Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Úplněk za svitu luny - 13. kapitola krev

07.03.2010 (09:00) • WereVampira • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1290×

13. kapitola: Krev

Cítil jsem tu lahodnou vůni na jazyku, byla opojná, sladká a volala mě. Zastavil jsem se. Uvnitř v mé hlavě se hádaly dva hlasy, jeden mě stále nabádal, abych šel za tou nádhernou vůní. Druhý hlas mi stále dokola připomínal, že právě to bych neměl dělat, měl bych běžět dál a vyhýbat se všem lidem. Každá buňka v mém těle mě táhla za tou omamnou vůní, přestal jsem dýchat, ale ani to nepomohlo, protože se mi v mysli ta vůně opět vybavila. Vedl jsem boj sám se sebou, bohužel s přibývajícími vteřinami vyhrávala ta má část, která pražila po krvi, mé tělo začaly postupně ovládat instinkty lovce a já se tomu už nadále nedokázal bránit.

Rozběhl jsem se za tou vůní a opět dovolil plicím nasát ten omamný pach. Neběžel jsem dlouho a ani neopustil les, vlastně jsem se dostal hlouběji než jsem byl původně. V duchu jsem si říkal, jaký blázen by chodil tak hluboko do lesa. Už jsem blízko, někde před sebou mezi stromi slyším jak se něco těžkého posouvá po zemi, krev je tu cítit všude. Jedním skokem jsem se dostal až k místu ,kde byla má oběť.

Vyděšeně na mě upírala svůj pohled. Byla zraněná, z boku jí vysel cár stržené kůže, zřejmě to způsobilo nějaké zvíře. Dobelhala se až sem a teď už byla na konci svých sil. Strachy se ani nehla, dívala se mi do očí.

Nějak mi nedocházelo, že tohle je má oběť. Na chvilku jsem si dokonce myslel, že jsem se spletl, protože jsem si celou dobu myslel, že jsem na stopě člověka, ale zatím to byla zraněná srna.

Opět jsem nasál do plic vzduch prosycený její krví a moje hrdlo se bolestně stáhlo. Ta žízeň byla nesnesitelná.

,,Na co tu vlastně čekám?“ řekl jsem si v duchu a zakousl se do krku té srnky.

Pil jsem, vlastně hltal tu lahodnou tekutinu, nebyla tak nádherně sladká jako lidská krev, ale utišila částečně to pálení v krku. Jakmile jsem skončil, s pocitem úlevy jsem vstal a chtěl hned pokračovat v cestě, když jsem si něco uvědomil.

Nemusel bych se živit lidskou krví! Stačilo by, abych se jí naučil odolávat a místo toho pil krev zvířecí! Ano, proč mě to jenom nenapadlo hled! V duchu jsem si nadával ho hlupáka, že mě něco takového mohlo napadnout už mnohem dřív, nemusel bych se potom tolik trápit s tím, že už se nikdy nebudu moct vrátit k Jimimu. Až bych si byl jistý, že se mu v mé blízkosti nic nestane, tak bych za ním mohl jít a... Co mu řeknu? Jak mu vysvětlím, kde jsem celou tu dobu byl a hlavně, co řekne, až uvidí moje rudé oči?

Opět jsem nevěděl co dál.

Budu bojovat!

Ano, to je to, co je správné a to také udělám, naučím se odolat lidské krvi. Hlavní je, že jsem přišel na způsob jak nezabíjet lidi a přitom uhasit tu spalující žízeň.

Jediná srna mě však zcela nenasytila, tak jsem se vydal na lov další. Používal jsem k tomu hlavně můj upíří sluch a vynikající čich. Asi po půl hodině jsem konečně narazil na pach připomínající tu srnku, jen v něm nebyla tolik cítit krev. Pustil jsem se po stopě a během pár minut objevil celé stádo nic netušících pasoucích se jelenů.

Musel jsem skolit dva než jsem s jistotou mohl říct, že jsem zahnal žízeň, která byla po té první krvácející srně jen trochu zalitá, než uhasená.

Tak a co dál? Měl bych se asi vrátit za ostatními, přeci jenom se mi nechce zůstávat sám, ne že bych se bál, ale stejně nemám kam jít. Vrátil jsem se k místu, kde jsem sešel z jejich stopy dal se opět do běhu za jejich pachovou stopou. Už měli značný náskok, ale já nechvátal, beztak se mi nechtělo být při tom, až budou hodovat jejich odměnu, kdybych v tu chvíli cítil to co oni, ještě by mě to stáhlo a můj plán živit se zvířecí krví by byl v tahu. Raději počkám, až skončí a budou plní krve.

Stopa, po které jsem běžel byla už několik hodin stará, když jsem si poblíž všiml něčeho neobvyklého, zastavil jsem, abych si to mohl lépe prohlédnout.

Nevím proč to upoutalo moji pozornost, většinou si takových věcí nevšímám, ale tohle bylo něčím zvláštní.

Byl to otisk tlapy v hlíně. Tohle by nebylo tak neobvyklé, ale tenhle otisk vypadal, jako od psa nebo vlka s tím rozdílem, že tohle zvíře by podle otisku muselo být velké jako medvěd. První, co mě napadlo bylo, že tohle je medvědí stopa a já se jen spletl, ale cosi mi napovídalo, že tomu tak není. Nabral jsem vzduch do plic.

To zvíře směřovalo přesně napříč kudy běželi novorození a podle čerstvého pachu, který byl až k nevydržení tudy běželo před chvílí. Raději jsem to nechal být a vydal se opět na cestu.

shrnutí

Autor: WereVampira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Úplněk za svitu luny - 13. kapitola krev: