Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Uprchlík 22. díl

28.01.2010 (07:00) • Anetanii • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5207×

22. Kapitola – Galerie

Doma jsem byla do dvaceti minut. Rychle jsem se vysprchovala hodně studenou vodou, což mi moc nepomáhalo, spíše mi to připomínalo jeho chladné, nahé tělo na mém. Zatočila jsem kohoutkem a málem si opařila rozkrok.
Tento zážitek mě spolehlivě probral z dalšího snění. Co snění? Z jakého snění bože? Spíš noční můry jménem Edward Cullen.
Snažila jsem se rychle usnout, abych se vyvarovala dalších myšlenek na něj. Možná už nebude na koho myslet, jak znám Alici po Edovi zbyla jen zaprášená podlaha.
Podařilo se mi usnout s úsměvem na rtech a zdál se mi zvláštní sen, jak ho Alice honí po lese s Napalmem.

Ráno jsem se vzbudila do nálady, vyskočila jsem z postele, rychle se umyla a běžela do skříně. Vybrala jsem si černé, upnuté kožené kalhoty, bílou tuniku na jedno rameno, která mi sahala pod zadek a přepásala to černo  -koženým páskem. Bílé botky, abych ladila, zvlnila si vlasy do husté hřívy a hurá za zábavou.
Po chvíli jsem byla připravená vyrazit, nasedla jsem do auta a vydala se ke škole. Pořád mi vrtalo hlavou jestli bude Eda vypadat stejně i po včerejším maratónu, snad to Alice nepřehnala a nezranila ho ještě víc. Nebudu se starat o každou jeho modřinu.
Že já mám na tohle štěstí, ale s ním se nemůžu rovnat, je jako malá zlatá rybka.

Zastavila jsem kus od něj a sledovala jeho blažený výraz, když viděl můj oranžový náklaďáček.
Vypadal celkem v pořádku na to, kolik jsem si představovala zranění, teda až na ten slastný úsměv. Propána snad nepatří mně, držte mě všichni svatí, Eda se nám zbláznil.
Otevřela jsem dveře a chystala se vystoupit, když se přede mnou zjevila mužská postava, no spíše ještě dětsky zakulacená.

,,Ahoj Bells, jsem rád, že jsi přijela o něco dřív,´´ zubil se na mě Mike Newton a v očích mu plálo nadšení. Děsivej výraz, kam se hrabou Drákulové z protějšího chodníku. Kteří mimochodem ztuhli na místě jako sousoší a pozorovali náš, doufám velice krátký rozhovor.

,,Ahoj Mikeu, co potřebuješ?´´ snažila jsem se o přátelský tón a ještě přátelštější úsměv.
,,No víš Bells, napadlo mě, když teda podle toho, co jsi říkala s Cullenem nechodíš, mohli bychom třeba v pátek do kina?´´ A jé, s tím přátelstvím jsem to asi trochu přehnala, ale teď není cesty zpátky, a vlastně proč ne? S Edem nechodím, jsem plnoletá a zatím příčetná.

,,Jasně Mikeu proč ne, s kamarádem si zajdu do kina ráda,´´ Zdůraznila jsem slovo kamarád, aby měl jasno, to se mu podle výrazu moc nelíbilo, ale neztrácel naděje. To spíš pán zaproti ztrácel naděje, vypadal jako včera Alice.

,,Super, už se těším, dám ti vědět v kolik a na co, zatím se měj,´´ jak málo stačí k dětské radosti. Mike vypadal, že jsem mu splnila životní sen, doufám, že tím snem myslel pytlík popcornu a plechovku koly.

Rozloučil se a rozběhl se do budovy, já se vydala probrat tu zatvrdlou rodinku.
,,Ahoj, snad jste tu neusnuli?´´ pronesla jsem k nim a tvářila se jako, já nic - já idiot.
,,Ahoj Bells. Prosím tě, od kdy se tak kamarádíčkuješ s Newtonem?´´ zeptala se překvapeně Alice, trochu nevyrovnaným hlasem. Ostatní se stále nevzpamatovali ze zážitku a pozorně sledovali co ze mě vypadne.
,,Sedíme spolu na hodině literatury, je to milý a usměvavý kluk,´´ řekla jsem až s přehnanou chválou. Všichni si mě s odporem měřili, ale nikdo se neptal na kino, přestože slyšeli každé slovo a zvědavost z nich sálala jako radioaktivita.
Mlčky se otočili a pádili na hodinu, jen tomu poslednímu bůžkovi pomsty to trvalo o trošku déle.

,,Ahoj Ede, nepotřebuješ pomoct?´´ zeptala jsem se tak mile pobaveně, že to znělo skoro ironicky.
,,Ne! Nejsem postižený.´´ No o tom by se dalo polemizovat, ale přít se nebudu. Tvářil se mrzutě jako Jasper v McDonaldu.
,,Co ti zase přelétlo přes nos, snažím se ti pomoct!´´ vyjela jsem na něj a mračila se.
,,Jo to ti tak budu věřit ty lhářko!´´ prskal a vrčel do všech směrů.
,,Co si o sobě myslíš, ty nafoukanej kačere, když mi nechceš říct o co ti jde tak, tak mě laskavě neurážej!´´ teď už jsem byla vytočená, že bych se zašroubovala vzteky pod zem.
,,Jo tak ty nevíš o co mi jde? Neříkej, že jsi tak pokrytecká!´´ pozvedl obočí a ječel jak siréna.
,,No to teda nevím a když mi to nemíníš říct, tak si trhni nohou!´´ štěkla jsem mu přímo do obličeje.
,,No tak třeba proč jsi přikývla tomu hovadu na to jít do kina a popřela jsi mě!" Aha, pán se nám nějak rozjel. To je teda výraz století, co teď nasadil. Si myslí, že jsem věc, kterou vlastní, tak to prrr.
,,No tak za prvé, slušně se mě zeptal jestli si nechci vyrazit a za druhé pokud vím, tak s nikým nechodím, nevím o co ti jde ty pitomče.´´ To ho zarazilo, že by pánovi svitlo? Ne, takové zázraky se stávají pouze o Vánocích. Tvářil se nevěřícně jako, že jsem se zbláznila.
,,Jo takže o to ti jde? Že jsem tě nikam nepozval?´´ tonoucí se stébla chytá, musela jsem se ušklíbnout.
,,Co to prosím tě meleš. Co tě vede k tomu, že bych s tebou někam chtěla jít?" zeptala jsem se vysměvačně, au to ho muselo zabolet.
 ,,Aha takže sis vybrala Newtona, moc hezký. Je pravda, že se k sobě hodíte, hysterka a chcípáček.´´ Ukončil svou sarkastickou palbu.

,,Zaprvé jsem si nikoho nevybrala a za druhé, už jsem tě jednou žádala, abys mě přestal titulovat. A co je ti vůbec do toho!´´ řvala jsem na něj přes celé parkoviště, které bylo mimochodem přecpané k prasknutí. Všichni nevěřícně pozorovali náš hlasitý rozhovor s otevřenými ústy a ani nedutali, asi čekali kdo koho první přetáhne.
,,Je mi do toho sakra hodně! Když s ním nic nemáš, tak mi tu přede všema dej pusu!´´ řekl odhodlaně a taky to tak myslel.
,,Ty si se snad dočista zbláznil, to že ty se oblizuješ s Jessicou na veřejnosti neznamená, že tě budu napodobovat ty saláte!´´ teď už jsem ho vraždila pohledem a zatínala ruce v pěst.
,,Včera ti to moc nevadilo ty kapusto!´´ aha, ještě se bavíš vtipálku, hrozně vtipný oplácet, to jsem naposledy viděla ve školce, ale tebe bych poslala rovnou do jeslí vychovat.

,,Tak mi řekni jediný důvod, proč bych to měla opakovat a já to zopakuju!´´ teď už jsem se vnitřně bavila nad jeho zoufalým jednáním.
,,Protože chceš!´´ ceknul důrazně a na můj vkus až moc sebejistě.
,,Sbohem Edwarde, uvidíme se na hodině.´´ Nechala jsem ho tam nevěřícně stát, před všemi těmi lačnými pohledy žáků školy.

Ještě jsem si zašla do umývárny opláchnout svůj obličej rudý vzteky, až pak odkráčela na hodinu literatury.
Když jsem dorazila do lavice, Mike seděl jako zařezanej, tvář zkřivenou v bolestné grimase.
 ,,Proboha Mikeu jsi v pohodě?´´ zeptala jsem se ho starostlivě.
,,Jo jsem, jen když jsi odešla před chvílí z parkoviště, tak mi Cullen cestou šlápnul na nohu, teda myslím, že jí má z betonu.´´ Poznamenal přiškrceně Mike a třel si chodidlo.
Já toho žárlivce zabiju, tohle už překračuje všechny meze. To jako nestačí, že je tady sám invalidní? To jako bude mrzačit všechny kolem sebe, kteří se na mě jenom podívají? Přeskočilo mu?

,,Pomiň Mikeu, je to moje vina.´´ Řekla jsem sklesle a nasadila provinilý výraz.
,,Vážně se nic nestalo, to nevadí, ty za to nemůžeš netrap se.´´Snažil se mi i přes to jak to muselo bolet zvednout náladu.
Hodina se chýlila ke konci, když si profesora zavolali do ředitelny. Ani ne za pět minut se vrátil a oznámil třídě, že se ještě dnes jede na celo - denní výlet na výstavu obrazů do Galerie v Seeatlu.
Po hodině jsme se měli sejít na parkovišti, u dvou školních autobusů. Byla jsem ráda, že z téhle budovy vypadnu, po tom incidentu, jsem vážně neměla náladu.

Zazvonilo a já se uklidila na parkoviště.
,,No to snad ne. A je to v prdeli.´´ Na parkovišti stály ještě dvě třídy a mezi nimi samozřejmě Cullenovi, tedy Edward.
Možná mám čas zdrhnout, nasměrovala jsem si to přímo k náklaďáčku a snažila se působit nenápadně.
Vykročila jsem sebejistě k autu a rychle nasedla. Otočila jsem klíčkem v zapalování a vytůrovala motor co nejvíce to šlo. Začala jsem couvat, když mi do cesty vjelo Volvo. Já mu tu kraksnu zruším, přidala jsem plyn a chtěla ho sešrotovat, když mě někdo vytáhnul z auta rovnou okýnkem.

,,Edwarde Cullene jsi sebevrah?´´ řvala jsem na něj, co mi plíce dovolovaly. To ho pobavilo.
,,Ne to nejsem, ale nenechám tě zdrhnout, tak lehký to mít nebudeš,´´ oplácel mi to důrazně, až jsem si nedovolila protestovat. Vyndala jsem si věci z auta, zamkla ho a navztekaně se vracela na místo srazu, cestou jsem mu podkopla berličku. Za sebou jsem slyšela zuřivé zavrčení.

,,Slečno Swanová, chtěla jste nám ujet?´´ tázal se ředitel a tvářil se lhostejně.
,,Ne pane řediteli, jen jsem si chtěla přeparkovat auto na místo pana Cullena,´´ řekla jsem ironicky, jako by to nebylo dost jasný.
,,Děkuji, pane Cullene, že jste nám přivedl uprchlíka a pokud vám to nevadí dostanete jí na starost, aby se nepokusila zase někam přeparkovat,´´ ušklíbnul se ten Satan a šel pryč.
To si dělá srandu, on a dohlížet na mě? Nikdy!!!
Nastoupili jsme do autobusu a zabrali si místa, všichni si posedali podle sympatií jen u mě bylo volné. Za sebou jsem slyšela tiché zavrčení, které zřejmě patřilo Mikeovi, který se sem hrnul.

Už bylo skoro plno, když se vedle mě ozval sametový hlas.
,,Můžu si přisednout?´´ že mu to není blbý, zírala jsem před sebe, ani jsem nevzhlédla.
,,Ne to teda nemůžeš, ale to tě samozřejmě nezastaví, cpeš se kam nemáš jako špunt do mixéru,´´ vysmála jsem se mu a vyrovnaně lhostejně se tvářila.
Zasmál se a plácnul sebou vedle mě. Tvářil se celkem v klidu, určitě cítil silné zadostiučinění.
,,To spíš ty vypadáš, že bouchneš jako šampus,´´ rýpnul si.
,,Jsem naprosto v klidu, můžeš být tak laskavý a nevšímat si mě po zbytek mého života?´´ řekla jsem mu s nadějí v hlase.
,,Ne, to bych ti přece nemohl udělat,´´ bavil se, jestli naděje umírá poslední? Tak ta moje právě umřela.
Vyndala jsem si z kabelky mp3 přehrávač, abych ho nemusela poslouchat. Ty jeho chytrosti by se měly zaznamenat, spal v noci v knihovně ne?
Teď mě napadlo.

,,Krééév!´´ zařvala jsem hlasitě až poskočil.
,,Co? Kde?´´ zeptal se vyděšeně a odtáhl se div neřachnul do uličky.
,,Řízla jsem se do prstu,´´ křičela jsem. Slyšela jsem jak zatajil dech.
,,Ukaž!´´ natahoval se obezřetně ke mně.
,,Uf, asi se mi to zdálo. To jsem se lekla a ty?´´ tvářila jsem se úlevně a naprosto nevinně. Zamračil se, ale bylo vidět zděšení a úleva.
,,Páni, jsi bílý jako stěna člověče, vadí ti pohled na krev? Snad se ti nedělá špatně, nepoblinkáš mě, že ne?´´ ptala jsem se ho obezřetně a uvnitř sebe umírala smíchy, za mnou se ozval zvonivý hlásek Alice, která to nevydržela a začala se smát, kus za ní Emmett, padal smíchy na Jaspera sedícího před ním s Alicí.

Edward se naštvaně odvrátil a už neotravoval. Nandala jsem si sluchátka a zaposlouchala se do hudby. Musela jsem usnout, zrovna jsme stavěli, když jsem se probrala. Celou dobu jsem měla položenou hlavu na Edwardově rameni. Který se spokojeně tvářil a v očích mu lítaly jiskřičky, nemít takový vztek tak bych ho políbila, byl tak sladkej.
Zatím jsem jen doufala, že jsem mu ve spánku poslintala mikinu do nepříčetnosti. Rychle jsem se posadila a dělala jako, že nic.

Všichni jsme vystoupili a v zástupu za sebou odcházeli do Galerie. Procházela jsem se bludištěm známých i neznámých děl malířů a jiných umělců. Zrovna jsem se zadívala na jednu abstrakci, když se mi kolem pasu obmotali studené ruce.
,,Co chceš Emmette, spletl jsi si zboží,´´ řekla jsem mu chladně a znuděně. Zasmál se.
,,Jak jsi poznala, že jsem to já?´´ ptal se udiveně.
,,No tak Alice s Jasperem se nenápadně muchlují u Manetovi: Snídaně v trávě a myslí si, že na ně není vidět. Rosalie se ještě neodlepila od prosklené vitríny, která má slušný odraz a slouží jí jako zrcadlo. Vypadá, že tam do konce výstavy vydrží a tvůj imbecilní bratr není sebevrah.´´ Ukončila jsem svou povídku a podívala se na řehtajícího Emmetta, na kterého se všichni otočili jestli se nepomátl na rozumu.

,,Ty Bells, jak dlouho ho chceš trápit, doma už s ním je k nevydržení,´´ promluvil konečně, když už se uklidnil.
,,Dokud se mi bude chtít.´´ Odsekla jsem mu nevzrušeně.
,,Ale no tak, přede mnou si nemusíš hrát na ledovou princeznu,´´ dotíral otravně.
,,Emmette já si na nic nehraju, tvůj bratr je mi volnej asi tolik co tohle triko,´´ ušklíbla jsem se.
,,Bello nejsme slepí, všichni vidíme, že se máte s Edwardem rádi, tak proč prostě nezakopete válečnou sekeru a nepadnete si zamilovaně do náručí?´´ mluvil zasněně jako dement. Co čeká? Tady nejsme v telenovele, jeho bratr není normální a já mu nebudu dělat psychiatra, na to by mu měl Carlisle sehnat odbornou pomoc.
,,V tom případě byste si všichni měli dojít na oční,´´ ukončila jsem debatu a šla pryč.

Čas ubíhal pomalu, procházela jsem se kolem obrazů do prázdné místnosti plné soch, byly zde díla jak podle skutečnosti, tak podle nejbujnějších představ.
Zastavila jsem se naproti soše ženy s hadím tělem, když jsem ucítila studený dech u svého ucha.
,,Našla sis kamarádku?´´ znovu se mi vysmíval ten antikrist.
,,Chceš tím jako říct, že jsem slizká jako had?´´ obořila jsem se už po tolikáté na Edwarda, který do mě už po kolikáté rýpal, k Vánocům dostane rýč.
,,Ne, chtěl jsem jenom říct, že máš stejně jedovatý jazýček jako tahle tvoje napodobenina,´´ zakřenil se nejdříve na sochu a pak na mě.
,,Kdybych ho měla tak jedovatej, tak už je po tobě,´´ vyjela jsem na něj.
Jen co jsem to dořekla, se jeho rty přitiskly na mé a začal mi beze studu prozkoumávat ústa. Pevně se na mě tiskl, abych ho nemohla odstrčit, chvíli jsem protestovala, ale nebylo mi to nic platné, proti jeho upíří síle jsem neměla šanci. Začala jsem mu polibky vracet a vkládala jsem do toho veškerý vztek co jsem cítila. Jako slaboch jsem si ho přitiskla blíž k sobě, což u něj vyvolalo pozvednutí koutků do úsměvu. Ten opadl ve chvíli, kdy se polibek stal nesnesitelným, vášnivě jsme se po sobě svíjeli a rukama si navzájem prozkoumávali těla. Zacouval se mnou na stěnu, kam mě namáčkl a pokračoval v šílené hře. Hrozba odhalení nás ještě popouzela k větší touze, naše těla hořela.

,,Zbláznili jste se?! Co to tu vyvádíte, ani ne za minutu sem dorazí celá třída, tak jestli nechcete být středem pozornosti, přestaňte tu vzdychat na celou budovu a ničit exempláře,´´ vztekala se Rosalie, která už nevydržela poslouchat naše představení.
,,To nic Rose, už jdu, pán chtěl jenom zjistit, jestli mám jedovatej jazyk jako ta dáma v předu,´´ ukázala jsem na předmět, který se stále nebezpečně kýval, když jsme kolem něj s Edwardem neopatrně proletěli.
,,Doufám, že to s ním sekne!´´ poznamenala jsem ironicky a zamračila se na něj. Rose nadzvedla jedno obočí a dívala se na mě jako na blázna, Edovi se ústa zkroutila do pokřiveného úsměvu a kdyby mohl červenal by se.
Rychle jsme vypadli z prostoru, abychom se ušetřili vysvětlování. Po zbytek doby co jsme tu trávili, jsem se úspěšně Edwardovi vyhýbala.

Po cestě autobusem zpátky, jsem se na něj ani jednou nepodívala, všimla jsem si zvláštně šťastného pohledu, který na mě cestou upíral, ale co ho způsobilo jsem neměla chuť zjišťovat. Hlídala jsem se, abych náhodou neusnula, dneska jsem se jeho osoby dotýkala až dost. No uznávám, ne tak dost jak bych si ve skrytu své zvrhlé duše přála, ale to si nepřiznám i kdyby mě na svěráku mučili.
Dívala jsem se z okýnka a snažila se nevnímat Edwardovu přítomnost, nebo ji spíš omezila na minimum.

Hned co jsme zastavili na školním parkovišti, jsem nastoupila do auta a jela domů. Potřebovala jsem se nějak odreagovat, vyndala jsem si pár přísad na pečení a uskutečnila plán, který jsem si vymyslela už před pár dny. Dala jsem se do pečení perníčků, večer jsem se osprchovala a zalezla do postele, byla jsem naprosto vyčerpaná. Jen co se moje hlava dotkla polštáře už jsem upadala do říše snů.

Předchozí - Další

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Uprchlík 22. díl: