Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Úplněk za svitu luny - 6. kapitola Posedlý?

11.11.2009 (14:30) • WereVampira • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1162×

6. kapitola: Posedlý?

Gustav:

Někdo mě volal, ale hlas byl vzdálený a cizí. Když jsem zcela procitnul okamžitě jsem pohledem hledal bratříčka. Ležel vedle mě schoulený do klubíčka a jednu ruku měl přehozenou přes mou hruď. Domem se rozléhaly hlasy, některé mě volaly, jiné tišší si něco povídaly. Halou jsem zaslechl kroky, které skončily těsně za dveřmi. Někdo je otevřel a nakoukl do pokoje.

Byla to tetička Sue, jakmile se střetla s mým ospalým pohledem její výraz se uvolnil, potichu vklouzla dovnitř a úzkostně se podívala na spícího jimiho vedle mě.

,,Je mi to tak líto... co se stalo.,, zašeptala a pohladila nejdřív mě a pak Jimihi po tváři.Opatrně jsem se vysoukal zpod Jimiho ruky a vstal. Byl jsem celý polámaný a tak jsem se trochu protáhl, teta mě zavedla do kuchyně, kde mi udělala míchaná vajíčka a toasty.

Jedl jsem pomalu, neměl jsem hlad a už vůbec chuť, ale věděl jsem, že bych jí tím ublížil, tak jsem seděl a přežvikoval sousto za soustem, až byl talíř prázdný. Ani vlasně nevím jak to chutnalo, nevnímal jsem v podstatě nic, zůstala ve mě prázdná díra, která mě zžírala bolestí. Kolem mě procházeli lidé a občas něco řekli, ale já je nevnímal, až jsem za sebou uslyšel slabý téměř neslyšitelný zvuk menších krůčků.

Okamžitě jsem vstal, nevšímal jsem si přitom vyděšených pohledů kolem sebe a šel Jimimu naproti. Byl už kousek od kuchyně, když mě viděl, rozeběhl se ke mě, já se naklonil a chytil ho v rozevřené náruči. Ani jeden z nás nic neřekl, když jsem ho zvedl a odnes do kuchyně. Posadil jsem ho na stoličku a šel mu k lince udělat snídani. Chtěl jsem Jimimu udělat míchaná vajíčka, která jsem měl i já, ale pak jsem si vzpoměl, že když nám před rokem auto srazilo psa a Jimi proplakal celou noc,maminka mu dělala každé ráno palačinky se šlehačkou. Napadlo mě že by mu mohly trochu zvednout náladu. Snažil jsem se myslet jen na to, aby se Jimi cítil lépe a své trápení jsem se snažil, jak to jen šlo, nevnímat.

,,Nechceš pomoct?,, zeptal se mě někdo, ale já byl tak zabraný do přípravy snídaně, že jsem vůbec nevnímal okolí. Palačinky opravdu zabrali, jakmile se Jimi zakousl, spatřil jsem v jeho očích radostné jiskřičky, které jsem tam tak postrádal.

Udělal jsem mu kakao, právě ve chvíli, kdy si o něj chtěl říct a s úsměvem na tváři se napil. Musel na mě být zvláštní pohled, ale to jsem se nesnažil nijak řešit, vše co pro mě bylo důležité byl Jimi, na ničem jiném mi nezáleželo. Jakmile dojedl, sklidil jsem nádobí ze stolu a rychle ho umyl. Teta Sue mi řekla něco o tom, že jsem hodný, ale já už to zase nevnímal, protože jsem se opět soustředil na Jimiho.

Chtěl myslet na něco jiného, bylo to na něm vidět, napadlo mě, že bych se s ním mohl dívat na televizi. Vzal jsem ho tedy do obýváku a pustil televizi, chvilku jsem přepínal, až jsem našel vhodný kanál. Jimi se postupně uvolnil a já cítil, jak ze mě opadá napětí a mé tělo se uklidňuje. Začal jsem už taky vnímat okolí. Vedle nás stály mí prarodiče a Sue a dívali se na nás.Ne nedívali se na nás, ale na mě, já jsem byl ten, od koho nemohli spustit zrak. Věděl jsem, že tam stojí a pozorují mě, ale já se díval jen na bratříčka, jak pozoruje pohádku a tiskne se ke mě, když je tam něco napínavého. Jemně jsem ho objal a políbil do vlasů, potřeboval jsem se utišit, vědět, že je tu někdo se mnou. Pomalu jsem se začal s Jimim pohupovat ze strany na stranu a hladit ho po vlasech.

,,Gustave? Ty pláčeš?,, zeptal se mě po chvíli Jimi. Nezdálo se mi, že bych plakal, ale mé tváře byly mokré. Otřel jsem si je o rukáv košile a nevěřícně zíral na mokrý flek.

,,Chlapče,... Gustave nemusíš brát vše na sebe.,, konejšila mě teta. Pohlédl jsem na ni, najednou jsem se stratil v jejích laskavých hnědých očích. Bože, proč má jen ty samé oči jako maminka? Jimi se mi trochu zavrtěl v náručí a to byl pro mě signál, že už nechce, abych ho dál držel. Pustil jsem ho, ale dál jsem byl u něj a tisknul se k němu, třeba jen pro pocit,že ho tím budu moct zahřát, když mu bude zima.

Nechápal jsem co to se mnou bylo, nikdy dřív jsem se takhle nechoval, připadal jsem si jako kočka, která starostlivě hlídá svá koťata. Vše co bylo pro mě důležité, bylo uspokojit všechny potřeby svého bratříčka, ať to bylo cokoli, bezmyšlenkovitě, jsem to udělal, nemusel ani nic říct a já věděl co chce. Bylo to pro mě tak přirozené, že jsem nad svou změnou ani nijak nepřemýšlel.

O tom co se tehdy stalo jsem s nikým nemluvil, jednak se mi o tom mluvit nechtělo a pak taky, nechtěl jsem o tom mluvit před Jimim a nechat ho někde o samotě jsem taky nedokázal. V den pohřbu jsem po několika dnech uviděl poprvé otce, měl na sobě černé sako a černou kravatu, ještě nikdy jsem na něm neviděl nic jiného než ryfle a barevnou košili. Probodával jsem ho vražedným pohledem, on dělal, že o ničem neví, což ve mě ještě víc rozdmýchalo vstek. Jimi vedle mě popotáhl a já mu instinktivně podal kapesník, vzal si ho a vysmkral se. Celý smuteční obřad byl stručný a tichý, sešlo se tu několik sousedů a známých, pár kolegů z máminy práce a samozřejmě i všichni naši příbuzní, znichž jsem znal asi polovinu, všichni nám přáli upřímnou soustrast a ujišťovali nás, že se na ně můžeme kdykoli obrátit, když budeme chtít s něčím pomoct.

Po obřadě jsme odjeli opět k prarodičům, nechtěl jsem se vrátit zpět k tomu muži, k otci a do domu, kde se toho tolik stalo a kde zůstal jeden můj velký kus, mé srdce.

Za pár dnů jsme se zase vrátili do školy, ty první dny pro mě byly peklo, všude jsem viděl otce, jako odraz v okně, kaluži, někdy jsem měl pocit, že stojí za mnou, tak jsem se bleskově otočil, ale tam nikdo nebyl. Začal jsem být paranoidní? Blázním? Nevím,ale všechno mé napětí vždy pominulo jakmile jsem spatřil bratříčka a držel ho za ruku. Každý den jsem ho doprovodil až ke školce a pak ho tam zase vyzvedl.

Někdy má posedlost ho chránit zašla tak daleko,že jsem se o přestávce vyplížil ze školního pozemku a běžel za roh k jeho školce, jen abych se ujistil, že je v pořádku a hraje si na hřišti s kamarády.

Jimi:

Gustav už mě začíná lézt pořádně na nervy! Ze začátku,co zemřela maminka, tak to bylo ještě snesitelný, ale teď už to vážně přehání. Já vím,že to ještě není tak dlouho, co zemřela a od pohřbu je to sotva několik týdnů, ale on mi ani nedovolí jít domů. Strašně se mi stýská po domově a hlavně po tátovy.

Nechápu,co proti němu má, je na něj úplně zasedlý,vždycky, když se o něm zmíním,tak změní hlas a tak divně se podívá, jde z něj někdy strach. Ta jeho pozornost, když něco chci, je taky děsivá. Někdy mi přijde, jako kdyby mi četl myšlenky, jednou jsem se ho na to zeptal, ale on jen pokrčil rameny a řekl, že je to hloupost, tak jsem to nechal být.

Pořát mě sleduje, vím to. Je to nepříjemné, když vím, že sleduje každý můj pohyb. Někdy, když jsem byl na hřišti a hrál si s kamarády, tak jsem na zádech doslova cítil jeho pohled. Jednou jsem se otočil a viděl ho tam. Stál za plotem a díval se po dětech, hledal mě, jakmile mě našel, rychle jsem se podíval stranou, aby si nevšiml, že jsem ho viděl. Neřekl jsem mu o tom.

Už to budou tři týdny, co maminka zemřela a já ješte ani jednou nebyl doma a neviděl se s tatínkem. Dnes jsem mu za to konečně vynadal a řekl jsem mu pěkně z příma, že vím o jeho sledování,docela se u toho zarazil, asi si myslel, že to nevím. To je teď jedno, už ho nebudu poslouchat,řekl jsem mu, že není můj táta a nemá mi co poroučet a zakazovat,a když chci vidět tatínka, tak mi v tom nemůže bránit. Zítra řeknu dědečkovy, aby mě vzal domů, konečně se zase uvidím s tatínkem.

shrnutí

Autor: WereVampira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Úplněk za svitu luny - 6. kapitola Posedlý?: