Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Úplněk za svitu luny kapitola 3. - Jen dva krůčky

26.10.2009 (15:00) • WereVampira • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1283×

3. kapitola: Jen dva krůčky

,,Ne!,, zarvčel znovu. Matka ho neposlouchala.

,,Pojď Gustave... jdeme. ,,při těchto slovech vzala tašku a šla ke dveřím, otec jí však bránil v cestě. Chtěla ho odstrčit, ale on jí chytil jednou rukou za zápěstí a druhou jí vytrhl z ruky batoh, který hodil na zem.

,,Sou to moje děti! ,,zase na ní zařval a volnou rukou jí uhodil do obličeje, vykřikla a zděšeně se na něj dívala. Najednou mě popadla panika, vyrazil jsem k nim, ale otec mě jednou ranou odhodil ke stěně. Narazil jsem hlavou o polici, která se se mnou a knihami sesunula k zemi. Při nárazu jsem se bouchl do hlavy a po pádu si na bolavé místo automaticky sáhl. Naštěstí mě netekla žádná krev. Otec zatím matku zatáhl do chodby, vrávoravě jsem se zvedal na nohy. Rodiče na sebe stále křičeli.

Ozvala se rána, podle ostrého zvuku to byla facka. Že by ho matka uhodila, napadlo mě.Vzápětí se však ozvala další hrubší rána. V hlavě se mi přehnala představa, z které se mi málem zastavilo srdce. Vyhoupl jsem se na nohy, přičemž se mi zatočila hlava a letěl jsem opět k zemi. Dopadl jsem na kolena a pomalu se opět škrábal na nohy, tentokrát opatrně. Držel jsem se rámu dveří a vykoukl do chodby. Rodiče tam nebyly, otec odtáhl matku za roh ke schodům, řval na ní ať odejde a mě tu nechá,ale ona nechtěla, ,,Gustave!Gustave!,, volala stále moje jméno. Belhal jsem se za ní a cestou se přidržoval zdi. Už jsem byl skoro tam, už zbývalo jen zabočit za roh a uvidím je. Jenom dva krůčky a budu tam.

Matka vykřikla a chvílí na to se ozvala rána, jako když něco těžkého spadne dole v přízemí na podlahu. Konečně jsem se dostal za roh. Otec stál u schodů, ale matka tam s ním nebyla. Byl ke mě otočený zády a zíral dolů ze schodů. Zmocnila se mě panická hrůza. NE! Křičel jsem v duchu. Šel jsem k němu, hlava se mě pořád točila, ale snažil jsem se to nevnímat.

Dole pod schody ležela. Z hrůzou jsem na ni zíral a nedokázal pochopit, proč je v tak nepřirozené poloze. Ležela částečně na boku s rukou pod tělem a hlavou podivně otočenou do strany. Vtěch několika vteřinách, jak jsem tam stál a díval se dolů, můj svět se hroutil, rozpadal se na tisíce malých a ostrých kousků. Neohrabaně jsem klopítal ze schodů, ani jednou jsem se neohlédl za otcem, můj pohled patřil jen jí. Ani jsem si neuvědomil otevírajících se vstupních dveří. Až při slabém vyjeknutí jsem zvedl pohled a uviděl kdo vstoupil. Byla to babička. Vyděšeně těkala mezi mnou a tělem své dcery. Stál jsem asi v polovině schodů a vyděšeně na ni zíral.

Gustavova babička:

Na tento víkend už jsem se těšila celý týden. Claire má přijet i s mým milovaným vnutem Jimim. Je pouze škoda, že nemůže přijet i Gustav, můj starší vnuk, už ani nevím, jak je to dlouho, co jsem ho viděla naposledy.

Konečně už přijedou, ale asi se spozdím, no to jsem celá já. Jdu koupit jen pár drobností a nakonec to skončí se dvěma plnými nákupními taškami, které ani sama neunesu. Je už dost pozdě... Claire už by mohla být na cestě, napadlo mě.

Sáhla jsem do kabelky pro mobil a napsala zprávu: „Claire kdy přijedete? Mohla bys mě vyzvednout u centra, mám velký nákup a zapoměla jsem si vzít pojízdnou tašku.“ Snad ještě nedorazila k nám,to by se musela pak vracet, napadlo mě jakmila jsem to poslala, ale asi mi nezbyde nic jiného než doufat a čekat.

U vchodu byl nějaký rozruch, většinou se do toho nepletu, ale právě na tom místě jsem chtěla čekat na Claire. „Bylo by to jen na pár minut... Já jsem hned zpátky.“ říkal někdo. Před vchodem byl vyskládaný nábytek a u něj stál skladník z obchodu. Poznala jsem ho, protože jsme tam před pár týdny kupovaly komodu a on byl tak hodný, že nám s ní pomohl na korbu auta. Šla jsem blíž, chtěla jsem si s ním trochu popovídat. „Je mi líto, ale už se opravdu budu muset vrátit,“ omlouval se někomu skladník. Byl ke mně otočemý zády a díval se někam směrem ke skříni, která stála kousek od něj. Podívala jsem se stejným směrem a až teď jsem si všimla, že tam stojí Sam. Znám ho už jak byl ještě v plenkách, je to milý chlapec. Co se oženil, tak se celý změnil, dříve chodil jen s kamarády do barů a na diskotéky a teď co jeho žena čeká jejich první miminko, tak je u vytržení. Pořád někde pobíhá, něco schání.

Šla jsem k nim. Sam byl tak zabraný do vlastního dilema, že si mě ani nevšiml, až když jsem ho oslovila, tak se podíval mým směrem. Jak mi pak řekl. Chtěl, aby tu skladník chvilku počkal a pohlídal mu věci než sem zacouvá s dodávkou. Vlastně tu mám taky čekat, tak jsem mu slíbila, že to tu pohlídám. Nadšením by mě málem padl kolem krku. Slíbil, že tu bude tak maximálně za pět minut. Ujistila jsem ho, že je to v počádku a už spěchal pryč.

Chvíli, po tom co odešel, se vynořilo mezi zaparkovanými auty Claiřino BMW. Zamávala jsem jí a ona zaparkovala kousek ode mě.

,,Mami...To snad nemyslíš vážně?“ vyhrkla hned na mě a rozhodila kolem sebe ruce. Musela jsem se tomu v duchu zasmát. Claire má o mě vždy takové mínění, že jsem nákupní maniak.

,,Ale to ne. To si koupila Betty a Sam. Zařizují si byt. Já jim to tu jenom hlídám než sem Sam dorazí s dodávkou.“ Mávla jsem za sebe rukou.

,,A kdy sem ta dodávka má dorazí?“ zeptala se mě podezíravě.

Podívala jse na hodinky se slovy. „No vlastně už tu měla dávno být,“ pokrčila jsem rameny.

Naštvaně po mně hodila pohledem a jela zaparkovat. Samova dodávka dorazila během minutky, tak jsem mohla jít ke Claire a konečně si ulevit s těžkými taškami. Hned jsme vyrazili. Jimi jásal radostí, že mě vidí. Nejraději bych ho hned objala, ale byl připoutaný, tak to bude muset počkat než dorazíme k nám. Nemohu si pomoct, vždy když Jimiho nějakou dobu nevidím, tak mi přijde, že vyrostl nejméně o deset centimetrů, není divu děti v tomto věku rostou jako z vody.

Jimi se na mě usmál a já mu vřele ůsměv opětovala. Sedla jsem si vedle něj na zadní sedadla a pohladila ho po vlasech.

Ani se mi nechce věřit, že už mu bude za měsíc pět let. Přijde mi to jako všera, když jsem ho poprvé spatřila v nemocnici. Byl to takový drobounký uzlíček a teď už půjde brzy do školy, jak ten čas letí...

Ani jsem si to neuvědomila a stáli jsme před naším domkem. Claire šla vyndat z kufru věci a já šla zatím s jednou mákupní taškou v ruce odemknout. Sotva jsem se vrátila pro druhou, Claire mi řekla, že se musí ještě vrátit domů. Nechápala jsem proč, ale pak jsem si všimla několika sešitů, které držela v ruce. Jimi chtěl jet taky, nabídla jsem se, že pojedu a pohlídám ho v autě, než to vyřídí.

Sotva jsme dojely,Claire vystoupila a šla k domu,vešla dovnitř a mi jsme zatím čekali v autě.

Jimi se po krátké době začal nudit,tak jsem mu vyprávěla různé historky z mého dětství.Celou dobu jsem se ohlížela k domu,Claire chtěla dát jenom Gustavovy jeho věci a hned se vrátit,ale teď už uběhla nejméně čtvrt hodina a nic,stále se nevrací.Pomalu už mi docházela trpělivost a navíc jsem měla takoví divný pocit.

Jimi slíbil, že tu chviličku vydrží sám a já šla k domu. Otevřela jsem dveře a strnula jsem na místě.

Claire, moje dcera, moje milovalá holčička ležela jen dva metry přede mnou na zemi pod schody. Gustav stál v půlce schodů a nevěřícně se na mě díval. „Claire,“ uniklo mi přidušeně. Claire ležela mírně na boku, dvouma krokama jsem přiskočila k dceři a klekla si vedle ní.

„Rychle, Gustave, zavolej záchranku!“ vykřikla jsem na Gustava. Šel jí zavolat.

Jemně jsem se dotkla Claiřiny tváře, byla křehká a studená. Snažila jsem se nahmatat tep, ale nic, žádný puls. Slyšela jsem, jak si vedle mě klekl Henri.

Slyšela jsem jak naprázdno vzlyká: „Proč jsem jen nebyl blíž, abych tomu zabránil?“ šeptal si truchlivě pro sebe.

,,Co se tu stalo?“ zašeptala jsem sklíčeně směrem k němu.

Chvilku trvalo než odpověděl. „Pohádali se s Gustavem. Pak jsem jen slyšel ránu,“ a odmlčel se.

Zamrazilo mě, Gustav jí ublížil, to byl on? Z očí mě tekly slzy. Hladila jsem Claire po vlasech a snažila se to vše pochopit. Tohle přece nemůže být pravda? Ale je, je to pravda!

shrnutí 

Autor: WereVampira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Úplněk za svitu luny kapitola 3. - Jen dva krůčky: