje?” zeptala se zmateně.
,,Neměli bychom. Ještě nás vyhodí za pohoršování,” snažil jsme se zasmát a tím odlehčit atmosféru, ale moc se mi to nedařilo.
,,Už tak na nás tam ti dva dědulové hledí, jakoby nic erotičtějšího neviděli,” dodal jsem a kývl hlavou jedním směrem, kde seděli dva osamělí a starší muži s půllitrem v ruce a s vykulenýma očima na nás hledí, div jim slina od pusy nekape.

,,Mám lepší nápad,” řekla Bella.
,,Jaký?” děsil jsem se dopředu, co vymyslela.
,,Zahrajeme si kule… škit… čník! V tom tě určitě porazím!” prohlásila odhodlaně a se značnou sebedůvěrou. 
,,A o co teda?”
,,O co? No já nevím. Mně je to jedno, o cokoli.” To ale neměla říkat.
,,Dobrá, když říkáš cokoli… Nemáš strach?” zeptal jsem se ji a čekal, že z toho vycouvá.
,,Jdu do všeho,” řekla rozhodně.
,,Když vyhraji, dnes večer se…”

« SHRNUTÍ (Ejdriana)  ||    SHRNUTÍ(anetanii) »

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Uprchlík 26. díl - Edward: