Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Uprchlík 13. díl

Cesta domu, byla o dost děsivější, než cesta tam. V autě vládlo podnebí jako ve skleníku, po prvních deseti minutách to vzdal i Jasper.

Nikdo nepromluvil. Emmett, ze strachu z ostatních, když mu Alice pohrozila, že by mohl skončit v popelníku. Rosalie studem za svého manžela. Jazze odrovnala nálada, která panovala hned, co jsme opustili bar a která se vyostřila v malém natěsnaném prostoru auta. Alice zuřila, jako by jí Emm rozkousal boty. Jessica všechy a všechno ignorovala, v překladu pomstím se vám.

A Edward, protože ze mě nespustil oči.

Dívala jsem se do země a propadala se hlouběji a hlouběji, až jsem málem brzdila zadnicí auto, které jelo neskutečně pomalu.

Tak trapně jsem se v tom tichu cítila.

Konečně jsme zastavili před mým baráčkem, až jsem si hlasitě oddychla, že už to mám za sebou.

Poděkovala jsem za hezký večer, i za cenu, že to znělo ironicky a vystoupila z auta. Edward se napřímil a vypadal, že se chce také zvedat. Rosalie se na něj zamračila, ať to ani nezkouší, že si tu něco zapomněl, co musí jít rychle vrátit zpátky do terária, než ho to uštkne.

Zklamaně si vzdychl a neprotestoval, věnoval mi poslední pohled, než odjeli.

Bylo něco kolem půlnoci, co jsem přijela, tak jsem neměla sebemenší důvod nejít spát, usnula jsem téměř okamžitě.

Ráno jsem se probudila až kolem desáté, venku bylo jasno, konečně jsem viděla i slunce, které se dralo z husté přikrývky mlh, do níž je během roku většinou zabalené.

V dobré náladě jsem vstala, umyla se a oblékla se do pohodlných hnědých kraťasů a dlouhého žlutého bavlněného trička s krátkým rukávem a výstřihem co spadával na ramena. Vzala jsem si tenisky a běžela do kuchyně se nasnídat.

Namazala jsem si rohlík a šla do obýváku, kde jsem se natáhla na gauč. Na sobotu jsem žádný plán nemela, včera jsem se nestihla domluvit s holkama, jestli něco nepodnikneme. Jistě mohla jsem vzít telefon a zavolat, ale nějak se mi nechtělo potkat Edwarda.

Od příjezdu jsem neměla čas sama na sebe, vzala jsem si jen telefon a klíčky od auta.

Sedla jsem si za volant a jela podél lesa dál až na konec silnice, která mířila pryč z Forks, po dvou kilometrech jsem odbočila na lesní cestu, která měla zřetelné otlačeniny od aut, které sem občas zahnou. Na konci cesty, byla po levé straně turistická odbočka a po pravé neudržovaný hustý les.

Zabouchla jsem auto, zamkla ho a vydala se na druhou stranu pěší stezky. Prodírala jsem se roštím a občas i klopýtala o kořeny a kameny, které mi stěžovaly cestu. Neměla jsem namířeno nikam určitě, jen jsem měla chuť být sama a pročistit si hlavu.

Asi po hodině začal les řídnout a na konci borovic prosvítala obloha, kolem stromů byla malá pravidelná mýtinka zalitá teplými paprsky.

Byl příjemný pocit pozorovat klid a harmonii loučky, která byla celá pokrytá modrými a bílými květy.

Vzduchem byla cítit nádherná vůně pryskyřice a kvetoucí trávy, lehla jsem si doprostřed té oslňující přírodní krásy a zavřela oči.

Připomínalo mi to nádherné chvíle ve Phoenixu, když jsme se potulovaly se Sessilií.

Celé hodiny jsme si povídaly na rozkvetlých lukách, do kterých se opíralo slunce a zářilo na Sessiině pokožce jako diamanty.

,,Bello utíkej!´´ ozvalo se zoufale přede mnou. Vyskočila jsem na nohy a ohlédla se za hlasem, ale nic jsem neviděla.

,,Sakra, pohni se už!´´ Křičel na mě hlas bez majitele.

Za mnou se ozvalo divoké vrčení. Na nic jsem nečekala a rozběhla jsem se dál po louce k lesu.

Ohlížela se za sebe, ale nic jsem neviděla.

Vrčení se přibližovalo a země se chvěla pod těžkými nárazy chodidel.

Kolem mě bylo šero a stromy se zbarvily do černa.

Skřípání zubů a ostrý dech se rozléhal všude po okolí, utíkala jsem jako šílená před věcí, kterou jsem neviděla, ale zřetelně cítila její přítomnost. Byla mi v zádech a štěkavě se smála mému strachu.

Prudce jsem se vymrštila do sedu a lapala po dechu. Kolem mě byl klid, po silně výrazné vůni se mi točila hlava.

Vedle mě zvonil mobil.

,,Haló?´´ zeptala jsem se ještě stále udýchaně do sluchátka.

,,Ahoj, Bells, tady Alice, jsi v pohodě? Zníš nějak divně," ptala se mě starostlivě.

,,Ne, jsem v pohodě, na chvíli jsem si lehla a zřejmě jsem musela usnout… co potřebuješ?´´ uklidňovala jsem se, po intenzivním zážitku ze snu.

,,Aha, no napadlo nás s Rose, že bychom si mohli udělat pyžamový večírek u nás doma, kluci odjeli kempovat, tak jsme tu zůstaly opuštěné.´´ Už skoro fňukala podvodnice, hraje mi na city, že se nestydí, no alespoň, že tam nebude Edward. Jak asi vypadá v pyžamu? Klid, Bello, je to upír, nespí, zřejmě ani žádné nemá.

,,Dobře Alice, ráda přijedu nemám žádné plány, jen mi musíš říct kam.´´ Nevadilo mi strávit večer v dámské jízdě, docela jsem se těšila, uvidím kde bydlí.

,,To neřeš, zajedu pro tebe.´´ Zněla nadšeně, ani ne překvapeně, musela mě u nich vidět, ještě než volala.

,,Ok, jsme domluvené budu doma nějak za hodinu, tak se stav.´´ Rozloučily jsme se a zavěsily.

Ještě jsem chvíli mžourala do prostoru kolem sebe a uklidňovala se. Začínalo být chladněji akorát čas vyrazit, cestu jsem si pamatovala… rovnou za nosem.

K autu jsem se hnala mnohem rychleji, jednak že to bylo z kopce a hlavně proto, že jsem chtěla být co nejrychleji venku z lesa, který mě začínal znervózňovat.

Krátce poté jsem dorazila před barák, kde už na mě čekala celá natěšená Alice.

,,Ahoj, jsi tu brzy," řekla jsem jí jen co jsem vystoupila.

,,Věděla jsem, kdy dorazíš tak na co čekat." Zašklebila se a já protočila oči nad logikou odpovědi.

,,Budeš, ještě chvíli čekat, musím si zabalit věci na spaní.´´ Třeba jí to poučí a příště nebude tak spěchat.

,,Nemusím.´´ A ukázala na mojí tašku vedle sebe, zřejmě s mýma už zabalenýma věcma.

,,Ty se mi snad zdáš.´´ Dívala jsem se na ní nevěřícně, tak ona má celou věčnost, chvíli nepočká a já se tu budu hnát jako nadmutá koza.

Svěsila jsem hlavu a nasedla do jejího auta, s úsměvem si přisedla a nastartovala motor.