Bella utíká z domova a začne žít nový život ve Forks, potkává Cullenovi a se všemi si moc dobře rozumí až na Edwarda, jeden druhého se snaží co nejvíce naštvat. Kdo vyhraje? Opravdu se tak strašně nesnáší?Vítr zafoukal mým směrem a shrnul mi pár pramenů vlasů do obličeje, nesl s sebou podivnou nasládlou vůni dálek. Měla jsem příjemné mrazení v zádech, celým tělem se mi rozlévalo jakési očekávání. Ve vzduchu byl cítit nový začátek.
Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a nechala se unášet melancholickou náladou, chvěla jsem se jako malé děvčátko o Štědrém dnu. Tráva mě šimrala po nohách, měla jsem chuť se zasmát, ale nechtěla jsem pokazit Ten okamžik. Začínalo už svítat, slunce se pomalu vynořovalo do krásného letního dne a třpytilo se v kapkách rosy, stále ještě spící krajiny.
Najednou se kolem mého těla obmotaly dvě chladné pevné paže. Nelekla jsem se, byla jsem zvyklá, jen jsem pootevřela oči a usmála se.
,,Už jsem tě čekala," zašeptala jsem do ticha.
,,Tak už ses konečně rozhodla." Nebyla to otázka ale konstatování, anděl za mnou si přisedl. Otočila jsem se a zadívala na jiskřící bytost krásnou jako sen, která na mě upírala své zlaté oči.
,,Věděla jsi to dřív, než jsem se rozhodla, byla to jen otázka času, až tento den nastane." Prolomila jsem ticho a smutně sklonila tvář, po které mi stékala slza.
,,Budeš mi moc chybět, ale to ty víš," dodala jsem.
To krásné stvoření mě pohladilo po mých vlnitých, kaštanových vlasech, které mi volně padaly až do pasu a jemně mi zdvihlo hlavu.
,,Bello, vidím tvou duši a tady pomalu umírá. Už tak dlouho co tě znám vím, že toužíš po tom začít konečně žít. Nevím co si tady bez tebe, tvého smíchu a jedinečného srdce počnu, ale neodejít, by byla největší chyba v tvém životě a ty to víš. Je dobře, že ses konečně odhodlala, jsem na tebe pyšná." S těmito slovy mě měkce objala a zašeptala.
,,Ať budeš kdekoli, budu vždy s tebou. Až ti dojde síla, vzpomeň si na mě."
Naposledy jsem přivoněla k vlasům mojí sestřičky a snažila se zapamatovat každý detail její tváře. Měla veliké zlaté oči, které dominovaly jemnému bledému obličeji, podél tváře se ji táhly delší černé vlasy, které lichotily její drobné, nepříliš vysoké postavě.
Její rudé plné rty kontrastovaly s jemnými, nafialovělými kruhy pod očima. Vstala jsem, popošla pár kroků za ní, dovolila si poslední ohlédnutí a tiše jsem zašeptala.
,,Děkuji, Sessi, za všechno... Uvidíme se."
Vypadala jako antická socha vytesaná přímo do skály, kde jsem ještě před chvílí seděla s ní.
Oči měla zavřené a pohnuly se akorát její rty, které se nakonec skroutily do něžného úsměvu.
,,O tom nepochybuji."
Odhodlaně jsem šla cestou, kterou jsem přišla až ke svému autu, které jsem měla zaparkované pod "naším" kopcem, na kterém se tyčila skaliska.
Bylo to naše nejoblíbenější místo, klidné, tiché a člověk si na samém vršku připadal jako Bůh.
Byl to nejvyšší kopec, na konci mého rodného města Phoenix, a proto umožňoval překrásný výhled do okolí.
Nasedla jsem do svého oranžového náklaďáčku Chevy a doufala, že tu dlouhou cestu ve zdraví přežije.
Pustila jsem si rádio a naladila klidnou stanici, zaposlouchala jsem se do skladby Debussiho, nejoblíbenější skladby mojí maminky Renné.
Narodila jsem se jí před osmnácti lety, matka zemřela při porodu a tak jsem zůstala jen s otcem Charliem, pojmenovali mě po babičce. Isabella Maria Swan.
Neměla jsem žádné sourozence a můj otec, jakožto místní policejní ředitel mě nechával často samotnou. Fyzicky jsem samotou netrpěla, byla jsem zvyklá, ale uvnitř jsem byla prázdná, nikdo mě nemiluje a nikoho nemiluji já, mám samotu uvnitř v srdci, jako by mi polovina chyběla. Jistě, mám pár přátel, rodinu - teda jen Charlieho, samozřejmě je mám ráda, ale já hledám něco, co by vyplnilo tu dutou bolest uvnitř mě. Vždy jsem věděla, že mě tu nic nečeká, moje štěstí je někde daleko, naneštěstí moje duše nemá mapu.
Jsem snad odsouzena bloudit světem bez lásky? Vážně mě nikde nikdo nečeká? Je život dost dlouhý na to, abych našla to, co hledám, i když vlastně nemám tušení co to je?
Na tyto otázky jsem nikdy nenašla odpovědi, možná protože jsem je intenzivně nehledala. Ale to se teď změní.
Poslední dobou jsem nemohla dýchat, samotou jsem se dusila. To malé město se kolem mě začalo svírat jako cela, jako vězení, ze kterého není úniku. Charlie by nikdy nedovolil, abych se odstěhovala a začala žít sama, i když už jsem byla plnoletá.
Nezbyla mi tedy jiná možnost než se vydat na vlastní pěst... Prostě zdrhnout.
Naštěstí mě v mém zoufalém útěku podporovala má dlouholetá přítelkyně Sessilie. Poznaly jsme se na gymplu. Je to už sedm let, staly jsme se nejlepšími kamarádkami, i přes její odlišnost neznám hodnějšího člověka… no tedy vlastně upíra.
Samozřejmě o tom nesmí nikdo vědět, je to naše tajemství. Přišla jsem na to vlastně náhodou, začala jsem si všímat drobných odlišností typických pro upíry, ale přesvědčilo mě až to, když se omylem čistě ze zvyku začala chovat přirozeně, a když jsme spolu obývaly jeden pokoj na intru.
Byla bych blázen, kdybych jí na to nepřišla, holt musela s pravdou ven. Nikdy jsem se jí nebála a bezmezně jí důvěřovala, což se nedalo říct o polovině školy. Vysvětlila mi vše, co se týká jejího světa a tím mě vlastně do budoucna varovala, před upíry, kteří zrovna nepasou po vegetariánství a hlavně před Vulturiovíma.
Její strach nebyl tak velký, když svým darem u mě zjistila odlišnost než u obyčejných lidí. Jako například obrana vůči některým darům, jako je třeba Arovo čtení myšlenek, což by byl problém. Ale ne v mém případě, podle jejích slov jsem imunní, prostě štít. Sessi, jak jsem jí ráda ve zkratce nazývala, uměla nahlédnout do lidské duše a vidět tak krásu člověka ze vnitř, jeho životní sílu a psychickou stabilitu. Proto byla ráda, že jsem odjela, i přes všechen stesk, který už teď cítila a který byl oboustranný. Viděla, že se uvnitř rozsypávám a trápilo jí to víc, nežli samotný odchod z domova, který jsem podle jejích slov musela uskutečnit sama. Každý si svým štěstím strůjce, byla její oblíbená věta. To se jí to povídá, když jí stačí jeden pohled a je v obraze.
Ne každý má takové štěstí, takže to musím nějak zvládnout, výhodou mi byla, jestli se dá říct schopnost, když jsem stále člověk, jakási jasnozřivost, některé náměty mých snů se vyplnily. Podle Sessi to mám zřejmě poděděné spolu se štítem.
Konečně jsem minula ceduli Forks. Je to malé deštivé městečko, které má nedaleko větší nákupní. Přišlo mi to podle informací ideální, kdyby mě Charlie chtěl hledat, tady určitě ne. Usmála jsem se nad dobře vymyšleným plánem a zabočila do města.
Na nějakou dobu se tu usadím, než najdu směr jak pokračovat v další cestě. Alespoň si tu dodělám maturitu, kterou jsem nestihla, jeden rok mě nezabije a nové prostředí mě uklidní. Měla jsem ušetřené nějaké peníze, jako dědictví po mamince, tak jsem se nebála poohlížet se po nějakém malém domku.
Zaparkovala jsem a pěšky jsem začala bloumat po ulicích, potkávala jsem cestou lidi, kteří si mě zvědavě prohlíželi. Už teď jsem měla nemilé tušení, že sem moc lidí nezavítá, proto se musím smiřovat se skutečností, že na zdejší škole budu tak trochu atrakce.
Pozornost mi sice nevadila, ale čeho je moc, toho je příliš. Nejsem ošklivá spíš nemotorná, už teď se bojím, že budu přitahovat pozornost jako dívenka v nesnázích. Snad si místní hoši odpustí veškeré gentlemanství a budou můj problémek přehlížet pokud možno bez výbuchů smíchu.
Začala jsem se vyptávat kolemjdoucích, jestli nevědí o nějakém ubytování. Naštěstí mě s ochotou nasměrovali až na konec města, kde stál krásný mrňavý domek až v poslední řadě.
Byla jsem unešená malebným vzezřením "mého" paláce, jestli už ho tedy smím za můj považovat... Je tu nápis na prodej, tak snad ano.
Zavolala jsem na číslo pod nápisem a ozvala se mi, od poslechu milá starší paní, která mi oznámila, že dům je stále volný a připravený k převzetí.
Nebyl ani moc drahý, vypadala, že se ho ráda zbavila, zřejmě se sem moc lidí nestěhuje. Provedla se mnou prohlídku domečku a pak jsem podepsala kupní smlouvu.
,,Vualá, domeček je můj, moje malé," chtělo by dodat, "zcela vyprázdněné království. ´´
Hodila jsem si dovnitř věci, vzala zbylou hotovost. Kreditku jsem nebrala, Charlie umí být vynalézavý, když chce něco nalézt. Zašklebila jsem se, jak jsem podnikavá. Ještě kabelku, zamknout a můžeme vyrazit na velký nákup do Seattlu.
Sdílet
