Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Uprchlík 21. díl - Edward

26.01.2010 (16:45) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5028×

Celý tento den byl naprosto nudný. Bellu jsem moc neviděl, takže můj plán, aby mě tahala moc zatím nevyšel. Spíš jsem tím nas… štval sám sebe. Pajdám jak postiženej. Všechno mi trvá. Je fakt, že kdybych chtěl, tak půjdu v klidu, ta sádra pro mě těžká není, ale asi by to vypadalo při nejmenším divně, kdybych tu chodil normálně se sádrou na noze. 

Jen je divný, že ostatní holky by se přetrhly, aby mi mohly pomoct, ale s Bellou to ani nehnulo. Možná bych těch holek měl využít, třeba by si pak Bella všimla, že mě něco bolí. Ale co když ne? Co když je za tím něco jiného? Ale co?

Byl čas oběda a všichni se hrnuli na ten blivajz jako vosy na med. Nechápu, jak to můžou jíst. Mě to stačilo na pár let dopředu. Ostatní už seděli, protože je nebavilo se se mnou šourat a hrát to moje divadlo. Jedinej Emmett s tím nadšeně souhlasil, jak jinak. On by byl pro cokoli i kdyby to bylo vyhlazení celého státu. Nic by mu nezabránilo. Teda až na Rosalii.

,,Ahoj Edwarde, nepotřebuješ pomoct?” ozvalo se kousek ode mě. A její ruka mi přejela po zadní části kalhot. Ztuhl jsem a nebyl schopen ničeho. Žádného pohybu, protože by hrozilo, že ona skončí hůř než s mojí rukou na jejím zadku. I když zase proč ne?!

Posadili jsme se a já to zase zpackal. Jenže já to vůbec nemyslel tak jak ona. Ona není nula, nebude ani kdyby se sebevíc snažila. Vždycky to bude rýpavá, ironická Bella, kterou mám občas sto chutí sežrat. Jenže ona si vždycky všechno vyloží po svém.

Pak přišla další rána, která mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Prej vířivka… u nás…

Pane Bože, proč mi tohle děláš? Nebo spíš Alice, proč mi tohle děláš, to ti jen tak nedaruju, jen počkej, něco na tebe vymyslím.

Viděl jsem, jak po mě Alice šlehla pohledem, nebyl naštvaný, ale pobavený. Tak ona se tím ještě baví, tak to ji teda neprojde jen tak, proč to neudělala včera, nebo jiný den, kdy nebudu mít sádru?! Vím proč, protože se proti mně spikly. 

Ani jsem si nevšiml, že je už čas jít. Nějak jsem se do těch myšlenek asi zabral, bodejť by ne, když vám do hlavy nelezou pro jednou zase ty cizí. A navíc jsem se snažil neposlouchat to jejich domlouvání, stejně mě z toho vynechali. Však kdo mě potřebuje že…

Všichni se z auta vyhrnuli jak torpéda a mě tam nechali, já byl nasáčkovaný vzadu a než jsem vytáhl tu sádru, tak abych si nerozbil auto, tak se všichni rozprchli. Teda skoro všichni.

Došel jsem, nebo spíš dobelhal kolébavou chůzí, která by mě jako člověka jistě uspala, do svého pokoje, kde na gauči seděl Emmett a jeho věčný přítel poťouchlý úsměv. Chránil si myšlenky tím, že myslel na všechno prádlo, co kdy na sobě měla Rose.

,,Emmette, přestaň s tím.” Zaprosil jsem ho.

,,Tak mi nelez do hlavy,” jo jasně, jako by to šlo.

,,A to ti nevadí, že ti v myšlenkách okukuju manželku skoro nahou?” chtěl to, tak ať to má mít. Ozvalo se zavrčení, nijak to nekomentoval, ale přestal myslet na ni. Za to si představil, jak bych v tom vypadal já a vybuchl smíchy. 

,,Emmette, já tě zabiju!” zařval jsem na něj a rozběhl se s těžítkem na noze proti němu. Jenže on byl rychlejší, pro tentokrát, ale to mě neodradilo a vyletěl jsem proti němu znovu, on uhnul a nastrčil mi nohu, o kterou jsem samozřejmě zakopl a letěl políbit podlahu. Jenže se stalo něco horšího, jak jsem dopadl, tak to podlaha neunesla a já proletěl až do přízemí. 

,,A sakra, za tohle nás Esmé zabije,” dodal jsem a slyšel jak se Emmett válí po zemi a snaží se aspoň trochu uklidnit.

,,Co se tu proboha stalo?” přišla Esmé a nevěřícně se na mě dívala.

,,Zakopl jsem?”

,,Vy dva,” řekla vážným hlasem. ,,Tohle opravíte, než sem přijde Bella, už vidím, jak jí vysvětlujeme, že nám náš synáček zakopl a proboural se do spodního patra.”

Ani jeden jsme raději neodmlouvali. Podíval jsem se na sádru, jestli je pořád v celku a byl rád, že to přežila.

Mohli jsme vyrazit na cestu. Bohužel jsem díky svému výmyslu nemohl řídit, aniž bych se bál, že prošlápnu pedál až na beton, takže se toho ujal Emmett, který si užíval mé trápení.

,,No tak Ede, nebuď furt takovej bručoun. Takhle se Belle líbit nebudeš.”

,,Plesk,” přiletěl mu pohlavek. ,,Raděj mlč a jeď, ať to stihneme.”

,,No dyť jo, ale stejně, vy dva jste dvojka k pohledání.”

,,Nejsme dvojka!”

,,Třeba budete, nejsem slepej abych to neviděl.”

,,Tos uhodl, my dva k sobě jdeme asi jako oheň k vodě.”

,,Hmm, když myslíš.” Odpověděl a dál se v tom nešťoural, za což jsem mu byl vděčný. Ale nasadil mi brouka do hlavy, co přesně myslel tím, že to vidí? Vždyť se mezi námi nic neděje, nebo ano? Kdo se v tom má vyznat? Jasper! Jenže ten nic neřekne, pokud mu to Alice zakáže, je podpantoflák a zrádce. Kdyby mu řekla, ať kolem ní skáče na hlavě a odráží se ušima, s radostí by se toho ujal.

Ani jeden se k tématu Bella nevracel, jen jsme koupili vše potřebné na opravení podlahy a vrátili se zpět, abychom se dali do díla. Měli jsme to hotové celkem rychle, jen by na tom místě neměl nikdo moc skákat, jinak se propadne, znovu.

Blížila se sedmá hodina a já seděl ve svém pokoji s odhodláním, že tam taky zůstanu. Ale jen co Bella dorazila, tak mě to přešlo, nemohl jsem si ten pohled nechat ujít ani za nic. Pajdal jsem ze schodů, kdyby náhodou chtěla jít nahoru mě aspoň pozdravit, tak aby ji nebylo divný, že si jdu naprosto bez problémů. 

Jenže všichni už byli ve vířivce, jen ona ještě ne. Sednul jsem si na první židli, založil si ruce a snažil se ze všech sil se nedívat před sebe, kam si určitě naschvál stoupla ta potvora. Jenže když začala shazovat první část oblečení, tak to nešlo ignorovat. Mé oči nebyly jediné, kdo se chtěl kouknout…

Můj kamarád dole se také chtěl podívat, kdo ho budí ze spánku. A že ten pohled stál za to. Plavky toho rozhodně odhalovaly víc než by měly. Rudé plavky kontrastovaly s její bledou pokožkou. Na bocích jen šňůrka alá aby se neřeklo, která to držela tak nějak v celku. Stačilo by jedno škubnutí a bylo by to dole.

Bojovala ve mně touha unést ji do pokoje a tam ji těma plavkami přivázat k posteli a jednoduše ji znásilnit. Nebyla to špatná představa.

Jenže Alice se na mě zlostně podívala, asi ji začnu říkat kazišuk.

Nevydržel jsem to a zvedl se. Já tam půjdu taky, ať to stojí co to stojí, nic mě nezadrží. V pokoji jsem na sebe hodil kraťasový plavky a šel pro pytel na zabalení chromé nohy. Jenže k mé smůle žádnej nebyl. Sakra. Prošmejdil jsem celou kuchyni, když mi zrak padl na odpadkový koš, který ukrýval můj černý sáček na nohu. Horlivě jsem k němu připajdal a vysypal celý obsah. Strčil jsem do něj nohu…

,,Sakra, sakra… do prdele. To se může stát jenom mně!” Začal jsem nadávat, protože jsem sáček prorval. To se mi snad jenom zdá. Co teď?

Alice! Alicina skříň! Určitě tam něco najdu, sice říkala vyhýbat se obloukem, ale já ji přece nejdu nic zničit.

Co nejrychleji jsem dovedl, jsem doběhl k jejímu pokoji a otevřel dveře, chvilku jsem čekal, jestli se tu náhodou neobjeví jak tajfun, ale nic se nedělo, tak jsem vstoupil. Otevřel jsem skříň a začal se v ní přehrabovat pokud možno tak, aby to nepoznala. Našel jsem co jsem hledal, velký igelitový pytel a v tom nějaké šaty. Rychle jsem je z pytle začal vymotávat a když jsem to měl, tak jsem rychle vstal, jenže se ozval zvuk ohlašující mou velmi brzkou smrt. 

Měl jsem strach se vůbec podívat na to, co se stalo, ale nic jiného mi nezbývalo. Podíval jsem se do své ruky a krom toho, že jsem v něm měl svůj vytoužený igeliťák na nohu, tak jsem v ni měl ještě rukáv od těch šatů, ona mě zabije. To se do toho igeliťáku můžu rovnou zamotat a počkat dokud nepřijde a jen mě položí do díry v zemi a zahrabe, aspoň by měla míň práce.

Ale k mému štěstí, nebo smůle, zatím nepřišla, třeba když to zašiju, tak si toho ani nevšimne. A tak jsem letěl k Esmé do pracovny, kde jsem ji ho celý převrátil vzhůru nohama, abych našel šitíčko. Letěl jsem zpět do pokoje a snažil se to nějak zašít, jenže zdaleka se to nepodobalo stehům, které měl druhý rukáv, třeba si bude myslet, že je to tak naschvál, ne tak blbá asi není, ale co já vím, zkusit to můžu.

Nadával jsem u toho jak dlaždič na stavbě ne-li hůř, když jsem uslyšel smích, podíval jsem se zmučeným pohledem na Bellinu hlavu vykukujíc zpoza dveří. Tentokrát mi do smíchu vážně nebylo. Po chvíli se uklidnila a dokonce se snad i slitovala, protože přišla a vzala mi to z ruky a pustila se do toho sama, je fakt, že jí to šlo mnohem líp a já začínal doufat, že by se Alice mohla slitovat, vždyť se vlastně ani nic nestalo.

Musel jsem se na Bellu pořád dívat, tak strašně ji to slušelo a zvlášť když na sobě měla jen ty plavky. Tohle bych si nechal líbit kdykoli. Ona v mém pokoji, skoro nahá, co víc si přát? Počkat a je to přesně to, co bych si teď přál? Myslím, že nic lepšího by mě teď ani nenapadlo, ona je snad to jediné, co jsem chtěl. Po ničem jsem nikdy víc neprahnul, jak po ní samotné.

Dokončila své dílo, kde nezůstala jediná stopa po tom, že by šaty něco utrpěly. Byl jsem rád, že mi pomohla a nejspíš zachránila život. Nahnul jsem se k ní, slyšel jak se ji trochu zrychlil tep, políbil jsem ji na tvář, jenže v tu chvíli mnou projelo vzrušení, které mi naprosto zaplavilo mysl a já se přesunul svými rty na její a jemně ji políbil. Nemusel jsem dlouho čekat na její reakci. Chtěla to stejně jako já, nic nebránilo v tom, abych si ji přitáhl obkročmo na sebe. Její tělo mě pálilo do pokožky a já si ten pocit nesmírně užíval, tu blízkost našich těl, to že ji mám u sebe aniž bychom se navzájem vraždili.

Ochutnával jsem každý kousek jejího polonahého těla, ruce mi bloudily, aniž bych věděl kam. Byl jsem z ní naprosto mimo, vůbec jsem se neovládal a nebyl jsem sám. Oběma se nám zrychloval dech a když mi sundala tričko a přitiskla se na mě svým skoro nahým tělem, tak jsem zasténal. Ještě chvíli a už se neovládnu vůbec, musel jsem se hodně přemáhat, abych neprovedl něco, co by sama nechtěla, tentokrát jsem to nechtěl pokazit, to by bylo asi poprvé.

Prudce mi vjela do vlasů a hlavu mi naklonila tak, aby mě mohla mučit svými polibky, kterými jezdila po krku, chtěl jsem ji obdarovat stejnou slastí jako ona mě. Rozvázal jsem ji vrchní díl plavek a přisál se na její prsa, zatnula do mě nehty a oddávala se mi. Putoval jsem po jejím nahém hrudi a ona sténala slastí, to mě navnazovalo k další a další akci. Položil jsem ji opatrně do měkkého koberce a své ruce jsem nechal jezdit po jejím rozpáleném těle, když…

,,Edwarde, měl bys utéct, nebo aspoň nechat utéct Bellu při nejmenším. Alice to zjistila.” Posílal mi Jasper myšlenku. Za to mu pak teda poděkuju. Jen ať si Alice přijde a já ji za tohle fakt zabiju.

Jenže jsem slyšel dupání po schodech a funění jak stádo buvolů, to nebude pěkný. S největším přemáháním a přemlouváním se, jsem se posadil a snažil se trochu ovládnout. Bella na mě vyjeveně koukala.

,,Alice,” řekl jsem na vysvětlenou a téměř jsem viděl jak ji svitlo, oblékla se a vydala se ke dveřím. To mě tu jen tak nechá? No vypadá to, že jo, možná je to lepší, asi by ji nepřišlo normální, že mě chce Alice roztrhat a upálit na hranicích jak čarodějnice.

Seděl jsem tam a šaty schoval za sebe. Budu dělat, že nic. Zatloukat, zatloukat a zatloukat.

,,EDWARDEEE!” slyšel jsem její jekot, tak teď jsem se začínal bát, znělo to dost naštvaně. Šaty jsem hodil pod gauč a vydrápal se na nohy pro případ nutného útěku, přece by doopravdy nezabila svého bratra.

Přišla do pokoje jak rozzuřený býk, v jedné ruce tekutý podpalovač Pepo a v druhé stříbrný sváteční zapalovač. A jsem v prdeli.

,,No tak Alice, vždyť se přece nic nestalo.”

,,Tak nestalo jo? Nestalo?!” zařvala, až od ní Jasper se zděšeným výrazem ustoupil.

,,Vypadají jako nové, Bella to opravila,” odpověděl jsem ji a ohnul se pod gauč, abych ji je ukázal. Raději jsem z ní moc nespouštěl oči. Její výraz se z vražedného změnil na ještě vražednější, co jsem zase udělal?

,,Tys… Tys je hodil pod gauč? MOJE šaty a pod gauč?” sakra, měl bych utéct.

,,Promiň,” hlesl jsem.

,,Já ti dám takový promiň,” řekla a už začala šroubovat víčko. Neváhal jsem ani sekundu, hodil ji šaty přes hlavu a belhavým během bral nohy na ramena.

Tak nějak naivně jsem doufal, že za mnou nepoběží, ale k mému velkému zklamání běžela rychleji, než jsem čekal. V tu chvíli jsem kašlal na nějakou sádru, upálit se nenechám. Nezdržoval jsem se dveřmi a proletěl zavřeným oknem, až tam po mě zůstal obrys a prchal, sádra pořád tak nějak držela, ale to Alice taky, Pepo nad hlavou a zapalovač připraven k útoku.

,,Stůj ty srabe, buď chlap!” řvala na mě. Raděj budu srab než mrtvej chlap. Přidal jsem do kroku a cítil, jak se mi sádra pomalu ale jistě rozpadá na noze. Kašlu na to, chci žít, zvlášť teď, když to s Bellou začalo být trochu lepší.

Po dalších pár kilometrech a ječení to Alice vzdala. Moc dobře věděla, že jednou přijdu a to já doufal, že ji snad do té doby Jasper aspoň trochu uklidní. Má přesvědčovací metody a schopnosti, tak můžu jen doufat.

Seděl jsem několik hodin, až jsem uslyšel myšlenky. Byl to Jasper, lekl jsem se, že s ním jde i Alice, ale v myšlenkách mi řekl, že je sám.

,,Jak jsi mě našel?”

,,To Alice, řekla mi, kde budeš.”

,,Pořád mě chce zapálit?“

,,Nejspíš by chtěla, ale už je klidnější.”

,,Vážně?” moc se mi tomu nechtělo věřit.

,,No trochu se vyřádila, ale můžeš být rád, že ne na tobě,” dodal a promítl mi co udělala.

,,Můj klavír to snad ne,” zaúpěl jsem. První ho rozmlátila a říkala u toho, že tohle udělá se mnou, pak ho polila Pepem a zapálila. 

,,Říkám, buď rád, že jsi to nebyl ty. Tvářila se u toho fakt děsivě, asi si rozmyslím, kdybych ji chtěl někdy něco provést po tomhle. Ty její emoce byly šílený.” Přiznal se a vypadal snad, jako by měl strach.

,,Snad se nebojíš své ženušky?” rýpl jsem si do něj.

,,To věř, že bojím, taky kdo by nebál,” významně se na mě podíval.

,,Taky pravda,” vybuchli jsme oba smíchy. 

Doběhli jsme zpátky, kde všichni seděli na gauči, trochu dál od Alice a jen co jsme vkročili, tak stočili hlavy k nám. 

,,Alice, já se ti moc omlouvám, bylo to neúmyslné.” Hlavy kmitly na ni, ona se na mě jen uraženě podívala, založila si ruce na prsou a otočila hlavu na obrazovku televize. Nevím, jestli mi tedy odpustila nebo ne. Podíval jsem se na Jaspera, ale ten jen pokrčil rameny. 

Teď jsem ještě musel vyřešit další věc a to mou sádru, která byla skoro celá rozpadlá.

,,Carlisle?”

,,Ano synu?”

,,Potřeboval bych opravit sádru.”

,,Promiň Edwarde, ale budeš si muset poradit sám, nemám tu na to už věci, minule jsme je vypotřebovali.” Tak to jsem v loji.

,,Ale co mám teď dělat? Přece nemůžu jít do školy bez sádry, za dva dny kosti nesrostou.”

,,Zajdi si do nemocnice, třeba ti to spraví.” Odpověděla suše Alice, no super, už je vidím, jak mi dělají rentgen.

,,Dík teda,” odešel jsem do svého pokoje, sedl si na gauč a díval se na již neexistující díru v zemi, když v tom mi to v hlavě doslova cvaklo.

Letěl jsem do garáže, kde byly zbytky po našich opravách. Izolepou jsem dal nějak do kupy svou sádru, aby držela aspoň trochu pohromadě, nechystal si maltu a začal to patlat na nohu. Trvalo hodnou chvíli než to zaschlo, ale výsledek stál za to. Měl jsem po ruce fén Rosalie a plechovku Primalexu. Mohl jsem začít natírat a následně sušit, jenže se přihnala Rosalie.

,,Co dělá můj fén v garáži,” vtrhla tam a zůstala nehybně stát a civět na mě a její fén v mé ruce. 

,,Tyyy!” už se napřahovala.

,,Promiň, jen jsem si ho půjčil, nemá ani škrábnutí.” Přikrčil jsem se a schytal takovej pohlavek, že se divím, že se mi hlava neotočila kolem osy.

,,Ještě jednou a můžu ti zaručit, že příště Alice pomůžu s velkou radostí. Na mý věci laskavě nešahej nebo z tvého auto zbude jen plechovka.” Už jen ta představa mě děsila, své auto bych nedal, pral bych se do posledních sil.

Ani jsem se nevzpamatoval a dolů se přihrnul zbytek rodiny. Emmett při pohledu na mou nohu prskal smíchy na všechny kolem a ostatním také cukaly koutky. Emm si v autě neodpustil poznámku, že svou nohou brzdím auto, jestli ji nechci vystrčit třeba z okna, ale pak dodal, že by se převážilo auto.

Dojeli jsme ke škole, kde jsem spatřil přijíždět Bellu…

« SHRNUTÍ (Ejdriana)  ||    SHRNUTÍ(anetanii) »

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Uprchlík 21. díl - Edward: