Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Uprchlík 26. díl

13.02.2010 (07:45) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5370×

26. Kapitola – Konec!

Hvězda na nebi nezadrží můj pohled.

A tak – směřuji s tebou do svaté Nicoty.

V lásce, která nemá rozměr a pojem o citu.

Jak opojná je příchuť temnoty.

…

Šeptáš si o nekonečnu,

Praská mi kůže pod tvými prsty…

V té něze, se zarytými nehty do věčnosti,

jsem zapomněla tvé jméno. Odpusť.

Modré nebe pláče a já se nechávám smývat jeho slzami. Každá kapka je tak jedinečná, žádná není stejná, každá je originální. Ten třpytivý, chladný závoj, hraje svou tichou hudbou a rozechvívá mé tělo. Lechtá mě po tváři svými prstíky a vyhání myšlenky z mé hlavy, ne však bolest ze srdce. Miluji déšť… je to jediné co my zbylo.

Od mých večerních šatů se odráží první rudé paprsky slunce, které si vybojovalo právo na obloze, na tento okamžik jsem čekávala jako malá holčička. Svítání, začátek nového, lepšího dne. Sedím tu jako kdysi a zírám na tu krásu která mi bere dech.

Tolik mi to zlato připomíná jeho oči, jeho vášeň i něhu v nich a samozřejmě v neposlední řadě lásku, kterou jsem si nechtěla přiznat, nesměla přiznat. Je zvláštní jak led, může mít oči zalité ohněm.

Málo kdo by pochopil co mě vedlo k útěku, možná strach a možná láska.

Když si rozpomenu na nedávný začátek toho všeho… začalo to vlastně zrovna očima, jeho očima, byly to první co jsem viděla.

Vypadal tak neohrabaně, když se snažil zavděčit Alici a jeho vztekání, když musel snášet moje zlomyslnosti se mi zarylo pod kůži, ne že bych to taky párkrát neschytala. Doteď mám například chuť ho umlátit tím vycpaným ptákem do bezvědomí. Musím se smát, když vzpomínám.

Jak by to dopadlo potkat se za jiných okolností? Možná stejně, možná jinak.

V hlavě mi zní jediné slovo… konec!!!

,,Bello?!´´ uslyšela jsem za svými zády zvonivý, udivený hlásek. Musela jsem se usmát.

,,Překvapení!´´ vykřikla jsem a prudce se otočila.

,,To teda je, ale co tu proboha děláš? Proč nejsi ve Forks? Ježiši Bells jsi úplně promočená!´´ dívala se na mě zděšeně a chrlila jednu otázku za druhou.

,,Stýskalo se mi Sessi,´´ pokrčila jsem rameny a pokusila se na tváři vykouzlit co nejpůsobivější úsměv.

,,Kecáš! Uvědom si s kým tu mluvíš, znám tě lépe než ty sama sebe, navíc do tebe vidím a myslím, že to bude na delší vyprávění co? Teď pojď potřebuješ do tepla, Charlie u mě byl včera takže nehrozí, že by tě tam překvapil, svou tří denní obhlídku už má za sebou,´´ mrkla na mě a začala mě zvedat ze země.

,,Co vlastně tady děláš na kopci, takhle brzy po ránu?´´ divila se. Vlastně taky kdo by se nedivil, když by mu odjela prakticky rodina za novým, lepším životem a za 14 dní by přitáhla zpátky. Musel být na mě pohled jako na Ufo, objekt jako já dřepící za zemi, na kopci, promočený na kost v nádherných plesových šatech s poslední kolekce od Dolceho, zírající do blba. Ještě chybí to, abych se kývala ze strany na stranu a z úst mi odkapávala pěna, aby byl první dojem co nejvýstižnější.

,,Přijela jsem k ránu, jela jsem bez zastávky co můj náklaďáček snesl, zapomněla jsem si vzít mobil, věděla jsem, že se tu s tebou dřív nebo později potkám, neměla jsem čas si zabalit, trochu jsem spěchala,´´ ušklíbla jsem se.

,,Ach jo holka ty jsi exot, tak pojď,´´ kroutila nevěřícně hlavou a já ve skrytu duše doufala, že mi nepoví co si o tom myslí.

Nasedli jsme do mého náklaďáčku, Sessi byla na lovu takže si sebou auto nebrala. Jela jsem chvíli po hlavní silnici a odbočila na druhý konec města k jejímu domku. Mlčky mě pozorovala což mě trochu znervózňovalo, snažila jsem se to nevnímat a soustředit se na jízdu.

Zaparkovala jsem kousek dál od domu, kdyby chtěl přeci jen Charlie na návštěvu, tak aby ho to nepraštilo do očí. Sessi by asi těžko vysvětlovala, že se ji po mě tolik stýská, tak si s lásky ke mě místo svého Ferrari pořídila ještě starého Chevyho a zrovna oranžového. Tak hloupý asi není.

,,Bells? A tu tašku si nevezmeš?´´ zeptala se mě, když jsem se chystala vystoupit.

,,Tašku? Jakou? Žádnou jsem si nebrala?´´ byla jsem vykulená, v té rychlosti mě ani nenapadlo si něco přibalit s sebou.

,,Pod sedadlem spolujezdce se válí jedna igelitka,´´ pokrčila rameny a chystala se vystoupit.

,,Jo aha, no to je jedno, pak se na ní podívám, zatím jí tam nech,´´ nekomentovala to a vydala se ke vchodu.

Uvnitř bylo nádherně, vždy když jsem tu byla cítila jsem se v bezpečí, utíkala jsem se za ní schovat už jako malá holčička. No to bude žůžo, koukám, že vzpomínky mě tu asi neminou. Prostor se nezměnil, pořád stejně luxusní.

,,Haló Bells prober se mluvím na tebe!´´ mávala mi rukou před mým nepřítomným pohledem.

,,Dáš si něco? Čaj, kafe?´´ všimla jsem si, že se mě ptá opravdu opatrně.

Copak jsem tak nepředvídatelná, že kolem mě musí každý chodit po špičkách? Super připadám si jak časovaná bomba, u které každý čeká až se vynuluje časovač a ona vybuchne, ještě že je Sessi nezničitelná.

,,Jo promiň zamyslela jsem se, dám si čaj děkuji,´´ odešla do kuchyně a pořád mě starostlivě nespouštěla s očí. Ani jsem si nevšimla, kdy se vracela ani jak dlouho tam byla, až moc jsem se ponořila do myšlenek které ve mně tento dům vyvolával.

Když jsem tu byla, můj život byl komplikovaný sám o sobě, netušila jsem, že když odjedu stane se ještě komplikovanějším, tím neříkám, že lituji. Ne! To bych ani nemohla, nepotkala by jsem Edwarda, ale zase bych mu neublížila. Z přemýšlení mě vytrhla Sess, která mě přitáhla na gauč, položila jsem si hlavu na její rameno a zoufale si povzdechla.

,,Tak spusť, co se stalo?´´ pobídla mě.

,,Asi začnu od začátku, už víš jak jsem Cullenovi poznala při nakupování a seznámila se s otravným Edwardem vlezprdelkou,´´ ušklíbla jsem se při tom pojmenování.

,,No jasně říkala jsi mi to, vzpomínám na přirovnání které jsi použila, bylo to něco jako, že je příjemný asi jako vyrážka v podpaždí,´´ zachechtala se.

,,Jo za tím si stojím umí být otravný, když chce a nejhorší je, že i když nechce,´´ usmála jsem se.

,,Do té doby jsem nevěděla, že upíři mohou mít víc darů, Eda je unikát, jeho dar blbosti je nepřekonatelný!´´ pořád mě jeho dar, vhání do očí slzy smíchu.

,,Víš jen část toho co se stalo, nebyla jsem tak úplně upřímná. Vážně jsem ho nesnesla v blízkosti deseti metrů, byl jako radioaktivní odpad který, když se přiblížil, měla jsem pocit jako by se vléval do moře a chcípali ryby.´´ Musela jsem se u toho culit jako granátové jablíčko.

,,Jenže potom se něco zvrtlo, nevím jak, ale pokaždé když se přiblížil do mého zorného pole, nemohla jsem myslet na nic jiného než na něj. Jedno jestli proto, abych nabyla dalších nápadů jak mu znepříjemnit věčnost, nebo proto, že jsem si přála, aby byl blízko mě. Ať už tak nebo jinak, stal se středem mého vesmíru, hodně zmateného vesmíru.´´

Hleděla jsem z okna ven a pozorovala dokonalé modré nebe, jaké může být pouze ve Phoenixu, spíše jsem mluvila sama k sobě a Sess mě nijak nepřerušovala.

,,Bohužel on mi v tom zrovna nepomáhal, vracel mi moje údery s neskutečnou škodolibou grácií. Ale když jsme se dostali do určité titěrné vzdálenosti, tak se to stalo nesnesitelné. Nemohu zapírat, že jsme jeden s druhého šíleli, takové jiskření jsem v životě nezažila. Ani jeden jsme se neovládali, zlost byla ve vteřině pryč a jediné co jsem vnímala byly jeho rty.´´

Červenala jsem se, když jsem to povídala nahlas, ne že bych měla před Sessi tajemství, ta ví moc dobře co se ve mně odehrává, spíš mě způsobovalo zarudnutí tváří samotné vzpomínání.

,,No a došlo to do takové míry, že mi řekl, že mě miluje,´´ povzdechla jsem si dnes už po tolikáté.

,,Tak v čem je problém? Obě víme, že ty miluješ jeho?´´ ptala se potěšeně, ale naprosto zmateně.

,,Právě v tom, já miluji jeho a on mě, nevím jak se to mohlo stát, nějak jsem si to neuvědomovala a své city ignorovala, jak jsem mohla dopustit, aby se to stalo!´´ složila jsem hlavu do dlaní a snažila se uklidnit.

,,Bells já tě ale vůbec nechápu, to co mi tu říkáš zní jako červená knihovna a ty tu fňukáš jako nakopnutý štěně. Nemáš spíš být šťastná ve Forks a užívat si pana vlezprdelku?´´ ušklíbla se.

,,Sessi to je ten problém, on je upír a já jsem člověk, sama dobře víš, že jsem mezi dvěma světy vyrůstala a upíří se mi líbil více. Nevadí mi ani v nejmenším, že je upír, jinak by to snad ani nebyl on a pokud si mě nebude chtít dát k sváče, což už ho určitě párkrát napadlo tak jsem v tom neviděla problém. Ale vezmi si to racionálně, budeme spolu chodit, staneme se na sobě závislými ještě víc než doposud a co pak já budu stárnout. Nejdříve budu vypadat jako jeho starší sestra, potom jako jeho matka a pokud se mnou bude chtít být dál, tak bože jako jeho babička. Sessi upíří svět mám ráda nadevše, ale vím jistě, že já upír být nechci! Mám až moc velký respekt před životem, je nepřirozené žít na věky, každý kdo se jednou narodí, má také zemřít. Tak to prostě je, navíc mám se vzdát toho mít děti? Pokojného stárnutí s partnerem po boku, kdy každá naše vráska mi bude připomínat, nějaký okamžik našeho života?´´

,,Bells nevím co ti na to mám říct, vím že jsi nad tím přemýšlela už kdysi a vím, že jsi nikdy netoužila po tom stát se tím čím mi, musíš na to přijít sama co vlastně chceš, v tom ti neporadím a nemohu rozhodovat za tebe. Když to takhle říkáš máš pravdu, pokud se rozhodneš pro normální život tak si asi udělala dobře, že jsi odjela dokud to ještě je možné a neublíží to vám víc než, kdyby jste spolu byly déle.´´ Chápavě se na mě dívala a já věděla, že má pravdu je pouze na mě rozmyslet si co vlastně chci.

,,Sessi já nevím co mám dělat, můžeš mi alespoň říct co vidíš?´´ propalovala jsem jí zoufalým pohledem.

,,Bells víš, že to dělám nerada, každý si na to má přijít sám. Miluješ ho o tom není sporu, stejně jako trpíš, když jsi bez něj a nevím jestli si to uvědomuješ, ale samota která se v tobě skrývala a ty jsi odjela vyplnit to prázdno v sobě, už dávno není, to místo zaplnila osoba kterou máš ráda a taky bolest, když jsi jí ztratila. Otázkou je jestli to dokážeš překonat, jestli se dokážeš vyrovnat s tím, že budeš bez něj a nebude to ještě horší než samota sama. Nevím jak je na tom on, ale pokud stejně jako ty tak to potěš pánbůh!´´ objala mě a hladila po vlasech, někdy mi spíš připomínala maminku kterou jsem nikdy neměla, v jejích dvou stech letech se ani není čemu divit, mohla by mi dělat několikrát prababičku.

,,Hele Bells jsi unavená, oči se ti zavírají tím jak jsi už nějakou dobu nespala, běž jsi nahoru lehnout a trochu si odpočinout. Máš času kolik budeš chtít, nezapomeň mi jsme nesmrtelní můžeme čekat věky,´´ usmála se a vedla mě nahoru do horního patra kde měla ložnici.

Dny ubíhali jako voda, moc jsme se o tom nebavili, Sess vytušila, že asi potřebuju přijít na jiné myšlenky a na odpověď mých otázek stejně musím přijít sama, dávno jsem věděla, že je konec, nevrátím se. Musím začít znovu, daleko od něj.

Už týden, uplynul od doby co jsem odešla, co jsem ho krutě nechala stát samotného uprostřed parketu a nechala ho bez jediného vysvětlení, napospas bolesti kterou jsem zavinila já. Kdybych nebyla taková potvora tak bych nikdy nedovolila, aby to došlo tak daleko, co jsem si myslela? Ne nemyslela jsem, byla jsem sobecká.

Ležím na kopci a dívám se na město, je sobota dnes je to přesně týden. Bože tolik mi chybí, naposledy ho vidět, vědět jestli se s tím vyrovná, jestli netrpí. Ale co když ano, dokázala bych se na to jen tak dívat? Nejde o to, že jsem mu to provedla já, ale proto, že prostě nesnesu pohled na jeho smutnou tvář. Tolik mě zraňuje poslední vzpomínka na jeho oči, zračilo se v nich tolik bolesti, přesně tolik co cítím já.

Ale dokážu se vzdát života, abych mohla být šťastná s ním?  Vím že nedokážu být šťastná bez něj, jen představa, že by mohl zapomenout a najít si jinou, že by se jí dotýkal jako mě a říkal jí, že jí miluje mě trhá na kusy. Jsem sobecká chci aby zapomněl, ale toužím, aby to tak nebylo. Každým dnem to bolí, víc a víc.

Sakra co mám dělat…

,,Bello dost! Už se na to nemůžu dívat, ubíjíš se a to doslova, koukej se už konečně rozhodnout, nechala jsem to být a nemluvila s tebou o tom co uděláš, je to tvůj život a tvoje rozhodnutí. Ale ty se tu plácáš jako čudla na suchu, lapáš po dechu a nevíš jestli máš jít do vody, nebo se naučit dýchat plícemi. Ještě chvíli a narostou ti žábry!´´ mračila se.

,,Já vím promiň mi to, prostě potřebuji čas,´´ sklonila jsem hlavu, abych se nemusela dívat na to jak si myslí že jsem magor.

,,Bello na tom není nic složitého, buď ho miluješ tolik, že se rozhodneš vrátit a dát tomu dostatek času a pak se rozhodneš co bude, nebo se už přestaň týrat a začni žít, nech si pěknou vzpomínku a začni dýchat, to tvoje sebemrskačení je o nervy a nechtěj vidět upíra který ztratí nervy! Na to tvoje zvažování dobrého a špatného by nám věčnost nestačila.´´ mračila se.

Páni, tak teď se jí skoro bojím, má pravdu co chci vlastně? Vím co chci, chci jeho… navěky? To nevím, ale jak jinak to zjistit, než s ním.

,,Myslíš, že mi odpustí to jak jsem ho nechala a beze slova odjela?´´ zeptala jsem se ze strachem.

,,Bells pokud tě miluje tolik jako ty jeho, tak o tom ani nepochybuj a když ne, tak se můžeš kdykoli vrátit a nebudeš si muset lámat tu svojí hloupou hlavinku, co máš nebo nemáš udělat. Jen tak mimochodem co jsem pochopila z vyprávění, tak ty jsi mu ani nedala šanci ukázat ti co pro něj znamenáš,´´ zvedla obočí a usmívala se.

,,Díky Sessi za všechno, znovu!´´ pevně jsem jí objala. A utíkala lesní cestou ke svému autu, ježiši to je nesnesitelný pocit jak jsem nervózní, co mu povím? No pravdu asi ne, to ještě nemůžu, jak by to znělo? Sorry brouku, ale já s upíry nepachtuju? No to je na přes držku. Cestou jsi to promyslím!

Nastoupila jsem do náklaďáčku a vydala se stejnou cestou zpátky do Forks, snad mi odpustí. Jela jsem o poznání pomaleji, než když jsem odtud utíkala, každým dalším kilometrem jsem byla nervóznější, určitě z toho budu mít opar.

Začalo se stmívat, nebyla jsem unavená ale proč spěchat, páreček má věčnost, počká. Pochválila jsem se a s nadšením poslouchala hudbu, do té doby než se mi zjevila malá obdélníková budova motelu, kolem kterého jsem už párkrát jela, je to široko daleko jediný objekt kde se dá přenocovat. Trochu kýčovitá fasáda se zažloutlými zdmi a barevnými žárovičkami jako výzdoba. Uvnitř jsem nikdy nebyla, ale velikosti objektu dominovala hospoda a pár pokojů v patře. Snad nebude plno, ne že by mi vadilo spát v autě, ale ráda bych se pohodlně prospala než půjdu na sebevražednou pouť, nemluvě o tom, že ještě nemám výmluvu pro svůj unáhlený čin.

Zaparkovala jsem před motelem na parkovišti pro ubytované, kde stálo pár aut. Když jsem vylézala všimla jsem si té igelitky co objevila Sess, vzala jsem jí s sebou a vydala se k recepci. Procházela jsem po dřevěných parketách úzké staré chodbičky, která působila útulně. Bylo tu čisto a celkem uklizeno, na stěnách vyseli obrázky zřejmě z okolí a fotografie motelu s různých roků. Na recepci mě uvítala starší paní a s úsměvem vyřídila mojí žádost o ubytování. Zavedla mě do malého pokojíku na konci úzké chodby. Uvnitř byla veliká, kovová postel s bílým bavlněným povlečením. Naproti byli dveře do malé koupelničky s vanou a sprchovým koutem. V místnosti byla malá skříň ze které by Alice dostala infarkt a motel zažalovala za omezování osobní svobody! Myslím, že by byla schopná zajít tak daleko, že by podplatila členy výboru, aby odebrali motelu licenci.

Směju se, když si na tu mršku vzpomenu, taky mi chybí.

,,Slečno vy nemáte žádné kufry?´´ zeptala se překvapeně bytná.

,,Ehm ne jen tohle, cestuji na lehko,´´ ukázala jsem na igelitku a začervenala se.

,,Zvláštní,´´ řekla si spíše pro sebe. Zase jsem si musela vzpomenout na Alici která by si sem přitáhla tolik zavazadel, že by si musela pronajmout ještě jeden pokoj, aby se tu složila.

Paní mi popřála dobrou noc, předala mi klíčky od pokoje, informovala mě, že dole je hospoda, kdybych měla zájem nebo něco potřebovala, tak se tam mám zastavit, pracuje tam její manžel který mi vyhoví.

Poděkovala jsem, ujistila jí, že zatím nic nepotřebuji a zavřela dveře.

Uf, jsem ráda, že už to mám za sebou. Ta dáma je ale upovídaná, sedla jsem si na postel a vysypala igelitku. Byla to jedna z posledních které jsme koupili s Alice v den plesu. Ach jo zase ten ples, byl by úžasný, kdyby neskončil tak katastrofálně, kdybych to nepokazila. Třeba by stačilo vysvětlení, že mi prdlo v bedně… ne to asi sotva, mám čas můžu přemýšlet. Co asi dělal, když přijel domů? Jak se musel cítit? Určitě zrazený, třeba se na mě všichni zlobí, vůbec bych se nedivila.

Vybalila jsem si pár věcí, nějaké spodní prádlo, košilku na spaní, modré tílko a džíny. Potřebovala jsem nějak zahnat myšlenky. Je to asi hloupý nápad, ale nic lepšího mě nenapadlo, převlíkla jsem se do těch riflí, trika z tašky od Alice a zamířila dolů do hospody.

Jen co jsem vešla, většina pánského obecenstva se na mě otočila. No fuj, celá žhavá do nich, určitě z nich musí být cítit alkohol a nikotin i po roce v pračce s Perwollem Colorem Magic.

Snažila jsem se přejít chlípně dotěrné  pohledy a šla suverénně k baru.

,,Dobrý večer, dám si jedno martini,´´ požádala jsem staršího pána za stolem, asi manžela té ženy co mě ubytovala.

Chvíli jsem seděla, popíjela sklenku a odmítala pozvání na skleničku od těch nechutných, starých, ožralých páprdů kolem. Většina si mě určitě představovala v dosti nelichotivých polohách na nějaké zablešené matraci, ne-li rovnou na barovém pultíku. Připadala jsem si jako svlečená figurína ve vytrýně obchodu.

Ne že bych nebyla na starší, musela jsem se zasmát, kdyby jenom věděli, že proti klukovi kvůli kterému tu teď sedím a nechávám si tvrdnout játra, si mohou připadal jako mladíčci.

Dopila jsem skleničku a objednala si další.

Na rameni jsem ucítila chlad jako by někdo stál za mnou. Už mě to začíná unavovat, odhánět tu drůbež. Už zase! Naposledy to byl nějaký chcípáček, co si mně spletl se svou manželkou. Po rozhovoru s barmanem jsem zjistila, že mu utekla před čtyřiceti lety, tak dlouho jsem pryč nebyla. Cítila jsem jak se mi odvážně o ucho otřeli cizí rty. To si dělá srandu co si to dovoluje. Kopla jsem do sebe životabudič a zafuněla zlostí. Připravena, že až se otočím tak ten sebevrah za mnou, už nebude mezi živými.

,,Řekl jsem, že si tě najdu!´´ zašeptal hlas za mnou a políbil mě směle na krk.

Celá jsem ztuhla!

Předchozí - Další

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Uprchlík 26. díl: