Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Uprchlík 23. díl - Edward

31.01.2010 (15:00) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5157×

Pomalu jsem bloudil rukama po jejím těle, které se pod každým mým dotykem zachvělo. Byla to chvíle jako žádná jiná, tato chvíle byla jedinečná. Ani jeden z nás nemusel mluvit, ani jeden z nás nechtěl pokazit tuto kouzelnou atmosféru.
Pomalými pohyby jsem ji vyhrnoval tričko výš a výš, až jsem ji ho celé sundal a mně se na obdiv vystavilo její nádherné tělo. Její pokožka byla nádherně hebká a jemná jako ten nejjemnější samet. Ona také na nic nečekala a sundala mi mou košili pomalými pohyby, knoflík po knoflíku.

Položil jsem ji opatrně na křídlo klavíru, už jsem to nemohl vydržet a hladově se přisál na její rty. Už jsem dále nemohl odolávat a oddalovat tu chvíli. Byl to ten nejúžasnější pocit, jaký jsem kdy zažil. Tenhle polibek byl tolik jiný a přesto tak stejný.

Jednou rukou jsem ji přejížděl po zádech a druhou po stehně až k jejímu nádhernému zadečku, který jsem pohladil a ona toužebně vydechla, zamotala mi své ruce do vlasů a přitáhla si mě tak více k sobě. 
Na nic jsem nečekal a jedním rychlým pohybem jsem ji rozepnul podprsenku a tu následně odhodil někam do neznáma. Přesunul jsem své polibky na její ňadra, která zdobila její nádherné tělo. 

Zamířil jsem k jejím kalhotám, které mi bránily v dalším trápení, jak sebe, tak i jí. Během chvilky byly pryč, já si Bellu chytl pod koleny a prudce ji přitáhl k sobě na okraj, abych k ní měl snazší cestu a opět jsem se chtěl věnoval jejímu rozžhavenému tělu, které se pod každým mým polibkem prohýbalo. Jenže ona si mě nohama omotala kolem pasu a překonala prostor, který mezi námi vznikl. Svými prsty mi přejížděla přes svaly, které se pod jejím teplým dotekem napjaly. 

Celou dobu jsme si hleděli do očí a užívali si tohoto okamžiku, nemusel jsem jí do ničeho nutit, prsty mi bloudila po těle a skousávala si smyslně rty, snažil jsem se ovládat a ještě chvíli si užívat jejich něžností, než si ji tu vezmu. Posadila se, přes ramena, hruď a břicho mi sjela až ke kalhotům, jemně mi pohladila poklopec, sledoval jsem její reakce, celá se chvěla a krev ji prudce tepala v žilách, jazykem si navlhčila rty a rozepla mi pásek, dlaněmi mě hladila a tím jednoduchým pohybem mě zbavila kalhot, tenhle okamžik byl o tolik zvláštní než spousta předchozích, sama si mě chtěla vzít a já ji nijak nebránil, přitáhla si mě za krk a jazykem mi přejela přes rty, které skousla. To už jsem nevydržel, hladově jsem jí vklouzl jazykem do úst a začal se jí zmocňovat, pořád nám na těle zbývalo to nejzásadnější oblečení, kdyby teď chtěla přestat nevím jestli bych to dovolil, až moc jsem po ní toužil a ona vypadala že na tom není jinak... 

Už jsem to nemohl vydržet, přitáhl si ji k sobě a cítil jak na ni reaguje mé chladné tělo. Chtěl jsem sundat poslední část jejího oblečení, když v tom…

,,Co se tady děje?“ vtrhl dovnitř zděšený Carlisle, který se tvářil, jako bych tady někoho znásilňoval, k čemuž jsem neměl daleko. Jenže moje chlouba to ve vteřině vzdala a já jsem si v tu chvíli připadal jak vykastrovaný pudl. 
Všichni jsme tam stáli a napodobovali čerstvé voskové figuríny, až se jediná Bella ujala slova, kdyby raději mlčela.

,,To není jak to vypadá! Edward mě učí hrát na klavír.“ Jenže bylo nad slunce jasné, že něco takového by ji nikdo nesežral, asi tak jako ty její perníčky.

,,Ehm… no… nechám vás tu, ať si posbíráte své oblečení.“ Dořekl a otáčel se zase k odchodu, jenže u dveří se zastavil a pro něco se zohnul na zem. To něco byla Bellina rudá podprsenka. Myslím, že kdyby mohl, byl by rudej jak pavián a nejen on. 

Kéž by si Esmé koupila něco takového… víc rajcovnějšího… ježiši Edwarde, neposlouchej!
V tu chvíli bych byl opravdu raději, kdybych jeho myšlenky neslyšel. Možná přemluvím Bellu, aby jednu takovou Esmé darovala, ale proč vlastně, stačí říct Alice.

Držel ten kus látky ve dvou prstech, jakoby to bylo něco infikovaného a položil ho na gauč a co nejrychlejší chůzí vyklusal, aby ho ještě něco nepotkalo. Už vidím proslov, který k nám bude mít, ale snad se ho zdrží, nejsme přece tak mladí, aby nám musel vysvětlovat co a jak.

Z myšlenek mě jak kopanec do hlavy vytrhl Bellin smích, nechápavě jsem se na ni podíval, co ji tak rozesmálo, ale na nic jsem nepřišel. Bella se polonahá svíjela v křečích smíchu, až ji slzy tekly.

,,Co je tady tak k smíchu? Taky bych se rád zasmál.” Zkusil jsem se zeptat, ale její reakce se nezměnila, spíš naopak se smála, až se dusila.

,,Bello, jsi v pořádku?” zeptal jsem se opatrně. Třeba se praštila do palice při tomhle záchvatu. Snad jsem ji nikde nezmáčkl tak, abych ji poškodil. Dala by se opravit?

,,To… haaaa… to… ty… haaaaaaaaa…” pořád se smála a nedostala ze sebe ani souvislou větou. Ukázala na mé trenky a dodala.
,,Co to jeeeeeeee?” další záchvat. Čemu se jako směje. Co je špatné na mých trenkách od Alice? Aha a do pr… kačenky, tak to jsem pohnojil hůř jak Bellin trávník. Asi bych si měl přehodnotit šatník, jestli se Bella vůbec bude chtít milovat s kačerem.

,,Boooože, to je úchylný! Kdo ti to proboha dal?” vyhrkla mezi postupně se uklidňujícím chechtáním. 
,,Alice,” šeptl jsem pouze. V tu chvíli jak když nad ní Alice zahřmí se zarazila, zajímalo by mě, co se ji v tu chvíli honilo v té její nepředvídatelné hlavě. Jenže toto ticho netrvalo dlouho, protože se opět rozesmála.

,,Tebe ten smích přejde, jak dojde Carlisle zpět.” Rýpl jsem si a hele, ono to pomohlo. Ztichla, hlasitě polkla a podívala se na mě stylem - to si ze děláš prdel. Za to já se na ni usmál a řekl větu, kterou jsem všechno poslal do kytek.
,,Budeme pokračovat?” 

Její výraz se z křeče ze smíchu, změnil na naštvaný až mírně vražedný. Měl bych popadnout kalhoty a zdrhat než to začne. Ještěže nemá po ruce žádný vražedný nástroj na upíry, bylo by po mně, ale proč proboha, to se nemůžu jednoduše zeptat?

,,Vypadni!” zaječela na mě a já s ocasem staženým mezi nohama poslušně utekl dřív, než bych to schytal za něco co jsem neudělal. Ta ženská, to je strašný. V jednu chvíli přede jako kočka a v druhou vycení zuby jako žralok, který vám ukousne v nejlepším případě jenom ruku.

Ve svém pokoji jsem se oblékl a šel na lov, na kterém jsem ze sebe dostal vztek a nevím co všechno ještě. Když jsem se vracel, slyšel jsem už z dálky, že jsou všichni v domě. Zaměřil jsem se na Bellu, která byla v mém pokoji společně s Alice a dohadovaly se.
,,V žádném případě tu spát nebudu!” vztekala se Bella.
,,To teda budeš! Vím, že budeš! Přece se nechceš vecpat do postele mezi mě a Jazze.”
,,Jasně, jako byste zrovna vy dva spali.” Uchechtla se a já taky, má pravdu, ti dva by nespali ani kdyby museli.
,,Bello, prostě spíš v Edwardově pokoji a basta. Nehádej se nebo tě tady přivážu a to bys teprve něco zažila.” Až moc se mi tahle varianta nápadu líbila. Bella přivázaná k mé posteli, nemohla by se ani hnout, stačilo by ji pusu přelepit izolepu nebo kobercovou páskou a vše by bylo podle mých představ.

Zajímalo by mě, jestli je na mě pořád naštvaná. Vždyť jsem ji nic neudělal, nemůžu za to, že tam Carlisle vpadl. Navíc za to vlastně mohla ona, tak proč by měla být naštvaná. Půjdu za ní a uvidím. Buď na mě čeká s ohýnkem v mém pokoji a nebo mě ráda uvidí, proč jen mám takové tušení, že to bude ta první varianta?!

Vyskočil jsem k sobě do pokoje přes otevřený balkón tak, aby mě neslyšela. Ležela na zádech na mé posteli se zavřenýma očima, v uších mp3 přehrávač a tiše si pobrukovala. Mohl bych se na ni dívat pořád, ale to by si toho už nejspíš všimla, i toho, že se vůbec nehýbu a jen na ni hledím, ačkoli vůbec vlastně nevím proč… proč bych měl něco takového dělat.

Došel jsem tiše ke své posteli, když už jsem byl u ní, obkročmo jsem si nad ni sedl, ruce ji chytil do jedné mé dlaně a dal ji je nad hlavu, aby se nemohla bránit, teď jsem si připadal jako pravý násilník. Ještě než stihla vydal byť jedinou hlásku, tak jsem přilepil své rty na ty její a byl přisátý líp jak vteřinové lepidlo. 

Chvíli sebou snažila mrskat, ale pak to vzdala. Čekal jsem, že jako vždy se její rty podvolí těm mým, ale tentokrát se to nestalo. Odtrhl jsem se od ní a čekal, co se bude dít.
Zamračeně se na mě šklebila, připomínala mi nějaký druh opice při námluvách, ale pak spustila.

,,Co si myslíš, že děláš ty úchyle zvrácenej. Přijdeš sem a začneš mě olizovat?! Já nejsem tvoje svačinka Edwarde!” hučela do mě a já ji přestal poslouchat, aspoň co to šlo, ale při slově svačinka mi došlo, jak moc mi její krev voní. Jestli po mně bude ještě chvíli ječet, tak ji kousnu do krku a bude klid. Počkat… on je klid.
Podíval jsem se na ni a ona na mě nevěřícně hleděla.

,,No?” zeptala se.
,,Co no?” zeptal jsem se pro změnu já, ale na rozdíl od ní nechápavě.
,,Tys mě vůbec nevnímal, že ne?” 
,,No, popravdě… ne,” díval jsem se na ni a přemýšlel, na co se mě mohla ptát.
,,Slez ze mě! A doufám, že se tu v noci ani neukážeš!”
,,Bello, ale tohle je můj pokoj, ne tvůj.” 
,,Tak spi třeba na stromě hlavou zavěšenou dolů jak netopýr, určitě ti to půjde.” Sykla ke mně a vyšla do koupelny.

Proč musí být tak hnusná? Pravda, taky nejsem kolikrát zrovna nejmilejší, ale oproti ni nejsem nic tak hrozného. Nechci vědět, jaká by byla jako upírka, to by mě roztrhala na kousky a nebo bychom se navzájem pozabíjeli. Takhle mám aspoň v něčem navrch.

Měl bych si ji udobřit, ale jak? Už vím! Ženy přece milují květiny a Esmé má ve skleníku exempláře, které se nikde tady nenajdou, ta bude hledět.

Co největší rychlostí jsem doběhl do skleníku a rozhlížel se, která by byla ideální a pak jsem ji našel. 
Růžové okvětní plátky po stranách a uprostřed zbarvená do žluta, nádherná, dělaná přesně pro ni.
Byl jsem na sebe hrdý, že jsem něco takového vymyslel, občas i mrtvej mozek může posloužit.

Běžel jsem zpět k sobě do pokoje, tam vzal papír, na který jsem napsal: Omlouvám se. Edward. Papír společně s květinou jsem položil na postel a tiše se vytratil na strom vedle mého pokoje a čekal. Zanedlouho přišla do pokoje Bella, které se rozbušilo srdce hned co si všimla mé omluvy. První si přečetla vzkaz, usmála se a zadívala se na květinu a na tváři se jí vykouzlil nádherný úsměv. Vzala si ji do ruky a párkrát k ní přičichla, jenže něco nehrálo. Začala celá rudnou a i z té dálky jsem viděl, jak ji po obličeji naskakovaly zrádné pupínky. Bože, co jsem to zase udělal? Jen mi řekněte někdo, že za to nemůžu já?!

,,AAAAAAAAAAAAA! Edwardeee! Já tě zabiju!” sakra, myslím, že za to opravdu můžu já. Tentokrát jsem se pochlapil a skočil na balkon, tak aby si toho navšimla a vyšel k ní, že se na to podívám.
,,Bells, promiň, nevěděl jsem, že ta květina je nejspíš jedovatá.”
,,Cože? Jedovatá?!” hystericky vyjekla.
,,Neboj, něco na to dáme, pojď za mnou.” Snažil jsem se ji aspoň trochu uklidnit. Popadl jsem květinu a vyrazil jsem s Bellou v závěsu.

Došli jsme za Carlislem do pracovny.
,,Carlisle, potřebujeme pomoct.” První se lekl, že bude muset dávat sexuální lekce, ale když viděl Bellu a hlavně její opuchlý obličej pochopil, že o sex tu asi nepůjde.

,,Tohle jsem ji dal a ona se osypala.” Podal jsem mu květinu a on se se zděšením podíval nejprve na mě a pak na Bellu.

,,Cos to jenom provedl, sedni si a zůstaň tady. A ty Bello pojď se mnou, dám ti léky a mastičku, bude to v pořádku.” Co jsem zase provedl? Sedl jsem si do křesla a čekal co se bude dít. Ozvalo se zaklepání a dovnitř vešla Esmé. Chystala se něco říct, ale když spatřila květinu tak vyjekla až jsem se lekl.

,,Pane bože, co tu dělá moje Dipladénie? To snad není pravda?!” došla k ní a objala ji jako děťátko a hned na to se po mně vražedně podívala.

,,To tyyy!” ukázala na mě a oči ji ztmavly, poprvé jsem dostal strach, vypadala vražedně, až moc upírky.

,,CO - JSI - TO - UDĚLAL?!” zařvala a chystala se po mně skočit, ale naštěstí se k ní přihnal Carlisle a chytil ji pevně do náruče, chvíli trvalo než přestala prskal a syčet, já na to zůstal jen hledět, neschopen slova a nebyl jsem sám, u dveří stála Bella s pusou otevřenou dokořán. Aby ji tam náhodou nevletěla moucha, pomyslel jsem si.

Uslyšel jsem tiché vzlyky, které pocházely od Esmé. 
,,On ji zabil,” zašeptala a já sebou při tom slově cukl.
,,No tak miláčku, přece se svět nezbořil.” Utěšoval ji Carlisle a ona znovu zavzlykala.
,,Můžu se zeptat koho jsem zabil?”
,,Moji květinku.”
,,Aha,” byla moje chytrá odpověď.

Další chvíli jsme tam všichni stáli neschopni slova, až se povedlo Carlislovi Esmé uklidnit. Nejraději bych se vypařil, kdybych věděl, co mě čeká…

,,Posaďte se oba dva,” ukázal na mě a na Bellu. Já si sedl na nejbližší křeslo, ovšem Bella to vzala na opačnou stranu co nejdál to šlo. Vzpomněl jsem si na její seznam nad postelí, že se ke mně nepřiblíží a musel jsem se začít smát.

,,Musíme si promluvit. Prvně bych se tě rád zeptal Edwarde, proč jsi matce zničil její květinu?” přerušil mě Carlisle pevným a trochu naštvaným hlasem.
,,Chtěl jsem se Belle omluvit.”
,,To jsi ji chtěl otrávit jako omluvu? Poněkud zvláštní nemyslíš?” 
,,Ale já ji nechtěl otrávit přece. Nevěděl jsem, že je jedovatá… ne Bella, ale ta květina.”
,,Víš synku, co to bylo za květinu?”
,,Ne,” odpověděl jsem prostě. Vážně jsem neměl tucha.
,,Byla to Dipladénie tvé matky. Objevila ji na naši svatební cestě a od té doby se o ni stará.” 
,,Ehm, já… se moc omlouvám, to jsem netušil.”

,,Za co ses chtěl Belle omluvit, že jsi mi zničil skleník?” pronesla poněkud klidnějším, ale přesto vytočeným hlasem Esmé. Co ji mám asi tak říct? Snažil jsem se Bellu klátit na klavíře, ale přišel nám do toho Carlisle. No myslím, že takhle by to asi moc nešlo.

,,No… ehm… víš… jak to říct…” koktal jsem ze sebe a pořád se nemohl dobrat závěru, abych to vyklopil a tak se toho Carlisle ujal a pošeptal ji to. Já jen sledoval, jak se ji postupně otevírá pusa a Bella postupně rudne ještě víc i přes svou vyrážku. Jakmile si všimla, že se na ni dívám, tak mě probodávala vražedným pohledem. Ještěže u sebe nemá Pepo a zapalovač, snad ji ho Alice nepůjčí.

,,Děti moje, pojďte oba dva sem,” řekla teď už mateřsky Esmé a kývla na Bellu, která bublala vzteky a moc se neměla k tomu, aby za mnou přišla blíž jak na ten metr, který povolila sama sobě v lavici.

,,Nevím Bello, jestli s tebou o tom doma někdo mluvil a tak by možná bylo lepší si s vámi o tom promluvit teď, než bude pozdě,” mluvila k nám tiše a střídavě těkala očima z jednoho na druhého a když domluvila, tak se prosebně podívala na Carlisla a ten se ujal slova.

,,První bych se vás chtěl zeptat, už jste někdy to… no víte co… souložili?” oba dva jsme vyprskly nad tím, co ze sebe vysoukal. Snad s námi nechtějí mluvit o sexu.
,,Tak co?” vypadal docela nedočkavě, on se tím snad baví.

,,Ne,” řekla tiše Bella a já na ni vyjeveně koukl a ona jen stydlivě pokrčila rameny.
,,Já jo,” řekl jsem pro změnu pyšně.

,,Ještěže tak, aspoň jeden z nich ví co dělat,” zašeptal si tiše pro sebe a viditelně si oddychl.
,,Jen pro všechny případy. Bello, nenech se od něj do ničeho nutit, není kam spěchat, času máte víc než dost. A ty Edwarde, na ni netlač. Musí to chtít sama. To bychom asi měli. Můžete jít a už žádné květiny ze skleníku tvé matky Edwarde.” Pohrozil mi jak pětiletému děcku. 

Oba dva jsme se s radostí odebrali pryč z této místnosti hanby a jen se za námi zaklaply dveře otočil jsem se na Bellu, která vypadala jak kdybych ji přes obličej šlehal kopřivami, dokonce i barvu měla stejnou.

,,Bello, já moc se ti omlouvám. Vážně jsem nechtěl. Ani jsem nevěděl, že jsi panna, kdybych to věděl, tak bych…” chtěl jsem toho ze sebe tolik dostat, ale přerušila mě.

,,Drž pusu Edwarde. Mlč, jinak to bude to poslední co uděláš.” Vztekle vyštěkla a utíkala dolů do obýváku, odkud jsem slyšel televizi. 

Já se odebral do koupelny, kde jsem si trochu potřeboval utřídit myšlenky, jestli se to tak dá říct. Být jen sám se svými myšlenkami není zrovna nejpříjemnější, hlavně když se v nich vůbec nevyznám. 
Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna moje Bella bude panna. Počkat moje? Od kdy si ji tak přivlastňuji? Možná už od té doby, kdy jsem ji poprvé uviděl. Tím, že jsem se dozvěděl, že je nevinná, se ve mně něco hnulo. Ta představa, že zrovna já bych mohl být jejím prvním… možná bych byl rád i jejím posledním. Tak nějak myslím, že ne asi, ale určitě. Možná ji mám raději, než si skutečně připouštím…

Vylezl jsem po delší době ze sprchy a hodil na sebe tepláky “na spaní” a šel se podívat, co se to ozývá za hluk dole. Když jsem viděl co se tam děje, nevěřil jsem svým očím…

PS. Všechno špatné v tomto díle házím na anteanii :-D

« SHRNUTÍ (Ejdriana)  ||    SHRNUTÍ(anetanii) »

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Uprchlík 23. díl - Edward: